Freiheit

Já ty staré krámy prostě miluju, ať jsou odkudkoli! Na rozdíl od mé nejoblíbenější nejmenované osobní asistentky z oblastní Charity v Trutnově, která si nikoliv bezdůvodně říká Éro. Při každé návštěvě barvitě líčí, jak by s těmi nepraktickými lapači prachu udělala krátký proces. Jenže taková čistka v jarmaře je pro staromilce jako vytrhnout si kus živého masa z těla. Ke každému tomu kousku mám osobní citový vztah a v zasutém koutku paměti v poslední přihrádce vpravo dole i nějaký kratičký příběh. Dříve než je zapomenu docela, naťukám je bukvu po bukvě do klávesnice s výstižným jménem Genius. Mě zas už od dětství říkali debile, tak se navzájem pěkně doplňujeme. A když už máme ty internety - šup s tím na web! Tak jako dávají influencerky, youtuberky a blogerky z okruhu nudících se mamin na instáč nebo fejs každé škubánky, které se jim podaří ukuchtit, tohle je zase moje slabůstka. Schránkám a krabičkám na přehledné uspořádání drobných předmětů se dnes odborně říká organizéry a neobejde se bez nich žádná skříňka nebo šuple v kanceláři, dílně ani v kuchyni. Pračlověk Janeček to měl jednodušší. Co našel, to sežral (dámy prominou). Jakmile však lidé začali „chramostejlit" do zásoby nebo jak říká přítel Jindra „do lezerva", potřebovali nádoby, pytle a vaky, bedny a bedýnky, krabice, lahve a hrníčky. S rostoucím smyslem pro estetiku vznikly ozdobné schránky s víčkem na všechno možné. Ty úplně miniaturní se často prodávaly jako upomínka z poutí nebo suvenýr z výletního místa. O důvod víc si je schovat jako vzácnou relikvii. A jsme doma! Co dnes vyhazujeme jako papírový, plechový, umělohmotný a já nevím jaký balast, bývalo z ušlechtilejších materiálů a naše babičky to schraňovaly. Prostě na památku. Občas se nějaký takový artefakt objeví ve starožitnictví opatřený cenovkou s třemi nulami na konci a náhodný kolemjdoucí se chytá za hlavu: „Vidíš mámo! Přesně takovouhle pikslu jsme vloni po bábě vyhodili do popelnice". Znalec dokáže rozpoznat, že ne každá dózička je prodejná, ignorant mávne nad zbytečnými nepotřebnými šmuky rukou jako ostatně nad vším. Těch několik postižených náhodných čtenářů stejné krevní skupiny se možná i pokochá. Bez příběhů je to ale jen snůška antikvárních kousků z nabídky nějakého pochybného second handu. Tož, tady jsou:

Podle nepsaného zákona schválnosti další informace se obvykle objeví až po zveřejnění článku. Každý zkušený badatel dobře ví, že žádná stopa nemusí být poslední, pokud není opravdu poslední. Kvalitní vyčerpávající text je nutné tak říkajíc doslova vysedět. Staří zbrojnoši podmiňovali svou účast v boji podmínkou tří M. Udržet meč, moč a myšlenku. Mě už i ta myšlenka činí potíže. Času je málo a voda stoupá, jak praví klasik. Tak může se někdo divit, že spěchám? Díky svobodskému rodákovi Františku Teichmannovi žijícímu v Lanškrouně a výsledkům jeho pátrání však jako honicí pes větřím dál.

Emil Bönsch (8. prosince 1882 Velká Úpa - 9. února 1972 Ehrwald) z rozvětveného rodu podnikavých krkonošských horalů, předválečných majitelů mnoha vrcholových bud a hotelů je v očích současníků neprávem tak trochu ve stínu svého slavnějšího mladšího bratra Eugena Bönsche (1. května 1897 Velká Úpa - 24. července 1951 Ehrwald). Osudy spolumajitele Luční boudy, rakousko - uherského leteckého esa z Velké války a propagátora bezmotorového létání na Bílé louce jsou zájemcům o historii v poslední době dostatečně zpopularizovány i českými autory. V archivu Muzea Podkrkonoší v Trutnově se však nachází vzácná pohlednice s pamětní deskou Emila Bönsche na neopracovaném přírodním kameni vedle původní Klínové boudy, která vyhořela v roce 1970 patřící v meziválečném období rovněž rodině Bönschů. Dnes je pomníček rozvalený a ze svahu trčí jako memento jen zbytky podstavce. Kovová tabulka s německým textem zmizela již dávno. Současné napjaté sousedské vztahy na celé enklávě a zlé jazyky živí absurdní šuškandu, že kámen nechala odstranit správa Krkonošského parku údajně, aby do něj v mlze někdo nenarazil. Přitom za Bönschův pomyslný nehynoucí pomníček by se dal považovat jediný dochovaný exemplář vyhynulého kulíka hnědého, jehož vycpaninu daroval Emil, sám zručný preparátor jako jeho strýc Johann Krkonošskému muzeu ve Vrchlabí z ohromné sbírky vycpanin z Luční boudy v roce 1931. O sedm let později celá sbírka nenávratně shořela spolu s Luční boudou.

Klukovské touhy se nijak nemění. Už na začátku minulého století si pubertální pacholci se všemi pěti pé pohromadě přáli být popelářem, podnikatelem, potápěčem, penzistou nebo pilotem. Zejména báječní muži na létajících strojích byli v těch pionýrských dobách letectví velkými vzory. Snad proto se už mezi prvními úspěšnými vojenskými letci z první světové války najde početná řada rodáků z Krkonoš v čele s leteckým esem Eugenem Bönschem (1897 - 1951) z Luční boudy. Jistě není bez zajímavosti, že jeho neméně slavný bratr Emil se řeznickému řemeslu učil u svobodského mistra Etricha. Svoboda nad Úpou se ráda pyšní vazbou na leteckého konstruktéra světového jména Igo Etricha (1879 - 1967) s hodně hlubokými rodovými kořínky nebo krátkou pracovní epizodou jeho nejznámějšího pilota žacléřského rodáka Karla Illnera (1877 - 1935) v místní Bräunlichově strojírně. Hrdina nepřestává být hrdinou, ani když se narodí v sousední vesnici. Pestrý životní příběh přímého účastníka Velké války, který přežil v mundúru poražené Monarchie nutno nahlížet bez plané a bezvýsledné polemiky kdo splnil slova přísahy a kdo zradil. Dějiny píší vítězové. Čest patří osobnímu hrdinství i na opačné straně fronty a nemusí to být pouze jména z pomníků padlých.

Když znavený cestující ještě na konci 19. století na nádraží ve Svobodě nad Úpou kde od roku 1871 končí koleje, řešil dilema, zda si dát oblíbený žejdlík pivečka ve Vídni nebo v Brémách nemusel složitě vyhledávat v jízdních řádech vlakové spoje. Obojí bylo jen pár kroků z nádražního peronu. Vzdálenější hotel „U města Vídně" s čp. 1 (později Hotel Pošta s krátkým intermezzem výroby papundeklového těsnění, pak opravdový poštovní úřad až do dnešních dnů a co bude dál, kdo ví?) byl po projití kaštanovou alejí hned za mostem přes řeku Úpu. „Brémy" se stejně pestrou nabídkou přímo před nosem naproti budově nádraží. Stačilo jen prokličkovat mezi desítkami koňských spřežení zapřažených do kočárů, bryček a dostavníků čekajících na rito po příjezdu vlaků. S přihlédnutím, že zmiňovaný pohostinský podnik „Zur Stadt Bremen" zachycený na titulní historické pohlednici s atmosférou béčkového italského spaghetti westernu odeslaný vlakovou poštou v roce 1906 byl až do socialistického slučování obcí v roce 1960 na katastru sousedního městyse Mladé Buky, kde se poté několikrát změnila čísla popisná stejně jako ve Svobodě, je jeho historie nesnadno dohledatelná a pro zjednodušení budu užívat několika poválečným generacím známější pojmenování Hotel Sport. Dávat pohostinským podnikům, horským boudám a lázeňským domům jména světových metropolí byla stejně tak jako dnes velká móda, ať už k tomu majitele vedlo cokoliv. Prvotní bylo zajisté zatraktivnění místa a nalákání mezinárodní klientely. Někdy ale docela stačilo, aby se v uvedeném městě narodila oblíbená vnučka majitele. (Emma Blaschke *1. 6. 1892 z rodiny Thamů asi nebude jen tak nějaká náhoda). Za mého jurodivého mládí koncem padesátých let minulého století to byl vykřičený podnik s pochybnou pověstí, kterému se slušně vychované cudné dívky obloukem vyhýbaly. Ve výčepním lokále bylo i přes to stále plno a na tanečním parketu jakbysmet. Porůznu poskládaný šraml multiinstrumentalistů kapelníka Vykoukala s akordeonem, doplňovali do víceméně stabilní trojky jistý bankovní úředník za bicí soupravou se saxofonem nebo kytarou a občas i zpívající pianista, jejichž jména se mi již dávno vykouřila z paměti. Příležitostně pod křídly houslisty pana Stehlíka další hráči, kteří měli volno, nebo jim skončila šichta na některé ze zotavoven ROH, kde se dodržovala zavírací hodina. Ve Sportu se i několikrát týdně tančilo až do kuropění respektive do odjezdu prvního ranního vlaku. Po vzoru oblíbených big bandů se hrál jazz, swing, blues, folk, dechovka „od Bacha až po Vlacha" podle složení společnosti. A když zazněly španělské rytmy tradičního „šlus numera" v podobě romantického tanga Jarky Mottla oblíbeného tenkrát i u trampských táboráků, tělesná blízkost s útlým pasem tanečnice bourala zábrany - „Seňorito až se setmí, až se večer zešeří, pošlete mi pozdrav letmý, budu čekat u dveří." Alkohol tekl proudem a nikdo nechtěl občanský průkaz. Vedoucí Švec ve věčně umaštěném bílém kuchařském plášti v tom asi uměl chodit. Později tam vysloužilý policajt pan Falta díky každodenní svědomité péči o „trubky" čepoval vynikající pivo jako křen. Což nijak neovlivňuje ani můj platonický obdiv jeho dcery Lídy. Vzpomínky starého zbrojnoše jsou jen pomíjivá pěna dní, tak nechme hovořit fakta.

Hned na úvod roku byl na aukčním portále Aukro vydražen stříbrný závěsný štítek krále střelců za sezonu 1920 - 21 Hugo Trappiela údajně ze střeleckého klubu ve Svobodě nad Úpou s označením vzácnosti RRR. Z popisu dekorace si dovoluji citovat: „Prodám v aukci od 1 Kč velmi pěknou střeleckou dekoraci Svoboda nad Úpou - Král střelců z roku 1920-1921 Hugo Trappiel. (Svoboda nad Úpou v okrese Turnov, od roku 1923 oficiálně přejmenována na Svobodu nad Úpou). Krásný kus historie. Nikdy nedražený exemplář! Jediný známý kus! Katalog: není / Materiál: AE / Hmotnost:16,39g / Průměr: 92x63mm." Lákavá nabídka zaujala celkem pět zájemců a vyvolávací cena se ve výsledku zhodnotila 1 012 krát (bez poštovného). Docela slušný aukční výsledek a neznámému vítězi lze jen gratulovat a v případě stejného sběratelského postižení tiše závidět. Nebýt pověstného kdyby.

Každoročně obnovované iniciály tří malých mudrců Kašpara, Melichara a Baltazara, které doplněny letopočtem píše svěcenou křídou „ten černý vzadu", nejstarší a největší z proměnlivého houfu králů a králíčků v bílých řízách na dveře naší chalupy jsou definitivní tečkou za svátečním časem vánočním. Tahle neformální a netypická tříkrálová skupinka zpěváčků a muzikantů, která nás téměř pokaždé zastihne nepřipravené, nestojí o pamlsky a odmítá peněžité dary. Na rozdíl od přestrojených žebráků, podvodníků i oficiálních zástupců charitativních organizací ostentativně nastrkujících kasičky na milodary, králové ze Svobody v duchu svých biblických předchůdců dary přinášejí a čirá radost z obdarovávání jim září v očích. Většinou jsou to vlastnoručně vyrobené drobnosti, jako byl třeba před lety originální Krakonoš z korálků nebo loni nápaditá svíčka z březového polínka. Letos to jsou rozkošné perníčkové figurky. Zazpívají starodávnou koledu, do večerního ticha zazní libý tón flétny, ve světle pouliční lampy se zaleskne kočičí zlato královské koruny, zavoní kadidlo a v duši se na chvíli rozhostí mír a pohoda s iluzí, že svět není tak špatný a zkažený jak se jeví v denním tisku a všech dalších sdělovacích prostředcích. Písmena prý jsou zkratkou latinského nápisu „Christus mansionem benedicat", který naši předkové občas psali na záklopová prkna chaloupek ve znění „Kristus žehnej tomu domu". Nemusí být člověk věřící, aby v matematických znamínkách viděl křesťanské kříže odkazující na svatou Trojici. Děkuji za naději!

Nepublikováno