V rodném jazyce krkonošského rodáka, jehož jméno rezonuje se zimními sporty v Janských Lázních v období mezi světovými válkami nejzvučněji, mají tři písmena S větší údernost: Skikönig, Skimeister, Skilehrer! Takové tituly provázejí jméno Adolf Berger nejčastěji. A naprosto zaslouženě. V malebném lázeňském středisku pod Černou horou se rodilo mnoho lyžařských talentů a pan učitel Cajetan Bayer byl dokonce jedním z prvních široko daleko, kdo si dávno před koncem 19. století dosud neznámá prkýnka nazul. Opravdovou uznávanou a obdivovanou hvězdou s mezinárodním věhlasem a zástupy fanoušků se stal muž z jiného krkonošského údolí.

Když kdosi v dávných dobách jako první zavrhl obcházení přátel a poslal poslíčka s vizitkou místo blahopřání, byl považován za nezdvořáka. První tištěné pohlednice svěřované poště byly odsuzovány jako neosobní, přesto se záhy rozšířily do nečekaného až obludného množství. S vynálezem telefonu se otevřela komunikační dálnice, na jejímž současném konci jsou všechny ty mobily, tablety a kompjútry s e-maily, sms, mms, Skype a facebooky a najdou se i tací, kteří své přání prostě a jednoduše zavěsí na webovou stránku. Konzervativní jedinci z toho mají osypky. My dříve narození spolu s Járou Cimrmanem víme, že pokrok se prostě zastavit nedá. A jsme šťastní, když si na nás někdo vůbec vzpomene.

***

„Můj táta byl frajer.

Takového bych svému synovi přál."

5. 12. 1914

20. 12. 1963

5. 12. 2014

Žijeme krátce - mrtví budeme dlouho. Aneb necelé půlstoletí života a už víc než půlstoletí po smrti. I tak by se dalo popsat sto let od narození prostředního Antonína Tichého z trojice Tondů v našem rodokmenu v řadě za sebou, zahrnující poslední léta 19. století a přes bouřlivé dvacáté i začátek století 21.

V sametové revoluci před 25 lety jsme odhodili krunýř nenáviděné komunistické totality a náhlé svobodné vydechnutí a možnost publikovat bez cenzury probudila dosud netušené schopnosti i v do té doby absolutních nepsavcích. První „Střípky z dějin", opatřené pro pozdější rozšířené vydání v časopisu Krkonoše symbolickým názvem „Vzdělání národa - štěstí státu" vypůjčeným z původního hesla na fasádě nové školní budovy ve Svobodě nad Úpou, vyšly v tehdejším nově založeném týdeníku místního Občanského fóra již v 6. čísle v únoru 1990. Je příznačné, že hned k tomuto prvnímu článku byla připojena prosba o zapůjčení jakýchkoliv materiálů z historie města. Svoboda fórum vychází od té doby téměř nepřetržitě, v současnosti jako měsíčník s aktuálním číslem 780. Nepravidelně zařazované „Střípky" jsou posledních několik let celkem samozřejmou výplní někdy i několika stránek každého výtisku.

Symbolicky 11. 11. v 11 hodin, spolu se dvěma minutami ticha, vypučí klopy kabátů ve většině demokratických států Evropy, v Kanadě a Spojených státech papírovými vlčími máky k poctě všech padlých ve všech válkách a jako oslava mezinárodního Dne válečných veteránů. Datum připomíná okamžik z roku 1918, kdy vrchní velitel spojeneckých armád maršál Ferdinand Foch a zástupce poraženého Německa Matthias Erzberger ukončili ve vlaku poblíž francouzského města Compliégne podepsáním příměří čtyřleté válečné běsnění první světové války. Již příští rok byl tento den slaven jako Den příměří v mnoha městech dohodových států, v Americe jako Den veteránů. Od listopadu 2001 si tento významný svátek připomínáme i v České republice. Jeho symbolem se stal červený květ vlčího máku, vyrůstající odedávna na válečných bojištích. Do všeobecného povědomí přešel z básně veterána z búrských válek, kanadského vojenského chirurga a básníka, podplukovníka Johna McCrae, který přežil několikanásobné vražedné plynové útoky na západní frontě u belgického města Ypres v roce 1915 a pod dojmem smrti svého nejlepšího přítele napsal dojemné verše o květech vlčích máků, vlajících ve větru na válečných polích.

Už to na mě, hoši přišlo, musím rukovat
Se zeleným vyložením blůzu fasovat.....
Bajonet mi ostrý dali a do ruky kvér,
to byste se, holky koukly, jakej jsem frajer.
(: Himl hergot, donrvetr, ein, zwei, drei!:)

Osmatřicetiletý záložák, četař Josef Formann ze Svobody nad Úpou, otec čtyř dcer, z nichž nejmladší Ernestině byly uprostřed první světové války sotva tři roky, si populární píseň „landšturmáků" asi nezpíval moc zvesela. I když jako člen pěveckého sboru Harmonie nepochybně zpíval dobře a rád. Základní vojenskou službu však ukončil už v roce 1902, tak se není co divit. Když ale císař a vlast zavolá, každý voják by měl vědět, kde je jeho místo.

Někdo postaví dům, někdo katedrálu a někdo ani budku pro sýkorky. Někdo zasadí strom, který ho přežije a jiný za celý život ani fazoli. Někdo zplodí dědice svého jména a někdo je slovy klasika „všech svých předků zadek". Někdo napíše knihu, namaluje obraz či složí píseň, jiný vymyslí lego nebo lék na rakovinu, zkonstruuje vzducholoď či samopal. Jiní kovají meče, sekery a pluhy, staví mosty, průplavy a tunely. Vyhrávají a prohrávají sportovní klání i válečné bitvy. Velikánům staví pomníky jejich nevýznamní obdivovatelé. A každý sám o sobě zanechá stopu aspoň v myslích těch, kteří ho znali. Po všech zůstane i bezpočet osobních maličkostí, drobných, zdánlivě bezcenných památek, dotýkaných předmětů, písemných dokladů a fotografií. Zdaleka ne všechny jsou pečlivě schraňovány potomky. Na mnohé se chodíme s obdivem dívat do muzeí, mnohé skončí v tom lepším případě ve sbírkách všemožných sběratelů, v tom horším někde na skládce. Příběhy anonymních předmětů časem košatí nebo zanikají, mění se, až vznikají zcela nové, těm původním vzdálené na hony. Jinak jsou na tom památky autentické, adresné a naprosto nezpochybnitelné s konkrétním jménem, datem, legendou. Jejich příběhy jsou dané a v podstatě neměnné. Pro potomky i pozdější badatele jsou požehnáním a jejich spojení s určitou osobou je relativně snadné.