Freiheit

Postava Krakonoše je vděčným námětem mnoha pohlednic z čes­kých nejvyšších hor. V moderní době, kdy fotografie vytlačila z pohlednicové tvorby jiné reprodukč­ní techniky, propůjčilo vládci hor podobu mnoho svérázných po­stav a postaviček ze všech koutů Krkonoš. V sedmdesátých letech jsme jednoho z nich (kterého si napohlednicích od Mistra fotografa Jiřího Havla můžete mnohde kou­pit ještě dnes) potkávali ve svo­bodských ulicích. Zprvu ještě s vlajícím vousem na malém trak­toru. Ke konci života se už jen o holi a ve vyšlápnutých bačko­rách šoural za sluníčkem. Kra­konoš ze Svobody nad Úpou se jmenoval František Umlauf. Naro­dil se 23. 6. 1910 v Borové u Náchoda a za svůj život vystřídal mnohá zaměstnání i bydliště. Kra­konošem se stal až v důchodovém věku, kdy se díky svému umění „přitovařišovat se" k pocestným stal správcem na podnikové bou­dě ČST na Černé hoře. Zde svůj impozantní zjev pána hor uplatňo­val nejprve jako výchovný prostře­dek k ukáznění rozdováděné mlá­deže. Na pohlednicích je zachycen v jednoduchém lesáckém oděvu, v praktických šněrovacích botách a s poctivou sukovicí v ru­ce. Dobráckou tvář zdobí dlouhý plnovous. Žádná cingrlátka, žád­né zbytečnosti. Takový Krakonoš do nepohody. Když si ho ten opra­vdový pán nad horami i nad lidmi 10. 5.1983 zavolal k složení účtů, jistě mu takovou reprezentaci přičetl k dobru.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1994/9

Patří svobodskému podnikateli a váženému měšťanu v roce 1925 zvolenému starostou obecní samosprávy, Rudolfu Lissakovi. Centrální postavení v něm má erbovní znamení zají­mavé stolní společnosti „Ecke Freiheit." Muži stejného názoru, jejichž cílem jsou ideální činy, udr­žování humoru a umění a úcta k přátelství v dobrém i zlém - jak praví preambule spolkových sta­nov, byli silně ovlivněni tehdy po­pulárním spolkem Schlaraffia. U kolébky společnosti založené v hotelu Pošta ve Svobodě nad Úpou roku 1904 stála místní spo­lečenská smetánka. Dospělí pá­nové středního věku, mnohdy s vysokoškolským vzděláním, brali „hru" nesmírně vážně. Přísná hiearchie členů, „šlechtic­ké" tituly a bohatá symbolika, přes vlastní prapor, znak a hym­nu až po pečeť, vyznamenání a třeba hlavičkové dopisnice či pohledy, to vše vytvářelo neza­měnitelný kolorit každé sobotní schůzky. Roku E 14 od založení společnosti (1917) se „Ecke Freiheit" přestěhovala do Kühnelova hostince v Kostelní uli­ci. Také zde zdobil zasedací míst­nost větry ošlehaný spolkový strom, mohutný samorost z Rýchor. Nezbytnou sovu - sym­bol moudrosti s červeným korál­kem důstojnosti v zobáku - a vel­ký zdobený klíč - žezlo, jímž pre­zident otevíral sezení, doplňovala vkusně zarámovaná spolková hesla a ozdobným písmem vytiš­těné stanovy. Při schůzkách se pánové neomezovali jen na kon­zumaci piva a nezávazné klábo­sení, ale uspořádali nepočítané fundovaných přednášek o vědě i umění. Společnost byla kolektiv­ním členem Rakouského krko­nošského spolku, jemuž byla štědře otevřena i spolková po­kladna. Na humanitární a kulturní účely přispíval spolek i ostatním organizacím. A nikdy nešetřil.

In: Krkonoše - Jizerské hory

Narozen 9. prosince 1594 byl Gustav Adolf ve svých 23 letech korunován za švédského krále v Uppsale 12. srpna 1617. Jeho královská devi­za Florebo prospiciente Deo (Stanu se mocným pod Božím ve­dením) předznamenala nejen dalších patnáct let jeho vlády, ale i tažení bojišti třicetileté války. Do té vstoupil v roce 1630 po poráž­ce Dánů císařskými vojsky. Vedly jej snahy  ochránit   protestanty v Německu, především však oba­vy ze stále rostoucího vlivu kato­lických Habsburků a z ohrožení švédských držav v Prusku. Jeho vítězný postup, který s nadějí sle­dovali čeští pobělohorští emi­granti v čele s Janem Amosem Komenským, zastavil až genera­lissimus habsburské armády Albrecht z Valdštejna. Toho ml­havého 6. listopadu 1632 v bitvě u Lützenu nedaleko Lipska, vítě­zící Švédové již neměli krále. Gustav Adolf, jako vždy v nej­přednější linii, padl po mnoha střelných i sečných ranách krátce po zahájení bitvy. Královo tělo by­lo uloženo v Ridderholmském chrámu ve Stockholmu teprve 21. června 1634. Pět měsíců před tím zavraždil najatý vrah i jeho soka, vévodu frýdlantského. Početná evangelická obec v Heřmano­vých Sejfech, dnešním Rudníku, soustředěná kolem bolkovské fa­ry, vznikla jako okamžitá reakce na vyhlášení tolerančního paten­tu již v roce 1783. Pěknou bron­zovou medaili s portrétem hrdiny od Lützenu, švédského krále Gustava Adolfa, ochránce pro­testantů v rozbouřené Evropě 17. století, vydala v roce 1910.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1994/10

Historie svobodských požárů a boje proti nim je jen nepatrně mladší než historie původně hornické osady na Úpě pod zlatými Rýchorami, jejíž existence je prvně doložena roku 1546. Již roku 1571 spolykal červený kohout v jediném dni celkem 16 domů a v roce 1599 poprvé vyhořela radnice se všemi písemnostmi. Je celkem logické, že ve městě, kde téměř do konce minulého století převažovaly dřevěné stavby, si oheň vybíral svou krutou daň neúprosně a velmi často. Obrana proti ohnivému živlu byla dlouhá léta rovněž živelná, založená na sousedské výpomoci dle zásady - dnes pomůžeš ty mně, zítra já tobě. Převratnou změnu přinesl až rok 1822, kdy obec koupila od plzeňské firmy Hollmann za 1 300 zlatých první zářivě červenou, hasičskou stříkačku.

Stalo se to prý 6. května 1006. Před rytíře Albrechta z Trautenberka, dlícího v té době na žacléřském hradě, předstupovali zbrojnoši, vyslaní na průzkum do okolních hvozdů, aby mu vyprávěli své zážitky. Jeden z nich, řečený Jonch Hockowa se pochlubil: "Našel jsem v lesích na míli od vysoké černé hory teplý pramen, jehož blahodárné účinky jsem na vlastním těle vyzkoušel. Abych k němu cestu opět nalezl, vysekal jsem do kůry stromů mnoho značek." Dobře naladěný pan Albrecht odvětil: „Protože se jmenuješ Jan a podle kalendáře je dnes rovněž sv. Jana, nechť pramen navždy nese tvé jméno." Od té doby se pramen nazývá Janův - tehdy Johannesbrunn.

Zima v Janských Lázních to není a nikdy nebylo jen lyžování, jak by se mohlo zdát na první pohled podle současného špičkového Ski areálu Černá hora. I když před zavedením lyží do Krkonoš koncem 19. století se pěstovala sotva pěší turistika a jako jediný sportovně dopravní prostředek sloužily místním horalům všestranně použitelné saně rohačky. Dávní předkové mnoha obyvatel východních Krkonoš, alpští dřevaři, si je spolu s krosnami a sněžnicemi přinesli ze své domoviny, Štýrska, Tyrolska a Korutan. Brzy je začali užívat vedle stahování dřeva i k letní přepravě sena a se sílícím rozvojem cestovního ruchu stále častěji také k dopravě zimních hostů.  Oficiální lázeňská sezóna trvala sice jen od 1. června do 20. srpna, ale horské boudy, přestavěné na celoročně obyvatelné penziony, lákaly stále početnější obdivovatele zimních krás.

Město Trutnov sází ve své propagaci a podpoře cestovního ruchu mimo jiné na jedinečnou přírodní galerii zachovaných památek prusko - rakouské válečné řeže v létě roku 1866. Početné pomníky padlým obou válčících stran, památníky bitev a řada označených hrobů, jsou dnes, víc než připomínkou válečných hrůz, zlidšťujícími výtvarnými prvky malebné podhorské krajiny trutnovského okolí. V úzké spolupráci orgánů města Trutnova s Klubem vojenské historie Trutnov - historickou jednotkou c. k. 1. pěšího pluku císaře Františka Josefa I. byla v sobotu 23. června 2007 uspořádána tradiční vzpomínková akce, spolufinancovaná tentokrát v rámci Iniciativy INTERREG III A prostřednictvím Euroregionu Glacensis ze zdrojů EU, nazvaná příznačně „Pochodem v chod". K 141. výročí jediného vítězství rakouských vojsk v bitvě u Trutnova 27. 6. 1866 byla zároveň slavnostně otevřena nová trasa naučné cykloturistické stezky „Po stopách války 1866 na Trutnovsku" pozváním široké veřejnosti na pěší pochod s vojenskou kolonou po historickém bitevním poli klidnou nenáročnou krajinou v celkové délce asi 8 km. Spolu s téměř tříkilometrovým okruhem naučné stezky „Den bitvy u Trutnova - rakouské vítězství 27. 6. 1866" v bezprostřední blízkosti městského centra, otevřeným v roce 2001, se stane součástí velkolepého projektu Komitétu pro udržování památek z války roku 1866 - Via Belli 1866 (Cesta války 1866), spojujícího všechna významná bojiště severovýchodních Čech, přesahujícího na Trutnovsku i do sousedního Polska.