Marie, Marušky, Marjánky, Majky, vás na mysli nemám. Vy jste záležitost celoroční. Ani jsem si nespletl krátkou a dlouhou samohlásku, protože nejde vůbec o břízky ozdobené barevnými fáborky, které o Filipojakubské noci vyrůstají před okny svobodných dívek jako houby po dešti. A ve folklorních oblastech na návsích dosahují gigantických rozměrů zásluhou veškeré mužské omladiny. Také ortodoxním trampům se marně sbíhají sliny na oblíbenou laskominu firmy Hamé v kulaté konzervičce. Čeština je bohatá a nabízí další možnosti. Můj objev je z živočišné říše a přiznám se, že jsem ho už několik let ve volné přírodě neviděl. Ačkoli jako kluk jsem si častokrát při spatření toho tajemného brouka s kovově modrým leskem připomněl onu dětskou říkanku - majko, majko, dej mi masti na bolesti - a přitom dával po čertech velký pozor na její smrdutou a jedovatou tekutinu, po které naskákaly na kůži svědivé puchýře.

Fotogeničnost Rýchor objevili mistři krajinářské fotografie i amatérští dokumentaristé už dávno. Zádumčivé nálady z Rýchorského pralesa se po Jiřím Havlovi nebo Ctiboru Košťálovi odváží fotografovat jen zoufalec. I my laičtí blikači s kapesním digitálkem však dokážeme ocenit svěží zeleň rašící trávy, rozkvetlou letní louku, sluneční paprsky ve větvoví lesa, jásavé odstíny zlata podzimu i běloskvoucí třpyt sněhových vloček v závějích. Kouzlo mají i orosené pavučiny s cáry mlh nebo závojem deště, vír chumelenice i třpyt vodní hladiny v Rýchorské studánce. Příležitost zajet si vyfotit chybějící snímky k jednomu z minulých článků se mi naskytla v nejméně vhodný čas. V zamračeném odpoledni v polovině dubna, kdy je nahoře krajina barevně nevýrazná s posledními zbytky špinavého sněhu a na Rýchorské boudě je vzhledem k mezisezoně logicky zavřeno. Spolu s kamarádem Pepou Čermákem jsme požadované fotky po dobrodružném hledání Údolí blesků pořídili. Odborníci přebytečné snímky většinou smažou, aby si uvolnili kapacitu paměťové karty. Mě vždycky říkal děda - nic nevyhazovat! Z nostalgie jsem vybral pár těch s přimhouřením obou očí koukatelných, pro vzpomínku na příjemně strávené odpoledne. Konec konců, ani to pivečko v hospodě Pod pralesem nebylo k zahození.

Nepublikováno

„Svět je malý. Časem se všichni sejdeme v jedné posteli", říkávala prý se šarmem jí vlastním Brigitte Bardot, filmová star z přelomu padesátých a šedesátých let minulého století a sexy symbol našeho junáckého mládí. Tím jsme se aspoň maličko vyrovnávali okolnímu světu, který ji zbožňoval. K podobnému závěru dospěje časem i většina rodopisců, jen místo postele nutno dosadit rodokmen. Jako žádná věda, není ani genealogie (přestože je jen pomocná) snůškou nějaké profesorské suchařiny. I amatérský badatel začátečník objeví záhy různé záludné a komické kličky ve vztazích širokého rozvětveného příbuzenstva. Aspoň malinká kapka stejné krve koluje v žilách nečekaně velkého počtu obyvatel české kotliny. A to i s přihlédnutím k tak zvaným ztraceným předkům, což je laskavý eufemismus k matričnímu záznamu „otec neznámý", kterých je v téměř každém rodokmenu někdy i několik. A to už vůbec nezmiňuji vzájemné sešvagření předků, čímž se pomyslná příbuzenská rodina nekontrolovaně rozrůstá o další a další jména, jejichž výskyt někdy mile překvapí, jindy bychom je radši ani neznali. Vzájemné propojení rodů z jedné geografické oblasti, zvlášť u lokalit s minimální migrací obyvatel, se tak dá v podstatě očekávat. Přesto jsou některá odhalení příbuzenských vazeb, byť ne úplně čistě pokrevních, mnohdy šokujícím objevem.

V roce 1867 se obec Janské Lázně administrativně oddělila od Svobody nad Úpou a již 16. května následujícího roku 1868 zde byla ustanovena expozitura rakouského poštovního úřadu, zprvu jen na letní lázeňskou sezónu. V dalším roce byla pošta napojena na telegrafní vedení z Trutnova, které bylo 19. června uvedeno do veřejného provozu. V pozdějších turistických průvodcích bylo často zmiňováno přímé telegrafní spojení se Sněžkou. Teprve 14. srpna 1874 byl zahájen celoroční poštovní provoz a telefonní ústřednou byl úřad vybaven v roce 1902. Pošta sídlila v celodřevěné chalupě s popisným číslem 13 za lázeňskou budovou s hodinami, která vznikla z někdejší kaple u léčivého pramene. Dlouho před koncem 19. století se pro dům vžil název „stará pošta".

Když kdosi v dávných dobách jako první zavrhl obcházení přátel a poslal poslíčka s vizitkou místo blahopřání, byl považován za nezdvořáka. První tištěné pohlednice svěřované poště byly odsuzovány jako neosobní, přesto se záhy rozšířily do nečekaného až obludného množství. S vynálezem telefonu se otevřela komunikační dálnice, na jejímž současném konci jsou všechny ty mobily, tablety a kompjútry s e-maily, sms, mms, Skype a facebooky a najdou se i tací, kteří své přání prostě a jednoduše zavěsí na webovou stránku. Konzervativní jedinci z toho mají osypky. My dříve narození spolu s Járou Cimrmanem víme, že pokrok se prostě zastavit nedá. A jsme šťastní, když si na nás někdo vůbec vzpomene.

***

„Můj táta byl frajer.

Takového bych svému synovi přál."

5. 12. 1914

20. 12. 1963

5. 12. 2014

Žijeme krátce - mrtví budeme dlouho. Aneb necelé půlstoletí života a už víc než půlstoletí po smrti. I tak by se dalo popsat sto let od narození prostředního Antonína Tichého z trojice Tondů v našem rodokmenu v řadě za sebou, zahrnující poslední léta 19. století a přes bouřlivé dvacáté i začátek století 21.

Symbolicky 11. 11. v 11 hodin, spolu se dvěma minutami ticha, vypučí klopy kabátů ve většině demokratických států Evropy, v Kanadě a Spojených státech papírovými vlčími máky k poctě všech padlých ve všech válkách a jako oslava mezinárodního Dne válečných veteránů. Datum připomíná okamžik z roku 1918, kdy vrchní velitel spojeneckých armád maršál Ferdinand Foch a zástupce poraženého Německa Matthias Erzberger ukončili ve vlaku poblíž francouzského města Compliégne podepsáním příměří čtyřleté válečné běsnění první světové války. Již příští rok byl tento den slaven jako Den příměří v mnoha městech dohodových států, v Americe jako Den veteránů. Od listopadu 2001 si tento významný svátek připomínáme i v České republice. Jeho symbolem se stal červený květ vlčího máku, vyrůstající odedávna na válečných bojištích. Do všeobecného povědomí přešel z básně veterána z búrských válek, kanadského vojenského chirurga a básníka, podplukovníka Johna McCrae, který přežil několikanásobné vražedné plynové útoky na západní frontě u belgického města Ypres v roce 1915 a pod dojmem smrti svého nejlepšího přítele napsal dojemné verše o květech vlčích máků, vlajících ve větru na válečných polích.