Freiheit

Novostavba horského hotelu Pod pralesem v Antonínově údolí pod masivem Rýchor zdařile navázala na stoletou tradici zdejší vyhlášené výletní restaurace. Kvalitní ubytování s 42 lůžky, kavárna, vinárna, sauna a bazén - to jsou vymoženosti, o kterých dlouholetý provozovatel staré hospody /na snímku/ Julius Peschke jenom snil. Také odboráři z tratové distance ČSD Zdice by svou bývalou rekreační chatu asi nepoznali. Přilehlé rýchorské stráně byly rozbrázděny důlními díly, šachticemi a odvaly nepochybně již začátkem 16. století, dlouhé, tiché údolí Seifského potoka bylo však osídleno teprve mnohem později. Osadu Dolní Seify založil kníže Adolf Schwarzenberg na místě zrušeného poplužního dvora v roce 1682. První chalupu v nejhořejší části údolí postavil v roce 1889 Antonín Frenzel z Mladých Buků. Žertovné sousedské pojmenování po prvním obyvateli se pro tento zapomenutý koutek světa udrželo dodnes.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/9

Ještě před druhou světovou válkou směřovaly zástupy výlet­níků ze Svobody nad Úpou, Maršova, Mladých Buků, Kalné Vody, ale i z Trutnova a Žacléře do malé osady Bystřice na úbočí Rýchor, dříve nazývané Klinge. V roce 1678 zde byla na po­zemku zvaném "auf der Klinge" pro potřebu zlatých dolů v ne­dalekých Sklenářovicích postavena nová stoupa. Kolem ní vznikla později osada, která měla v době své největší slávy 18 domů.  Byl zde parní mlýn s pilou a výrobou šindelů, cihelna oddělení finanční stráže a dva hostince. Vyhlášená výletní restaurace Josefa Franze s přilehlou zahradou s mnoha dře­věnými stoly a lavicemi je na našem snímku. Neděli co neděli zněly prostorným sálem břeskné zvuky orchestrionu a znavení tanečníci se osvěžovali věhlasným "klingentalským" moštem. Jen janskolázeňská Hoffmannova bouda a Zlata vyhlídka a snad ještě Peschkova hospoda v Antoníčkově údolí byly co do obli­by důstojnými soupeři. Také kravám pastvinářského družstva, které se do vylidněné osady nastěhovalo po válce, se takové luxusní ustájení líbilo.  Stačilo pár desetiletí a zmizel mlýn, cihelna i hostinec a jen vnímavý pozorovatel objeví naproti třem zbývajícím domům uprostřed buřeně ojedinělé ovocné stromy z kdysi kultivovaných zahrad. A na nedělní vý­let? Kdo by sem chodil?

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/7

Ve výšce téměř 8OO m nad mořem nad malebným sklenářovickým údolím na Rýchorách dodnes stojí malá ochranná kaplička. Její osudy jsou pevně spjaty s historií dobývání zlata v těchto končinách. Celé 16. století je poznamenáno čilým rozvojem těžby. Nejen majitelé panství, různí podnikatelé a těžařstva, ale i město Svoboda nad Úpou vkládalo do zlatých dolů velké naděje. Svobdští horníci pod dojmem prvních úspěchů postavili prý kolem roku 1560 farní kostel v Mladých Bukách a kostelu ve Vlčicích věnovali ciborium těžké 74 dukátů. Po třicetileté válce se těžilo už jen nepravidelně. Oživení nastalo za Jana Adolfa Schwarzenberga, který koupil vlčické panství v roce 1675. S dolováním bylo definitivně skončeno roku 1772. Asi z té doby je i stará hornická pověst o sv. Barboře. "Horníci na Rýchorách vydělávali mnoho peněz a s bohatstvím přichází i pýcha. Jednou, když seděli před zlatou šachtou, přišla k nim stará žebračka a prosila o almužnu. Nejen, že jí nic nedali, ještě se jí posmívali a jeden z nich jí podal kámen. Svatá Barbora, patronka horníků, neboť ona to byla, se rozzlobila nad tou nevděčností, sáhla do kapsáře pro plnou hrst prosa, hodila je do šachty a zvolala: Dříve nenajdete zlato, dokud neuplyne tolik tisíc let, kolik zrníček prosa jsem hodila do jámy. Její prokletí se záhy vyplnilo, hora odmítla vydat své poklady a doly zanikly."

Na snímku z třicátých let tohoto století je vidět jiné mize­jící bohatství Rýchor - rozsáhlé horské louky, dnes již z velké části pohlcené lesem.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/4

B. Hauschner zachytil na své kolorované kresbě z roku 1884 východní část náměstí ve Svobodě nad Úpou. Vlevo je část domu č, 94, který se svou architekturou výrazně odlišuje od ostatních dřevěných staveb. Podobných hrázděných patrových domů nebylo v okolí mnoho a stavitel čerpal svou inspiraci nej­spíš v nedalekém Slezsku. V minulosti zde byla obecní sýpka, kde se shromažďovalo obilí, coby desátky pro vlčické panství.

Štukový maskaron - typická dívčí hlavička - je posledním do­chovaným fragmentem z bohaté secesní výzdoby budovy poštovního úřadu ve Svobodě nad Úpou. Dům č. 1, známý v minulém sto­letí jako věhlasný hostinec "Město Vídeň", hostil např. v roce 1871 početné účastníky slavnostního zahájení provo­zu na železniční trati Trutnov - Svoboda nad Úpou. První pošta byla zřízena v těsném sousedství 1. 8. 1859. Zahradník Ambrož Baudisch v domě č. 2 přibral tak ke svému povolání i práci poštmistra. To byl jeden z důvodu, proč majitelé přejmenovali pohostinství ještě před koncem století na "Hotel Pošta". V roce 1917 jej koupil papírenský podnikatel Ferdi­nand Schmidt, který restauraci zrušil a zavedl zde výrobu těsnění pro vodoinstalační a topenářské práce. Poštovní úřad byl mezitím přestěhován z nevyhovujícího zahradníkova domku do úřední budovy č. 74 na náměstí vedle radnice. V době připojení pohraničí k Třetí říši se pošta ve Svobodě stala spádovou pro velkou část východních Krkonoš. Z provozních důvodů byla přemístěna do budovy, kde sídlí dodnes. Původní první pošta byla zbořena v roce 1927. Na jejím místě si tehdejší starosta, průmyslník Rudolf Lissak postavil honosnou vilu. Dnes v ní je mateřská škola. Také současná poštovní budova doznala řadu změn. Nejradikálnější byla přestavba začátkem sedmdesátých let, kdy byla budována automatická tele­fonní ústředna. Zatímco vnitřní úpravy znamenaly zvýšení pohodlí a usnadnění provozu, venkovní se na vzhledu celkem výstavného a hlavně nezaměnitelného domu projevily veskrze negativně. S výměnou oken byla zcela zničena secesní fasáda průčelí. Strohý krabicový tvar a nenápaditá šedivá omítka přinesly celkové zevšednění, barevnou ponurost a ztrátu zajímavého architektonického výrazu. Co přinese příští rekonstrukce?

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/2

Symboly z názvu nejznámější básně romantického německého básníka Theodora Körnera /1791-1813/, zdobí i bronzový relief od L. Zapfa na jeho pomníku v lese nad kostelíkem sv. Josefa v Dolním Maršově. Hrubě opracovaný pískovcový obelisk vysoký čtyři metry, byl přičiněním Rakouského krkonošského spolku z Maršova I. a II. postaven k stému výročí básníkovy smrti u kdysi frekventované cesty z Maršova k Modrým kamenům na Světlé hoře. Mladičký lyrik je zde zobrazen v černé uniformě "divokých" sborů svobodného pána Adolfa Lützova, které ve svých básních proslavil. V jejich řadách aktivně bojoval proti Napoleonovi a i jeho zásluhou se černo-červeno-zlatá trikolora sborového praporu stala později symbolem všeněmectví. Krkonoše prý zasáhly do jeho krátkého života téměř osudově. První romantické vzplanutí k půvabné dceři budaře ze staré Slezské boudy, Veronice Hollmannové, spolu a malebnou horskou krajinou, silně poznamenalo jeho tvorbu.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/1

Rýchory - desetikilometrový hřeben, který uzavírá Krkonoše na východě, obklopen sídlištními aglomeracemi Žacléře, Mla­dých Buků, Svobody nad Úpou a Horního Maršova - jsou jedi­nečnou pokladnicí přírodních krás. V současné době je celý vrchol Rýchorského hřbetu i přilehlé svahové partie v cel­kové rozloze 203 ha zahrnut do státní přírodní rezervace Na Rýchorách. Není tomu ale tak docela dávno, co udivení ná­vštěvníci mohli v nadmořské výšce téměř 1 000 m shlédnout v kuriózním sousedství vzácnou vysokohorskou květenu a kulturní zemědělské plodiny - brambory či oves. Člověk se svý­mi obydlími posouval k vrcholu z mnoha stran již v raných dobách osídlování Krkonoš /vzpomeňme jen dnes již zaniklé obce Sklenářovice, Vernéřovice, Suchý důl, ale i samotné Rýchory či enklávu Sněžných domků/. Přímo na hřebeni však žádná stavba až do roku 1892 nestála. Teprve rozvoj turis­tiky v druhé polovině minulého století a především aktivita rakouského Krkonošského spolku od roku 1880, odstartovala útok na vrchol.