Freiheit

Hluboce pravdivé a léty prověřené pořekadlo jednoho ze starobylých řemeslnických cechů zní: Od kolébky až ke hrobu slouží mistr truhlář. A opravdu. Stačilo se až donedávna rozhlédnout kolem sebe. Než svět zaplavil ten umělohmotný sajrajt, bylo možné narazit na poctivé dřevěné výtvory truhlářů na každém kroku. Ne každému povolání dopřál Stvořitel, že po něm v životě aspoň něco zůstane. Například takoví kuchaři zdaleka to štěstí nemají. A nemusí být člověk zrovna pesimista jako jistý staříček z Moravy se svým okřídleným výrokem „Po všeckém houno, enem po včelách med". Mnohá dřevěná truhlářská díla, která nevezme voda, neuchvátí oheň nebo nesežere červotoč, přetrvají věky. A někdy stačí, aby se zapsaly do myslí mnoha generací pouhá desetiletí. Neskromně se domnívám, že je to i příběh neveliké obřadní síně v budově městského úřadu ve Svobodě nad Úpou.

Pohled do slavnostně prostřené jídelny hotelu Národní dům na svobodském náměstí Svornosti s některými výraznými prvky první větší poválečné rekonstrukce podniku v roce 1964. Tenkrát se zdálo, že by ze stísněných prostor nezajímavé hospody spojené s řeznickým krámem mohla vzniknout pod hlavičkou Krkonošských hotelů vlajková loď početných pohostinských podniků v místě. Už původní majitel Josef Rudlof neskrýval snahu prezentovat svůj hostinec jako nóbl pohostinství alespoň světově znějícím názvem, který vynikne zejména v jeho rodné mateřštině - Restauration unter den Linden (Hostinec pod lipami). Přesto ho generace obyvatel někdejšího Freiheitu znaly především jako Hotel Rudlof. Po roce 1945 s výměnou velké části etnika dostala hospoda z historického hlediska nelogický dodnes však užívaný název Národní dům.

Dva bývalí junioři a jedna fotka: Ahoj, Franto, pamatuješ...Jo ty seš Jindra! Tak promiň, mě už se pletou i jména kamarádů. Ale stejně, pamatuješ na tohohle frajírka z Trauče? Jak jen von se jmenoval? Už od pohledu takovej lamač dívčích srdcí to byl. Tuším, že bydlel v Lipový, kam jsem chodil do intru za klukama ze třídy na lesárně. Fachčil u Křižíka v ZPA. Jo a hlavně jezdil závodně na kole. Kdysi mi osobně vyprávěl Pavel, oplégr toho legračního Bulhara, co měl cukrárnu v kopečku ve Slezský, no tam, jak si pak komanči postavili to okázalé hnízdo, jak spolu blbnuli v Obřáku i na tajfunkách s kováním od nás ze Šnajdrovy strojírny, co se jí říkalo provazárna. No ten jak po příchodu bratránků ze Sajůzu vzal kramle na západ. Jen si vzpomeň, jak nám pytlačil v revíru a odloudil jednu z největších tehdejších krasavic. Šmankote, ani tu si nevybavíš? Přece ta...Jana. Nebo Irena? Byly to dvě ségry, tak ta mladší. Jak měla to extempore na zájezdu ve Strážnici. Ale to bych nerad rozmazával. Vím, že chodila do třídy na základce se synátorem pekaře Ryby Jirkou. S tím jsem byl celé dva roky na vojně u jedné roty. To byl silnej ročník. Ve třídě jich bylo asi padesát. Teda bez přehánění čtyřicet určitě. Máš pravdu, vzpomínám na řadu kamarádů - Jarda Fireš, Joska Švercl, Honza Ambrožy. A Jirka Adamec, Jirka Krejcar, Zdeněk Kratzer - samí nebožtíci. Nezapomeň na Slávu Žalského, to je stále aktivní sportovec a velkej frajer. Ještě Tonda Miller, takovej droboučkej... a Míra Škvrna, Láďa Kapucián, Vráťa Šafář, Pavel Teichman...A holky! Fííí... Jana Šilerová ze spořitelny, Linda Meierová, ségra Jardy Procházky Zdena, starší Plecháčková, tuším, že Růžena, Maruška Vašátková. No jo, mladá Hážová! Už by jí asi taky bylo nejmíň čtyřicet. Tak určitě, ale dvakrát! Její fotřík byl Jaroušek, co jezdil s autobusem do Jánek nebo na Pomezky. Takovej malej, šedivej dobrák. Von špatně skončil - jednou v zimě spad se střechy při shazování sněhu. Hádám, že ten s číslem 44 je určitě von. Jo ty myslíš Ludvu! Tak na toho už jsem taky zapomněl.

Svět je v pohybu. Celé národy migrují ze země do země a v současné vypjaté situaci se nesluší na toto téma vtipkovat. I když ani Indky by v době kdy je svět na pokraji globální války na cestě za svobodou uprostřed Svobody nad Úpou nikoho nepřekvapily. Na pořadu dne jsou ale tisíce lidí bez domova z agresorem napadené Ukrajiny. Šedesát let starým snímkem nechci tudíž nikoho strašit. Jen vzpomínám na „zlatá šedesátá" kdy i během studené války začínalo svítat. Že jde opravdu o naše město, dokládá silueta známé továrny v pozadí. Zakladatel strojírny a uměleckého zámečnictví Wenzel Schneider tu od roku 1893 vyráběl žehličky pro hospodyňky, kovové výrobky pro stavebníky a různé druhy bruslí nebo lyžařských doplňků pro stále početnější řady sportovců. Po druhé světové válce se firma už pod národní správou proslavila kováním na dřevěné brusle na sníh značky Tajfun vynálezce Adolfa Linky. V současnosti se tam šijí a opravují stany. Přesto jí dodnes starší generace říká hovorově provazárna. O tom, že na fotografii nejsou ani současné Sultánky ověnčené vavříny z mnoha celostátních soutěží zas vypovídají štíhlé pasy krasavic v jednotných bílých hábitech. A nenechte se zmást podobou dívky vpravo s originálním šátkem na hlavě s naší paní tajemnicí z městského úřadu. To se jen s nebývalým důrazem prosadily rodinné geny.

Historická korespondence a zejména pohlednice, obohacené navíc o obrazovou stránku, nabízejí regionálním badatelům nepřeberně možností, kterým směrem mají zaostřit svoji pozornost. U těch místopisných se nezkušený sběratel nechá oslnit především dokumentární hodnotou obrázku. Odborník na poštovní historii zkoumá varianty razítek poštovních úřadů i správnou frankaturu použité známky. Pečlivého filokartistu zajímá také autor použitého snímku případně vydavatel „čumkarty". Mezi množstvím adresátů i odesílatelů se vždycky dá najít nějaká aspoň místně zajímavá osobnost, když ne hned slavné jméno přesahující hranice regionu. A to zcela pomíjím častokrát nevšední nebo žertovná sdělení, ukázky rozličných rukopisů i vloudivší se chyby. Nelze se divit, že se k tématu v rubrice „Střípky z dějin" mnohokrát vracím, byť se to leckterému čtenáři může zdát fádní a málo vynalézavé. Exemplář, který nabízím dnes, vydal s pořadovým číslem 214 Josef Seidel majitel papírnictví ve Svobodě nad Úpou v domě čp 107 s pamětní deskou na pobyt Josefa II. dokonce v několika barevných variantách pozadí někdy v polovině druhé dekády minulého století. Pohlednice situovaná na výšku přináší dva charakteristické zimní pohledy na Svobodu nad Úpou - hlavní ulici a náměstí. Ty samy o sobě jsou pro mladší generaci zajímavým objevem. Zejména skupina původních dřevěných domků na náměstí budí zdánlivou idylu zaniklých časů. Autorem předlohy není předpokládaný místní fotograf Josef Jeschke, ale trutnovský renomovaný fotoateliér Roberta Spatziera. Pro srovnání je k dispozici autentická fotopohlednice od téhož autora.

Snad, že se zajímavý korespondenční lístek z konce 19. století ocitl na jedné z nejnavštěvovanějších internetových aukčních stránek v nevhodný čas kolem vánočních svátků, nebo už zmlsaným sběratelům regionálních památek ani do očí bijící jméno vysloužilého rytmistra jezdectva Hugo Wiharda není dost hóch neboli nóbl - prostě nebyl zájem. V takovém případě nejmenší (rozuměj nabídka) bere. Adresátem lístku sice není slovutný pozemkový vlastník osobně, ale důchodní správa panství Vlčice, toho času v jeho majetkovém držení. Ani strohé účetnické sdělení o ročním vyúčtování úrokových kupónů německého tělocvičného spolku Svoboda - Maršov není nic, co by lovcům kuriozit rvalo osrdí. Důležité jsou souvislosti.

Po mnoha a mnoha letech se zastupitelstvo slovutného města Svoboda nad Úpou rozhodlo napodobit někdejší konšele, a když už ne přímo navázat na institut čestného občanství tak alespoň udělit občas nějakou tu medaili Za zásluhy o Svobodu nad Úpou případně Cenu města Svobody nad Úpou. A protože dva první adepti vzešlí z návrhů na první z uvedených medailí odsouhlasení plenárním zasedáním v září 2021 jednohlasně všemi dvanácti přítomnými zastupiteli se už pohybují v prostoru životní cílové pásky, nemělo smysl slavnostní předání vkusné medaile dlouho odkládat. Udělení „in memoriam" už zdaleka nemá ten efekt. Vhodná chvíle pro malou komorní sešlost se našla v úterý 18. ledna 2022. Moderní decentně pojatá medaile s dominantním historickým znakem města ve středovém kruhu a lakonickým nápisem v obvodovém mezikruží nahoře „Za zásluhy" a „Svoboda nad Úpou" dole má průměr 70 milimetrů a je uložena v etuji potažené tmavomodrým sametem s výsekem pro medaili a bílou podšívkou víka. Na reversu je vyryto jméno oceněného a evidenční číslo medaile.