Freiheit

Díky laskavosti autora Egona Wienera mi v knihovničce přibyla další z místopisných publikací tohoto neobyčejně plodného libereckého spisovatele a patriota Jizerských hor. Tradičně sličně vypravená knížka s všeříkajícím názvem „Od Lužických hor k Lužické Nise - Hrádek nad Nisou - Příběhy, fejetony a dobové pohlednice" je tentokrát věnována Wienerovu skoro rodnému městu a z textů je patrné, že ho dobře zná a má opravdu rád. To jsou ty pověstné kuličky s kluky ze Sudet na březích Kristýny, zatopeného lignitového lomu nad někdejším Geršdorfem. Egonovo psaní mě zaujalo už před lety, když jsem objevil na internetu jeho blog http://egonovypohledy.blogspot.cz/ . Od té doby obdivuji jeho košatou češtinu s nevyčerpatelnou slovní zásobou, hlubokou znalost tématu, podpořenou na vlastní kůži zažitou zkušeností, vynalézavost při hledání námětů a hlavně ten tvůrčí přetlak, který jej nutí chrlit slova, věty i odstavce, tak jak to sám vyjádřil v předmluvě a já jen epigonsky opsal do nadpisu mého vyznání.

Na neodeslané, nedatované černobílé pohlednici odpovídající kvalitou tisku i formátem druhé dekádě minulého století pózuje urostlý trénovaný sportovec s viditelným tělesným hendikepem. Chybí mu část levé nohy od kotníku dolů. Podle popisu jde o jistého Josefa Munsera, jediného známého jednonohého cvičence předvádějícího stoj na rukou, nazývaného „lidská váha". Lze předpokládat, že ateliérové foto sloužilo k propagaci veřejných vystoupení tohoto mladého muže, ať již na sportovních kláních nebo ve varieté či v cirkuse. Na zadní straně pohlednice vydané uměleckým závodem Schmidt & Co. v Lübecku je již z tiskárny natištěna trvalá adresa: Mladé Buky 28 u Trutnova v Čechách. Rodinný dům čp. 28 u hlavní silnice z Trutnova do hor vlastnila však v té době rodina Krausova. Podle evidenčních listů policejní stanice v Mladých Bukách se Josef Munser, vyznání římsko - katolického, narodil manželům Antonovi Munserovi a Anně rozené Pflugerové 13. 9. 1893 a později byl zaměstnán jako tovární dělník. V roce 1919 se oženil s o šest let starší Annou Tauchenovou, narozenou 25. 7. 1887 rovněž v Mladých Bukách. Zemřel 22. 9. 1920. Současné stoleté výročí od začátku I. světové války svádí k odvážné fabulaci. Podle data narození je zřejmé, že jako každý mladý muž jeho věku podléhal vojenské odvodní povinnosti do armády rakousko - uherské monarchie. Popustíme - li uzdu fantazii, narukoval Josef Munzar na frontu, kde byl raněn a přišel o nohu. Na rozdíl od tisíců válečných invalidů, kteří skončili na obtíž příbuzným nebo obci, v horším případě jako žebráci, to nevzdal a pílí a tréninkem se vypracoval v eso ve své disciplíně. Ale třeba se s postižením již narodil nebo utrpěl úraz někdy jindy. V každém případě to byl nejspíš houževnatý mladík, který se dokázal postavit osudu. Byla by velká škoda, kdyby zajímavá pohlednice zůstala ve sbírce navždy jen němou položkou bez příběhu. Možná, že čas jako již mnohokrát doplní neúplný příběh o nová zajímavá fakta.

Nepublikováno

Napjatě očekávaná výpravná publikace Příběhy Luční boudy, vydaná ve stejné úpravě a od téhož autora jako nedávná Erlebachova bouda Správou Krkonošského národního parku, ještě voní tiskařskou černí a dokonale zastínila tematicky podobný, avšak poněkud jednostranně pojatý a polygraficky nesrovnatelný paperback Die Wiesenbaude německého vydavatele z minulého roku. Emeritní ředitel Krkonošského muzea ve Vrchlabí Miloslav Bartoš se svou příslovečnou pečlivostí shromáždil a poutavou formou popsal všechna dostupná data z historie i současnosti krkonošské nejstarší, největší a nejznámější hřebenové boudy, včetně značného počtu dobových ilustrací, které jsou i pro zasvěcené čtenáře v mnoha případech zajímavou novinkou.

K 100. výročí vypuknutí I. světové války připravila Česká televize mimo jiné i třináctidílný dokumentární cyklus nazvaný Naše Velká válka, vysílaný na zpravodajském programu ČT 24. Posledních zhruba 5 minut z každého půlhodinového dílu je věnováno samostatnému projektu Pomníky. Třetí pokračování, které si jako všechny ostatní odvysílané díly můžete přehrát na internetu, provází krátké zastavení u obnoveného pomníku padlých ze zaniklé podkrkonošské obce Sklenářovice. Měl jsem tu odvahu postavit se před kameru.

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10877203125-nase-velka-valka/214411033220002/

Pyrolit braun, super pyrolit, nigrit, stratit? Nic? Tak co třeba fayence nebo englisch porzellan? Přihořívá? Nebudu napínat, jde o vypálené zkušební vzorky různých směsí vypalovacích materiálů z bývalé porcelánky v Kovarech v polském podhůří Krkonoš z dob kdy ji vlastnil německý koncern Rauschert. Pro našince je dávno zaniklá továrnička zprovozněná v roce 1871 zajímavá především osobou svého zakladatele. Heinrich Pohl, jeden z bratří Pohlů, podnikajících ve výrobě různých druhů keramiky i porcelánu na mnoha místech Čech i tehdejšího Slezska, stejně jako již jejich otec Josef, totiž založil v roce 1878 i známou a dosud existující továrnu na porcelán v Žacléři. Což je od nás ze Svobody nad Úpou přes Rýchorský hřeben doslova jen pár kroků. Přesně tolik, kolik se jich vejde do tuctu (kilometrů).

Tuším, že to byl právě přítel Josef Tylš, kdo mi už kdysi dávno věnoval neurčený exemplář pravděpodobně rovněž pivoní trofeje, pocházející údajně z aichelburgské sbírky kuriozit v maršovském zámku. Podle zjištění několika odborníků by mohlo jít o velmi vzácnou formu pivoně severního zelenookého (lat. Pivonius canadiensis virdioculus). Pokud by se tato domněnka potvrdila a nález pocházel skutečně z oblasti východních Krkonoš, byl by to nejjižnější doložený výskyt tohoto vyhynulého živočicha. Teprve článek v dubnovém čísle časopisu Krkonoše - Jizerské hory 2013 mě na objekt pozapomenutý v mém depozitáři znovu upozornil. Budu se mu asi muset s patřičným zápalem, úměrným jeho ojedinělosti, znovu věnovat.

Nepublikováno - vráceno ze všech obeslaných redakcí