Freiheit

Od vypuknutí Velké války, předznamenané červnovým atentátem na rakouského následníka trůnu arcivévodu Ferdinanda v Sarajevu, uplyne 28. července právě 100 let. Teprve o čtvrt století později, s rozpoutáním dalších globálních hrůz, se jí začalo říkat I. světová. V letech 1914 - 1918 byla i ze Svobody nad Úpou odvedena k různým zbraním rakousko - uherské armády řada mladých mužů, z nichž mnozí se již nevrátili nebo zemřeli záhy po konci války na její přímé následky. Podle obecní kroniky jich bylo 63 z těch 333, kteří během čtyř let do válečné vřavy narukovali. V době mobilizace v roce 1914 bylo mužů ve věku od 18 do 50 let, podléhajících různé odvodní povinnosti ve Svobodě 574. Necelá stovka z nich, 65 živých, 5 nezvěstných a 28 padlých, se vešla na fotografické tablo s nápisem „Na počest mrtvých i přeživších bojovníků ze Svobody ve světové válce 1914 - 1918", které je dnes uloženo v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově, kam bylo pravděpodobně po roce 1945 převezeno ze zrušeného svobodského vlastivědného muzea. S laskavým svolením vedení Muzea Podkrkonoší ho pro „Svoboda fórum" ochotně přefotil Pavel Křivka.

Děje a události v historii Svobody nad Úpou svádějí leckdy s úsměvem ve tváři k zařazení do pohádkového města Kocourkova nebo do vysílání pověstného Radia Jerevan. Vždyť už jen to jednoznačné jméno pro osadu, která vlastně nikdy svobodná nebyla a od prvopočátků až do pozemkové reformy po roce 1848 byla v držení šlechtických majitelů panství. Nebo tradiční přídomek „hornická", když kromě staromódního nářadí ve znaku, horníka aby v jejích ulicích pohledal. Kdysi ještě tak možná starého Bergmanna, a to jen podle jména. Co je to za město, kde radní nezasedají v radnici, nedávno zbouraná šatlava nikdy nebyla vězením a ve „Staré poště" jste si před jejím zbořením místo razítka na dopis mohli dát akorát točené pivo? Kde stále končí železnice na nádraží postaveném původně na katastru sousední vesnice a nenápadná studánka kdesi v kopcích na periferii svým věhlasem domovskou obec dávno zastínila. Kde je ještě dnes hospod, na jejichž spočítání nestačí prsty na obou rukách a žádné kino a z desítek drobných krámků s bohatou nabídkou pestrého sortimentu zboží zůstalo jen pár podejen nezbytného žvance. Kde se jak v románových Zvonokosech místní zastupitelé nemůžou dohodnout na umístění jediné kadibudky u moderního dopravního terminálu, protože projektanti na tento důležitý prvek nejspíš zapomněli. Kde s pompou slavíme Rudolfovy slavnosti, podle Habsburka, který ve městě, jež ráčil povýšit 18. října 1580, nikdy nebyl a zničenou pamětní desku na návštěvu jediné pomazané hlavy, císaře Josefa II. nahradit nedokážeme. Kde dominanta náměstí s nakloněnou věží zvolna chátrá, stejně jako vila nejvýznamnějšího občana a štědrého donátora Prospera Piette Rivage včetně architektonicky zajímavých budov papíren a umělecky cenný pomník padlých z I. světové války od Emila Schwantnera jsme zničili už dávno, zatímco stavíme (jistě potřebné a užitečné) jiné dominanty a pomníky.

Stoleté výročí od vypuknutí I. světové války, která drastickým způsobem ukončila několik předcházejících poklidných dekád nazývaných vzletně La Belle Époque, připadající na rok 2014, přinese zajisté množství slavnostních připomínek, odborných statí a rozborů, výstav, kladení věnců a vzpomínek na padlé vojáky na všech frontách nesmyslných bojů. Dnes již víme, že Velká válka byla jen krvavou ouverturou další celosvětové hrůzy. Obě těžce poznamenaly celé 20. století i s poválečným vývojem nových totalitních režimů. Historií všech bojujících armád i osudy jednotlivých aktérů od generality až po posledního pěšáka se zabývají šiky zanícených badatelů různého zaměření, výzkumné ústavy a muzea, až po soukromé sběratele militarií nebo laické genealogy, pátrající po dávných stopách svých dědečků a pradědů. Jak ale prožívali válečná léta obyčejní školáci v relativním závětří Krkonoš, jejichž otcové se statečně bili za císaře pána na italské i haličské frontě, na pevnině, ve vzduchu i na moři?

Většina tradičních svobodských hospod má svou slávu dávno za sebou. Některé časem zanikly, jiné měly krátké trvání nebo přežívají jen díky entuziasmu majitelů a občasnému přílivu turistů. Stálí návštěvníci, věrní jednomu podniku, jsou už dnes téměř zapomenutým pojmem. Tradice největší stolní společnosti „Ecke Freiheit" s domovským právem nejprve v místě svého vzniku v hotelu Pošta s příslovečným číslem 1, a pak dlouhá léta v Kühnelově hostinci u kostela, skončila s vystěhováním původních obyvatel po II. světové válce. S nimi odešel i věhlas Klugova piva z Rudníku, čepovaného Heinrichem Rosipalem v Radnici. Se zbouráním starobylé Dřevěnky v Maršově I. vzal zase za své i tamější vyhlášený stůl „štamgastů". Pravidelné dopolední nedělní dýchánky amatérských zájemců o historii vytlačila z Národního domu (název Styl svého času neprošel) jeho přeměna na nonstop hernu. Ani přestěhování debat, koučovaných ing. Jaroslavem Morávkem přezdívaným „Papiňák", ke „špinavé bábě" do Jitřenky (přestavěné později na nikdy neotevřený Ski hotel) nemělo dlouhé trvání. Současné denní sedánky několika vytrvalců v restauraci Helena postrádají tu někdejší tvůrčí pospolitost a zápal. Stejně jako schůzky odrostlých svazarmovců v hospůdce U Karla IV. už dávno nejsou o radioamatérismu. Ale třeba se mi to, coby velmi sporadickému návštěvníkovi, jen tak jeví.

Přehlíživý pohled celých generací svobodských občanů k sousedním osadám Maršova jako na cosi bezvýznamného za humny, později někde na periferii, přetrvává, byť jen v žertovné rivalitě dodnes. V obráceném gardu to není jiné. A nic na tom nemění, ani že se v regionu po II. světové válce téměř úplně vyměnilo obyvatelstvo. Pramení možná z obvyklých klukovských potyček „horňáků" a „dolňáků", posílených nezdravým sebevědomím záhy po vzniku hornické osady císařským dekretem privilegovaných měšťanů, letitým oddělením hranicemi panství - kdo ví? Jak je to ale se všemi těmi Maršovy 1, 2, 3, 4, Dolním Maršovem a Horním Maršovem, nemá možná leckdo povědomí ani dnes.

Páteřní komunikace Svobody nad Úpou, nesoucí od poloviny minulého století název „Ulice 5. května", je oboustranně lemována historickou zástavbou založenou cíleně po velkém požáru městečka v roce 1571, jemuž padlo za oběť 16 domů. Původní dřevěné domky s vysokou lomenicí a podloubím směrem do ulice, charakteristické i pro ostatní hornická sídliště v regionu, např. Žacléř nebo Vrchlabí, byly během let postupně nahrazeny zděnými měšťanskými domy se změněnou orientací střešního hřebene. Z nich nejmladší je bytový dům s nynějším číslem 510.