Freiheit

Lord William byl chudý. Jeho služebnictvo bylo chudé, jeho zahradník byl chudý... Tenhle vousatý skotský vtip mi vždycky připomene mé první Vánoce, na které si pamatuji.

Stál jsem už v ušmudlané kabince výtahu. Na nevábné chodbě žižkovského činžáku má milovaná macecha, které jsem až do doby, kdy se stala babičkou mých dětí, říkal teto. Byla už vážně nemocná, drobounký uzlíček člověčiny s velkýma očima, ztracený v nepadnoucí zástěře. Bylo to vlastně naposled, co jsem ji viděl živou. Ještě se smála nějakému mému nejapnému vtipu a pak zcela zřetelně řekla: „Jdi už do prdele..." a zmáčkla tlačítko výtahu. Na obřadnosti jsme si nikdy nepotrpěli. Ale takhle?

In: Antipády/Poznámky k životopisu

Má nevinná dětská láska Vojtěška v jeteli plném bzučících čmeláků, odemyká má nesmělá ústa polibkům ostatních žen. Neznámý, sotva slyšitelný hukot v hlavě nabývá na síle s nebývalou intenzitou. Najednou uťat, přechází v chrámové ticho, rušené jen frkáním dvou statných hnědáků, moudřejších než neurvalý Hampl na kozlíku sekačky. Jejich vědoucí pohled a práskání Hamplova biče provázené česko-německými vulgarizmy - to je mé vyhnání z ráje, 20. století, léta padesátá.

In: Antipády/Poznámky k životopisu

Mezi množstvím různých spolků, sdružení a stolních společností vznikajících v rámci monarchie na českém území během 19. století, byl i pražský spolek umělců a přátel umění Arcadia. Skupina herců pražských divadel, [1] kteří nebyli ostatním členům Arcadie, rekrutujícím se z řad bohatší měšťanské společnosti dost „vznešení", založila na jaře 1859 natruc tzv. Klub proletářů. Ten neměl sice dlouhé trvání - z jeho základny ale vznikl 10. 10. 1859 spolek Schlaraffia, jehož ideou byla péče o přátelství, humor a umění a inspirací nepochybně vysněná země zahálky a blahobytu z pohádek bratří Grimmů, jíž do literatury prvně uvedl stuttgartský rodák Sebastian Brant pod názvem Schluraffenland. Spojil v něm tři výrazy středověké němčiny: Schlur = povaleč, Affe ve smyslu pošuk, cvok a Land = země. [2] Zpopularizoval jej básnící švec Hans Sachs ve své parodii na zlatý věk antiky. [3] Od něho ji do své autobiografie převzal klasik německé poezie Johann Wolfgang Goethe, [4] ale např. i Thomas Mann a další.

Většina krátkých autobiografických textů vycházela příležitostně ve Výčepním listu a v měsíčníku Krkonoše - Jizerské hory. Péčí libereckého nakladatelství Bor paní Evy Koudelkové spatřila v roce 2004 světlo světa útlá knížka v sličné úpravě grafického studia Romana Karpaše.

Náchodský rodák a krkonošský patriot, bezpartijní a dosud netrestaný, žije ve Svobodě nad Úpou. Po neúspěšném pokusu být lesníkem se vyučil kolářskému řemeslu. Zbytek předdůchodového věku pracoval jako truhlář. Je literát samouk, od roku 1990 příležitostně publikuje v regionálním tisku, hlavně v časopise Krkonoše - Jizerské hory, vydávaném Správou KRNAP ve Vrchlabí, v sezónních novinách Veselý výlet, vydávaných stejnojmennou galerií Pavla a Lenky Klimešových v Horním Maršově a v experimentálním půlročníku Výčepní list, který obětavě vydává Rodinný výčep manželů Rýgrových v Přibyslavi u Nového Města nad Metují. Je členem redakční rady některých těchto periodik.

Foto Ctibor Košťál