Freiheit

Několikaleté bouřlivé debaty o eventuálním architektonickém ztvárnění vrcholu nejvyšší české hory emočně opět vzplály s loňskou aktualizací - návrhem na výstavbu nové poštovny na místě odstraněné České boudy. Ve snaze předejít neuváženému schválení nějakého rádoby nadčasového projektu z kategorie sci-fi, byla vypsána nová veřejná anonymní architektonická soutěž s jasným zadáním na tradiční krkonošský objekt s konstrukcí z osvědčených přírodních materiálů (kámen, dřevo) tvarově ladící s okolní krajinou a odolný drsným klimatickým podmínkám extrémního stanoviště. Odborná komise z devíti došlých návrhů od celkem sedmi renomovaných autorů a autorských kolektivů, z nichž pět bylo odměněno zvláštní cenou, jednomyslně vybrala repliku někdejšího hotelu na Výrovce, jehož kvality byly dostatečně prověřeny již před téměř stoletím. Na jednoduchém tvarosloví, ekologicky šetrné stavební technologii a lidsky přijatelném měřítku, není ani dnes potřeba nic měnit. Oproti ostatním projektům velmi nízké stavební náklady ještě minimalizuje předpokládaný grant z Evropské unie. Nepatrný ústupek v podobě ploché střechy pokryté místními suťovými kameny, která však v žádném případě nebude pochozí, vyrovnává možnost nekonečné řady modifikovaných přístaveb v budoucnosti. Ztotožní-li se s vítězným návrhem i majitelka současné poštovny a zároveň investorka plánované stavby, získá Sněžka vedle polské stavitelské avantgardy „Létajících talířů" také nepřehlédnutelnou pečeť českého koumáctví. A o to jde především.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2005/4

Pověst o trutnovském drakovi zná v podhůří Krkonoš každé malé dítě. Má - li však událost nějaký reálný základ, určitě nebyla tak idylická, jak líčí pozdější legendy. Lítá saň a bájný Trut, prý snad sám imaginární Albrecht z Trautenberka z trutnovského bájesloví, se dodnes připomínají v městském znaku a jméně. Příšera byla kdysi, jak praví stará sága, darována do Brna. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že je to tatáž mrňavá seschlá „ještěrka" visící dosud na řetězech v podloubí brněnské radnice. Všeobecně známá Alšova luneta z cyklu Vlast, zdobící Národní divadlo v Praze, zobrazuje bojový výjev v duchu vrcholného obrozeneckého období stylem idealizujícího realizmu. Monumentální, dynamická a vyvážená kompozice zdůrazňuje především slovanské rysy reka bojujícího s nestvůrou. Poněkud jiné pojetí stejné romantické scény nabízí pohlednice vydaná brněnským svazem německé mládeže na přelomu 19. a 20. století. Drsnými germánskými zkazkami ovlivněné, trochu dryáčnické provedení určitě mnohem víc odpovídalo i vkusu tehdejšího trutnovského většinového obyvatelstva.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/7

Skupina krojovaných členů Krkonošského spolku /RGV/ v dolnoslezském kroji z předválečného Schömbergu působí nostalgicky malebně. Za povšimnutí ovšem stojí i řada dřevěných tkalcovských domků, které i dnes lákají do Chełmska Ślaskiego stále početnější řady návštěvníků. Od vyhlášené perly slezského baroka, kláštera v Krzeszówě, je to ostatně jen kousek. Klášterní bratři cisterciáci postavili tuto originální architektonickou památku v roce 1707 pro tkalce plátna ze sousedního českého území. Přílivem cizích odborníků chtěl klášter výrazně podpořit zdejší trhy a především textilní výrobu. Jiné seskupení domků, nazvané „Sedm bratří", tentokrát pro bavorské tkalce damašku, vzniklo v roce 1763. Bohužel, do dnešních dnů zbyl pouze jediný. To česká kolonka se spojenými vysokými lomenicemi a uzoučkým podloubím nepřízni času stále odolává. Z „Dvanácti apoštolů" vyhořel příznačně právě pouze Jidáš. Naši dávní předkové, Češi z Trutnovska prý založili Chełmsko už začátkem 13. století. O století později je již vlastnil řád cisterciáků z Krzeszówa a spravoval je až do roku 1810. Dějiny celé Krzeszówské kotliny se navzájem prolínají s dějinami východních Krkonoš a je jistě v oboustranném zájmu, aby tomu bylo i nadále. Svou návštěvou Chełmska se nejen obohatíte o zajímavé zážitky, ale možná i přispějete k záchraně dalšího zdejšího skvostu, měštanských barokních domů s podsíněmi na náměstí, tak zvaných „kameniček".

In: Krkonoše - Jizerské hory 1998/11

Strategické místo na úbočí Černé hory v sedle mezi Janskými Lázněmi a Černým Dolem, skýtající před lety i úchvatné vyhlídky k Vrchlabí, než je zastínily vzrostlé lesy, bylo na rozvoj turizmu koncem 19. století dokonale připraveno. Horské stavení s číslem 25 je zde uváděno už v roce 1781 jako majetek rodiny Kühnelových. Jméno má však po prvním starostovi od roku 1873 samostatné obce Černá Hora, Wenzelu Hofmannovi. Rozvodí Janského potoka, kličkujícího na východ k Janským Lázním a Rybího potoka, svádějícího vody na západ k Černému Dolu se stávalo stále častějším výletním cílem janskolázeňských hostů. Absence jakéhokoliv pohostinského zařízení v okolí využil Johann Erlebach, který zde, podle turistického průvodce okolím Janských Lázní od lázeňského lékaře Bernarda Pauera, v roce 1889 zřídil hospodu. Také on byl úspěšným předsedou obecní samosprávy Černé Hory dlouhých 30 let. Když jako osmašedesátiletý v roce 1923 zemřel, ujal se dědictví jeho syn Lambert a po něm stejnojmenný vnuk. Po roce 1945 razil člen názvoslovné komise při ONV v Trutnově prof. Jar. Procházka pro boudu jméno Slemenka podle staročeského názvu slemeno = rozvodí. Tradiční jméno vlastnické však přetrvalo dodnes. Při bedlivějším pohledu na obrázek zjistíte, že ani základní silueta objektu se za sto let příliš nezměnila.

Post scriptum: Psaný tvar „Hoffmannova" se ustálil na přelomu 19. a 20. století a byl uživateli ukázněně dodržován. Šlendrián nastal až s výměnou etnika. Najít v dostupném materiálu posledních padesáti let všechny čtyři možnosti, nedá ani moc práce. Podoba užívaná v současnosti nejčastěji, s dvěma „f" a jedním „n", je paradoxně dokonce pravým opakem jména původního nositele. Ačkoli jsem příznivcem přesných, historicky doložených názvů lokalit, v tomto případě bych se docela přimlouval za praktické, pravidlům českého jazyka neodporující, absolutní zjednodušení.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/6

„Za trochu lásky šel bych světa kraj..." vyznával se s básnickou nadsázkou bard české poezie dříve, než se stal klasikem a vstoupil do čítanek. Pomyslných „konců světa" je na naší matičce Zemi, i při její kulatosti, nepočítaně. Vrchlického krkonošští současníci mohli jeden autentický navštívit, aniž vytáhli paty ze své domoviny. Jen musíme přijmout jejich měřítka. Pro horáky z Čech končily Krkonoše odjakživa až „támle někde u Paky." Také severní sousedé k nim počítali i široširou placku placatou okolo „Hiršperka". Na čas se tenkrát tolik nekoukalo a tak od nás z Rýchor dovedly poutníka ke „Konci světa" /Prajzi mu samozřejmě říkali Weltende/  s notnou zacházkou, zato spolehlivě vody Bobru. Čůrek, vytékající z Boberské stráně, cestou zmohutnělý, posílený za „Perlou Slezska" ještě čipernou říčkou Kamiennou, náhle jako by tušil množství vod druhého největšího přehradního jezera v Polsku u Pilchowic. /Největší slezská přehrada má v rodném listě datum 1902 - 1912 a vznikla, stejně jako její labské sestry - špindlerovská a těšnovská - po katastrofálních povodních na konci 19. století./ Proklouzne pod vysokými oblouky železničního viaduktu a v početných meandrech přes kaskády vodopádů se cílevědomě prodírá skalnatou soutěskou. A tam to bylo! Jedna z početných skalních vyhlídek v okolí se dokonce stylově jmenovala Gibraltar, stejně jako mořeplavci tolik obávaný kraj předkolumbovského světa. Náš imaginární poutník z úpského údolí se tu musel cítit jako doma. Zvlášť, když v zákrutu řeky objevil uvedenou papírničku.

S příchodem polského etnika po druhé světové válce se změnily názvy jednotlivých skal i skalních skupin a na někdejším „konci světa" již cesta nekončí. Procházka romantickou dolinou Bobru z Jelení Hory do Siedlęcina, s jeho pověstnou Rytířskou věží, třeba i se zastávkou v „Perle Zachodu" na břehu Modrého jezera je lákavá i dnes.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/12

Pečliví čtenáři právem zbystřili pozornost. V současné době v Krkonoších téměř vyhynulý druh se ještě začátkem druhé poloviny minulého století vyskytoval hojně v blízkosti lidských obydlí, ve všech pásmech pohoří, od rozsáhlého podhůří až na nejvyšší hřebeny. Zvlášť početná podzimní populace dorůstala do úctyhodných rozměrů. Někteří jedinci dosahovali vestoje výšky i několika metrů. Přesto jen ojediněle přečkali dlouhou a krutou krkonošskou zimu, která jejich stavy pravidelně výrazně zdecimovala. Jedno vytrvalé hejno, vyskytující se na lokalitě poblíž Medvědí boudy, bývalo rok co rok vděčným objektem kolemjdoucích fotografů amatérů.

Ve stínu současné mediální hvězdy, obnoveného sklenářovického pomníku padlých z první světové války, zůstává zapomenuto několik cenných sakrálních památek této zaniklé obce. Především osud dvou velkých kamenných křížů zachovaných dodnes se diametrálně liší. Zatím, co tak zvanému Seidlovu kříži z roku 1873 v ohbí Vojenské cesty vedoucí Bartovým lesem na Rýchory, to po výrazných kosmetických úpravách sochaře Rollanda Hantla z Mladých Buků v roce 2000, mezi dvěma mohutnými jasany stále sluší, zobrazený Dvorský kříž byste na jeho původním místě marně hledali.