Freiheit

Mám - li být k sobě upřímný, nebyl asi můj příchod na svět pro Svobodu nad Úpou tou největší pohromou spojenou s datem 27. října. To třeba celkem poklidný průběh měsíce v roce 1930 byl právě ten den korunován nečekanou sněhovou kalamitou provázenou větrnou smrští, která napáchala především v lesích východních Krkonoš nedozírnou spoušť. Vichřice postihla celou střední Evropu a řadí se v České republice k těm největším ve 20. století. Většina z nás má ještě v živé paměti ničivý orkán Kyrill z ledna 2007 a to prý byl proti tomu na našem území, co do rozsahu škod, úplný břídil. Na říjen neobvyklá až 100 centimetrová vrstva těžkého mokrého sněhu, napadaná v krátkém čase, spolu s vichřicí vyvrátila a polámala stovky hektarů lesa. Průvodními jevy byly škody na mnoha budovách, zpřetrhané elektrické a telefonní vedení i poškozené komunikace následkem rozvodněných toků po následném tání.

Svobodou ještě doznívají ohlasy letošního jubilejního X. ročníku tradičních (a vydařených) Rudolfových slavností, korunovaných velkolepým ohňostrojem a do uší se stále hlasitěji vtírají dotěrné otázky zlých jazyků, proč právě tomuto ne příliš schopnému, psychicky labilnímu vladaři z dlouhé řady Habsburků na českém trůně, který trpěl stihomamem a depresemi a zemřel pronásledován pokročilou syfilidou, jsou novodobé lidové radovánky zasvěceny. Nota bene, když se ke Svobodě nikdy nepřiblížil ani velkým obloukem a jeho každoroční příjezd v čele slavnostního průvodu je záležitost ryze fiktivní. Vím, vím, povýšil svým dekretem z 18. 10. 1580 Svobodu na město! Ještě dříve ale jeho děd Ferdinand I., shodou okolností právě v době, kdy si tvrdě vyšlápl na vzpurná města v Českém království, vytáhl nevýznamné hornické hnízdo uprostřed krkonošských pohraničních hvozdů z nicoty do privilegované společnosti horních měst a obdařil ho rovnocennými výsadami a dosud užívaným městským znakem. A to prosím již 30. 8. 1546, což je stále ještě nejstarší historicky doložené datum o existenci Svobody nad Úpou. Ani v tomto případě to jistě nebylo nic osobního. Každý takový majestátní výnos byl podložen mravenčí prací regionálních lobbistů, majitelů jednotlivých panství a v našem případě hlavně držitelů slibných rýchorských důlních nalezišť s vidinou dlouhodobého přísunu zlaťáků do bezedných panských pokladen.

S vynálezem digitální fotografie a cenovou dostupností i relativně kvalitních fotoaparátů může dnes „sekat" tisíce záběrů doslova každý. Zpracováním na počítači se z nich nechá vybrat i pár opravdu zdařilých, i když je to někdy jen souhra šťastných náhod. S bystrým okem, které vidí i to, co většina z nás mine bez povšimnutí, se však musí člověk narodit. I ve Svobodě nad Úpou je řada úspěšných fotografů, převyšujících běžnou populaci, spokojenou se svými obligátními svátečními snímky dětiček či památečními alby „přepálených" záběrů z dovolené. Mezinárodního věhlasu janskolázeňského barda Bohdana Holomíčka sice zatím žádný nedosáhl, ale hezké a zajímavé obrázky umí ledaskdo. Těžko dnes určit, kdo první vybočil z řady.

Dějinami Svobody nad Úpou prošla za zhruba půl tisíciletí její známé existence početná řádka lidí s šlechtickým titulem. Od pozemkových majitelů vlčického panství rodem Zilvarů počínaje, přes mihnutí vojevůdce Albrechta z Valdštejna a jeho následníka Jakuba Weyhera z Marienburgu, přes předky nedávného podřimujícího ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, až po „novodobé" plátenické zbohatlíky s koupeným predikátem „ze Silbersteinu", vzpomeneme-li jen na ty nejvýznamnější. Mnozí měli k někdejšímu hornickému městečku i úzce osobní vztah. K šlechtickým kruhům patřilo i mnoho průmyslových podnikatelů 19. a první poloviny 20. století. Jen v rodině nejznámějšího z nich, Prospera Piette - Rivage, která se tituly jen hemžila, žili konkrétně ve Svobodě nad Úpou příslušníci rodů Walzel von Wiesentreu, von Holub, von Csipkay a další, většinou zároveň i spolumajitelé firmy. Ještě před několika málo lety se prostou procházkou po svobodském hřbitově dalo objevit dalších několik jmen. Například manželka vedoucího úředníka papírny Piette Alexandra Josefa Mandla, který měl lví podíl na výstavbě tělocvičny, byla za svobodna Müllerová von Strömenfeld. A dodnes je poblíž vstupu opečovávaný náhrobek s erbem hraběnky Františky Gorcey ze starobylého rodu Deymů ze Stříteže. Mezi pouhými jedenácti čestnými občany našeho města, je mimo Prospera Piette - Rivage ještě starosta Trutnova z doby válečného konfliktu v roce 1866 JUDr. Hieronymus rytíř Roth a svobodský rodák Josef Etrich z Jaroměře, který o získání titulu „von Jamney" neúspěšně usiloval.

Automobilový sport se Svobodě nad Úpou léta vyhýbal. Teprve v poslední době je v benzinem provoněných závodních depech stále častěji možno zaslechnout jméno bývalého motocyklového jezdce a dnes úspěšného fotodokumentaristy Boba Hlávky, nebo rallyových dvojic Martina a Pepy Búšových či Martina Mičánka s navigátorem Michalem Krausem. Možná i dalších Svoboďáků. V dobách, kdy zmiňovaní ještě za sebou na špagátě tahali dřevěného kačera, rámusil městem se svou nadupanou aerodynamickou Aerovkou 50 a později i „závodní" Bugattkou jen Jarda Bureš. Pamětníci, pokud si vůbec na nějakou motoristickou událost hodnou zaznamenání z nejbližšího okolí vzpomenou, tak snad ještě na několik ročníků Šestidenní mezinárodní motocyklové soutěže nebo sporadické letmé průjezdy Rally Škoda.

Historie ražená do kovu, ať už ušlechtilého nebo ne, někdy i litá a třeba i z jiného materiálu, je poučným záznamem dějů a událostí a vděčným objektem majetnických choutek sběratelů. Konkrétních medailí ze Svobody nad Úpou není na rozdávání, ani když k nim přidáme různé účelové známky nebo plaketky. Při systematickém sbírání by se jich jistě našlo mnohem víc než jen prostou probírkou zásuvek v několika svobodských domácnostech, ale ani náhodné seskupení nepostrádá pestrost materiálů či výtvarné invence.

Již staří Římané! Není třeba zdůrazňovat, že vápno a jeho užití jako pojivo do malty je známo od starověku. Ve středověku se jeho výroba i používání rozšířila po celé Evropě a i v Krkonoších je mnoho míst, kde existovaly jednoduché „selské vápenice" a později jednokomorové vápenky. Ty se vzrůstající spotřebou vápna od 19. století nejen ve stavebnictví, ale i v zemědělství, hutnictví, cukrovarnictví, výrobě skla, zpracování kůží a mnoha dalších průmyslových odvětvích nahradila po vynálezu kruhové pece v roce 1858 tovární velkovýroba.