Freiheit

Blouznivci, mediáni, okultisti, spiritisti a jejich zázemí ve Svobodě nad Úpou

Dnes už snad nikdo nepochybuje, že jedním z nejvýznamnějších iniciátorů rozšíření spiritismu v Krkonoších a Podkrkonoší, byl svobodský rodák, textilácký podnikatel z Horního Starého Města u Trutnova Ignác Etrich (1839 - 1927). Se základy „duchařského" hnutí se seznámil při studijním pobytu v Anglii a už v osmdesátých letech 19. století pořádal za účasti zaoceánského média Američana Sladea i místní profesorské dcerky Lotty Wihanové sezení pro své zaměstnance, kteří jej šířili do svých domovů. (Více o tématu viz Krkonoše - Jizerské hory 2010/8). S vůdčí osobností českého spiritismu Karlem Sezemským se lze seznámit ve výstavní expozici Městského muzea v Nové Pace. První regionální spolek německých spiritistů „Harmonische Gesellschaft" založil v Trutnově v roce 1898 bratr Wenzel Vorel z Maršova, známý jako dobré médium, jasnovidec a přírodní léčitel. Prvním předsedou se stal Heinrich Just ze Dvora Králové nad Labem, další osvědčené médium z Etrichových seancí. Pro všechny vyznavače spirituality začal po I. světové válce vydávat v němčině u svobodského tiskaře Franze Feixe měsíčník „Die Glocke" vizionář Josef Kahler z Mladých Buků.

Se sloganem „vypůjčeným" od kdysi dominantní cestovní kanceláře Čedok do časů, kdy se luxus cestovních korábů světových značek Mercedes, Scania, Setra, Neoplan a mnoha a mnoha dalších, vybavených komfortem služeb konkurujících směle letecké přepravě, představovaných v Česku třeba společností Student Agency, neodvážili prezentovat ani autoři sci - fi románů. Začátkem druhé poloviny 20. století zastupoval výkřik moderní techniky (byť již trochu omšelý - první konstrukční výkresy vznikly v polovině 30. let) uvedený zájezdový jednodveřový autokar Praga NDO ve službách ČSAD Trutnov. V Karose Vysoké Mýto je se Sodomkovou karoserií a interiérem obvykle pro 42 sedících pasažérů začali montovat v roce 1947.

Pour féliciter, péefko neboli novoročenka, původně kartička s přáním do nového roku, je v českých zemích rozšířená více než jinde ve světě. Dokonce ve Francii se v současnosti prý toto slovní spojení, značící doslova „k blahopřání; místo blahopřání", přeneseně  „pro štěstí", v souvislosti s Novým rokem vůbec nepoužívá. U nás ho ve všeobecnou známost uvedl údajně už v 19. století nejvyšší purkrabí Království českého hrabě Karel Chotek z Chotkova, pro něhož byla francouzština samozřejmou jazykovou výbavou. Jiné prameny přisuzují prvenství v použití slov „Pour Féliciter" na grafickém novoročním blahopřání malíři Viktorovi Strettimu. Zkušenější sběratelé mincí jistě namítnou, že úplně první byla unikátní „firemní" novoročenka z pražské mincovny vyražená ve formě malého groše Rudolfa II. v roce 1606 s německým nápisem „ZUM NEUEN JAHR".

Každý máme svůj kříž...

Jednou z nepřehlédnutelných stavebních aktivit druhé poloviny letošního roku je přeměna fádního Pietteho náměstí na upravený parčík s kultivovanou zelení stromů a lavičkami v jejich stínu. Je to tak trochu návrat k původnímu vzhledu místa, které doznalo radikálních změn už v posledních desetiletích 19. století zásluhou podnikatele a velkorysého mecenáše Prospera Piette - Rivage, po němž nese jméno. Maršov I. byl v té době, stejně jako další tři díly této aglomerace táhnoucí se údolím Úpy, samostatnou obcí s rozptýlenou chaotickou zástavbou bez výrazného centra s jakous takous dominantou v podobě historického tzv. Justova mlýna.

Metaná, starší sestra ve světě dnes obecně známějšího curlingu, je písemně doložena už z konce 12. století, kdy se údajně začala hrát na zamrzlých řekách a jezerech alpských zemí. Do pohraničních oblastí Čech a Moravy se rozšířila v minulém století ze sousedního Rakouska a Německa. Český název metaná je odvozen od slova metat neboli házet a to hracím nářadím, které je velmi podobné curlingovým kamenům z opravdové žuly, jimž vrhačovi spoluhráči dráhu opravdu zametají. Dodnes se celoročně hraje na ledovém nebo asfaltovém povrchu. Mezi světovými válkami se v zimě hrávala i v Janských Lázních na upraveném prostranství před Kolonádou, jak dokládá fotografický negativ na skleněné desce v depozitáři Krkonošského muzea v Jilemnici. Originální kotouč (tenkrát mu hráči říkali slangově „štok"), jak se vrhacímu nářadí pro metanou správně říká, je vidět na připojeném snímku. Je vysoustružen z jasanového dřeva a okován masivní železnou obručí, jednak pro zvýšení hmotnosti (až 5,5 kg) a také aby odolal nárazům kotoučů soupeře. Vzácný historický kousek dnes slouží jako pěchovadlo odpadků v popelnici u jednoho rodinného domu v Janských Lázních. Škoda.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2012/12

Nějaký ohlas na tuto rubriku přece jen někdy pronikne až k mému sluchu, a tak jsem smířen s tím, že větší počet čtenářů má vždy jakákoliv zmínka o lidech než popisování dávných historických událostí nebo např. architektury. Na příběhy našich současníků, pokud možno nedávné, na které si většina z nás ještě pamatuje nebo je důvěrně zná aspoň z vyprávění, doplněné navíc fotografiemi, veřejnost reaguje. Jenže kde stále brát, když hlavně fotografické dokumentace není nazbyt a ani největší kritici (ale ani sympatizanti, jsou-li) nejsou zpravidla ochotni cokoli ze svých rodinných „archivů" nabídnout k okopírování. (Těm několika čestným výjimkám upřímně děkuji). Nemluvě o tom, že prostor pro fantazii je tak mnohem menší než třeba při prezentaci sběratelských drobností. Místo hlubšího ponoru do určité problematiky tak mohu opět nabídnout jen jakési pel - mel z vlastních zdrojů. Tentokrát je to několik spolkových, sportovních či pracovních kolektivů.