Nepřehlédnutelná budova č. 74 na náměstí ve Svobodě nad Úpou je dnes sídlem Městského úřadu. V minulosti hostila ve svých zdech i c.k. poštu, policejní stanici a městskou spořitelnu. Svůj rodný dům včetně čtyř parcel darovali svobodské obci již v roce 1895 její zámožní rodáci bratři Etrichové. Zároveň založili nadaci na čtyři místa v obecním chudobinci po 500 korunách, hrazených z úrokových výnosů. Kdo byli tito podnikatelé, kteří v pionýrských dobách industriálního vývoje budovali své závody v mnoha městech širokého Podkrkonoší?
Kamenná výčitka
Pomník padlých vojáků z malebné horské vesnice Sklenářovice na úbočí Rýchor, kteří zahynuli v I. světové válce. Kolébka dobývání rýchorského zlata vyrostla začátkem 16. století kolem původní sklářské pece, vzniklé o století dříve. Hluboko zaříznuté údolí Staré vody totiž skýtalo bohatou přírodní nabídku základních surovin - vody, dřeva a křemene. První písemná zmínka je z roku 1515. V té době se připomínají i začínající rozsáhlé prospektorské práce hledačů drahého kovu. Během 16. století se Sklenářovice zcela změnily v osadu selskou, přestože podmínky k životu zde byly velmi drsné. Svědčí o tom i první věrohodná zpráva o lavině v Krkonoších. (Pomineme-li líčení jistého Benátčana z roku 1456 o následcích lavin v Obřím dole, jak je uvádí Balbín). Osudná lavina sjela z hřebene Rýchor 15. 2. 1655. Strhla s sebou dvě stavení a zasypala 15 osob, z nichž osm zahynulo. Dolování zlata ukončili Schwarzenbergové pro naprostou nerentabilitu už v roce 1772. Tehdy bylo po obou stráních sklenářovického údolí rozseto 36 stavení. V roce 1900 měly Sklenářovice 242 obyvatel (jen o 20 méně než Janské Lázně). Po druhé světové válce ještě 166. S vysídlením Němců tato rázovitá horská osada, která měla vlastní školu a obecní úřad, zanikla. Trvalým mementem bezohlednosti k dějinám je její srovnání se zemí v padesátých letech. Torzo pomníku je symbolicky to málo, co se z kdysi vzkvétající obce zachovalo. Péčí galerie „Veselý výlet" bude pomník restaurován a umístěn v budovaném lapidáriu v Temném Dole.
In: Krkonoše - Jizerské hory 1994/8
Krakonoš ze Svobody
Postava Krakonoše je vděčným námětem mnoha pohlednic z českých nejvyšších hor. V moderní době, kdy fotografie vytlačila z pohlednicové tvorby jiné reprodukční techniky, propůjčilo vládci hor podobu mnoho svérázných postav a postaviček ze všech koutů Krkonoš. V sedmdesátých letech jsme jednoho z nich (kterého si napohlednicích od Mistra fotografa Jiřího Havla můžete mnohde koupit ještě dnes) potkávali ve svobodských ulicích. Zprvu ještě s vlajícím vousem na malém traktoru. Ke konci života se už jen o holi a ve vyšlápnutých bačkorách šoural za sluníčkem. Krakonoš ze Svobody nad Úpou se jmenoval František Umlauf. Narodil se 23. 6. 1910 v Borové u Náchoda a za svůj život vystřídal mnohá zaměstnání i bydliště. Krakonošem se stal až v důchodovém věku, kdy se díky svému umění „přitovařišovat se" k pocestným stal správcem na podnikové boudě ČST na Černé hoře. Zde svůj impozantní zjev pána hor uplatňoval nejprve jako výchovný prostředek k ukáznění rozdováděné mládeže. Na pohlednicích je zachycen v jednoduchém lesáckém oděvu, v praktických šněrovacích botách a s poctivou sukovicí v ruce. Dobráckou tvář zdobí dlouhý plnovous. Žádná cingrlátka, žádné zbytečnosti. Takový Krakonoš do nepohody. Když si ho ten opravdový pán nad horami i nad lidmi 10. 5.1983 zavolal k složení účtů, jistě mu takovou reprezentaci přičetl k dobru.
In: Krkonoše - Jizerské hory 1994/9
Ex libris
Patří svobodskému podnikateli a váženému měšťanu v roce 1925 zvolenému starostou obecní samosprávy, Rudolfu Lissakovi. Centrální postavení v něm má erbovní znamení zajímavé stolní společnosti „Ecke Freiheit." Muži stejného názoru, jejichž cílem jsou ideální činy, udržování humoru a umění a úcta k přátelství v dobrém i zlém - jak praví preambule spolkových stanov, byli silně ovlivněni tehdy populárním spolkem Schlaraffia. U kolébky společnosti založené v hotelu Pošta ve Svobodě nad Úpou roku 1904 stála místní společenská smetánka. Dospělí pánové středního věku, mnohdy s vysokoškolským vzděláním, brali „hru" nesmírně vážně. Přísná hiearchie členů, „šlechtické" tituly a bohatá symbolika, přes vlastní prapor, znak a hymnu až po pečeť, vyznamenání a třeba hlavičkové dopisnice či pohledy, to vše vytvářelo nezaměnitelný kolorit každé sobotní schůzky. Roku E 14 od založení společnosti (1917) se „Ecke Freiheit" přestěhovala do Kühnelova hostince v Kostelní ulici. Také zde zdobil zasedací místnost větry ošlehaný spolkový strom, mohutný samorost z Rýchor. Nezbytnou sovu - symbol moudrosti s červeným korálkem důstojnosti v zobáku - a velký zdobený klíč - žezlo, jímž prezident otevíral sezení, doplňovala vkusně zarámovaná spolková hesla a ozdobným písmem vytištěné stanovy. Při schůzkách se pánové neomezovali jen na konzumaci piva a nezávazné klábosení, ale uspořádali nepočítané fundovaných přednášek o vědě i umění. Společnost byla kolektivním členem Rakouského krkonošského spolku, jemuž byla štědře otevřena i spolková pokladna. Na humanitární a kulturní účely přispíval spolek i ostatním organizacím. A nikdy nešetřil.
In: Krkonoše - Jizerské hory
Valdštejnův sok na medaili z Krkonoš
Narozen 9. prosince 1594 byl Gustav Adolf ve svých 23 letech korunován za švédského krále v Uppsale 12. srpna 1617. Jeho královská deviza Florebo prospiciente Deo (Stanu se mocným pod Božím vedením) předznamenala nejen dalších patnáct let jeho vlády, ale i tažení bojišti třicetileté války. Do té vstoupil v roce 1630 po porážce Dánů císařskými vojsky. Vedly jej snahy ochránit protestanty v Německu, především však obavy ze stále rostoucího vlivu katolických Habsburků a z ohrožení švédských držav v Prusku. Jeho vítězný postup, který s nadějí sledovali čeští pobělohorští emigranti v čele s Janem Amosem Komenským, zastavil až generalissimus habsburské armády Albrecht z Valdštejna. Toho mlhavého 6. listopadu 1632 v bitvě u Lützenu nedaleko Lipska, vítězící Švédové již neměli krále. Gustav Adolf, jako vždy v nejpřednější linii, padl po mnoha střelných i sečných ranách krátce po zahájení bitvy. Královo tělo bylo uloženo v Ridderholmském chrámu ve Stockholmu teprve 21. června 1634. Pět měsíců před tím zavraždil najatý vrah i jeho soka, vévodu frýdlantského. Početná evangelická obec v Heřmanových Sejfech, dnešním Rudníku, soustředěná kolem bolkovské fary, vznikla jako okamžitá reakce na vyhlášení tolerančního patentu již v roce 1783. Pěknou bronzovou medaili s portrétem hrdiny od Lützenu, švédského krále Gustava Adolfa, ochránce protestantů v rozbouřené Evropě 17. století, vydala v roce 1910.
In: Krkonoše - Jizerské hory 1994/10
Hasiči jedou, stříkačku vezou...
Historie svobodských požárů a boje proti nim je jen nepatrně mladší než historie původně hornické osady na Úpě pod zlatými Rýchorami, jejíž existence je prvně doložena roku 1546. Již roku 1571 spolykal červený kohout v jediném dni celkem 16 domů a v roce 1599 poprvé vyhořela radnice se všemi písemnostmi. Je celkem logické, že ve městě, kde téměř do konce minulého století převažovaly dřevěné stavby, si oheň vybíral svou krutou daň neúprosně a velmi často. Obrana proti ohnivému živlu byla dlouhá léta rovněž živelná, založená na sousedské výpomoci dle zásady - dnes pomůžeš ty mně, zítra já tobě. Převratnou změnu přinesl až rok 1822, kdy obec koupila od plzeňské firmy Hollmann za 1 300 zlatých první zářivě červenou, hasičskou stříkačku.
Milénium s otazníky
Stalo se to prý 6. května 1006. Před rytíře Albrechta z Trautenberka, dlícího v té době na žacléřském hradě, předstupovali zbrojnoši, vyslaní na průzkum do okolních hvozdů, aby mu vyprávěli své zážitky. Jeden z nich, řečený Jonch Hockowa se pochlubil: "Našel jsem v lesích na míli od vysoké černé hory teplý pramen, jehož blahodárné účinky jsem na vlastním těle vyzkoušel. Abych k němu cestu opět nalezl, vysekal jsem do kůry stromů mnoho značek." Dobře naladěný pan Albrecht odvětil: „Protože se jmenuješ Jan a podle kalendáře je dnes rovněž sv. Jana, nechť pramen navždy nese tvé jméno." Od té doby se pramen nazývá Janův - tehdy Johannesbrunn.
« 1 138 139 140 141 142 176 » |