Freiheit

Je léto, čas dovolených, cestování a poznávání nových krajů. I přes klasické „všude dobře, tak co doma?" ale ani mnoha místním rodákům, přesvědčeným, že znají své město jako ty příslovečné „staré boty", jistě neuškodí seznámení s názvy částí, míst, koutů a uliček staré Svobody nad Úpou. Nebojte se, že vás na pomyslné procházce budu zatěžovat původními německými názvy, z nichž mnohé ani přeložit nejdou. Jako mnoho podobných míst v údolích vodních toků rozdělovala základní orientaci našeho městečka řeka Úpa. Její pravobřežní část byla tak zvanou Zimní stranou a levý břeh Letní. Jiným dělítkem bylo náměstí. Historická část směrem ke kostelu bylo Dolní město a od radnice na sever Horní. Páteřní komunikace, dnešní ulice 9. května, byla prostě jen Hlavní.

 ....štípla blecha Němce; .... Áda spad s kredence. Bože, co různých variant jsme si jako kluci navymýšleli na melodii slavného sokolského pochodu ještě z dob Rakouska - Uherska. A to jsme tenkrát ani zdaleka netušili, že tento na historické události bohatý den, se daleko za oceánem pompézně oslavuje jako Den nezávislosti na paměť přijetí Deklarace nezávislosti USA na Velké Británii dne 4. 7. 1776. Jen pár náboženských šprtů možná zaznamenalo, že má taky svátek svatý Prokop, český zemský patron, který se nebál zapřáhnout čerta do pluhu. Češi jsou dnes minimálně v celé Evropě vyhlášeni jako národ bezvěrců. Ale taky houbařů! A každý správný houbař přece ví, že sv. Prokop seje houby. Jenže vykládejte to v Krkonoších. U nás se této bohulibé úlohy ujal sám Krakonoš. Pro siroty a chudé vdovy sází údajně do mechu, alespoň podle oblíbené spisovatelky Marie Kubátové, občas i hříbky z ryzího zlata. Že je to pravda pravdoucí dosvědčuje i plejáda všemožných postaviček Pána hor z dílen lidových tvůrců, kteří ho při této činnosti zachytili. Kdosi jej prý nedávno viděl na vlastní oči na Dlouhém hřebenu a v Lysečinách. Kdo nevěří, ať tam běží. Už rostou!

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2012/7

Jaro se překlápí do léta a před těmi nejšťastnějšími z nás jsou úúúžasné dva měsíce prázdnin. Pro ostatní je to dobrý důvod zavzpomínat nad zažloutlými fotografiemi na dávná školní léta. Za více než půl století od doby, kdy se ve Svobodě nad Úpou vinou poválečných událostí vyměnila převážná část obyvatelstva, navštěvovaly místní školu početné generace žáků. Ti první, kteří zasedli do dřevěných škamen svobodské „alma mater" po skončení II. světové války, nesou v tom lepším případě na svých bedrech už devátý křížek. Téměř v každé rodině je tak alespoň někdo, kdo zná vnitřní prostory několikrát přestavěné školní budovy z vlastní zkušenosti. Také památečních fotografií nastoupené třídy s třídním učitelem by každý doma našel jistě celou řadu.

Fotografie nalezená v rodinném archivu potomků slavné papírenské firmy Piette zachycuje Prospera Piette - Rivage (1846 - 1928) ve zralém věku a jeho milovanou manželku Rosu. Představuje nejvýznamnější osobnost Svobody nad Úpou v čase životního bilancování. Při ohlédnutí zpět musel tento úspěšný podnikatel, mecenáš a propagátor Krkonoš, čestný občan města a šlechtic v tom pravém smyslu slova, pociťovat uspokojení. V místě, kam přišel z dalekého Lucemburska, navázal na průkopnickou činnost svého otce Prospera P. seniora. Výrobu v továrně se zachovanou bílou fasádou členěnou okny s typickým ostěním z červených cihel dynamicky rozvíjel. Ještě za svého života téměř v osmdesáti letech předal bez obav z budoucnosti vedení podniku stejně založenému a odborně dobře připravenému synovi Ludwigovi. Jemné papíry s obchodní značkou mořské vlaštovky a iniciálami PP v zobáčku byly známy daleko za hranicemi a nesly pohádkové zisky. Přesto nepatřil k nenáviděným zbohatlíkům. Především lidumilné skutky mu zajistily nehynoucí slávu a vzletný titul Otec Krkonoš.

Žacléř na samém východním okraji Krkonoš je dnes mimo jiné vyhlášeným místem pro cyklisty. Tady pravidelně v květnu otvírají cyklistickou sezónu a léto tu končí oblíbeným závodem horských kol tříčlenných družstev Žacléřská 70 vždy ve státní svátek 28. září. Většina z vás se sem vypraví na příjemnou projížďku bez příkrých stoupání po oblasti s malebnými výhledy mezi Krkonošemi a Vraními horami. Až vyjedete na doporučený okruh, vezměte si s sebou fotoaparát. Najdete tu v Krkonoších výjimečný soubor sakrálních i světských soch a kamenných plastik. Fotografování sochařských a kamenických prací má svá specifika. Hodně záleží na světle. V ostrém slunci pořídíte krásné detaily, měkké prokreslení vyžaduje zataženou oblohu. Příběhy jednotlivých zastavení jsou však zajímavé za každého počasí.

Uvelebeni v pohodlném čalounění svého ferrari, bavoráku, škodovky nebo nějakého čilého „japončíka" (každý podle velikosti vášně a naditosti kapsy) si už ani nedokážeme představit drkotání na kozlíku za koňským spřežením po prašných cestách nedávné minulosti. Mnozí si rozmanité povozy bez burácejících motorů pamatujeme aspoň z dětství. Nejmladší generace už jen z pohádek a filmů pro pamětníky. Technický pokrok uhání kroky mílovými a během posledního století trumfnul zaběhnutý pořádek věků předešlých. Dnes už lze tažná zvířata při práci - a nebyli to vždycky jenom koně - vidět jen sporadicky, pokud vyloučíme jezdecký sport, který se s těžkou dřinou formanských, důlních, pivovarských, vojenských a samozřejmě zemědělských koní nedá srovnávat. Jen si vzpomeňte na statné valachy pendlující s nákladem mezi papírnami a nádražím či zapřažené v alegorických vozech poválečných 1. májů, bujné vraníky klusající s lehkými bryčkami posledních sedláků nebo trpělivé a odolné huculy z horských bud, oddaně čekající na své věčně podroušené vozky před hospodou Na Peci, než je nahradily rolby a sněžné skútry.

Když dva dělají totéž, není to totéž, aneb kdo umí, ten umí, kdo neumí, nestačí se divit. Jednou ze zastávek před třemi lety zprovozněné naučné turistické trasy „Zlatá cesta" je jednoobloukový  klenutý most z rovnaného přírodního kamene, klenoucí se přes Zlatý potok v dolní části Sklenářovického údolí údajně už od 16. století, známý ve starším ústním podání jako „švédský". Ještě v polovině století minulého přes něj jezdily těžké nákladní automobily plně naložené vytěženou kulatinou. Lesní správa ho sice průběžně „po partyzánsku" udržovala, takže byl i po několika stoletích plně funkční, ale když ho pozdější ředitel Krkonošského muzea ve Vrchlabí Miloslav Bartoš při vlastivědné vycházce v květnu 1992 vyfotil, byl už zubem času, především však kořeny náletových dřevin, značně nahlodán.