Freiheit

Renomovaná dřevoobráběcí firma, sídlící kdysi nedaleko kostela ve Svobodě nad Úpou v čp. 159, má na svém kontě nejen první zdejší lyže, vyrobené podle „vrchlabského vzoru" na začátku 20. století. Zatím co její majitelé se během doby měnili, výrobní sortiment zůstával stejný. Hlavní podíl tvořily soustružené cívky pro většinu textilních závodů v okolí. A stále v hojnější míře sportovní náčiní z tvrdého dřeva, především saně a lyže. Založili ji společníci podnikatele Franze Hübnera, který přestavěl bývalou obecní valchu na výrobu šindelů, Heinrich Feist a Wenzel Fröhnel. Po ohlášeném úpadku neúspěšných bratří Fintze v roce 1923 se stal majitelem Dr. Carl Czernin z maršovského zámku, aby ji po pěti letech prodal dosavadním nájemcům Otto Weineltovi a Josefu Bönschovi. Právě tito dva podnikavci vrhli na trh začátkem třicátých let zajímavý sportovní hybrid, jehož prototyp byl chráněn zákonnou známkou č. 57.131 s názvem sáňková řiditelná lyže „Sensat". Novinka určená především dětem, byla údajně mnohokrát úspěšně vyzkoušena v zimě 1930 - 31. Při předvádění v Krkonoších vzbudila velký zájem přihlížejících a lze - li věřit inzerovaným doporučením významných sportovců i barnumské samochvále výrobce, nabízela snadnou ovladatelnost s volností celého těla a naprostou bezpečnost. Tu zaručovala jednoduchá nožní brzda a absence pro děti tak „nebezpečných" lyžařských holí. Všestranné použití pro pevnou sáňkařskou dráhu i do volné krajiny jen trochu zlehčuje doporučení použít v hlubokém sněhu na obě nohy sněžnice. /Sic!/ Cena pro obchodníky včetně obratové daně byla stanovena poměrně vysoko na 75 Kč. Z reklamního letáku firmy Weinelt & Bönsch je zřejmé, že se konstruktér nekriticky inspiroval oblíbenou hračkou našich dědů a pradědů. Koloběžka však začátkem třetího tisíciletí zaznamenává /samozřejmě v moderním provedení/ vítězný come back i mezi dospělou populací. Kdo ví, čeho se dočkáme na sněhu.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2001/12

Reprezentativní souborná výstava malířského díla Fritze Hartmanna ve vrchlabském muzeu znovu naléhavě připomněla nedostatek informací o osobním životě tohoto plodného „malíře Krkonoš", především absenci písemných památek a fotografií, která je vzhledem k jeho předčasné smrti a poválečným událostem pochopitelná. Svérázný a všestranně nadaný umělec (jako vyučený truhlář byl také zručným řezbářem) bujarý kumpán intelektuálských společností (jen předpokládanou příslušnost ke Schlaraffii se zatím nepodařilo doložit) byl i aktivním členem vrchlabského spolku divadelních ochotníků s dlouholetou tradicí (založen 1836). Krátce po svém příchodu do Dolního Dvora, již v srpnu 1918, byl obsazen do jedné z hlavních rolí ve veselohře vídeňských bratří Schönthanů Únos Sabinek. Vedle činnosti herecké se výrazně podílel na jevištní výpravě a vůbec nepovažoval za degradující ani vlastnoruční malování kulis. Na jedné z mála dochovaných fotografií je Fritz Hartmann v Schillerově dramatu Valdštejnova smrt, premiérově uvedeném 20. října 1921 a reprizovaném ještě čtyřikrát do konce měsíce a třikrát v listopadu. Vlevo je Franz Ritter, pozdější spolkový předseda a režisér.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/1

Kaplička v Dlouhém dole z roku 1807 stále ještě stojí, i když dnes velmi necitlivě obklopena kůlnami a garáží svatopeterského pensionu Zdař Bůh. Na přelomu dvacátých let minulého století „stála modelem" dnes téměř zapomenutému umělci Fritzi /Friedrichu/ Hartmannovi. Jeho díla z plodného krkonošského období vlastní Krkonošské muzeum ve Vrchlabí i Podkrkonošské muzeum v Trutnově a série zimních akvarelů s charakteristickými pohledy z Černé a Liščí hory, od Černé boudy, z údolí Bílého Labe, Vysokého svahu v Peci pod Sněžkou či uvedeného Svatého Petra, je dobře známa všem sběratelům krkonošských pohlednic.

Rodáka z Orlických hor /narodil se v Sedloňově poblíž Nového Města nad Metují 22. 7. 1873/ okouzlily Krkonoše již při první návštěvě v roce 1916; do Dolního Dvora u Vrchlabí se přestěhoval hned po první světové válce. Svůj neškolený přírodní talent uplatnil tento vyučený truhlář nejprve jako malíř divadelních dekorací. I přes krátký pobyt v krajinářském kurzu švábského profesora Schönlebera, či školení u profesora Luntze v Karlsruhe, byl jeho osobitý výtvarný projev prakticky nezatížen žádnou soudobou manýrou. Jedině praxí a početnými studijními cestami po Evropě, především Německu, Švédsku, Norsku, Anglii,severní Francii nebo Alpách, vycizeloval svůj krajinářský rukopis s neobvyklou barevnou škálou k nezaměnitelnosti. Pohled na přístav v Rotterdamu, Stralsundské pláže, romantické ruiny zámků na Neckaru, alpský Dachstein, Salcburk nebo akvarely z Vysokých Taur, přesahují význam pouhého regionálního umělce. Většina Hartmannových obrazů, zdobících dodnes interiéry veřejných institucí i horských domácností na Vrchlabsku, je nápadná charakteristickou úsporností až chudostí jeho palety. O to víc vyniknou syté tóny barev. Jeho oleje využívají často intimní světelné nálady krajiny při svítání nebo soumraku; akvarely a kvaše, zejména zimní, zas odvážného kontrastu modrofialových tónů sněhu a svěží zeleně lesů, oživené ještě červenorezatými skvrnami neopadaných listnáčů. Neobyčejně aktivní a tvůrčí člověk, známý svým bohatýrským způsobem života, zanechal po sobě početné malířské dílo, mající dodnes nespornou cenu uměleckou, především však dokumentární.

Srdce jej zradilo na vrcholu tvůrčích sil 1. 7. 1929.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2001/6

Melancholický výřez podhorské krajiny někde v okolí Studence, bez jediného živáčka, symbolizuje klopotný úděl někdejších horáků, hrdost nad košíky „bandor" vydobytých z kamenitých políček, i ostych před objektivem fotoaparátu. Autor určitě nemínil stvořit „umělecké zátiší". Jako jeden z nich v hledáčku viděl jistě i ty potemnělé zimní večery, haverlanty obklopený stůl s mísou kouřících zemáků a pronikavou vůní kysela. Byl jím František Hák, majitel fotoateliéru v Nové Pace, otec mnohem známějšího a slavnějšího Miroslava. A možná ani netušil, že i po osmdesáti letech dokáže jeho snímek potěšit všechny, kdož ještě pamatují „bandorovej zákon" /krásný termín Marie Kubátové pro návraty do rodné chalupy při sázení a vybírání brambor/ a kterým dým bramborové natě voní domovem.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/10

Ještě teď se mi zježí všechny chlupy na těle při pouhé vzpomínce na „osvěžující" koupel v bazénu přírodního koupaliště v Peci pod Sněžkou, proti které je vyhlášená mořská voda Baltu učiněné kafíčko. Chlouba peckých vodomilů o rozměrech 40 x 14,5 m s největší hloubkou 2 m, byla slavnostně otevřena Benátskou nocí s rachejtlemi v červenci 1935, na místě někdejšího, z části vyhořelého mlýna, který obec vykoupila rok před tím. Za zmínku stojí, že stavba byla veřejně vypsána 3. května 1935, předání staveniště vítězům konkurzu následovalo o týden později. Betonáže bazénu se firma Ing. Richtera zhostila v neuvěřitelné době dvou měsíců s celkovými náklady 127 500 Kč. Za dalších 18 000 Kč postavila firma Fischer a Hollmann ze Svobody nad Úpou kabinky a pokladny. Prvním plavčíkem byl ze tří zájemců vybrán Franz Dix. A věřte nebo nevěřte, několik generací stálých obyvatel Pece a okolí i odvážlivců z řad návštěvníků se tam i koupalo. Koupaliště vzalo za své při velikášské stavbě velkoprodejny Sněžka v 70. letech. Méně už se ví o existenci druhého venkovního „koupališťátka" na uvedené fotografii. Proti všem zákonům logiky stávalo ještě o poznání výš, v jedné z nejchladnějších lokalit Pece už podle názvu - ve Vlhkém dole. Z centra je to na luční enklávu, vyklučenou kdysi uhlíři a obklopenou lesy, romantickým údolím Zeleného potoka, téměř hodina chůze. Majitelé boudy Jelení louky /z nichž jistý Karel Zee měl prý výčepní oprávnění již v roce 1731; na celoročně otevřený hotel ji však přestavěl Johann Kohl v roce 1908/ tak měli o atrakci postaráno.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/8

Jako předsunutá hlídka Janských Lázní stávala při cestě do Svobody nad Úpou jedna z nejstarších zdejších roubenek s popisným číslem 3 - hájenka vlčického panství, zvaná schwarzenberská. Právě zde se křížila „nová" silnice ze svobodského náměstí do centra lázeňského letoviska, zprovozněná ve válečném roce 1916, se starou prašnou vozovkou, vedoucí lipovou alejí kolem pensionu „Císařské lázně" /dnešní výstavné budovy lesnického učiliště/. Snímek je z roku 1918 a tak lze předpokládat, že ještě zachytil obávaného hajného Josefa Illnera a jeho ženu Alžbětu. Postrach babek, sbírajících v údolí Janského potoka klestí, totiž v roce 1923 zemřel. Rodina Grabingerova, která tu bydlela v období mezi dvěma válkami, vsadila víc na provoz přidruženého pohostinství. Denně se tu scházeli lázeňští hosté na partičku karbanu a malé pohoštění vždy našli i hladoví a žízniví turisté. V roce 1942 tady některý ze zajateckých táborů Stalag VIII ze Slezska zřídil pobočku pro pracovní komando anglických válečných zajatců, údajně letců, kteří v okolních lesích zpracovávali dřevo na palivové kostky pro auta na dřevoplyn. I přes obehnání budovy ostnatými dráty tu asi 30 důstojníků trávilo na válečné poměry celkem „fešácké vězení" s relativní volností pohybu, pod dozorem místních německých dřevařů. Po jejich odletu do vlasti v květnu 1945, byla „vybydlená" hájenka i nadále užívána lesním personálem především jako příležitostné ubytování dřevařů a ustájení koní při těžbě dřeva. Právě možnost chovat vlastní koně, zlákala na přelomu padesátých a šedesátých let Jaroslava Brunáta, aby se tu zabydlel se svou početnou rodinou. Po pěti letech tady už ale opět hospodařili lesní dělníci ze Slovenska. V roce 1964 postihl chalupu osud mnoha dřevěných stavení v horách - stala se obětí červeného kohouta. Namítnete možná, že tam nějaká budova stále stojí. To je však docela jiný dům, který z přilehlé stodoly a chlévů vybudoval klempířský všeuměl Josef Vít ze Svobody v 70. letech.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/3

Jedna z mnoha medailí, kterými byly na mezinárodních kláních oceněny výrobky úspěšné papírenské firmy P. Piette ze Svobody nad Úpou v poslední třetině minulého století, zdobí úřední hlavičkové papíry podniku od roku 1889. Pro pořadatele světové výstavy v Paříži ji autor Luis Bottee v souladu s tehdejší módou vyzdobil alegorickými scénami: na líci s pařížským motivem Elysejských polí a Eifelovkou sedící Marianna věnčí vavřínovým věncem hlavu muže se symboly průmyslu, na rubu bohyně vítězství Niké s šalmají objímá personifikovanou Republiku s frigickou čapkou. V ozdobném rámečku je jméno odměněného: Paul Piette. A to je oříšek k rozlousknutí. Papírna nesla jméno po svém zakladateli Prosperovi Piette, v té době již zemřelém. Řídili ji bratři Prosper ml., Ludvík a Julius. Široko daleko žádný Paul; jen sestra Paula, tehdy ovšem již dávno vdaná za dalšího společníka Franze Holuba. Nejspíš jen fatální chyba zadavatele, kterému bylo líto již hotovou, výtvarně velmi zdařilou medaili zničit. Možná už ani nebyl čas na zhotovení nové - kdo ví? V každém případě je to cenná památka na významnou podnikatelskou rodinu Piette a zároveň svědectví o nebývalém rozmachu výroby papíru se značkou letící vlaštovky s dvojitým P v zobáčku. V roce jejího založení - 1865 - pracovalo v různých provozech všehovšudy 85 dělníků a 1 úředník. Před koncem století, roku 1898, běželo už 5 papírenských strojů s 1 250 dělníky a 32 úředníky. To již k zobrazené medaili přibyl pro majitele Prospera Piette, známého později pro jeho mecenášské aktivity jako „Otec Krkonoš", také šlechtický titul de Rivage a od 25. 11. 1906 i čestné občanství města Svobody nad Úpou. Krkonošské papírny, které na jeho bohatý odkaz velkoryse navázaly po II. světové válce, bohužel nevydržely s dechem. Jen tiše plynoucí řeka Úpa ví, proč výroba papíru, i ve věku elektronických medií artiklu stále žádaného, ve Svobodě skomírá.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1999/8