Freiheit

Touhou většiny sběratelů notafilií, kam řadíme papírová platidla všeho druhu, je mít ve sbírce pokud možno nepoškozené, čisté, nepomačkané a čitelné exempláře bankovek, státovek i nouzovek, protože zejména kvalita a zachovalost určuje jejich cenu, nikoliv stopy po oběhu. Velkou roli hraje samozřejmě počet vydaných kusů. Nad vším ale vítězí nabídka na sběratelském trhu. Je celkem logické, že mnohem víc zachovalých nominálů má vyšší hodnoty, protože kdo by taky schovával nějaké drobné šušníky poznamenané obíháním. Existují však výjimky. Mezi ně patří soukromá vydání drobných nominálů s omezenou platností, vydávaná v dobách finanční krize, jako tomu bylo v revolučních letech 1848 - 1849, z nichž některé byly přijímány ještě nějaký čas po jejich úředním stažení v roce 1850. Tato náhradní platidla plnící funkci jakýchsi směnek, nazývaná dnes ve sběratelské hantýrce všeobecně nouzovkami, vydávaly nejen bankovní domy nebo obecní úřady, ale i různé jiné instituce včetně mnoha soukromých podnikatelů, především obchodníků nebo hostinských všude, kde bylo potřeba doplnit nedostatek drobného oficiálního oběživa. Především v průmyslových oblastech Čech i Moravy s velkou koncentrací obyvatelstva bylo vytištěno značné množství různých nominálů rozdílné výtvarné i tiskařské úrovně, kvality použitého materiálu (nemusel to být jenom papír) i velikostí. K početným v odborné literatuře popsaným vydáním z trutnovského regionu se řadí i nouzovky ze Svobody nad Úpou.

Většina kluků mnoha generací minulého století prožila svá léta dospívání v přírodě, ať už v kolektivu skautů nebo pionýrů v prázdninových stanových táborech nebo někdy i s rodiči v trampských osadách. S nastupující revoltou puberťáků pak často v řadách „divokých" trampů, novodobých vandráků alias čundráků, vysedávajících u táboráku za zvuků kytar a sborového zpěvu písniček country & western. Někomu zůstaly víkendové výšlapy do přírody v kanadách a s usárnou přes rameno celoživotní láskou. My ostatní rádi vzpomínáme. Já osobně jsem si nejbouřlivější noci pod širákem, s maskovanou stanovou celtou stočenou kolem vojenského telete pod hlavou, odžil v polovině padesátých let. Učednické roky mě tehdy zavály na Vysočinu. Oblíbeným teritoriem naší party bylo okolí zříceniny hradu Zubštejna a hlavně panenské zátočiny rodící se Vírské přehrady na Svratce pod Dalečínem. Zákaz stanování na pustých březích, koupání v průzračné vodě s viditelnými zbytky zdí z chalup zatopené vesničky Chudobín, i rybolovu jsme přehlíživě ignorovali. V době dokončované výstavby vodního díla to ani nikdo příliš nehlídal.

Duchovním otcem spolku zimních sportů „Aupatal" ve východní části Krkonoš, zastřešujícího později vznikající pobočky v úpském údolí od Pece pod Sněžkou až po Trutnov, byl bezpochyby vrchlabský továrník Quido Rotter, zakladatel a neúnavný propagátor organizovaného lyžování v celých Krkonoších. Je celkem logické, že se s prosbou o pomoc obrátil na stejného nadšence, kolegu z Krkonošského spolku, Prospera Piette - Rivage z Maršova I. K původní myšlence a zásluhám na jejím naplnění se časem hlásil kdekdo, faktem zůstává, že první porada přátel zimního sportování, kteří se pravidelně scházeli ve starobylé hospodě „Na Peci" se uskutečnila už v lednu 1903. Týž rok na první svátek vánoční byl na schůzi v hostinci „Na Křižovatce" ve Velké Úpě ustaven pětičlenný spolkový výbor v čele s všestranným pionýrem lyžařského i sáňkařského sportu Kajetánem Baierem z Janských Lázní.

„Svět je malý. Časem se všichni sejdeme v jedné posteli", říkávala prý se šarmem jí vlastním Brigitte Bardot, filmová star z přelomu padesátých a šedesátých let minulého století a sexy symbol našeho junáckého mládí. Tím jsme se aspoň maličko vyrovnávali okolnímu světu, který ji zbožňoval. K podobnému závěru dospěje časem i většina rodopisců, jen místo postele nutno dosadit rodokmen. Jako žádná věda, není ani genealogie (přestože je jen pomocná) snůškou nějaké profesorské suchařiny. I amatérský badatel začátečník objeví záhy různé záludné a komické kličky ve vztazích širokého rozvětveného příbuzenstva. Aspoň malinká kapka stejné krve koluje v žilách nečekaně velkého počtu obyvatel české kotliny. A to i s přihlédnutím k tak zvaným ztraceným předkům, což je laskavý eufemismus k matričnímu záznamu „otec neznámý", kterých je v téměř každém rodokmenu někdy i několik. A to už vůbec nezmiňuji vzájemné sešvagření předků, čímž se pomyslná příbuzenská rodina nekontrolovaně rozrůstá o další a další jména, jejichž výskyt někdy mile překvapí, jindy bychom je radši ani neznali. Vzájemné propojení rodů z jedné geografické oblasti, zvlášť u lokalit s minimální migrací obyvatel, se tak dá v podstatě očekávat. Přesto jsou některá odhalení příbuzenských vazeb, byť ne úplně čistě pokrevních, mnohdy šokujícím objevem.

Pokaždé když vyjde o čemkoli nějaká knížka, zvedne se o popisovanou lokalitu, osobu či předmět zvýšená vlna zájmu. A jde - li o takový klenot, jako je vyčerpávající publikace Miloslava Bartoše o Luční boudě, považované za „rodinné stříbro" krkonošských hřebenů, tím spíš. Souhrou šťastných náhod se ve správné době objevil na internetovém aukčním portálu eBay zajímavý odznak z předválečné éry společenského života na krkonošské boudě bud s bohatou a pestrou tradicí. Honosným provedením z kvalitních barevných smaltů, charakteristickým tvarem, barevností a v neposlední řadě i výrazným symbolem hudby v podobě tradičního hudebního nástroje, stylizované lyry, se řadí k mnoha dalším dekoracím po řadu let populárního spolku Veselá mysl. Jeho zakladatel a dobrá duše, skladatel, zpěvák a hráč na citeru Hans Soukup, který více než čtyřicet let obveseloval večer co večer hosty i personál zpěvem a hudbou k poslechu i tanci, byl člověk neobyčejně vitální a tvůrčí. Jeho nevyčerpatelné triky jak nalákat hosty k aktivní zábavě byly pověstné. Jedním z velkých lákadel byly originální tištěné zpěvníčky jeho písní, snad každou sezónu obměňované prodejné odznaky spolku i čestná uznání, záslužné odznaky a vyznamenání pro dobré zpěváky. Návštěvníci si je určitě považovali. Možná stejně jako dnes početní sběratelé. No nekupte to!

Nepublikováno

V hromádce starých pohlednic s vyobrazením nejvyššího vládce krkonošských hor uvízla na některé dávné sběratelské burze i tato zajímavá pohlednice. Široko daleko žádné hory. Jen lán zrajícího obilí a v něm statná postava velice podobná Krakonošovi. Až na přehlédnutelnou maličkost - kosu připevněnou k noze. Je to Krakonoš? Není to Krakonoš? Není to Krakonoš! I když se jménem podivného žence „Da Billmatzschnitta", napsaným na zadní straně lístku chebským dialektem, jsem si dlouho lámal hlavu. Že je to ale nějaký vzdálený Krakonošův bratranec z Krušných hor se dalo tušit. Pohlednici vydal spolek německých obyvatel někdejšího Egerlandu, jak se kdysi nazývalo území Chebska bez ohledu na státní hranice.

V roce 1867 se obec Janské Lázně administrativně oddělila od Svobody nad Úpou a již 16. května následujícího roku 1868 zde byla ustanovena expozitura rakouského poštovního úřadu, zprvu jen na letní lázeňskou sezónu. V dalším roce byla pošta napojena na telegrafní vedení z Trutnova, které bylo 19. června uvedeno do veřejného provozu. V pozdějších turistických průvodcích bylo často zmiňováno přímé telegrafní spojení se Sněžkou. Teprve 14. srpna 1874 byl zahájen celoroční poštovní provoz a telefonní ústřednou byl úřad vybaven v roce 1902. Pošta sídlila v celodřevěné chalupě s popisným číslem 13 za lázeňskou budovou s hodinami, která vznikla z někdejší kaple u léčivého pramene. Dlouho před koncem 19. století se pro dům vžil název „stará pošta".