Freiheit

Jaro roku 1923 přivítali obyvatelé Sklenářovic hned dvojí slavností. Sešli se 13. května, aby odhalili pomník třinácti svých spoluobčanů padlých na bojištích I. světové války. Mladobucký farář Franz Nentwich za asistence kaplana Falty zároveň vysvětil nový obecní zvon. /K obětem válečného běsnění lze počítat i ten původní, odevzdaný s nelíčenou lítostí pro potřeby  zbrojního průmyslu 13. října 1917./ Za zvuků vyhlášené kapely ze Zlaté Olešnice kráčel vsí průvod s vyšňořenými jezdci v čele, ke statku dlouholetého starosty Wenzela Steidlera. Na voze v záplavě zeleně a květin obecní chlouba - dílo zvonaře Herolda z Chomutova. Zvonek o váze 56 kg a průměru 560 mm, za který obecní zastupitelstvo zaplatilo 2 500 Kč pevné prvorepublikové měny. Čestné kmotry, paní Marie Richterová z čp. 34 a Kateřina Peschke z Mladých Buků, provázené houfem bělostných družiček, mu vybraly jméno „Sv. Kateřina". Odvěké poslání zvonu v obci bez kostela poeticky vyjadřoval německý nápis na jeho plášti: „Živé svolávám, mrtvé oplakávám, blesky odvracím." Ve zvoničce malé kapličky k němu přibyl 23. října 1932 ještě druhý, zasvěcený Panně Marii. Hold hrdinům, zvěčněným na kamenném pomníku z trutnovské dílny sochaře Franze Bartosche, vzdal pan řídící Friedrich Kasper a báseň „Padlý voják" symbolicky přednesla jedna z pozůstalých, slečna Anna Zierisová. Tklivý nápěv závěrečné vojenské písně „Měl jsem jednoho kamaráda" dávno odvál čas, oba zvony uchvátila nejspíš druhá válečná lítice minulého století. Zvoničku i pomník padlých postihl po roce 1945 osud celé nešťastné vesnice. Zatímco pomník vstal zásluhou galerie Veselý výlet z rozvalin a v obnovené podobě se na jaře letošního roku vrátil na původní místo, jako memento zbytečně zaniklé horské osady, žalující trosky někdejší zvoničky milosrdně pohlcuje všemocná okolní příroda.

Foto Miloslav Bartoš

In: Krkonoše - Jizerské hory 2001/10

Dům na snímku uprostřed stával na svobodském náměstí Svornosti na místě současného Turistického informačního centra Krkonoše. Minimálně posledních 60 let minulého století v něm byla pekárna, provozovaná až do konce druhé světové války několika generacemi starobylého svobodského rodu Steidlerů, z něhož se rekrutovala celá řada mistrů pekařského řemesla. Steidlerové žili ve Svobodě nad Úpou prokazatelně několik století a kromě posledního předválečného majitele zmíněného domu, váženého občana a předsedy společnosti místních živnostníků Franze, patřil k rozvětvenému rodu i jeden z dávnějších předků, který vstoupil do krásné literatury.

Trutnovského rodáka Rudolfa Peschela sbližují s místem jeho původu i početné náměty jeho děl. V regionu téměř neznámý, dnes již zesnulý umělec, strávil v Trutnově, kde se 28. 9. 1931 narodil, pouhých prvních patnáct let života. Po skončení II. světové války žil v tehdejším východním Německu, kde v letech 1952 - 1957 vystudoval Vysokou školu výtvarného umění v Berlíně, obor grafiky a ilustrace. Jeho precizní „industriální grafika" s technickými motivy strojů, lodí a architektury a především knižní ilustrace, jej řadí k předním německým umělcům druhé poloviny 20. století. V rozmezí deseti let 1964 - 1974 získaly jím vypravené knihy pětkrát titul Nejkrásnější kniha roku s dvěma tituly pro Nejhezčí knižní obálku v roce 1973 a 1978 navíc. Jeho uvedená knižní značka i přes mizerný papír a tiskařské provedení „trabantové" úrovně někdejší en-dé-er, vykazuje pevnou virtuózní linku mistrně zvládnutého řemesla a důvěrně známý urbanistický výsek s hned několika výraznými dominantami dává tušit hlubokou citovou vazbu k městu prvních dětských krůčků a jinošských vzpomínek.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/10

Berthold Aichelburg, v letech 1829 - 1861 spiritus agens veškerého dění na maršovském panství, by svého současného následníka jistě ocenil. Bez velké nadsázky je jím Pavel Klimeš se svými přáteli, který, byť v jiné poloze a s jinými možnostmi, avšak se stejnou zarputilostí, zanechává stopy své činnosti v krajině horní Úpy. Když si začátkem letošního roku odskočil s bráchou na několikaměsíční horolezecký „čundr" do Himálaje, aby pokořili 7 220 m vysoký vrchol Baruntse, lámali pochybovači hůl i nad již pravidelným setkáním příznivců Veselého výletu při střídání turistických sezón. Překvapení se však nekonalo! Galerie Veselý výlet spolu s Hradní společností Aichelburg připravily na 2. 6. 2001 další bonbónek. P. Jaroslav Štancl tak mohl za hojné účasti přátel již zmíněných institucí a nepřehlédnutelné skupiny praktikujících věřících z blízkého i vzdálenějšího okolí, vysvětit obnovenou Křížovou cestu na Starou Horu v Temném Dole, jejíž jednotlivá zastavení prozářila svou optimistickou barevností podmračené a deštivé sobotní odpoledne. U jejího vzniku v roce 1854 stál všudypřítomný Berthold Aichelburg; maršovští farníci si její stavbou usnadnili přístup k léčivé studánce /opatřené v té době sochou anděla/ nad kapličkou sv. Anny. Tu nechal postavit Johann Christoph Bensch s manželkou Elisabeth ze sousední chalupy č. 10 již v roce 1752.

Dr. ing. h. c. Igo Etrich, vynálezce, letecký konstruktér a úspěšný textilní podnikatel z Horního Starého Města u Trutnova, kde se před 120 lety 25. 12. 1879 narodil, je s rodištěm svých předků /jejichž řada, počínaje jeho otcem Ignácem, sahá hluboko do 17. století/ hornickou slávou ověnčenou Svobodou nad Úpou, spojen mnoha dalšími pojítky. V Bräunlichově strojnické dílně ve Svobodě, se kterou v počátcích svých leteckých pokusů pro její dobrou pověst spolupracoval, vyrobili i několik variant motorem poháněných saní, které jako vedlejší produkt vyprojektoval jeho spolukonstruktér a odvážný první pilot F. X. Wels. Prototyp rohaček s tlačnou vrtulí Wels osobně v zimě 1907/1908 na silnici mezi Horním Starým Městem a Trutnovem několikrát vyzkoušel. V téže dílně objevil Etrich šikovného mechanika Karla Illnera /1877 - 1934/, rodáka ze Žacléře. Ten se po vyučení strojním zámečníkem v Poříčí u Trutnova a několikaletém tovaryšském vandru za praxí v cizině, rychle vyšvihl na vedoucího mistra v této renomované strojírně. S Etrichovým nejznámějším letounem „Taube" zazářila i hvězda Karla Illnera. Majitel v pořadí třetího pilotního průkazu v celém Rakousku - Uhersku, byl ve své době, díky famozním letovým vlastnostem stroje, držitelem všech tehdejších evidovaných rakousko - uherských leteckých rekordů. Proslavený typ „Taube", vyráběný v 2. dekádě našeho století v mnoha variantách a modifikacích drobnými výrobci i velkými leteckými dílnami střední Evropy, brázdil nebe nad čtyřmi světadíly, provázen populárními dobovými šlágry na jeho počest. V první světové válce byl v hojné míře nasazen do bojů vzdušnými silami Německa i Rakouska - Uherska. V konstrukční kanceláři „Oddělení stavby letadel" při textilní továrně Etrichů v Horním Starém Městě pracovali bratři Julius a Emanuel Hromadnikovi - další svobodská želízka v ohni. Tehdy ovšem ještě z Maršova I. Českou odbornou literaturou neprávem opomíjený pionýr aviatiky Igo Etrich, který zemřel 4. února 1967 v Salcburku, je už pravidelným čtenářům Krkonoš dostatečně znám. Zajímavé jsou i souvislosti.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1999/11

Tisíckrát diskutovaná a stále diskutabilní, proklínaná a blahořečená, nechtěná a vyžadovaná, nenáviděná a milovaná, užitečná i škodící, mnohokrát odepisovaná a stále sloužící, technicky zastaralá a důkaz umu českých ručiček, živitelka a vydřiduch, pěst na oko a logická součást krajiny, nespolehlivá i zachránce. V poslední době i danajský dar a předmět soudního sporu - to všechno je lanovka na Sněžku. Záleží jen na úhlu pohledu. Nesporným faktem zůstává, že už u zrodu monstra, které nevratným způsobem poznamenalo majestát nejvyšší české hory a zároveň za půlstoletí své existence přepravilo miliony spokojených návštěvníků Krkonoš, stála především zpupnost tehdejších mocných, stejně jako ojedinělé nevyslyšené hlasy protestu několika osvícených ochránců přírody i poválečné nadšení budovatelů. Okouzlený hledáček kamery jednoho z nich zvěčnil v zimě 1948 tesařskou symfonii řemeslně dokonalé dřevěné konstrukce architektonicky nenápadité údolní stanice v Peci pod Sněžkou. Na prahu nového milénia jsme o padesát let starší, ne však moudřejší. Na Sněžku se chystá nový atak. Opět je tu zpupnost, tentokrát peněžního diktátu. Řady ochránců přírody zmohutněly, leč stále nemají váhu.   Budovatelé se pro tak lukrativní džob najdou vždycky. A široké veřejnosti je to jedno. Takový je život.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/2

Majestátní postava pana direktora od Piettů Rudolfa Metzenauera, ve zdařilé karikaturní zkratce maršovského pana učitele Hanse Bernatschka, pochází ze spolkového alba kuriózní stolní společnosti „Ecke Freiheit" ze Svobody nad Úpou, uloženého v okresním archivu v Trutnově. Společnost, o které už také byla v našem časopise řeč (např. 1994/10, 1999/11), se po zrušení hotelu Pošta u starobylého mostu přes Úpu, přestěhovala do vyhlášeného Kühnelova hostince poblíž kostela. Stolovníci, inspirovaní velkoněmeckým spolkem Schlaraffia, přejali od něj většinu jeho rituálů a zvyklostí, včetně žertovných „vznešených" přezdívek. Zmíněný pan ředitel vystupoval na schůzkách společnosti, které dlouhá léta předsedal, pod jménem „Rolf von der Ecke". Mimo jiné byl též prezidentem spolku pro stavbu kostela v Maršově I., významným členem Krkonošského spolku a mnoha dalších místních organizací.