Freiheit

Zima v Janských Lázních to není a nikdy nebylo jen lyžování, jak by se mohlo zdát na první pohled podle současného špičkového Ski areálu Černá hora. I když před zavedením lyží do Krkonoš koncem 19. století se pěstovala sotva pěší turistika a jako jediný sportovně dopravní prostředek sloužily místním horalům všestranně použitelné saně rohačky. Dávní předkové mnoha obyvatel východních Krkonoš, alpští dřevaři, si je spolu s krosnami a sněžnicemi přinesli ze své domoviny, Štýrska, Tyrolska a Korutan. Brzy je začali užívat vedle stahování dřeva i k letní přepravě sena a se sílícím rozvojem cestovního ruchu stále častěji také k dopravě zimních hostů.  Oficiální lázeňská sezóna trvala sice jen od 1. června do 20. srpna, ale horské boudy, přestavěné na celoročně obyvatelné penziony, lákaly stále početnější obdivovatele zimních krás.

Město Trutnov sází ve své propagaci a podpoře cestovního ruchu mimo jiné na jedinečnou přírodní galerii zachovaných památek prusko - rakouské válečné řeže v létě roku 1866. Početné pomníky padlým obou válčících stran, památníky bitev a řada označených hrobů, jsou dnes, víc než připomínkou válečných hrůz, zlidšťujícími výtvarnými prvky malebné podhorské krajiny trutnovského okolí. V úzké spolupráci orgánů města Trutnova s Klubem vojenské historie Trutnov - historickou jednotkou c. k. 1. pěšího pluku císaře Františka Josefa I. byla v sobotu 23. června 2007 uspořádána tradiční vzpomínková akce, spolufinancovaná tentokrát v rámci Iniciativy INTERREG III A prostřednictvím Euroregionu Glacensis ze zdrojů EU, nazvaná příznačně „Pochodem v chod". K 141. výročí jediného vítězství rakouských vojsk v bitvě u Trutnova 27. 6. 1866 byla zároveň slavnostně otevřena nová trasa naučné cykloturistické stezky „Po stopách války 1866 na Trutnovsku" pozváním široké veřejnosti na pěší pochod s vojenskou kolonou po historickém bitevním poli klidnou nenáročnou krajinou v celkové délce asi 8 km. Spolu s téměř tříkilometrovým okruhem naučné stezky „Den bitvy u Trutnova - rakouské vítězství 27. 6. 1866" v bezprostřední blízkosti městského centra, otevřeným v roce 2001, se stane součástí velkolepého projektu Komitétu pro udržování památek z války roku 1866 - Via Belli 1866 (Cesta války 1866), spojujícího všechna významná bojiště severovýchodních Čech, přesahujícího na Trutnovsku i do sousedního Polska.

Aby hned na začátku bylo jasno: Nikdy jsem nebyl zdatný ani náruživý lyžař. Přesto jsem vždycky s neskrývaným obdivem vzhlížel k borcům, kteří si ta zahnutá čertovská prkýnka dokázali podmanit natolik, že jejich jména měla zvuk i mnohem dál, než jen za humny rodné chalupy. Krkonošské lyžování není, při vší úctě, jen mediální ikona Bohumil Hanč. Celá plejáda průkopníků „skijáckého" sportu, závodníků a závodnic s mezinárodním renomé i legendárních vítězů závodů slavných jmen, by pokryla několik textových stránek. Mnozí, kteří se do zlaté knihy lyžování zapsali výrazným písmem nejméně v celostátním měřítku, pocházejí i z našeho východokrkonošského regionu. Neocenitelné informace poskytl jeden z nich, rodák z Rennerovek Dr. Pepi Erben. Z těch, kteří se již dlouho prohánějí  po nebeských pláních jsem pro tentokrát vybral alespoň čtyři.

Bratrovražedná válka Němců s Němci, prusko - rakouský spor o nadvládu ve sjednoceném Německu v roce 1866 a tím i o rozhodující vliv v Evropě, byla posledním „romantickým" soubojem muže proti muži na kontinentu, byť stejně krvavým a neúprosným jako většina válek. Naposledy byla záležitostí ryze vojenskou s gloriolou osobního hrdinství. Skončila krutou porážkou Rakousko - Uherska v bitvě u Hradce Králové. Jediné kratičké vítězství rakouských zbraní v bitvě u Trutnova 27. června 1866 vyneslo podmaršálka Ludwiga von Gablenze na vrchol obliby trutnovských občanů, jako symbol možné porážky odvěkého nepřítele. Vojevůdce se velmi zasloužil o propuštění několika trutnovských měšťanů včetně starosty, odvlečených ve vykonstruovaném procesu do pruského zajetí a záhy se stal symbolickým čestným majitelem místního spolku ostrostřelců. Jeho osud se tak navždy spojil s Trutnovem, kam se vrátil mezi své padlé spolubojovníky i po smrti.

Tři pilíře historického věhlasu města Trutnova se letos připomínají víceméně zakulaceným výročím. Od údajného zabití draka Albrechtem z Trautenberka a následného založení města, uplynulo právě tisíciletí. O výrazné postavě renesančního Trutnova a bez nadsázky strůjci jeho dějin kronikáři Simonu Hüttelovi se předpokládá, že zemřel před 405 lety. Jen vítězství rakouské armády před 140 lety v bitvě vykoupené krví v červnu 1866 bylo bolestně skutečné.

Díky první písemné zprávě o osadě Nový Svět z r. 1712 /původně nejspíš Nový Les - oba výrazy jsou v chrčivé němčině tehdejších horáků snadno zaměnitelné/ můžeme odhadnout i stáří harrachovské sklárny. Po zániku sklárny v nedalekém Rýžovišti ji pravděpodobně krátce před tímto letopočtem založil huťmistr Eliáš Müller. Jediná na české straně Krkonoš získala světový věhlas a vydržela v aktivní činnosti jako druhá nejstarší sklárna v Čechách dodnes. V roce 1764 ji koupil hraběcí rod Harrachů, pod jejichž značkou velkého H s korunkou a letopočtem 1712, znají ušlechtilé tvary foukaného skla a nekonečnou škálu broušených vzorů, zákazníci všech světadílů. Na tři tradiční pilíře proslulosti harrachovského skla - tvůrčí vynalézavost, řemeslnou zručnost a prvotřídní kvalitu - oceněné mnoha medailemi ze světových výstav a reprezentované zvučnými jmény výtvarníků minulosti /vzpomeňme alespoň ryteckého virtuosa Dominika Biemanna/ i nekonečnou řadou bezejmenných sklářů, chce navázat JUDr. Novosad, majitel podniku od roku 1993.

Nejsevernější výspa někdejšího vrchlabského panství s poetickým názvem Sedmidolí, olemovaná zemskou hranicí, je dnes jednou z částí Špindlerova Mlýna. Jižní svahy hraničního hřebene zde spadají do rozevřené náruče dvojjediného Labe. Toho „pramenného", řítícího se dolů přes 35m vysoký Labský vodopád z Labské louky a Bílého, sbírajícího pramínky na Úpské rašelině, aby se navzájem setkala u Dívčí lávky. Odvěká chlouba Sedmidolí, rozsáhlé horské hvozdy, nesou dosud patrné jizvy po pustošivé vichřici v roce 1966. Hluboce zaříznutá údolí potoků, napájejících obě labská ramena, jsou ve zhruba poledníkovém směru souběžně rozložena v prostoru vymezeném /s přimhouřením oka/ Labskou boudou na jedné a Boudou u Bílého Labe na druhé straně. V souladu s názvem území je jich opravdu sedm: Pudlava, Dvorský, Medvědí a Červený potok, Hřímavá bystřina, Čertova strouha a Stříbrná bystřina.