Freiheit

Vím, že mi nikdo nezatleská. Všichni míří do Kauflandu nebo do Tesca. Kalendář se ale ošálit nenechá. V kolonce měsíc září dvanáctka, začíná advent a za dveřmi jsou Vánoce. Ať už je se starozákonní pokorou slavíme jako svátek Narození Páně nebo se z nás stali jen bezbožní vyznavači konzumu, některé tradice a zvyky z dětství nezmrazil sibiřský dědek z tajgy ani momentálně všudypřítomný opilec Santa zpoza Velké louže v červeném hacafraku se svou dotěrnou znělkou jakou z chytlavé písničky Jingl Bells dokázal udělat komerční zábavný průmysl. Ve většině rodin, zejména kde jsou malé děti, se stále ještě strojí stromeček a rozdávají dárky, zapalují se adventní svíčky a chodí na Půlnoční. A kupodivu se i v údajně ateistickém Česku stále častěji staví jako kdysi jesličky s Ježíškem, kterých je na trhu nepřeberné množství v rozličném provedení. Jako inspirace slouží hojně navštěvované tradiční vánoční výstavy betlémů z muzejních sbírek i od současných betlémářů se známou biblickou scenérií v osobitém moderním pojetí. Klasické vyřezávané dřevěné figurky lidových řezbářů nebo papírové vystřihovánky i od těch nejznámějších umělců doplňuje bezbřehá lidská fantazie dalšími, někdy až bizarními materiály. Asi se pohybuji mezi „divnými" lidmi, ale neznám nikoho, komu by při pohledu na krásný starožitný betlém, který býval v Krkonoších na každé chalupě, nezjihly oči dojetím a obdivem. A mezi starými blázny určitě nejsem jediný kdo několik jednotlivých postaviček daráků dokáže vyštrachat metodou „co dům dal". Pojí mě s nimi osobní vztah, zajímavý mini příběh, regionální původ nebo náhodné setkání. Ve své většině to nejsou žádné perly, ale v prostotě je nevšední půvab i prapůvodní smysl Vánoc s oslavou narození Spasitele ve chlévě na slámě mezi oslíkem a volkem. Zazní-li vám při prohlížení obrázků, které v záplavě betlémů na internetu nenajdete, vzdálená melodie starodávné koledy - pozor dejte! A rozjímejte.

V čísle 6 prvního ročníku novin Svoboda fórum z 12. února 1990 vyšel první díl nekonečného seriálu Střípky z dějin. Zpočátku s římskou pořadovou číslicí...škoda, že jsem ten způsob záhy opustil. Blíží se 35. výročí poslední dobou téměř pravidelných příspěvků. Ideální čas na alespoň dílčí bilancování. Statistika mi k srdci nikdy nepřirostla, pokud jsem si ji nemohl zfalšovat osobně, takže nezbývá než konstatovat, že článků občas zajímavých a objevných, častěji možná jen shromažďujících známá a pozapomenutá fakta a v skrytu doufám, že málokdy nudných bylo prostě hodně. Je příznačné, že zrovna ten první byl souhrou historických náhod věnován místnímu školství. Od autora, který do školy ve Svobodě nechodil a s odřenýma ušima ukončil základní vzdělání, přičemž ho zvláštní škola minula jen z prostého důvodu, že v širokém okolí jeho tehdejšího bydliště žádná nebyla, drzost hodná obdivu. Zejména, když i všechny další pokusy se nějak dovzdělat skončily většinou fiaskem. Kam se hrabe pábitel a mistr slova Bohumil Hrabal se svým vysvědčením z prváku na brněnském gymnáziu na moje „vízo" před vyhazovem z lesnické školy. Inu, čím větší blb, tím větší troufalost. Díky mé nejmilejší ženě Heleně, vystudované, moudré a laskavé celoživotní učitelce jsem se nachomýtnul i při sestavování tiskoviny ke stému výročí od položení základního kamene školní budovy v roce 1998, známé všeobecně jako "Modrý almanach". Byla vytištěna v nákladu několikrát přesahujícím poptávku, takže mnoho výtisků skončilo ve sběru papíru nebo v popelnici. Dnes je o ni s léty rostoucí zájem. Hozenou rukavici dosud nikdo z povolanějších nezvedl. S drzostí sobě vlastní se k tématu vracím, abych uzavřel kruh. Lépe řečeno kroužek pouhým výčtem person zahřívajících křeslo v ředitelně po roce 1945 v hlavní svobodské budově i ve „školičce" s postupnými ročníky 1. - 5. v někdejší národní škole na Pietteho náměstí. Lidé v čele jakékoliv instituce podle svého charakteru, povahy, vzdělání, životních priorit, zálib a koníčků, politické inklinace, vztahu s veřejností, všeobecné oblíbenosti a desítek dalších faktorů udávají ráz a vnímání celého podniku. Zejména zářící punc a dobré jméno školy záleží velkou měrou na tom, kdo ji momentálně vede. Žádný by ale neměl upadnout v zapomnění. Zápis dávného německého kronikáře, že „svobodská škola nepožívala nikdy velké vážnosti" ostře kontrastuje s okázalou hrobkou jednoho z předválečných ředitelů Josefa Kahla (1857 - 1907), ve funkci v letech 1892 - 1906, kterého na poslední cestě provázelo mimo zástupů vděčných spoluobčanů i sto učitelů z regionu. (Viz medailon s jeho podobiznou v úvodu článku). Představoval dokonalý ideál - byl svobodný, bezdětný, bohatý a veškerý majetek odkázal obci. V dobách školních kronik bývala galerie ředitelů na jednom z prvních míst. Stejné výsady užívali starostové v kronikách měst. Dnes všechno převálcovala politika s krátkodobými celebritami v čele a nedomyšlená ochrana osobních údajů. Po spoustě lidí, kteří formovali celé generace školáků po jejich skonu „neštěkne pes". Komunitní paměť stejně tak často ani nezaznamená jedince, kteří to z rodné meze v životě někam - kamkoli - díky píli, odvaze a špičkovým výkonům se základy ze školních lavic dotáhli. To by panečku byla galerie! Se zubatou a GDPR v zádech však chybí motivace. Vždyť jen shromáždit pouhých 16 osobností, které se v uplynulých téměř osmi dekádách vystřídaly u kormidla bárky místní vzdělanosti, byla téměř sisyfovská fuška. A to jde jen o jeden z článků po staletí uznávaného vůdčího triumvirátu téměř každé dědiny - pan starosta, pan řídící a pan farář. Zkuste pak dát dohromady třeba místní ševce nebo hostinské. Kantoři mají tu výhodu, že jsou zachyceni aspoň na hromadných fotkách tříd. Vypižlat ze skrumáže ksichtík velikosti skleněné hlavičky krejčovského špendlíku do publikovatelných rozměrů dokáže snad jen umělá inteligence. Jenže ta je zahlcena jinými vládními úkoly. Nezbývá než chodit, prosit a žadonit, psát, telefonovat, být za blba, jehož starosti by chtěl mít každý druhý o dovolené a doufat, že prázdných okének zůstane co nejmíň. Přesto jsem se ke skupinovým fotografiím v některých případech uchýlit musel.

Snímek rozjuchaného učitelského sboru z neveselé doby nazvaný „Čtyři v jednom" na kterém se vedle stávajícího ředitele (Valenta) sešli ještě tři budoucí (Tylš, Zárubová, Slanina) s pozdějším okresním inspektorem (Kolisko) navíc, se rovná nálezu čtyřlístku na vybetonovaném dvoře. Jistá neznámá symbolika je možná skryta i v tom, že jich bylo zrovna třináct jako při biblické poslední večeři.

Podobná situace je i na snímku asi z roku 1986 (Tylš, Haltufová, Zárubová, Slanina).

Nejnovější iniciativa s.o.j. JOČ - rozuměj samostatné okrašlovací jednotky Josef Čermák - je umístění informační tabule u sotva znatelných zbytků obvodového zdiva zaniklé kapličky v lese na jihozápadním úbočí rozložitého Kravího vrchu. Tabule je doplněna schematickou kresbičkou Aleny Táslerové a historickými fotografiemi s následujícím textem:

Je 12. září, svátek má Marie. Ve vzduchu visí dvojí apokalypsa, jejíž výsledek neznám. Meteorologové neustále zvyšují výstrahy před extrémními dešti a stupňují hrůzu z povodní a za dveřmi jsou krajské a senátní volby. V relativním poklidu s pocitem muzikanta na Titaniku píši svůj neaktuální pravidelný příspěvek do městských novin. Díky internetu má dnes kdokoliv možnost nahlédnout do mnoha interiérů „horských chalup" nabízejících rekreační ubytování v soukromí turistům a návštěvníkům Krkonoš z různých koutů republiky i ze zahraničí. Jen minimum jich alespoň náznakem stylově připomíná přívětivé prostředí někdejších horských obydlí. V převážné většině se jedná o sice neosobní a uniformní jakoby přes kopírák, ale moderní, nákladně až luxusně vybavené apartmány splňující vysoké nároky současných hostů s pořizovací cenou vyjádřenou šestimístným až sedmimístným číslem. Maně si vzpomenu na první vlaštovky podnikavců z osmdesátých let minulého století, jak začínali v jedné sklepní místnosti vybavené spartakiádními lehátky poskytovat přístřeší „dederonům" z té bratrské části Německa, vděční za čtyři východní marky za nocleh. Už, už se mi dralo na jazyk téma jak za „komančů" bylo líp. Po zralé úvaze jsem se pokorně vrátil k převážně apolitické linii „Střípků" a zvolil téma přímo duchovní. Proto i titulní ilustrační svatý obrázek s kopií slavného obrazu Diego Velázqueze Korunování Panny Marie uloženého v Museo Nacional del Prado v Madridu.

Ani chimérický bazilišek plný jedu, ani fénix vzešlý z popela jako symbol zániku a opětného znovuzrození, ale bájný gryf, napůl orel, napůl lev s tiskařskými houbičkami v pařátech je odvěkým znamením tiskařů a typografů. Svobodský tiskař z první poloviny 20. století Franz Feix nevolil jinak. Gryf na jeho propagačních tiskovinách je sice hodně schematický, výtvarným stylem poplatný německému vkusu té doby, ale jako grafická zkratka čitelný a srozumitelný. Nebýt informační cedule naučné vycházkové trasy „Via Piette" na vratech bývalé tiskárny ve Svobodě nad Úpou v současném čp. 442 v ulici 5. května asi by o zaniklé významné provozovně věděl málokdo. Vedle množství jednoúčelových tiskovin, propagačních materiálů, brožur, plakátů a pohlednic zde v roce 1925 vytiskli dodnes ceněnou a dlouhá léta jedinou brožurku o historii městečka Svoboda nad Úpou z pera městského tajemníka a kronikáře Bernarda Hampla. Také barevný obrázkový dvojlist s notami a textem „Svobodské písně domovské" neboli městské hymny. Opravdovým „majstrštykem" se tiskař Feix blýskl už v roce 1913 přetiskem prvního učeného spisku o Janských Lázních z roku 1680 od Jiřího Ignáce Hettmayera. Propagačních materiálů o Janských Lázních včetně luxusních litografických barevných brožur opustilo tiskárnu za léta jejího trvání úctyhodné množství. Čím víc se badatel nimrá v životopisných datech, tím víc má z chyb a nepřesností zamotanou hlavu a iluze o akurátnosti úředníků staré dobré Habsburské monarchie se bortí jako domeček z karet. Údaje z matrik nesouhlasí s daty ze sčítacích archů, natož z několika vydání adresářů a nic nelze brát za definitivní. Pokud je to možné vycházím z matrik, i když i ty se rozcházejí.

V časech pro jejichž vrchol vypuknutím Velké války v roce 1914 pozdější nostalgici vymysleli pojmenování Belle Époque, kdy byl svět ještě normální, vládla mezi lidmi ustálená hierarchie hodnot. V každé větší obci patřili k místní honoraci pan farář, pan řídící a pan doktor, důležitější pro spoluobčany než sám momentální císařpán. Na konci 19. století se jedna taková oblíbená trojice sešla i v krkonošském městečku Freiheit, dnešní Svobodě nad Úpou. (Na obrázku je pohled do svobodské hlavní ulice v roce 1872). Poslední místní lokalista a zároveň první farář Páter Wenzel Fuchs se narodil 9. února 1821 v Dolním Houžovci u Ústí nad Orlicí a zemřel ve Svobodě nad Úpou 3. července 1902 oplakáván svými ovečkami, o které se staral od 10. března 1853. Poslední v generační řadě kantorské rodiny Kahlů, pan řídící a svobodský rodák Josef Kahl za jehož působení byla postavena školní budova (*4. 12. 1857 Svoboda nad Úpou, † 25. 2. 1907 Svoboda nad Úpou) byl jako jediný z trojice jmenován čestným občanem města, kterému odkázal veškerý svůj majetek. Pro současné obyvatele tak trochu v jejich stínu stojí MUDr. Franz Xaver Schreyer, místní obvodní lékař a vedoucí městského špitálu pro vysloužilce, dlouholetý lázeňský lékař v Janských Lázních. Narodil se v Dolním Lánově u Vrchlabí do rodiny sedláka a obecního radního Johanna Schreyera a jeho ženy Barbary rozené Lorenz podle zápisu v matrice 2. srpna 1840 v čp. 94. Často je uváděný i jako Schreier, například v operátech ze sčítání lidu v roce 1900 i v některých adresářích. Ve Svobodě působil od roku 1869 a bydlel v hlavní ulici v čp. 34 (dnes 434) naproti památnému rokokovému domu čp. 107, kde ráčil přespat v roce 1779 císař Josef II. V tom samém roce se téměř třicetiletý pan doktor v Dolním Lánově oženil s Marií Annou Schreyerovou, dcerou učitele Aloise Schreyera z Dolního Lánova čp. 217 a Marie rozené Grossmann z Branné u Jilemnice. To opravdu není překlep ani chyba - Schreyerů i Schreierů bylo na Lánovsku doslova jako naseto. To už byl Franz v letech 1861 - 1865 vystudovaný doktor všeobecné mediciny a chirurgie na tehdejší Karlo - Ferdinandově univerzitě v Praze, c. k. vojenský vrchní lékař v záloze.

To je pořád jen Rudolf, Rudolf, Rudolf. Míněno Habsburský, toho jména druhý. Římský císař, český, uherský a chorvatský král, arcivévoda rakouský narozený ve Vídni 18. července 1552 zemřelý 20. ledna 1612 v Praze, kterou jako poslední z Habsburků učinil svým sídelním městem. Jemu jsou zasvěceny dnes už tradiční Rudolfovy slavnosti a jak to vypadá, bude mít ve Svobodě nad Úpou i sochu. Naštěstí jen dřevěnou s relativně krátkou životností takže naši potomci nebudou možná muset řešit v referendu kam s ním. Ne, že by si ji nezasloužil. Panovník jeho věhlasu, který mimo jiné povýšil už 18. října 1580 bezvýznamné hnízdo několika kovkopů z mnohaslibných rýchorských nalezišť třpytivých zlatinek usazených v bezpečném závětří Černé hory na městečko s výsadami a privilegii ostatních starobylých větších a známějších horních měst by se měl tesat do mramoru nebo odlévat z bronzu. Což se ostatně v hojné míře dělo už za jeho života. Někteří hnidopiši mezi regionálními historiky by na jeho místě rádi viděli jeho děda Ferdinanda I. Jednak by se tím povědomí o existenci Svobody posunulo o pár let dozadu, což je argument jen pro extra soutěživé jedince, ale z faktografického hlediska naprostá malichernost. Jenže ten kdo svým podpisem 30. srpna 1546 na první známé byť nedochované hornické privilegium spojené údajně s udělením znaku vytáhl bezejmennou osadu z nicoty aspoň symbolicky na roveň důlních revírů v českém království byl až do doby než to nějaký převratný historický objev vyvrátí právě Ferdinand I. Zakladatel Rakousko - česko - uherského soustátí, ze kterého vznikla mnohonárodnostní monarchie s vládnoucí dynastií Habsburků trvající až do konce Velké války v roce 1918. Narodil se 10. března 1503 v Alcalá de Henares nedaleko Madridu a zemřel 25. července 1564 ve Vídni. Splu s manželkou Annou Jagelonskou spočívá v chrámu sv. Víta v Praze.