Freiheit

Hory Orlické. Na Jiráskově horské cestě (ještě po devadesáti letech). Napsal Petr Rýgr, foto Aleš Formánek. V originální nápadité grafické úpravě Kateřiny Formánkové, vycházející z koncepce Petra Rýgra (mimo jiné též autora obálky) vydalo nakladatelství Lithos pro Knihovničku Rodinného výčepu v Přibyslavi v létě 2011. Uvedena byla tamtéž při tradiční červencové zahradní slavnosti (spíše však malém festivalu) již XI. Dni Výčepního listu. Pro pravidelné čtenáře našeho časopisu to nejsou neznámé pojmy, viz Krkonoše - Jizerské hory číslo 4/1999 - Den v cínovém království.

Slečna Karla Chvalovská, cupitající voňavým jarním ránem po žižkovské dlažbě do zaměstnání v nedávno otevřeném divadle Akropolis, ve stejnojmenném moderním pražském paláci, se asi nestačila divit, když obdržela uvedenou dopisnici od rodičů z Vysokého nad Jizerou, odeslanou  23. dubna 1931. Rozmary paní Zimy nejsou v Krkonoších nic neobvyklého. Nečekaný příděl nového sněhu týden před 1. májem, dokázal však zaskočit i na ledacos uvyklé krkonošské horáky. Dovoluji si ocitovat písemné sdělení na obrazové straně pohotové aktuální fotografie: „Barikády letošního sněhu na vysocké silnici u křižovatky Vysoké, Semily, Jilemnice, poblíž Ruprechtic. To jest fotografováno již po proházení sněhu. Sněhu bylo tolik, že jen bylo vidět vršky stromů. Všechny vršky stromů jsou od zajíců okousány. Autobusové spojení bylo přerušeno. V zahradě není možno ještě pracovat kvůli špatnému počasí a sněhu. Včera zase hustě sněžilo..." Podobný průběh zimy se v koloběhu let opakoval jistě mnohokrát, stejně jako nemastná, neslaná období bez sněhu. Na tom se věky nic nemění. Jen provoz na silnicích výrazně zhoustl a zatím, co tehdy dokázal každý chlap vzít do ruky lopatu, dnes spoléháme na důmyslné odklízecí stroje a mechanizmy. S jejich pomocí trvá likvidace podobné kalamity většinou podstatně déle.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2011/4

V jednom z vídeňských antikvariátů jsem před časem při pátrání po Etrichově Holubici náhodně objevil sérii čtyř fotografických pohlednic z časů, kdy létání bylo stále ještě jen pro odvážné muže a ženy. Zaujala mě suchá pečeť trutnovského foto atelieru Hamann a Lemann, sídlícího ve Školní ulici čp. 155 naproti děkanskému kostelu, v tomto personálním složení od 22. 5. 1914. Na rubu poštou neodeslaných snímků bez jakékoliv datace jsou drobným písmem tužkou připsána jen jména pasažérů z řad měšťanů Trutnova a blízkého okolí. Pro lepší přehlednost jsem si je označil následovně: Let 1 - pánové Schnabel a Hader z Trutnova a Reichstein z Pilníkova; let 2 - Maschek, Dolní Staré Město, Lahmer Emil z Trutnova a Steiner z Olivětína u Broumova; let 3 - Lahmer Josef a slečna Futterová s otcem, všichni z Trutnova; let 4 - pan Schrey s chotí a Möwald, rovněž z Trutnova. Nápadná podoba uvedených pánů Lahmerů nasvědčuje, že jde nepochybně o bratry, úředníka Josefa a obchodníka Emila, bytem v Kostelní ulici čp. 11. V trutnovském adresáři jsem našel jediného Schreye a to pana prokuristu Karla a jeho manželku Františku z Pražské ulice čp. 32.

Když v roce 1881 vymřel italský šlechtický rod Rombaldi z Hohenfelsu, pocházející z Udine, usazený od poloviny 17. století na Novém městě Pražském, byl po přeslici spřízněný Marian Brázda zvaný Rombald nejvyšším rozhodnutím císaře Františka Josefa I. ze dne 30. 11. 1898 povýšen do rakouského šlechtického stavu s predikátem „z Hochinfelsu". Majestát opravňující k používání čestného titulu šlechtic mu byl vystaven ve Vídni dne 4. 2. 1899. C. k. poručík husarů Marian Štěpán Ladislav Václav Rombald z Hochinfelsu prožil svůj život od narození 26. 12. 1863 až do smrti 12. 1. 1924 na svém dědičném statku v Odlochovicích na České Sibiři. Krutá zima však není jediným pojítkem této lokality se vzdálenými Krkonošemi. Svérázná figurka Svobody nad Úpou v několika prvních dekádách druhé poloviny 20. století, s nepřehlédnutelným zjevem (s prominutím) čarodějnice z pohádek, známá všeobecně jako „hraběnka", při bližším poznání však vzdělaná dáma, která léta pracovala jako mzdová účetní a zároveň spravovala podnikový archiv n. p. Dehtochema, byla opravdová šlechtična s erbem, dcera výše jmenovaného, plným jménem Františka Aloisie Marie. Narodila se v Odlochovicích 18. 1. 1899 a ve Svobodě nad Úpou žila pod občanským jménem Kohoutová po zesnulém manželovi od roku 1952 do konce února 1981. Zemřela v domově důchodců ve Rtyni v Podkrkonoší - Tmavém Dole 15. 1. 1985. Tak trochu natruc svému synovi, který se s rodinou vystěhoval ze Svobody do Německa v 60. letech, i vnukovi, který nejezdil tak často, jak by si byla přála, mi uvedený sádrový odlitek erbu, spolu s několika dalšími drobnými památkami věnovala. „Odtajněním" jejího inkognita a zveřejněním zajímavé heraldické památky nejen splácím dluh. Zároveň představuji jeden z ne příliš známých šlechtických rodů, jehož příslušníci žili mezi námi.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2011/2

Právě před 120 lety v době konání 4. župních tělocvičných slavností, světili vrchlabští turneři svůj spolkový prapor, na který se zmohli teprve šest let od založení spolku v roce 1884. Při té příležitosti byla ražena pamětní medaile z bronzové slitiny o průměru 30 mm se závěsným ouškem pro stuhu. Na líci je portrét otce zakladatele turnerského hnutí Friedricha Ludwiga Jahna (11. 8. 1778 - 15. 10. 1852) s německým opisem v mezikruží, jehož překlad zní: „Na památku svěcení praporu 20. července 1890". Vlevo pod portrétem je drobnými písmeny jméno medailéra „W. Pittner". Vídeňská ražebna Wilhelma Pittnera, založená v roce 1856, sídlící v Schönbrunnské ulici č. 19, měla v té době s mnoha místy v Krkonoších docela čilý obchodní styk, o čemž svědčí řada jiných regionálních účelových ražeb s její signaturou, ale i dochované písemné doklady, např. z tehdejšího Maršova II. Na rubu je v neorenesanční, době poplatné, zdobené kartuši čitelně ztvárněn znak města Vrchlabí a v opisu název vydavatele „Německý tělocvičný spolek Vrchlabí". Že byla tato zajímavá památka nabízena docela nedávno jistým obchodníkem se starožitnostmi z Německa na internetovém aukčním portálu eBay za sběratelsky přijatelnou cenu, je už jen autorská poznámka navíc.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 11/2010

Jsem štíří znamení a říjen se svou melancholií je můj měsíc. Když se vydaří, tak ignoruje Tokijskou burzu i s její hrozivě stoupající cenou zlata v dolarech za trojskou unci a marnotratně mrhá tou královskou barvou jak zešílevší pozlacovač. A miliony pavoučků skrblíků vystavují najednou honem honem své rosné démanty na obdiv třpytivým paprskům zlatavého slunce. Zlato, zlato, zlato! Zlato nad hlavou, zlato pod nohama, zlato kam se podíváš. Kam jinam by vás měl v téhle době pozvat roduvěrný Svoboďák, než stylově do zlatých Rýchor po Zlaté cestě.

Foto Ivana Tichá

Dne 28. července 1914 začala světová válka, která byla až po vypuknutí dalších globálních válečných hrůz minulého století označena jako první. Teprve téměř po sto letech se badatelé začínají objektivně zajímat o účast téměř 1,4 milionu obyvatel českých zemí v armádě Rakousko - Uherské monarchie, z nichž podle nepřesných odhadů jich zhruba 138 tisíc padlo. Armáda nově vzniklého Československa se systematicky distancovala od všeho „rakušanství" a budovala svou existenci na základě bojových tradic legií. Dějiny píší vítězové, a tak ponechme stranou z principiálně vojenského hlediska jejich morální kredit a zůstaňme u strohého faktu, že i ti příslušníci ozbrojených sil, kteří splnili svou vojenskou přísahu a setrvali věrni císaři až do hořkého konce, si zaslouží naši pozornost. Zvláště, když všichni bez rozdílu byli výnosem číslo 746 JCV Karla ke dni 1. listopadu 1918 uvolněni ze služeb jeho majestátu a mnozí sloužili nadále v československém vojsku.