Freiheit

Je pokročilý čas adventní a téměř v každém městě probíhá výstava betlemářských skvostů z muzejních sbírek, i moderních výtvorů profesionálů a lidových tvůrců ze všech možných a někdy i nepředvídaných materiálů. Dříve bývaly jesličky téměř v každé krkonošské chalupě a zbožní horáci je právě v tento čas snášeli z půdy, aby se zas po roce na Vánoce zaskvěly v plné kráse pro potěchu domácím i příchozím. Tam, kde dřevěné figurky vyřezával během roku sám hospodář, se stavěcí betlémy rozrůstaly i do gigantických rozměrů a postupně zabíraly velkou část světnice. V rodinách domácích tkalců dokonce za tím účelem rozebírali na čas svátků stav, aby se všechno i se stromečkem vešlo. Ti nenadaní se spokojili nalepovacími papírovými betlémy významných malířů, zakoupenými v papírnictví, nebo sériově vyráběnými dřevěnými figurkami lidových řezbářů z Orlických hor, kterým se dnes běžně říká králické, z vánočních jarmarků. Nesourodá anonymní sbírka polámaných daráků jmenované provenience, poslepovaná z trosek několika betlémů, vznikala v šedivých 70. letech minulého století systémem „každý pes jiná ves" drobnými nákupy v prodejnách starožitností i z darů přátel. Na několika stupních přenosné základny jsou napevno rozmístěny typické komerční prvky lepenkové architektury s ústřední jeskyňkou, vše dodatečně spoře osvětlené několika elektrickými žárovkami. Vestavěný hřebíčkový hrací strojek kolem dokola vybrnkává vánoční šlágr Stille Nacht a v hemžení lidiček spěchajících poklonit se Ježíškovi se klidně pasou ovečky. Scenérie fádní a stokrát viděná v honosnějším a reprezentativnějším provedení ničím nevyniká. Jen snad drobným době poplatným sarkasmem v nápisu na rozvinuté stuze archanděla zvěstovatele místo obvyklého „Gloria". „Dejte pokoj lidem dobré vůle". Tuctový, obyčejný, nezajímavý, což ještě umocňuje neúmyslně rozmlžená fotografie. Ale je náš!

Hezké Vánoce.

Nepublikováno

Vážený příteli, dnes jsem si konečně vyzvedl u našeho sběratelského kolegy, a mého kamaráda Güntera avizovanou knížku. Myslel jsem, že mě, pravidelného čtenáře Tvého blogu a šťastného majitele řádky Tvých knížek nic nepřekvapí. A vida - jiný formát, poctivá vazba a pevné desky, jiný výběr ilustrací... Ale pořád je to ten starý dobrý Egon, čtivý a inspirující s novými a novými příběhy ze života, vlastními i naposlouchanými, společnými pro naši válečnou i krátce poválečnou generaci. Pokaždé se zpětně divím, jak je to možné, že mě to taky nenapadlo „dát na papír", když jsou mnohé ty zážitky tak živě podobné, jako bychom je žili přes kopírák. V mých vzpomínkách souzní i některé trefné popisy reálií Tvého města pod Ještědem, kde jsem prožil několik veselých měsíců ve službách československé armády u chemiků v horních kasárnách v autokursu na plnohodnotného řidiče veškerých vojenských vozidel II. třídy, kdy jsme si lámali zuby na záludnostech provozu přes pověstné Šaldovo náměstí , po kterém se určitě nestýská ani těm nejzatvrzelejším libereckým staromilcům. Vzpomínám na noční úprky ulicemi z tanečků v kavárně Nisa, abychom stihli nepřetáhnout vycházku i na sváteční odpolední lelkování městem plným místních krasavic, kde jsem měl pocit relativního bezpečí, protože výskyt lampasáků na metr čtverečný byl, alespoň zdánlivě, daleko nižší než v mé domovské posádce v Litoměřicích. Závidím Ti ten přetlak, se kterým sypeš knížky doslova jako z rukávu jednu za druhou a ačkoli píšeš stále o tomtéž, pořád máš co psát. A skláním se před Tvou velkorysostí, se kterou mi je nezištně posíláš darem. I když dobře víš, že jsem lempl, lenoch a neumětel, který se Ti kromě poděkování nikdy nedokáže revanšovat. Nemluvě o naivní propagaci Tvé velikosti, kterou vyháním těch několik málo čtenářů mých stránek na Tvůj blog. Takoví jsme ale my, horáci z Krkonoš - co na srdci, to na webu. Komu čest, tomu čest!

Nepublikováno

Výstava sochařského díla Emila Schwantnera v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově, věnovaná jeho letošnímu 125. výročí narození a 60. výročí úmrtí, je důstojným připomenutím jednoho z nejvýznamnějších uměleckých zjevů regionu v první polovině 20. století. Navazuje na právě skončenou podobnou výstavu reprezentativní kolekce Schwantnerových plastik v Krkonošském muzeu ve Vrchlabí a přináší navíc vzdušnou instalaci v komorních historických prostorách hlavní výstavní síně s maximálním využitím vlastních sbírek, doplněných charakteristickými exponáty z okolních institucí, především již zmíněného Krkonošského muzea, Galerie města Trutnova a v neposlední řadě i od soukromých sběratelů. Vnímavé oko diváka jistě ocení mistrné ztvárnění množství portrétních bust příslušníků tehdejší společenské smetánky i bezejmenných horalů z Krkonoš, ladné tvary kočkovitých šelem či několik výstižných variant z cyklu Tanec smrti. Fotografická dokumentace znovu oživí řadu funerálních plastik, zejména pomníků padlým vojákům z Velké války, z nichž mnoho zaniklo vinou kolektivního vandalství po II. světové válce. Leitmotivem této části expozice je snad nejzdařilejší, nacisty v roce 1942 zničený pomník z trutnovského parku, o jehož obnově se začíná docela vážně uvažovat. Uvedená studie k pomníku byla námětem pohlednice vydané při jeho odhalení v září 1932.

Nepublikováno

Velký bratr a známý práskač internet sleduje nejen velikány dějin, ale někdy, spíš omylem než záměrně, i neznámé nicky z Horní Dolní. Při brouzdání vyhledávači se tak mezi vskutku renesančními osobnostmi někdy zaskvěje i mé nevýznamné a tuctové jméno. Tu mezi historickými badateli a znalci Krkonoš, tu mezi spisovateli nebo filmovými herci. Pochopitelně, že v každé takové zprávě je ukryto racionální pravdivé jadérko, ale! Do velkolepých rozměrů jsem ho vypiplal vlastním úsilím, se kterým zvěst o své výjimečnosti neúnavně rozšiřuju. Netvrdím, že jsem v horách nikdy nebyl, ale mnohem víc informací mám z literatury, starých map a dobových pohlednic. Každému zvídavému tazateli „zasvěceně" odpovím... a je to jako s tím anglickým trávníkem. Když se to dělá trpělivě a pravidelně desítky let, to by bylo, aby se výsledek nedostavil. Něco zbytečného jsem za ty roky i napsal, dokonce i knížku a na dalších se podílel. Přesto když mě někdo osloví „ tak co, ty spisovateli?" cítím spíš hořkost než zadostiučinění.

V pátek 23. října jsme my kluci, co spolu mluvíme (momentálně o chystané výstavě významného sochaře Emila Schwantnera v Muzeu Podkrkonoší) měli už v devět hodin ráno schůzku v gubernu. Tak mezi sebou my venkovani důvěrně říkáme našemu někdejšímu okresnímu městu Trutnovu. Po jejím skončení jsem u zaslouženého dopoledního kafíčka neplánovaně potkal půvabné žacléřské Jezinky Evu a Vendy, které si téměř v pravé poledne vyjely na veselý výlet na Sněžku. Aktuální zpráva o počasí hlásila zataženo, vítr, 0°C, lanovka v provozu jen na Růžovou horu. Přesto odhodlaně pokračovaly v cestě, takže jsem z toho vytěžil odvoz domů. U nás byl nádherný podzimní slunečný den (kolik asi ještě takových bude?) zlatý říjen, přesně podle mého gusta. Každoročně touto dobou ke konci měsíce, když počasí a stav těla dovolí, chodívám zamykat les. Obejdu obvykle převážnou část svého houbařského revíru, všechna ta požehnaná naleziště, letos však vlivem sucha nezvykle skoupá. Tentokrát jsem v touze dočkat se aspoň průměrného věku dožití českých mužů, což je podle nejnovějších lékařských statistik 74 let, zvolil jen krátké kolečko převážně po vrstevnicích domovského Kravího vrchu. Většinou se i z této oficiálně poslední houbařské vycházky v roce vracím s uspokojivým úlovkem. Letos ani ťuk! Jako správný hospodář jsem naskládal do nezbytného batůžku pár placatých kamenů na opravu suché zídky. Ještě před tím jsem se chvíli kochal pohledem k sluncem zalitým horám od Simoniny vyhlídky na barvami hýřící Slunečné stráni. (Čímž zdravím iniciátorku tohoto poetického pojmenování, které i nejnovější vydání turistických map vytrvale ignorují. Ani přes jedovatou poznámku o „zubech ve skleničce" jsem na ni nezanevřel). Svou beranici z temných mraků na chvíli odložila i královna Sněžka, tak měly holky možná nakonec štěstí. Zíraly i tři srnky zachumlané zdánlivě předčasně do zimních kožíšků. Stejně jako skupinka halekajících turistů v outdoorové módě, spěchající z Rýchor k svobodskému dopravnímu terminálu. Při pohledu na můj zatěžkaný batoh se polo obdivně, polo uštěpačně vyptávali: Rostou, rostou? a neříkejte, že ještě nesete houby? Abych si zachoval glanc, mám pro podobné případy připravenou odpověď: Ne, ne - já jsem byl kroužkovat netopýry!

Nepublikováno

Výstavou k 70. výročí založení ZUŠ v Trutnově v Muzeu Podkrkonoší i při té příležitosti vydaným almanachem školy se jméno jedné z prvních učitelek hry na klavír Miloslavy Bínové jen mihne. Já jsem se s ním sešel poprvé při sbírání materiálu k článku o enklávě Sněžných Domků na Rýchorách v první polovině roku 2003. Nikdy jsem neměl příležitost se s touto vitální ženou, narozenou 2. října 1900 v Praze a od roku 1945 žijící v Trutnově, osobně setkat. Přesto i při minimu informací o její všestranné činnosti smekám. Vedle již zmiňované výuky klavíru se zapsala do dějin Trutnova i jako první rýchorská chalupářka. Do sousedních dvou volných chalup zlákala i své kolegy Irenu Stránskou a Jiřího Halaxu. Tak byla celá enkláva koncem 40. let minulého století v majetku učitelů tehdejší hudební školy.

Erbovní objekt Pece pod Sněžkou, dávno zaniklá arseniková huť, která stávala v místech dnešního parkoviště U kapličky, dominovala svojí siluetou jen krátký čas „posametovému" městskému znaku podle návrhu starosty Milana Vícha, který do konečné podoby upravil nestor české moderní heraldiky Karel Liška. Její historie spojená s rudním dolováním v Obřím dole, sahající do 16. století, je všeobecně známá a zdokumentovaná. Pro úplné Neználky, kteří o nějaké peci v Peci nikdy neslyšeli, snad jen několik nezbytných faktů: Hornická činnost v nitru české nejvyšší hory Sněžky není jen důl Kovárna, v současnosti díky albeřickým jeskyňářům veřejnosti přístupné turistické lákadlo, ani neznámým Benátčanem již v roce 1456 vyvolaná zlatá horečka. V Obřím dole se nacházelo několik dalších dolů a kutišť mnoha důlních podnikatelů, počínaje podle věhlasného trutnovského kronikáře Simona Hüttela horníky z Míšně v roce 1511.