Freiheit

Vypůjčený název další řady oblíbeného televizního seriálu plně vystihuje věčnou otázku lidstva: Odkud přicházíme, kdo jsme, kam jdeme?, tak dokonale ztvárněnou na stejnojmenném obraze postimpresionisty Paula Gaugina. Ten vtíravý dotaz vrtá v hlavě aspoň občas každé myslící bytosti, co svět světem stojí. Těm, kdo touží po odpovědi vychází vstříc genealogie, věda o posloupnosti předků neboli rodopis. Košaté rodokmeny šlechtických rodů jsou jistě inspirující i pro většinu jedinců z obyčejných „plebejských" rodin. Zdánlivá snadnost tvorby rodokmenů, čítajících několik generací pomocí mnoha rodopisných portálů na internetu, láká stále víc a víc zájemců.

Každodenní ruch v ulici 5. května

Připusťme, že ještě žije pomyslný rodák ze Svobody nad Úpou, kterému je zhruba devadesát a nohy mu stále slouží, má dobrý zrak a jeho paměť neovlivňuje nějaký záhadný soukmenovec Alzheimer. Bude - li mít navíc chuť vydat se na kratičkou procházku po tradiční „Hauptstrasse" svého rodiště od železného mostu přes Úpu k starobylé radnici a zpět, držme se ho jako klíště, mohlo by to být nejen zajímavé, ale i poučné. Téměř v každém domě žilo kdysi několik rodin a v přízemí byly obchody, krámky, řemeslnické dílny nebo hospůdky. Některé zůstávaly na jednom místě celá desetiletí, jiné se operativně měnily podle požadavků doby. Dokáže - li se tedy náš průvodce přenést v myšlenkách dejme tomu do časů po roce 1930, kdy tudy chodíval jako školáček se zvědavýma očima a zvídavou myslí, tím líp. Zapomeňme na měnící se předpisy pro jízdu vpravo či vlevo a vykročme klasicky po směru hodinových ručiček neboli téměř shodně s číslováním domů, ve kterém byl tenkrát ještě relativně tradiční pořádek. Dnes je nutno přičíst v historickém centru k původnímu číslu hodnotu 400. A pro přehlednost si do závorky uvedeme i současný stav.

Proč o mě pořád píšeš ty své polopravdivé polosmyšlené báchorky, ty neumětelské trdlo? Mistru Jechovi nesaháš ani po kotníky a Madlence Kubátové bys mohl nanejvýš nosit síťovku s nákupem, oslovil mě takhle jednou při setkání na Havlově Hrádečku sám Krakonoš. A zasypal mě řadou dalších jmen nedostižných vzorů, počínaje slovutným mistrem věd Hansem Schulzem z Lipska, známým pod uměleckým pseudonymem Johannes Paul Praetorius, přes dalšího Němce Johanna Karla Augusta Musäua nebo krkonošského Slezana Carla Hauptmanna, až po skvělého vypravěče, libereckého rodáka postiženého poválečným vystěhováním do Německa Otfrieda Preusslera. A jedním dechem chrlil napřeskáčku i klasiky česky psané literatury - Václav Matěj Kramerius, Věnceslav Metelka, Jan Kollár, Čelakovský, Jungmann, Klicpera, Mácha, Němcová....božínku, vždyť o Krakonošovi psal snad každý, kdo vzal pero do ruky ... Grossmannová - Brodská, Tonda Pochop, Beda Šaloun píšící jako Stanislav Javor, Šebestová, Kubín, Amálka Kutinová, Spilka, Reitmannová, Božena Šimková, Lída Pelcová, Řezníček ... a taky Tuma-Patry, Jirásek, Weiss, Evička Koudelková. Dlouhatánský je seznam Krakonošových obdivovatelů, věhlasných spisovatelů a vzdělaných badatelů a zdánlivě nekonečné téma nejvyššího vládce nad pohraničními horami korunovanými Sněžkou je do poslední kapky vyčerpáno. Tak proč ještě ty?

Odstrašující příklad, kam až může dospět nepovedená privatizace objektů někdejšího ROH, je denně na očích téměř uprostřed Janských Lázní. Kdysi známá a navštěvovaná zotavovna s době poplatným názvem Rudá hvězda, již drahně let vybydlená, chátrá a prorůstá křovím. Tak ji na svých toulkách krajinou zachytil letos koncem března svobodský dokumentarista Alois Miláček. Ponechme stranou spekulativní záměry majitele, které se na lukrativním místě v intravilánu perspektivního horského střediska přímo nabízejí, a povězme si něco o šťastnějších letech výstavné dřevěné budovy, známé v dávnější minulosti jako vila Walzel. Krátce po skončení bojů prusko - rakouské války na Trutnovsku, si v rozvíjejícím se lázeňském sídlišti, které se roku 1867 osamostatnilo od Svobody nad Úpou, postavila honosnou vilu s číslem 48 rodina textilního magnáta Klemense Walzela, honosící se od roku 1873 dědičným šlechtickým titulem rytíři von Wiesentreu. Klemens byl jedním z hlavních iniciátorů postavení místního katolického kostela a osobně daroval do věže čtyři zvony, vysvěcené pražským arcibiskupem hrabětem Schönbornem v létě 1885. Spolu s významnými regionálními podnikateli Wihardem, Steffanem, Faltisem, Haasem, Duncanem, Piettem a dalšími přispěli v počátcích rozmachu samosprávné obce výstavbou svých architektonicky zajímavých vil k pestrému koloritu lázní.

U nás v Krkonoších se traduje, že Krakonoš je všude kolem nás, na horách i v podhůří. My zasvěcenější víme, že ho lze potkat i v jiných horách staré dobré střední Evropy. Jeho přítomnost v pohoří Harz je historicky známá a doložená sérií kouzelných pohlednic malíře Franze Heinricha Rowlanda. Mnohokrát byl spatřen i v Alpách nejen v Tyrolsku. Navíc má ledaskde své početné sourozence. Jeden z nich se na přelomu 20. století potuloval v lesích „Mlýnského údolí" v německém knížectví Sasko - Altenberg poblíž městečka Eisenberg u Thüringenu. Přestože byl rodákem z Lipska, byl Carl Friedrich Kühn řečený „Wacholder Erich" (snad Jalovcový?) ale taky „Berggeist Rübezahl" (horský duch), chodící v horalském kostýmu s dlouhým zeleným pláštěm a poutnickou holí, považován za typickou lokální „Železnohorskou" veličinu. Jako horský vůdce prováděl výletníky v počátcích hromadné turistiky krajinou Mühltalu a jeho impozantní postava se stala vděčným námětem tamějších pohlednic. Potkat ho takhle v Obřím dole, jeden by se i spletl. Až na ten slamáček - ten by si Krakonoš na hlavu nejspíš nenasadil.

Nepublikováno

Bylo - nebylo. Jak ten čas letí! Ale spíš bylo, milé děti. Kdesi, za vysokými horami a hlubokými lesy, v malebném údolí městečko je. Něco si o něm dneska vygooglujem. Kde jsou ty hory, kde je ten les? Jak se tam žije? Jaká je nedávná jeho historie. A proč je tak málo sdělná, jindy tak pestrá a mnohomluvná, matka nejednoho zdroje - Wikipedie? Na co nestačí ani hlava dědova, kronika na věky věků uchová. Tak seďte tiše jako myšky, něco vám přečtu z té tlusté knížky. Předkové ji pro vás začali psát, poprvé česky po roce devatenáct set padesát.

Bernatschek jako Bernatschek. Hodinky jako holínky - obojí se natahuje. Nedávná přednáška Mgr. Petra Fuxy v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově na ožehavé téma působení Werwolfu v roce 1945 na Trutnovsku a Broumovsku s podtitulem - Skutečnost, nebo mýtus? - vynesla znovu na světlo i rozporuplný příběh učitelky Olgy Bernatschekové z Velké Úpy. A s ním pochopitelně, alespoň pro mě, tradující se nejasnosti z jejího rodinného zázemí. Především fatální záměnu jejího otce a bratra se stejným jménem Heinrich Johann Bernatschek. Oba byli vystudovaní učitelé a oba si nechali říkat Hans. Bernatschek senior měl ve stolní společnosti „Ecke Freiheit" spolkovou přezdívku (volně přeloženo) Hans nemluva a zemřel už v roce 1912, junior zmizel na jaře 1945 jako pára nad hrncem a je od té doby údajně pohřešován. Písemné prameny, jako sčítací archy a adresáře jsou jen ze staršího období a ani v pozdějších německých pramenech, včetně přepečlivých internetových genealogických stránek Siegharta Rinda, který má na region Podkrkonoší úzkou osobní vazbu, není jednoznačně jasno. A pak si ty „Bernáčky" člověk nemá plést. Jenže pořádek být musí! Nebo by aspoň být měl. Nikdo jiný to asi neudělá, tak se o to teda pokusím: