Freiheit

Svět je v pohybu. Celé národy migrují ze země do země a v současné vypjaté situaci se nesluší na toto téma vtipkovat. I když ani Indky by v době kdy je svět na pokraji globální války na cestě za svobodou uprostřed Svobody nad Úpou nikoho nepřekvapily. Na pořadu dne jsou ale tisíce lidí bez domova z agresorem napadené Ukrajiny. Šedesát let starým snímkem nechci tudíž nikoho strašit. Jen vzpomínám na „zlatá šedesátá" kdy i během studené války začínalo svítat. Že jde opravdu o naše město, dokládá silueta známé továrny v pozadí. Zakladatel strojírny a uměleckého zámečnictví Wenzel Schneider tu od roku 1893 vyráběl žehličky pro hospodyňky, kovové výrobky pro stavebníky a různé druhy bruslí nebo lyžařských doplňků pro stále početnější řady sportovců. Po druhé světové válce se firma už pod národní správou proslavila kováním na dřevěné brusle na sníh značky Tajfun vynálezce Adolfa Linky. V současnosti se tam šijí a opravují stany. Přesto jí dodnes starší generace říká hovorově provazárna. O tom, že na fotografii nejsou ani současné Sultánky ověnčené vavříny z mnoha celostátních soutěží zas vypovídají štíhlé pasy krasavic v jednotných bílých hábitech. A nenechte se zmást podobou dívky vpravo s originálním šátkem na hlavě s naší paní tajemnicí z městského úřadu. To se jen s nebývalým důrazem prosadily rodinné geny.

Historická korespondence a zejména pohlednice, obohacené navíc o obrazovou stránku, nabízejí regionálním badatelům nepřeberně možností, kterým směrem mají zaostřit svoji pozornost. U těch místopisných se nezkušený sběratel nechá oslnit především dokumentární hodnotou obrázku. Odborník na poštovní historii zkoumá varianty razítek poštovních úřadů i správnou frankaturu použité známky. Pečlivého filokartistu zajímá také autor použitého snímku případně vydavatel „čumkarty". Mezi množstvím adresátů i odesílatelů se vždycky dá najít nějaká aspoň místně zajímavá osobnost, když ne hned slavné jméno přesahující hranice regionu. A to zcela pomíjím častokrát nevšední nebo žertovná sdělení, ukázky rozličných rukopisů i vloudivší se chyby. Nelze se divit, že se k tématu v rubrice „Střípky z dějin" mnohokrát vracím, byť se to leckterému čtenáři může zdát fádní a málo vynalézavé. Exemplář, který nabízím dnes, vydal s pořadovým číslem 214 Josef Seidel majitel papírnictví ve Svobodě nad Úpou v domě čp 107 s pamětní deskou na pobyt Josefa II. dokonce v několika barevných variantách pozadí někdy v polovině druhé dekády minulého století. Pohlednice situovaná na výšku přináší dva charakteristické zimní pohledy na Svobodu nad Úpou - hlavní ulici a náměstí. Ty samy o sobě jsou pro mladší generaci zajímavým objevem. Zejména skupina původních dřevěných domků na náměstí budí zdánlivou idylu zaniklých časů. Autorem předlohy není předpokládaný místní fotograf Josef Jeschke, ale trutnovský renomovaný fotoateliér Roberta Spatziera. Pro srovnání je k dispozici autentická fotopohlednice od téhož autora.

Snad, že se zajímavý korespondenční lístek z konce 19. století ocitl na jedné z nejnavštěvovanějších internetových aukčních stránek v nevhodný čas kolem vánočních svátků, nebo už zmlsaným sběratelům regionálních památek ani do očí bijící jméno vysloužilého rytmistra jezdectva Hugo Wiharda není dost hóch neboli nóbl - prostě nebyl zájem. V takovém případě nejmenší (rozuměj nabídka) bere. Adresátem lístku sice není slovutný pozemkový vlastník osobně, ale důchodní správa panství Vlčice, toho času v jeho majetkovém držení. Ani strohé účetnické sdělení o ročním vyúčtování úrokových kupónů německého tělocvičného spolku Svoboda - Maršov není nic, co by lovcům kuriozit rvalo osrdí. Důležité jsou souvislosti.

Po mnoha a mnoha letech se zastupitelstvo slovutného města Svoboda nad Úpou rozhodlo napodobit někdejší konšele, a když už ne přímo navázat na institut čestného občanství tak alespoň udělit občas nějakou tu medaili Za zásluhy o Svobodu nad Úpou případně Cenu města Svobody nad Úpou. A protože dva první adepti vzešlí z návrhů na první z uvedených medailí odsouhlasení plenárním zasedáním v září 2021 jednohlasně všemi dvanácti přítomnými zastupiteli se už pohybují v prostoru životní cílové pásky, nemělo smysl slavnostní předání vkusné medaile dlouho odkládat. Udělení „in memoriam" už zdaleka nemá ten efekt. Vhodná chvíle pro malou komorní sešlost se našla v úterý 18. ledna 2022. Moderní decentně pojatá medaile s dominantním historickým znakem města ve středovém kruhu a lakonickým nápisem v obvodovém mezikruží nahoře „Za zásluhy" a „Svoboda nad Úpou" dole má průměr 70 milimetrů a je uložena v etuji potažené tmavomodrým sametem s výsekem pro medaili a bílou podšívkou víka. Na reversu je vyryto jméno oceněného a evidenční číslo medaile.

Přesně před 150 lety 17. prosince 1871 přisupěl v oblacích páry na úplně nové nádraží s názvem Freiheit postavené s předvídavou samozřejmostí na katastru sousední obce Mladé Buky girlandami slavnostně vyzdobený první vlak. Jeho uvítání nadšenými davy obyvatel z širokého okolí bylo nevídané a prostory hotelu „U Města Vídně" u mostu přes Úpu kde dnes sídlí Česká pošta sotva stačily pojmout prominentní hosty. O trati spojující okresní město Trutnov s bránou do východních Krkonoš, o které snily generace podnikatelů v Úpském údolí odkázané při dopravě zboží pouze na koňské povozy a která se později stala s rozvojem turistického ruchu i důležitou tepnou osobní přepravy cestujících do hor byly za ta léta popsány doslova stohy papíru. Několika skromnými příspěvky, které lze všechny vyhledat na webu www.freiheit.cz je rozmnožil i autor těchto řádků. Doba je klipová, tak co takhle místo omílání známých informací přinést nový autentický starý snímek. Jeden takový historický záběr svobodského nádraží „krátce" po zahájení provozu zachytil tehdejší renomovaný fotograf s ateliérem v Trutnově a pobočkou v Janských Lázních Anton Carl Pitzek. S laskavým svolením archivu Veselý výlet má možnost si fotografii i s dalšími svobodskými zajímavostmi zřejmě poprvé po mnoha letech prohlédnout široká veřejnost.

A. C. Pitzek - Svoboda nad Úpou 1874 - archiv Veselý výlet

Mezi sporadickými fotografiemi z poválečného „úsvitu dějin" Svobody nad Úpu, kde se během krátkého období několika let výrazně proměnila skladba obyvatelstva, zaujímají školní kolektivy jednotlivých tříd přední místo. Jeden poměrně známý snímek se zcela nedávno objevil v časopise Krkonoše - Jizerské hory číslo 10 z října letošního roku 2021. V oblíbeném seriálu „Návštěva" zpovídá etnograf Libor Dušek krkonošské a podkrkonošské rodáky a pamětníky obou jazykových etnik a z jejich životních příběhů publikuje čtivé a zajímavé články, které mimochodem vyšly už v několika svazcích i knižně. Tentokrát navštívil osmaosmdesátiletou Waltraud Zábranskou rozenou Erbenovou z Mladých Buků, bývalou dlouholetou předsedkyni místního Kulturverbandu. Fotka je nadepsaná jako „První ročník české měšťanky ve Svobodě nad Úpou na jaře 1947".

Majitelé skrovného „almanachu" vydaného v roce 1998 ke stému výročí položení základního kamene školní budovy Základní školy ve Svobodě nad Úpou ji znají z vnitřní strany modrého přebalu v podobě školního sešitu s lakonickým názvem „Byli první 1946". Stejné tváře žáků i kantorů lze najít i na dalších seskupeních z té doby. Se jmény jednotlivců už je to složitější. Lidská paměť je, jak je všeobecně známo uzpůsobena především k zapomínání. Mnohdy do toho nevnesou světlo ani archivní dokumenty, a pokud není fotografie řádně popsána v době svého vzniku, rodí se v budoucnu, byť nechtěně přešlapy a omyly, jakých se několikrát dopustil snad každý badatel včetně autora těchto řádků.

Málo popsaná lokalita Horních Mladých Buků je i přes to, že jsem ji v minulém čísle v povídání o Weisshuhnově papírně lehkovážně nazval periferií města Svobody nad Úpou natolik zajímavá, že by se o ní dal napsat nekonečný historický příběh. To není výhrůžka! Jeden článek snad ale noviny i jejich čtenáři ještě unesou. Zcela v duchu mé autorské šifry - anti - jsem si vybral konečný příběh obou zaniklých kruhových vápenek. Jednu z nich řečenou „Dolní", použitou jako titulní snímek vyfotil krátce před jejím zánikem, kdy sloužila už jenom jako sklad sena pro mladobucké JZD pražský školák na prázdninách František Kučera. Také zde je nutno začít u věhlasného trutnovského kronikáře Simona Hüttela a jemu přisuzované nejstarší obrazové mapy Krkonoš z 16. století. Osamělá skupina stavení v oblasti Svobody nad Úpou označená jako „Der burck stadel" není podle nejnovějších poznatků nic jiného než stáje k ustájení dobytka patřící k panství manského města Trutnova. Zcela logicky tak mohl vzniknout i název Kraví vrch (Kuhberg) pro přilehlý kopec s rozsáhlými pastvinami. Fiktivní hrádek Stadelburg umístěný do vzdálenějšího terénu zlatých dolů u Sklenářovic, který se tak úporně drží v některých turistických mapách vzniklý slovní přesmyčkou je jen chtěná archeologicky nepotvrzená hypotéza jeho „objevitelů" z osmdesátých let minulého století. Na místě někdejších stájí vyrostl později hospodářský statek několika generací Frenzelů s mladobuckým čp 125. Agilní sedlák Johann Frenzel (*15. 3. 1824) začal podnikat „ve vápně" v roce 1867. Vápenec k pálení dovážel koňskými povozy z lomů v Albeřicích. Živnost převzal stejnojmenný syn Johann Frenzel (*9. 4. 1855). Zasvěcení už vědí, že z téhož statku pocházel i Anton Frenzel (*11. 9. 1830) zakladatel osady Antonínovo údolí. Začátkem 20. století přešly obě v té době moderní vápenky do vlastnictví Johanna Bischofa, rodáka z Bernartic u Žacléře (*8. 6. 1876) majitele albeřických vápencových lomů i podobné komorové vápenky v Albeřicích, ze které je dnes stejnojmenný pension. Spíš než pestrému životopisu jednotlivých majitelů typických budov komorových pecí opatřených vysokými továrními komíny se tentokrát omezím na popis zajímavostí z jejich nejbližšího okolí zachyceném na vzácných fotografiích. Za zvětšení stojí hned ta první s pohledem na dolní vápenku od náspu železničních kolejí s hromadami vápencových „šíbrů" kolem. Bílá kancelářská budova s čp 272 s byty majitele má vlevo zastřešenou plošinovou váhu pro vážení povozů s materiálem. Vlevo je bývalá kovárna číslo 104 ještě před moderní přestavbou, kde po roce 1955 bydlela pár let moje maličkost. Vpravo od správní budovy je dnes novostavba čalounictví pana Ivo Částka. Vzadu za řekou v místech dnešního pensionu Boháček s krytou jízdárnou ve statku čp 121 bydlel ještě v roce 1900 sedlák Josef Richter. Právě on s manželkou nechali na nedaleké pláni u cesty na Janskou horu vztyčit 28. září 1881 kamenný kříž, který nedávno vyhrabal ze země a obnovil na vlastní náklady neúnavný Josef Čermák. Po roce 1945 „hospodařil" ve statku Ladislav Beneš spoluzakladatel a předseda Jednotného zemědělského družstva „Krkonoše" v Mladých Bukách. Stavení zaniklo v polovině padesátých let 20. století. Novotou svítící stodola v pozadí se stala základem stájí jezdeckého oddílu TJ Krakonoš z Trutnova. Vpravo od ní je dosud stojící malebná roubenka využívaná k rekreaci. V zákrytu za vápenkou je zaniklý nízký domek Mlčochových, na jehož základech stojí svobodské čp 415 - Vila Haller. Zaniklé hospodářství vpravo je statek Frenzelů zmiňovaný v úvodu. Od roku 1974 je na uvolněném místě čerpací stanice pohonných hmot Benzina. Nízká kůlna vpravo uprostřed sloužila jako skladiště nářadí a úkryt pro personál vápenky. Podle pamětníků tam po válce byla krátký čas drůbežárna.