Freiheit

Erbovní objekt Pece pod Sněžkou, dávno zaniklá arseniková huť, která stávala v místech dnešního parkoviště U kapličky, dominovala svojí siluetou jen krátký čas „posametovému" městskému znaku podle návrhu starosty Milana Vícha, který do konečné podoby upravil nestor české moderní heraldiky Karel Liška. Její historie spojená s rudním dolováním v Obřím dole, sahající do 16. století, je všeobecně známá a zdokumentovaná. Pro úplné Neználky, kteří o nějaké peci v Peci nikdy neslyšeli, snad jen několik nezbytných faktů: Hornická činnost v nitru české nejvyšší hory Sněžky není jen důl Kovárna, v současnosti díky albeřickým jeskyňářům veřejnosti přístupné turistické lákadlo, ani neznámým Benátčanem již v roce 1456 vyvolaná zlatá horečka. V Obřím dole se nacházelo několik dalších dolů a kutišť mnoha důlních podnikatelů, počínaje podle věhlasného trutnovského kronikáře Simona Hüttela horníky z Míšně v roce 1511.

Asi ano. Alespoň sběratelé historických pohlednic to tvrdí a dokládají hned několika snímky. O medvědech jako turistické atrakci, především v Krkonoších, jsem se již několikrát zmínil i na tomto webu. Samozřejmě mám na mysli huňáče, jako atraktivní doplněk skupinových fotografií turistů. Vycpaného brtníka vláčel kdysi po nejnavštěvovanějších místech východní části pohoří fotograf Celba z Janských Lázní a stovky rekreantů ROH mají kuriózní pohlednici jistě dodnes schovanou. Na svazích blíž k severu v Dolním Slezsku (vyskytují se ale i na pohlednicích ze Zakopaného ve Vysokých Tatrách) jsou rozšířenější záběry urostlého chasníka navlečeného v bílé kůži polárního medvěda.

V sobotu 19. září 2015 proběhl za krásného slunečného počasí v centru Svobody nad Úpou již XII. ročník Rudolfových slavností, pořádaných na počest povýšení na město císařem Rudolfem II. Stánkaři se předháněli v nabídce roztodivného, většinou nepotřebného zboží, tanečnice tancovaly, zbrojnoši řinčeli zbrojí, zpěváci pěli, hudba hrála, houpačky houpaly, kolotoče točily, dokonce i medvědi byli. Cukrová vata se lepila na podrážky, vůně trdelníků zanikala ve výparech z výfuků naleštěných veteránů, pivo i víno teklo proudem a mezi tím se proplétaly zástupy cizích, neznámých lidí a mě najednou došlo, že už jsem asi starý. Najednou bylo všeho příliš. Lidí, zboží, barev, chutí i zvuků. Vzpomínky na pološero poloprázdných kaváren s nevtíravou obsluhou a tlumenou hudbou živých muzikantů z mých mladých let, kde bylo rozumět i šeptaným slovům, mě záhy vyhnaly do chrámu ticha, do lesů a na louky pod malebnými Rýchorami. A protože to ani jinak neumím, sebral jsem cestou i nějaké houby. Letošní rok je k houbařům velmi nepřejícný, a tak i nepočetný nález potěší. Méně je někdy opravdu více. V tak hubené sezóně to platí doslova. Čím menší hromádka, tím větší radost.

Nepublikováno

Vždycky jsem byl spíš na zajíce, ale králíky jsme měli doma taky.

Další zdevastovaná kaplička v regionu se dočkala celkové obnovy a byla slavnostně za hojné účasti přihlížejících vysvěcena 28. srpna 2015 jako kaple Smíření. Ponechme stranou všechny peripetie kolem její dlouho plánované opravy, která po skončení nezbytného papírování a shánění financí proběhla nakonec v rekordním čase během letošního léta s pečlivou dokumentací svobodského fotografa Stanislava Ondráčka. Za zmínku stojí skrovná fakta z historie miniaturního svatostánku v dnes téměř opuštěné krajině, stranou veškerého turistického ruchu, který mírně oživila trasa Zlaté cesty, procházející osadou Bystřice v údolí zlatonosné Staré vody alias Zlatého potoka. V místě historických sejpů po dávném rýžování zlata, údajně již v keltském období, byla osada Klinge založena teprve v roce 1678 v souvislosti s obnovou zlatých dolů v oblasti majitelem vlčického panství, Josefem Schwarzenbergem. Na začátku 20. století zde ve 14 chalupách žilo přes 80 obyvatel, z nich téměř třetina byli Franzové. Právě jeden z nich, Johann Franz, vystavěl současnou kapličku v roce 1871 jako náhradu za menší, stojící podle farní kroniky od roku 1829 na jiném místě a nechal ji zapsat do gruntovní knihy 27. února 1874. Ta první zaniklá polní kaplička byla zasvěcena Navštívení Panny Marie. U nové se zasvěcení spolehlivě doložit nepodařilo, přestože byla v majetku rodiny Franzů až do roku 1945. Poté, co jim byl na základě prezidentských dekretů majetek zkonfiskován, přešla do správy Československých státních statků a od roku 2005 je v držení Správy Krkonošského národního parku.

Foto: Alois Miláček

Když se „kluci z naší uličky, co spolu hráli kuličky", ocitli zhruba uprostřed mezi sedmou a osmou životní dekádou, napadlo jednoho z těch čipernějších, že je nejvyšší čas se v životním poklusu chvíli zastavit, aspoň jednou za rok se sejít a společně si zavzpomínat. Zpočátku to opravdu byla jen klukovská parta z jednoho domovního bloku v jedné ulici poválečného Trutnova. Na plácku mezi domy z nich vyrostli aktivní fotbalisti reprezentující trutnovskou kopanou. Nikdo ale nežije v uzavřeném vakuu. Přidali se i nesportovní spolužáci, fotbaloví funkcionáři, kamarádi z práce, kamarádi kamarádů a tak se zformovala skvělá „pánská jízda" vrstevníků, která se v salonku trutnovského hotelu Patria sešla letos už popáté. Jako spolužák toho původního „zdravého jádra" ze základní školy jsem byl pozván poprvé. Přestože jsem se s některými borci od patnácti let neviděl, jako bychom se rozešli včera. I když jsme se zprvu třeba ani nepoznali. Pouhým pohledem na skalpelem poznamenané hrudníky v rozhalenkách košil by se jistě dala sestavit celá jedenáctka staré gardy sešívaných, ale přes početné bypassy, umělé chlopně a kardiostimulátory nikdo neskuhral, ani plačtivě nevzpomínal na staré zlaté časy. Naopak, všichni se v podstatě shodli, že ten starý, ponurý a šedivý Trutnov v opuštěném pohraničí, idealizovaný pouze ve vzpomínkách na mladá léta, rozkvetl do krásy a je z něj docela příjemné místo k životu i k návratům pro ty, které osud zavál jinam. Pojedli jsme, popili, zavzpomínali na kamarády, kteří už nikdy nepřijdou i na zmizelá zákoutí města našeho mládí, společně zazpívali. To bohužel beze mě. Kdysi jsem svému učiteli hudební výchovy Dr. Hladíkovi rukoudáním slíbil, že nikdy nebudu zpívat na veřejnosti. A já slovo držím. Dalo mi to ale velké přemáhání. Hezké odpoledne to bylo!

Nepublikováno

Sochařský zjev regionu, jehož umění už dávno přesáhlo hranice jeho rodných Čech, což si postupně uvědomují nejen odborně vzdělaní kritici, ale stále víc i široká veřejnost. Možná k tomu výrazně přispěje i umělcova první opravdu souborná výstava uspřádaná k 125. výročí jeho narození Krkonošským muzeem ve Vrchlabí. Schwantner se narodil roku 1890 v Královci, vyučil se v žacléřské porcelánce svého mecenáše Theodora Pohla, vystudoval uměleckou akademii v Praze u J. V. Myslbeka a po Velké válce, ve které aktivně bojoval v řadách vojsk R-U monarchie se usadil a tvořil v Trutnově. Po II. světové válce odešel dobrovolně se svými trutnovskými sousedy a žil až do své smrti roku 1956 v NDR. To jsou ve stručnosti fakta díky několika jeho životopiscům a řadě badatelů dostatečně známá. Složitější je to s jeho početným dílem, rozptýleným bez velké nadsázky do všech koutů světa, skrytým v depozitářích muzeí, galerií a soukromých sbírkách, nezkatalogizovaným a v mnoha případech zničeným nebo ztraceným. Někdy dokonce ani nepodepsaným, protože skromný umělec především spoustu předloh pro odlití v porcelánu prostě nesignoval. Na generální zmapování stále ještě čekají monumentální pomníky padlým vojákům z I. světové války z rozsáhlé oblasti východního Podkrkonoší s německou většinou obyvatel, které byly v poválečné euforii nenávratně zpustošeny. I mezi drobnějšími artefakty dochází občas k milému překvapení. V nezanedbatelné míře za to vděčíme internetu, té síti sítí, která v tom lepším případě sbližuje národy. V nabídkách aukčních sběratelských portálů se občas objeví bonbónek, jako třeba série čtyř dobových pohlednic z ateliéru RTS trutnovského fotografa Roberta Spaziera s drobnými dílky jeho vrstevníka a přítele Schwantnera (psáno ovšem neznámo proč s dé - Schwandtner) z jednoho antikvariátu v Rakousku. Ležící antilopa, vrhač granátů a busta krkonošského horala jsou zasvěceným více méně povědomé. Čtvrtý portrét osobnosti však ve mně vyvolává jemné objevitelské chvění. Troufám si tvrdit, že jsem prošel určitě víc katalogů k výstavám, sochařových medailonků a odborných článků a prohlédl víc muzejních i soukromých sbírek Schwantnerova díla než běžný vzorek populace, ale tuhle bustu jsem opravdu neviděl. Kdo je ten pán se šviháckým knírkem, připomínající mladého Wilhelma Kiesewettera, který seděl modelem, se neodvážím hádat. Nebo jen přeceňuji svou paměť a znalci, kteří nějakou souhrou náhod zabloudí na můj web, mě ukamenují informacemi. Tak bez rozpaků - a do mě!

Nepublikováno