Freiheit

Chybovat je lidské. To věděli už staří Řekové i Římané a písemně zaznamenal Seneca starší. Latiníci jistě doplní, že i s druhou částí moudrého úsloví - trvat na omylu je hloupé - ho často užíval ve svých projevech filosof, politik a pohotový rétor Cicero, významný křesťanský spisovatel svatý Jeroným a řada dalších učenců starověké antiky. Některé omyly jsou však systematicky vyhledávané a ceněné, především mezi sběratelskou cháskou určitých oborů. Například numismatici hodnotí každý zmetek, který unikne oku kontrolora v mincovně a dostane se do peněžního oběhu, jako vzácnou variantu, jejíž finanční ocenění někdy několikanásobně převyšuje dokonalý odražek. Stejně tak notafilisté pečlivě zkoumají každou bankovku, jestli nemá náhodou pootočený vodoznak, nebo při tisku špatně nastavený číslovač. Nemluvě o filatelistech. Ti dokážou o deskových vadách jedné jediné známky, konkrétně třeba červené 10 haléřové z počátků Československé pošty od Alfonse Muchy se siluetou Hradčan (abychom zůstali na domácí půdě) pořádat dlouhá symposia. I sběratelům pohlednic už jistě prošla rukama nejedna kuriozita vzniklá vlastně omylem. Názorně se to nechá dokumentovat i na několika příkladech svobodských „čumkaret". Hned čtyři popletené exempláře jsou z období druhé světové války, kdy Svoboda nad Úpou s celou oblastí tak zvaných Sudet patřila k německé Třetí říši. Shodou okolností jsou všechny z vydavatelství Walter Staudte v dnešní Jelení Hoře.

Sedím na mezi v obnošeném c.k. mundůru od Piavy z té velké války, starý muž s holí a dumám, jaký to všecko v životě mělo smysl. Tak sugestivně na mě zapůsobila rychlými tahy načrtnutá kresbička s neznámou signaturou, zamýšlená nejspíš jako pohlednice s pozdravem z fronty, kterou jen nikdo nikdy neodeslal. A co já a moje vojenská kariéra? Ač válečné dítě a založením pacifista jsem měl vlastně štěstí. Řinčení zbraní v boji „na život a na smrt"znám jen z klukovských her. Ach ano, tam někde v hloubi let jsou celé dva roky povinně prožité v armádě, která prý dělala z kluků chlapy, ale snad to bylo bez následků.

Pršelo, blejskalo, jen se lilo! Na horách padaly ledové kroupy jako holubí vejce. Vyplašený poseroutka Vochomůrka se v dřevěné chaloupce ukryté v mechu a kapradí klepal pod pruhovanou peřinou a strachy ani nedutal. Zato nebojácný junák Křemílek jako správný horák si tu neuvěřitelnou slotu dokonce užíval. Radostí poskakoval na jedné noze mezi studenými kapkami prostřídanými s kousky ledu a jen v duchu hýkal rozkoší. Dobře věděl milé děti, že v lese se zásadně hulákat nemá. Pravda, utržil pěkných pár pumelic do klobouku, ale když se Krakonoš dosyta vyřádil, docela to malému hrdinovi uprostřed té bílé spouště slušelo.

Když jsem před šesti lety v časopisu Veselý výlet v článku nazvaném Schwarzenbergové pod Schwarzenbergem psal o posledním zmizelém mezníku vlčického panství s erbem tehdejších pozemkových majitelů Schwarzenbergů, dochovaného na území Janských Lázní, který se zakrátko objevil ve sbírce podobných hraničních kamenů v zámeckém parku Lázní Bělohrad, dovolil jsem si s notnou dávkou optimismu zavěštit, že se kámen jednou do Janských Lázní zase vrátí. Netrvalo to ani tak dlouho a mezník, který jsme tenkrát s vydavatelem časopisu Pavlem Klimešem u zámku v Bělohradě vyfotografovali s chybnou popiskou jako Schaffgotschský, je zpět.

Těm spoluobčanům, kteří občas zajdou na svobodský hřbitov, jistě v poslední době neunikl zvýšený stavební ruch. Po generální opravě západní části obvodové hřbitovní zdi, prováděné v minulém roce, se v letošním jaru dočkala i část u hlavního vchodu, včetně budovy bývalé márnice. Letitou patinou pokrytá makovice na štíhlé věžičce spustila lavinu dohadů o jejím chybějícím zakončení. Sháňka po dobových fotografiích bohužel nepřinesla jednoznačnou odpověď. Byl na úplném vrcholku nevelké věže, dosedající na střešní hřeben osmibokou otevřenou lucernou, původně vybavenou i zvonkem, prostý kovový křížek nebo jen dřevěná hrotnice? Či snad dokonce větrná korouhvička? Po rozhodnutí, že věž bude za účelem výměny uhnilých dřevěných částí vazby snesena jeřábem a opravena na zemi, bylo již naprosto zřejmé, že se docela objemná makovice otevření nevyhne. Co kdyby byl uvnitř uložen důležitý vzkaz předešlých generací - nějaký drobný předmět nebo listina dokumentární hodnoty, což bývá v podobných případech téměř pravidlem. Ve středu 18. května v pravé poledne byla makovice za účasti svědků s fotoaparáty v pohotovosti v napjatém tichu otevřena. Překvapení jako v srpnu 1966 u otevření makovice z věže staré radnice se ale nekonalo - tentokrát byla prázdná. Dušičkové téma se tak dostalo na červnové stránky a jistě neuškodí osvěžit si v paměti, co o hřbitovech ve Svobodě nad Úpou víme.

Ještě než vykročíme, prosím laskavého čtenáře o shovívavost. Nemám na mysli žádnou konkrétní ani pomyslnou komunikaci, to jen tak žongluji s momentálními myšlenkovými asociacemi. Ale mohl bych: Třeba jak se pruský komerční rada z bohatého průmyslového města ve Slezsku na přímluvu jistého doktůrka Pauera stal majitelem ryze venkovského panství Vlčice v podhůří českých Krkonoš. Nebo jak po něm pojmenovali romantickou lesní pěšinu údolím Janského potoka, spojující náměstí dvou podhorských zapadáků, Svobody nad Úpou a Janských Lázní. Dobová pohlednice z časů, kdy se uvedená místa jmenovala Freiheit a Johannisbad a možná i pulsovala živým ruchem, mě ostatně k zamyšlení inspirovala.

Snad největší „bomba" mezi mými klukovskými archeologickými nálezy, kdy každé barevné sklíčko, zkorodovaný plíšek nebo úlomek keramiky znamenal cenný přírůstek do sbírky kuriozit, střídavě opečovávané i zavrhované podle momentální nálady rodícího se sběratele ještě než začal chodit do školy, byla zachovalá medaile s německým textem. Nazval jsem si ji později sám pro sebe kapitán Gerhart. Nazíráno současnýma očima bylo tenkrát, krátce po druhé světové válce, opravdových pokladů všude kolem nastláno, že člověk nepotřeboval žádný detektor kovů ani jiné moderní sarapatičky jako dnešní ilegální hledači. Medaile se z dětských skrýší v polorozpadlé stodole stěhovala posléze do plechové krabice od přesnídávky z dodávek mezinárodní organizace UNRRA na poličce mého mládeneckého pokojíčku a mám ji ve vlastnoručně předníma nohama zhotovené skříňce uloženou dodnes. S blížícím se sedmdesátým výročím úmrtí Gerharta Hauptmanna (15. 11. 1862 - 6. 6. 1946) významného dramatika ověnčeného Nobelovou cenou za literaturu, úzce spjatého s Krkonošemi,  jsem ji po letech opět vytáhl na denní světlo, abych si uvědomil, že ji vlastním také právě těch 70 let a zároveň si utřídil vědomosti spojené s tímhle zdánlivě obyčejným kouskem kovu.