Freiheit

Prudký inflační vývoj měny v Německu po I. světové válce a nedostatek zákonného, státem vydávaného oběživa, především drobných nominálů, přinesl záplavu náhradních platidel vydávaných peněžními ústavy, obecními i městskými úřady a institucemi, spolky i jednotlivci. Původní záměr byl záhy nahrazen i důvody politickými, propagačními i spekulativními. Dnes se těmto platidlům neplatidlům říká všeobecně „nouzovky". Ani krkonošské město Kovary nezůstalo pozadu a k potěše současných sběratelů vydalo řadu zajímavých papírových nouzovek. Veduta města s farním kostelem Panny Marie a krkonošskými vrcholy s dominující Sněžkou v pozadí, zdobí jednu z početné série nouzových poukázek označenou jako A v hodnotě 50 pfeniků, kterou na začátku 20. let minulého století vydala městská spořitelna v Kovarech ve prospěch výboru pro stavbu pomníku spoluobčanům, padlým ve válečných letech 1914 - 1918. Náměty dalších nominálů jsou vzaty z kovarské historie. Jednomarkovka zobrazuje starou vápenku v Horních Kovarech v roce 1840. Náměstí s radnicí z roku 1820 je za 2 marky. Za tři lze spatřit příjezd osídlenců z tyrolského Zillerthalu v září 1837. Na nejvyšší pětimarkové hodnotě je zámek Neuhof, dnes Radociny - Nowy Dwór, jak vypadal v 18. století. Autorem malířských předloh byl W. H. Lippert. Barevný tisk poukázek o jednotných rozměrech 60 x 90 mm provedla firma Flemming - Wiskott z Hlohova. Vedle svého finančního poslání byly v době svého vzniku zajisté působivou propagací starobylého hornického města na úpatí Krkonoš. Dnes jsou navíc i poučným studijním materiálem.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2003/10

Početná obec sběratelů notafilií /papírových platidel/ má i své specialisty, zajímající se o t.zv. nouzovky. Těm nejběžnějším z období inflace po I. světové válce, kterých poražené Německo i Rakousko chrlilo nepředstavitelná kvanta, nejprve jako náhražku drobného kovového oběživa, později jako výhodný sběratelský artikl, se v odborné hantýrce pohrdavě přezdívá „šestákoviny". Obce a města, spolky, instituce i soukromé osoby vydávaly své vizitky většinou nízkých nominálních hodnot v rozličném výtvarném provedení, na papíře různé kvality, od bankovkového přes kancelářský, až po obyčejný karton. Ale také na dřevě, kůži nebo hedvábí. V nevyčerpatelné škále motivů se objevují i náměty z Krkonoš, zejména na pruské straně hor na nejrozšířenějších platidlech Jelení a Kamenné Hory. Publikovaných 75 haléřů tyrolského hornického města Schwaz, které vydalo s datem 31. ledna 1921 celkem šest sérií o nominálech 10, 30, 50, 60, 75, 90 haléřů, nese na rubu zemský znak Tyrol a dvě architektonické dominanty města. Na líci s textem jsou faksimile podpisů starosty a radních. Dominující je však postava středověkého landsknechta v lehkém brnění.

Svatá Kateřina alexandrijská, oblíbená světice Karla IV. a patronka filozofické fakulty jím založené pražské univerzity, se zapsala i do srdcí mnoha generací obyvatel podkrkonošské obce Chotěvice. Jí byl zasvěcen kostelík na 523 m vysoké vyvýšenině, nesoucí rovněž její jméno. Podle staré pověsti jej založili dva bratři už v roce 1373. Při pohledu na ladné křivky zvonku z jeho věže, zachyceného při slavnostním svěcení fotografem Walterem z Hostinného, se vybaví i pohnuté osudy kaple. Již roku 1424 byla spolu s farním kostelem vypálena husity. Neušetřila ji ani třicetiletá válka. Od roku 1644 čekala na obnovu dvaadvacet let. Radikálně přestavěna byla svatyně znovu za působení lokalisty Franze Raaba v roce 1836. Zděná stavba s apsidou a půlkruhovým triumfálním obloukem měla z obou stran snížené přístavky. Jeden se vstupní halou, druhý s žalářovaným Kristem ve výklenku. Nad chrámovou lodí byla dřevěná věžička se dvěma zvony, s lucernou a kopulí, ukončená křížem. Věž i střechu pokrýval šindel. Ti nejstarší pamětníci si vzpomínají, jak byl interiér kostela po první světové válce nákladně upraven, včetně celkového vymalování a zrestaurování hlavního oltáře, kazatelny i křížové cesty. /Z té doby je nejspíš i otištěná fotografie./ Celkový dojem umocňovala uměleckým kováním zdobená zpovědnice a především oltářní obraz malovaný nadanou hraběnkou Gabrielou Deymovou a v předsálí stará olejomalba „Ležení rytířů u Kolína". Několik poválečných bezbožných desetiletí církevním památkám hrubě nepřálo. Kostelík brzy zchátral natolik, že hrozil zřícením. Svatá Kateřina prý obrátila na víru 50 filozofů. S komunisty se jí to bohužel nepodařilo. Kostel jí zbořili v měsíci lásky a nadějí - 5. května 1966.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/3

Myšlenka trutnovského lesmistra Vogelgsanga, vybudovat v místech krvavé řeže rakouských a pruských vojsk v šestašedesátém /míněno 19. stol./ rozsáhlý městský park, našla odezvu především u tehdejšího purkmistra dr. Flögla. S výstavbou bylo započato v roce 1888 a v červenci 1890 byl park, který je dodnes hojně navštěvovanou chloubou Trutnova, slavnostně předán veřejnosti. Jeho dominantní stavbou byla dřevěná výletní restaurace Zámeček s vyhlídkovou terasou a atraktivním otočným zrcadlem s vypouklými skly, v nichž se odrážela převážná část romantické krajiny úpského údolí s kulisou Krkonoš v pozadí. Ještě stále je nás dost, kteří Zámeček pamatujeme -  vyhořel v roce 1957. V roce 1891 zřizovatelé parku ochotně sáhli i po dřevěném výstavním pavilónku z likvidované I. Oblastní hospodářsko - průmyslové výstavy, pořádané v Trutnově rok před tím. Umístili jej jako vyhlídku na svahu Šibeníku, kde byl malebným protipólem vojensky strohému Gablenzovu pomníku. Nezvykle brzy však zchátral a musel být stržen; výhled dávno zakryly vzrostlé stromy.

Nenechte se zmást, doslovný polský překlad názvu jednoho z architektonických lákadel severní strany Krkonoš, nezná nikdo možná ani v samotném Jagniątkowě. Nynější dětskou zotavovnu „Varšavjanku" nechal v letech 1900 - 1902 na skalnatém ostrohu v horní části tehdejšího slezského Agnetendorfu postavit významný německý spisovatel a dramatik úzce spjatý s Krkonošemi, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1912, Gerhart Hauptmann /1862 - 1946/. Secesní zámeček - vila „Luční kámen" je dnes jen trochu víc pohlcena zelení okolního anglického parku, než jak nám jej nabízí barevná litografie z doby krátce po výstavbě. Na půvabu mu to pranic neubralo a stylový objekt souznící s okolní přírodou stále vábí davy návštěvníků. Secesní výzdoba v hale, vztahující se k Hauptmanovým knihám, je dílem slezského malíře Avenaria. Kdo by snad chtěl vědět o Gerhartu Hauptmannovi trochu víc, než jen, že napsal sociální drama Tkalci, pro které je srovnáván s naším Josefem Šírem, může navštívit muzeum bratří Hauptmannů v nedaleké Szklarské Porębě, kde věhlasný autor původně pobýval se svým bratrem Karlem, rovněž spisovatelem. Já vám prozradím alespoň jednu zajímavost. Stejně jako v literárních kruzích byl G. Hauptmann zamlada znám mezi nadšenými průkopníky lyžování na slezské straně hor.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/4

Půvabný pohled na zimní idylku Špindlerova Mlýna před devadesáti lety je zajímavý především razítkem Českého ski klubu v Praze a podpisem jeho předsedy. Nebyl to nikdo jiný než spiritus agens organizovaného lyžování v Čechách Josef Rössler-Ořovský, který pražskému klubu předsedal plných 38 let /1887-1925/. Všestranný sportovec, špičkový bruslař a veslař, závodní lyžař a především neúnavný propagátor a organizátor mnoha sportovních odvětví, zakládal nebo pomáhal založit Český ski klub v Praze, Český Yacht klub a I. český tenisový klub v Praze, Českou atletickou amatérskou unii, Českou  lawn-tenisovou asociaci, Svaz lyžařů a Svaz kanoistů Království českého, pracoval jako zpravodaj, v letech 1909 - 1929 dokonce jako generální tajemník Českého, později Československého olympijského výboru a vedl řadu našich olympijských výprav. Na vlastnoručně psaném lístku právníku Novákovi do Jindřichova Hradce, vyzývá adresáta k založení lyžařského kroužku a posílení Svazu lyžařů. Byl jeho apel vyslyšen?

In: Krkonoše - Jizerské hory 1999/3

Krkonoše jsou vyhlášené hustou sítí turistických cest, pěšin a stezek s přehledným a udržovaným značením. Dodnes není zcela doceněn průkopnický počin Krkonošského horského spolku, působícího na obou stranách státní hranice od roku 1880, který s budováním cest a jejich značením cílevědomě započal ve snaze zpřístupnit krásy hor široké veřejnosti. Mohutné žulové rozcestníky se na mnoha významných křižovatkách „rakouské" části pohoří zachovaly dodneška. Na severní slezské straně se pod vlivem odborné školy uměleckých řemesel v někdejším Warmbrunnu (Cieplice Śląskie Zdrój) dnes části Jelení Hory, rozšířily řezbářsky pojaté, dřevěné ukazatele směru s bohatou figurální výzdobou. (Ten na nejznámější krkonošské hřebenovce - Cestě přátelství - s hospodským s lákavě naplněnými pulitry, vítající návštěvníky vrcholové boudy na Jínonoši, byl vděčným námětem mnoha pohlednic.) Pomineme - li jejich diskutabilní výtvarnou hodnotu, slučující rádoby umělecké a pseudolidové folklorní prvky, byly věrným obrazem své doby s neoddiskutovatelnou hodnotou v současnosti více než tenkrát ceněné ruční práce. Vandalismus byl tehdy asi ještě neznámý pojem, a tak dobová ztvárnění dopravních prostředků na zobrazeném rozcestníku z dílny řezbáře H. Benny ze Szklarske Poręby nenápadně ohlodával jen zub času. Jak by asi pochodili cestáři správy KRNAP, kdyby podobný výtvor umístili na některé z frekventovaných cest uprostřed lesa?

In: Krkonoše - Jizerské hory 2003/8