Freiheit

Když v červnu 1876 navštívil na studijní cestě po Čechách Janské Lázně rakouský následník trůnu korunní princ Rudolf, podnikl krátkou vyjížďku do malebného údolí, které bylo později na jeho počest pojmenováno Rudolfovo. V uniformě podplukovníka dělostřelectva se spolu s generálem Latourem a dalšími členy doprovodu zastavil „na kafíčko" v novotou svítícím hotelu „Kaiser Franz Josef Höhe", který pozdější majitelé po I. světové válce přejmenovali na Mariánskou výšinu. Výšina s kouzelnou vyhlídkou 649 metrů nad mořem, vybíhající ze Středního hřebene, na které výstavná celodřevěná budova s čp. 64 na náklady barona Adolfa ze Silbersteinu koncem roku 1874 vyrostla, se původně jmenovala Josefova, na památku osobního pobytu císaře Josefa II. během inspekční cesty v roce 1779. Po nástupu Františka Josefa I. na trůn, ji horliví janskolázeňští radní přejmenovali po něm. Osamělý hotel poblíž panské hájenky, zamýšlený původně jako lovecký zámeček, zvěčnil na fotografické vizitce anonymní fotograf, pracující pro vídeňský fotoateliér  Josefine von Bohr. V roce 1903 koupil objekt, kde se od roku 1878 střídali různí nájemci, Johann Pohl (1851 - 1922) z čp. 9, jednoho z 19 původních, tak zvaných nadačních domků, vystavěných Schwarzenbergy v letech 1677 - 1684, kde rodina Pohlů žila po několik generací. Jmenovaný s manželkou pohostinství významně pozvedli. V jídelně vyhrávala dvoumetrová hrací skříň od firmy Polyphon v Lipsku s téměř půlmetrovými deskami a hostům sloužila i zasklená veranda, prodloužená o 30 metrů dlouhou obslužnou zahrádku. Ve dvacátých letech minulého století se v pracovní dny podávalo až 200 obědů denně. Do místní historie se však Johann Pohl zapsal hlavně jako šikovný řemeslník, vynálezce originálního typu sportovních sáněk se sanicemi sbíhajícími se vepředu do typického vysokého zahnutého „nosu".

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2010/7

Jako mají Krkonoše svého Jana Buchara, mají Orlické hory Jindřicha Štemberku. Vystudovaného a oblíbeného právníka JUDr. Štemberku, který žil od roku 1896 v Rychnově nad Kněžnou, kde byl činorodým členem KČT i Národní jednoty severočeské, pojí s podhůřím nejvyšších českých hor nejen místo narození, městečko Pecka u Nové Paky, kde se do kolébky podhorských tkalců 28. března 1867 narodil, ale i jedno z prvních působišť po studiích v Jičíně a v Praze, Dvůr Králové nad Labem. Politicky činný advokát byl osobním přítelem T. G. Masaryka, za jehož Českou stranu pokrokovou byl v roce 1907 zvolen poslancem sněmu království Českého za Žamberecko, a mnoha dalších významných osobností té doby. Za svůj život pronesl více než 1000 veřejných přednášek, nejen na témata politická. Zajímala jej také kultura, historie, krásy české krajiny a stále více turistika, které věnoval značné úsilí a jako její nadšený propagátor se zapsal do historie. Za 30 let podnikl nepočítaně výprav do svých zamilovaných Orlických hor v čele skupin turistů z celých východních Čech. V jeho literárním odkazu lze vedle řady povídek a dvou sbírek básní nalézt i národopisné črty ze života horalů v Orlických horách a především ceněné turistické průvodce po tomto pohoří. Zasloužil se o vybudování vyhlášené turistické chaty Panoráma v Deštném v Orlických horách, kam vede z Rychnova po něm nazvaná cesta a v jejíž blízkosti mu byl po jeho smrti (zemřel 3. 10. 1926) postaven pomník. Po I. světové válce byl předsedou Orlické župy KČT. V jeho hlavě se již v roce 1911 zrodila myšlenka na postavení české turistické Masarykovy chaty na Šerlichu, která byla jeho slavnostním projevem otevřena 27. 9. 1925. Za své životní dílo považoval vytýčení hřebenové Jiráskovy turistické cesty z Nového Města nad Metují do Jablonného nad Orlicí, slavnostně otevřené s jeho osobní účastí 31. 7. 1921. Dnes tato hojně navštěvovaná a populární nejdelší hřebenovka východních Čech, spojující Broumov a Litomyšl, měří s přípojkami přes 160 km. O optimistické životní filozofii Jindřicha Štemberky vypovídá i závěrečné čtyřverší z jeho obsáhlé oslavné ódy na obyčejný turistický batoh nazvané Píseň o ruksaku:

Jen jedno ještě chtěl bych štěstí

s tím baťochem, mým přítelem:

bych z Pardubic v něm mohl nésti

svou urnu se svým popelem.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2010/6

Prokurista ze Stephanovy továrny na svíčky,voskové zboží a sodu ve Svobodě nad Úpou Fritz Hiltscher byl nejen nadšený turista, ale také zanícený amatérský fotograf. Ze zachráněného torza jeho fotoarchivu pochází i tato netypická kaplička v Novém Rokytníku, který je od roku 1981 integrovanou obcí velkého Trutnova. Vzácný snímek pořízený pravděpodobně na přelomu 30. a 40. let minulého století dokládá, že šlo o drobnou zděnou stavbu čtvercového půdorysu, s šindelem krytou stanovou střechou, protaženou do štíhlé čtyřhranné prkenné věžičky, ukončené kuželovou stříškou s křížkem. Stávala u hlavní silnice z Trutnova do Dvora Králové nad Labem (dnešní I/37), která vlastně katastrálně dělila lokalitu na Nový Rokytník a Novou Střítež, k níž byla situována vchodem, na pozemku vyhlášené zájezdní hospody čp. 11, hned u odbočky do Starého Rokytníku. Kaple, vybavená nejspíš jedním zvonkem a doplněná dřevěným křížem s plechovou siluetou Krista, byla údajně zasvěcena Panně Marii. Podle důvěryhodných pramenů byla již značně nahlodaná časem zbourána v roce 1952. Docela mám chuť se přít, že si ji pamatuji ještě o pár let později. Paměť je ale šálivá, zejména ta moje. Snad by si mohl spíše vzpomenout někdo z tancechtivých návštěvníků zmiňované hospody, které sem v poválečných letech vábily luzné tóny tahací harmoniky tehdejšího hostinského Nováka.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2010/5

Své jméno už Krakonoš propůjčil ledasčemu. Že se ocitl i na papírových penězích ví asi jen málokdo. Notafilisté, jak si sběratelé bankovek říkají, však znají dokonce celou serii platidel věnovaných příběhům o Krakonošovi. Pravda, jde jen o tzv. nouzovky z doby velké inflace po I. světové válce, kterými mnohé instituce i jednotlivci nahrazovali nedostatek drobného kovového oběživa. Také slezské město Greiffenberg, dnes Gryfów Śląski poblíž známějšího Lwówku v oblasti Jelení Hory, vydalo prostřednictvím své městské záložny po roce 1920 sadu nouzových papírových poukázek. Barevně odlišené hodnoty 30 a 60 feniků a 1, 3 a 5 marek o jednotném rozměru 60 x 90 mm vytiskla firma Flemming - Wiskott AG v Hlohově se shodnou úpravou aversu, lišícího se jen hodnotovou číslicí a jejím slovním vyjádřením. Pod znakem města, na kterém je vedle obrněného rytíře erbovní zvíře Gryfówa - bájný gryf - je nevyplněná kolonka pro datum s předtištěným letopočtem 192-. Na reversu je lapidární kresbou ztvárněno pět známých bájí o Krakonošovi z krkonošského bájesloví. Krakonoš (v originále ovšem Rübezahl) a sklínkař, Krakonoš zasypává Greiffenberg dukáty, Krakonoš a lakomý pekař, Krakonoš trestá nepoctivého krejčíka a konečně nejznámější, provázející nejnižší nominál, nešťastný Krakonoš an počítá řepy (na obrázku). Měnový vývoj v té době prodělal řadu krkolomných zvratů a mnoho natištěných poukázek se ani nedostalo do oběhu. Dnes jsou výhodným artiklem na sběratelských aukcích.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2010/4

Nepřesnosti, vzájemné záměny i úplné nesmysly, provázejí budovy janskolázeňských kolonád v mnoha historických textech a v současnosti především na mnoha webových stránkách, jejichž zřizovatelé od sebe navzjem bezostyšně, ale i bezmyšlenkovitě opisují. Naprostá perla je rozšířený popisek u fotografií dnešní Kolonády: „Neorenesanční kolonáda se secesními prvky postavená v roce 1883". (Téměř všecko špatně!).

Píšu - li o kolonádách v množném čísle, nejde o překlep, nýbrž o chronologické řazení. Již kníže Johan Adolf Schwarzenberg nechal při velkorysé výstavbě lázeňského centra koncem 17. století, východně od mlýna, stojícího na místě vyhořelého hamru (1485), postavit zastřešenou „promenádní dráhu", pro kterou se vžil název kolonáda.

Na rozdíl od více či méně idealizovaných starých pohlednic kuriózního prodejního stanoviště s honosným názvem Hotel na Výrovce s tradicí sahající do 19. století, je fotografie Hanse Bönsche z Velké Úpy syrově realistická. Provizorní přístřešek s jednoduchým pultíkem a lavicemi z hrubě opracovaného dřeva, sloužící rozvíjejícímu se turistickému ruchu na tomto exponovaném místě s křižovatkou horských cest od Pece pod Sněžkou, Vrchlabí a Špindlerova Mlýna k Luční boudě a na Sněžku téměř půl století, už snad ani skrovněji zařídit nešlo.

K 95. výročí začátku I. světové války

Maxmilian Hesse se narodil 19. května 1887 v královském městě Slaný ve středních Čechách, velkou část života však prožil na dohled od hřebenů Krkonoš na Trutnovsku. Vyrůstal v pospolité rodině podnikatelského klanu Etrichů, z níž pocházela jeho matka Marie Eugenie, která přišla na svět 3. 1. 1866 v Trutnově a zemřela tamtéž 9. 2. 1943. Ta se po tragické smrti manžela vrátila na přelomu 19. a 20. století se třemi malými dětmi do rodiny svého otce, textiláckého podnikatele Johanna Etricha (15. 8. 1836 - 18. 12. 1912), původem ze Svobody nad Úpou a nevlastní matky Terezie z dalšího známého továrnického rodu Walzelů. Přestože Max vystudoval vysokou školu a dosáhl titulu inženýra a jako „chef junior" získával podnikatelské ostruhy ve firmě svého děda, která byla od roku 1901 vedena jako veřejná odchodní společnost se sídlem v Trutnově, v níž měla jeho matka nezanedbatelný podíl, dokonce mnohem později sám vlastnil nevelkou mechanickou přádelnu lnu se 60 stavy ve Stárkově v osadě Vápenka, je pro většinu regionálních badatelů (o veřejnosti nemluvě) mužem no name.