Freiheit

Po staletí vévodily zimám v Janských Lázních saně rohačky. Původní osadníci obce Černá Hora si je prý v době zničující těžby dřeva v lesích východních Krkonoš koncem 16. století přivezli ze své alpské domoviny. První lyže se objevily zhruba před sto lety. Janskolázeňský učitel Kajetán Bayer, působící v Černém  Dole a známý později paradoxně jako „otec sáňkování", objednal jeden pár pro černodolský čtenářský klub už v roce 1891. Prý ho ovlivnil husarský kousek Fridtjofa Nansena z roku 1888, který jako první projel na lyžích  napříč Gronskem. A hlavně asi i příslib mecenáše W. Rennera, že prkýnka u berlínského sportovního domu Schneider zaplatí. Pan učitel se na svých cestách do zaměstnání z Lázní přes Hofmannovu boudu do Černého dolu a zpět v lyžování brzy zdokonalil a stal se jeho nadšeným propagátorem. Smutno je však člověku samotnému i na zasněžených pláních. Když neuspěl u faráře Hollmanna, nalezl spřízněnou duši v poštmistru Schröterovi. Na zbrusu nových lyžích, tentokrát od obchodní firmy Hagen v Oslo, tehdy ještě Christianii, lákali další nadšence.

Vzletný epiteton „Brána Krkonoš" si tu více tu méně oprávněně přisvojuje řada podhorských měst a obcí. Do Svobody nad Úpou jej přivezl první vlak již 17. 12. 1871. Od té doby tady končí koleje a přívlastek tak má svou logiku. Pohodlná vlaková doprava až k úpatí hor má zásluhu na výrazném rozvoji cestovního ruchu i na nebývalém rozkvětu samotného městečka. Nechybělo moc a zhýčkaný turista mohl vystupovat z vlaku až v samém centru pohoří. V archivech odpočívá nespočet odvážných projektů na protažení kolejí dále na sever. Pomineme-li ty z oblasti fantazie s konečnou stanicí na vrcholu Sněžky, zbývá i několik docela reálných. Nejdál pokročil projekt svobodského papírníka Prospera Piette - Rivage z roku 1912, který ve stadiu přípravných zemních prací přerušila I. světová válka. Nádražní budova v Horním Maršově měla být hned za nynějším Obecním úřadem. Nadějně vyhlížela i předpokládaná stavba mládeže z roku 1949, spojující Svobodu s Pecí pod Sněžkou...

Černá hora se od ostatních kopců a kopečků v Krkonoších po staletí příliš nelišila. Teprve před 70. lety si připsala významný primát. Dychtivé turisty začala tehdy z Janských Lázní do centra Krakonošova království vozit za čarokrásnými výhledy první visutá kabinová lanová dráha pro přepravu osob v ČSR. Celkovou délkou 3 174 m s převýšením 644 m patřila zároveň k nejdelším ve střední Evropě a v době svých abrahamovin byla dokonce nejstarší provozuschopnou lanovkou bez rekonstrukce na světě!

Rozepjatá křídla zdobící lokomotivní kolo nad štítkem francouzských čepic i pozdějších brigadýrek příslušníků početné modré armády, měla u členů obsluhy lanovek, vzhledem k neobvyklému pracovišti v povětří, víc než symbolické opodstatnění. Úctyhodné 55. výročí provozu lanové dráhy na nejvyšší horu České republiky vybízí k malému ohlédnutí zpět, do toho podivného minulého století, kdy vyrostly obě nejznámější lanovky východních Krkonoš, provozované Československými státními drahami. Mohutný rozmach cestovního ruchu po I. světové válce a s ním všech dopravních prostředků, zaznamenala i železnice. Dosáhnout těch nejvzdálenějších a nejvyšších vrcholů hor bylo otázkou prestiže. A protože kam nelze položit koleje, může se alespoň napnout lano, začaly v evropských horách růst lanovky jedna za druhou.

Nedotčený smrkový prales, jehož temná barva dala hoře jméno, vzal za své během druhé poloviny 16. století. V té době se bezostyšné vykrádání majetku české komory majiteli okolních panství změnilo v rozsáhlé holoseče pro nenasytný kutnohorský stříbronosný revír. Již v relaci z pochůzky důlních úředníků v roce 1609 najdeme lapidární zhodnocení většiny porostů východních Krkonoš: „...lesové nyní hrubě smejcení a skůro i vymejcení jsou." A také kritiku lesmistrů, kteří povolují dřevařům budky po horách stavěti, v nich dobytky chovati a do mýt vyháněti, jakož i luka a kopaniny kol budek dělati. Mnoho alpských kolonistů se po skončení těžby dřeva usadilo v Krkonoších natrvalo a jejich provizorní přístřešky na mýtinách se staly základem osídlení několika výrazných lučních enkláv na svazích Černé hory.

Krajina severovýchodních Čech je trvale poznamenaná „krví a železem" prusko - rakouského válečného konfliktu v roce 1866. Jedna z největších bitev 19. století u Hradce Králové 3.července toho roku, znamenající konečnou porážku Rakouska v mocenském souboji o nadvládu ve sjednoceném Německu, měla svou předehru v jediném, byť jen jednodenním vítězství rakouských zbraní v bitvě u Trutnova 27. června. Válka, která na desetiletí ovlivnila uspořádání v Evropě i vnitropolitický vývoj habsburské monarchie, zanechala řadu výrazných stop i v okolí Trutnova. Postupem času se z nich stalo jedno z hlavních turistických lákadel oblasti.

Erbovním znamením obce Mladé Buky, v řeči heraldiků t. zv. mluvícím, je košatý strom - buk přirozené barvy v modrém poli, jak jej známe například ze štítu mladobucké vodárny na Sluneční stráni ve Svobodě nad Úpou. Byl převzat z původní rychtářské pečetě z konce 17. století. Rozložitý strom je zde doplněn listovím a siluetou ptáčka v koruně, symboly jara, potažmo mladosti. Výrazné iniciály I. B. /Junge Buchen/ jednoznačně potvrzuje německý opis s drobnými ryteckými chybami: „Ves Mladé Buky k panství Vlčice" /Dorf Jungbuch: zur Herrschaft Wildschitz/. Z ní vycházeli i autoři současného návrhu obecního znaku, obohacené o symbol připojené Kalné Vody. Nezbývá než věřit, že se konečná podoba výtvarně docela zdařilého erbu oprostí i od drobných heraldických prohřešků.