„Svět je malý. Časem se všichni sejdeme v jedné posteli", říkávala prý se šarmem jí vlastním Brigitte Bardot, filmová star z přelomu padesátých a šedesátých let minulého století a sexy symbol našeho junáckého mládí. Tím jsme se aspoň maličko vyrovnávali okolnímu světu, který ji zbožňoval. K podobnému závěru dospěje časem i většina rodopisců, jen místo postele nutno dosadit rodokmen. Jako žádná věda, není ani genealogie (přestože je jen pomocná) snůškou nějaké profesorské suchařiny. I amatérský badatel začátečník objeví záhy různé záludné a komické kličky ve vztazích širokého rozvětveného příbuzenstva. Aspoň malinká kapka stejné krve koluje v žilách nečekaně velkého počtu obyvatel české kotliny. A to i s přihlédnutím k tak zvaným ztraceným předkům, což je laskavý eufemismus k matričnímu záznamu „otec neznámý", kterých je v téměř každém rodokmenu někdy i několik. A to už vůbec nezmiňuji vzájemné sešvagření předků, čímž se pomyslná příbuzenská rodina nekontrolovaně rozrůstá o další a další jména, jejichž výskyt někdy mile překvapí, jindy bychom je radši ani neznali. Vzájemné propojení rodů z jedné geografické oblasti, zvlášť u lokalit s minimální migrací obyvatel, se tak dá v podstatě očekávat. Přesto jsou některá odhalení příbuzenských vazeb, byť ne úplně čistě pokrevních, mnohdy šokujícím objevem.

V roce 1867 se obec Janské Lázně administrativně oddělila od Svobody nad Úpou a již 16. května následujícího roku 1868 zde byla ustanovena expozitura rakouského poštovního úřadu, zprvu jen na letní lázeňskou sezónu. V dalším roce byla pošta napojena na telegrafní vedení z Trutnova, které bylo 19. června uvedeno do veřejného provozu. V pozdějších turistických průvodcích bylo často zmiňováno přímé telegrafní spojení se Sněžkou. Teprve 14. srpna 1874 byl zahájen celoroční poštovní provoz a telefonní ústřednou byl úřad vybaven v roce 1902. Pošta sídlila v celodřevěné chalupě s popisným číslem 13 za lázeňskou budovou s hodinami, která vznikla z někdejší kaple u léčivého pramene. Dlouho před koncem 19. století se pro dům vžil název „stará pošta".

Když kdosi v dávných dobách jako první zavrhl obcházení přátel a poslal poslíčka s vizitkou místo blahopřání, byl považován za nezdvořáka. První tištěné pohlednice svěřované poště byly odsuzovány jako neosobní, přesto se záhy rozšířily do nečekaného až obludného množství. S vynálezem telefonu se otevřela komunikační dálnice, na jejímž současném konci jsou všechny ty mobily, tablety a kompjútry s e-maily, sms, mms, Skype a facebooky a najdou se i tací, kteří své přání prostě a jednoduše zavěsí na webovou stránku. Konzervativní jedinci z toho mají osypky. My dříve narození spolu s Járou Cimrmanem víme, že pokrok se prostě zastavit nedá. A jsme šťastní, když si na nás někdo vůbec vzpomene.

***

„Můj táta byl frajer.

Takového bych svému synovi přál."

5. 12. 1914

20. 12. 1963

5. 12. 2014

Žijeme krátce - mrtví budeme dlouho. Aneb necelé půlstoletí života a už víc než půlstoletí po smrti. I tak by se dalo popsat sto let od narození prostředního Antonína Tichého z trojice Tondů v našem rodokmenu v řadě za sebou, zahrnující poslední léta 19. století a přes bouřlivé dvacáté i začátek století 21.

Symbolicky 11. 11. v 11 hodin, spolu se dvěma minutami ticha, vypučí klopy kabátů ve většině demokratických států Evropy, v Kanadě a Spojených státech papírovými vlčími máky k poctě všech padlých ve všech válkách a jako oslava mezinárodního Dne válečných veteránů. Datum připomíná okamžik z roku 1918, kdy vrchní velitel spojeneckých armád maršál Ferdinand Foch a zástupce poraženého Německa Matthias Erzberger ukončili ve vlaku poblíž francouzského města Compliégne podepsáním příměří čtyřleté válečné běsnění první světové války. Již příští rok byl tento den slaven jako Den příměří v mnoha městech dohodových států, v Americe jako Den veteránů. Od listopadu 2001 si tento významný svátek připomínáme i v České republice. Jeho symbolem se stal červený květ vlčího máku, vyrůstající odedávna na válečných bojištích. Do všeobecného povědomí přešel z básně veterána z búrských válek, kanadského vojenského chirurga a básníka, podplukovníka Johna McCrae, který přežil několikanásobné vražedné plynové útoky na západní frontě u belgického města Ypres v roce 1915 a pod dojmem smrti svého nejlepšího přítele napsal dojemné verše o květech vlčích máků, vlajících ve větru na válečných polích.

Letošní houbařská sezóna vrcholí a je na čase přinést nějaký ten košík s úlovky. Ty tam jsou doby, kdy jsme měli na zahradě břízy i borovice, jejichž kmeny každoročně obkličovaly šiky švarných kozáků v počtu větším než malém a z trávy svítili po dešti hnědými hlavičkami klouzci obecní. Jen čarodějné kruhy z trsů třepenitek svazčitých značkují místa tlejícího systému kořenů kolem travou zarůstajících pařezů. Možná v nich za měsíčních nocí tančí divoženky opravdu své vábivé tance. Za „masem chudých" je však nutno vyšlápnout do kopce za chalupou, který je rok od roku větší. Kraví vrch nad Svobodou má na vrcholové kótě úředně sice stále jen svých umrněných 681 metrů nad hladinou Baltského moře, přesto je to víc a víc to klukovské „Monte Bú", budící aspoň názvem velehorskou iluzi. Vysupět na hřeben zabere mnohem víc času než loni. Jedinou útěchou je, že to určitě jde líp, než napřesrok. A díkybohu i Krakonošovi, že ještě vůbec.

Kdyby Alenka něco sbírala, nemusela by za divy mizet v králičí noře ani za zrcadlem. Stačilo by jí každoročně poslední víkend v září navštívit vyhlášený sběratelský jarmark pod širým nebem v Jelení Hoře na dohled od pro nás odvrácené severní strany krkonošských hřebenů. Rozsáhlé rušné centrum největšího města Jelenohorské kotliny s téměř 90 000 obyvateli se na dva dny v roce mění v orientální tržiště, velkolepou galerii, obří antikvariát, po celém Radničním náměstí i pavučině přilehlých ulic a uliček historického Hirschbergu rozprostřené prodejně antikvit, nad jejichž nabídkou bledne aukční síň Sotheby´s s Dorotheem dohromady, s originálními starožitnými artefakty vedle množství novodobých replik i vyložených padělků či autentický bleší trh se záplavou užitých předmětů, nádobí, nástrojů, nářadí a použitelných i nepotřebných krámů všeho druhu. Lákavé výrobky ze skla, porcelánu, kovů všech barev, dřeva, textilu i kamene, archeologické nálezy, zbraně všech epoch, šperky, mince, odznaky, pohlednice, cetky, cetky, cetky. Jezdím tam se stejně postiženými kamarády už několik let za atmosférou a halasem smlouvání, údivu i zklamání v polštině, němčině a poslední dobou stále intenzivnější češtině, ani ne tak za nákupy, jako spíš „na čuměnou". V tom vytržení z reality a sběratelském transu snad ani s chladnou hlavou nakupovat nejde. Přesto si pokaždé nějakou drobnost, která vzbudí můj zájem a nijak neohrozí skrovnou zásobu grošíků v mé kapse, přivezu.