Freiheit

Některé texty jsou nadčasové a platí stejně jako před čtvrt stoletím. Když jsem uvedený článek poprvé publikoval, většina čtenářů protáčela bělma a ťukala si významně na čelo v přesvědčení, že se ten Tichej zbláznil. Snad proto později neprošel při zařazování ostatních článků na webové stránky. Myslím, že není od věci si ho znovu přečíst s poučením uplynulých let prožitých v demokracii. Možná leckomu ztuhne silvestrovský úsměv na rtech. Jakákoliv podobnost se skutečností je samozřejmě čistě náhodná. Cituji:

STŘÍPKY Z DĚJIN XIII.

Nejsem ani trochu pověrčivý, ale slyšel jsem, že třináctka přináší smůlu, ať se tomu věří nebo ne. A protože je neděle 13. ledna, tak mi dovolte, abych místo třináctého pokračování střípků z dějin pro jednou opustil historické téma a pln čerstvých dojmů z právě skončivšího sněmu Občanského fóra zabrousil do žhavé současnosti. Použiji k tomu úryvek z útlé knížečky Pavla Boška, která se jmenuje Erotikhon a po různých průtazích přece jen vyšla v roce 1971. Jde o část rozhovoru mezí Josefem Khonem a Ifurem, hostem z nejmenované exotické země, při čemž „piridejko" je důvěrné oslovení značící ptáčka ohniváčka a „paradazo" je šéf.

Aneb výstižněji, vzhledem k předvánočnímu období - ledy se hnuly. Zaniklé kapličce na Slunečné stráni pod Rýchorami bliká jiskérka naděje na vzkříšení. Současný majitel těch několika sáhů pozemku, na kterém stávala stavbička dlouho a možná že mylně uváděná jako kaple zasvěcená Vzkříšení Ježíše Krista se vážnými úmysly na její obnovu netají. Stavební parcela zvíci půdorysu bývalé kaple je celkem nešťastně dědicky svázána s domem někdejší donátorky Anny Fiedlerové na svobodském náměstí Svornosti se současným čp. 446. (Viz Svoboda fórum číslo 761 z roku 2013 - Střípky z dějin: Miscellanea). Že je to danajský dar, o tom není sporu! Už jen to, že k pozemku obklopenému jiným soukromým majetkem během let zanikl téměř veškerý volný přístup. To jsou problémy, které nemíním rozpitvávat ani řešit. Na mou hlavu tak trochu padá termín zasvěcení, převzatý z umělecké pohlednice, když jiné zdroje jsou stále němé. Tehdejší kronikář se takovou „prkotinou" nezabýval a církevní prameny jsou pro samozvaného badatele s přibývajícím věkem nedostupnější než před těmi deseti a více lety. První „archeologický průzkum" vynesl na světlo několik značně poničených fragmentů z vnitřní výzdoby, ale také pravděpodobně corpus delicti svědčící o fatálním poškození stavby výbuchem. Tendenční emotivní zkazka o navedených pionýrech na informační tabuli naučné stezky Via Piette není tak docela vycucaná z prstu. Pamětníci vědí, že má faktické jádro. Včetně toho kdo, kdy a jak. O mrtvých však jen dobře - nechť odpočívají v pokoji. Nalezená část silnostěnné železné trubky roztržené výbuchem hovoří za vše. Prim mezi sporými vykopávkami je nejzachovalejší. A hlavně impuls k dalšímu bádání.

Oblíbený biblický verš zdobící v ozdobném rámečku historicky ještě docela nedávno většinu horských domácností zbožných křesťanů jako boží domovní požehnání v různých obměnách v jazyce českém i německém je napsán i na nenápadném kamenném kříži v kovové ohrádce na křižovatce cest v domovní zástavbě dnešní části Svobody nad Úpou zvané Sluneční stráň. Proč si právě to zvolil svobodský rodák Stephan Etrich ze starobylého rodu Etrichů narozený 25. prosince 1860 z původního čp 97 kde je dnes po rekonstrukci pension Měšťanský dům, když kříž v roce 1896 nechal mezi tehdejšími čp 183 a 203 vztyčit není známo. Poničený novogotický kříž z dílny trutnovského sochaře a kameníka Franze Spatenky zarostlý křovinami a obložený harampádím byl teprve nedávno obnoven, chybějící fragmenty doplněny a okolí zkultivováno.

Vím, že mi nikdo nezatleská. Všichni míří do Kauflandu nebo do Tesca. Kalendář se ale ošálit nenechá. V kolonce měsíc září dvanáctka, začíná advent a za dveřmi jsou Vánoce. Ať už je se starozákonní pokorou slavíme jako svátek Narození Páně nebo se z nás stali jen bezbožní vyznavači konzumu, některé tradice a zvyky z dětství nezmrazil sibiřský dědek z tajgy ani momentálně všudypřítomný opilec Santa zpoza Velké louže v červeném hacafraku se svou dotěrnou znělkou jakou z chytlavé písničky Jingl Bells dokázal udělat komerční zábavný průmysl. Ve většině rodin, zejména kde jsou malé děti, se stále ještě strojí stromeček a rozdávají dárky, zapalují se adventní svíčky a chodí na Půlnoční. A kupodivu se i v údajně ateistickém Česku stále častěji staví jako kdysi jesličky s Ježíškem, kterých je na trhu nepřeberné množství v rozličném provedení. Jako inspirace slouží hojně navštěvované tradiční vánoční výstavy betlémů z muzejních sbírek i od současných betlémářů se známou biblickou scenérií v osobitém moderním pojetí. Klasické vyřezávané dřevěné figurky lidových řezbářů nebo papírové vystřihovánky i od těch nejznámějších umělců doplňuje bezbřehá lidská fantazie dalšími, někdy až bizarními materiály. Asi se pohybuji mezi „divnými" lidmi, ale neznám nikoho, komu by při pohledu na krásný starožitný betlém, který býval v Krkonoších na každé chalupě, nezjihly oči dojetím a obdivem. A mezi starými blázny určitě nejsem jediný kdo několik jednotlivých postaviček daráků dokáže vyštrachat metodou „co dům dal". Pojí mě s nimi osobní vztah, zajímavý mini příběh, regionální původ nebo náhodné setkání. Ve své většině to nejsou žádné perly, ale v prostotě je nevšední půvab i prapůvodní smysl Vánoc s oslavou narození Spasitele ve chlévě na slámě mezi oslíkem a volkem. Zazní-li vám při prohlížení obrázků, které v záplavě betlémů na internetu nenajdete, vzdálená melodie starodávné koledy - pozor dejte! A rozjímejte.

V čísle 6 prvního ročníku novin Svoboda fórum z 12. února 1990 vyšel první díl nekonečného seriálu Střípky z dějin. Zpočátku s římskou pořadovou číslicí...škoda, že jsem ten způsob záhy opustil. Blíží se 35. výročí poslední dobou téměř pravidelných příspěvků. Ideální čas na alespoň dílčí bilancování. Statistika mi k srdci nikdy nepřirostla, pokud jsem si ji nemohl zfalšovat osobně, takže nezbývá než konstatovat, že článků občas zajímavých a objevných, častěji možná jen shromažďujících známá a pozapomenutá fakta a v skrytu doufám, že málokdy nudných bylo prostě hodně. Je příznačné, že zrovna ten první byl souhrou historických náhod věnován místnímu školství. Od autora, který do školy ve Svobodě nechodil a s odřenýma ušima ukončil základní vzdělání, přičemž ho zvláštní škola minula jen z prostého důvodu, že v širokém okolí jeho tehdejšího bydliště žádná nebyla, drzost hodná obdivu. Zejména, když i všechny další pokusy se nějak dovzdělat skončily většinou fiaskem. Kam se hrabe pábitel a mistr slova Bohumil Hrabal se svým vysvědčením z prváku na brněnském gymnáziu na moje „vízo" před vyhazovem z lesnické školy. Inu, čím větší blb, tím větší troufalost. Díky mé nejmilejší ženě Heleně, vystudované, moudré a laskavé celoživotní učitelce jsem se nachomýtnul i při sestavování tiskoviny ke stému výročí od položení základního kamene školní budovy v roce 1998, známé všeobecně jako "Modrý almanach". Byla vytištěna v nákladu několikrát přesahujícím poptávku, takže mnoho výtisků skončilo ve sběru papíru nebo v popelnici. Dnes je o ni s léty rostoucí zájem. Hozenou rukavici dosud nikdo z povolanějších nezvedl. S drzostí sobě vlastní se k tématu vracím, abych uzavřel kruh. Lépe řečeno kroužek pouhým výčtem person zahřívajících křeslo v ředitelně po roce 1945 v hlavní svobodské budově i ve „školičce" s postupnými ročníky 1. - 5. v někdejší národní škole na Pietteho náměstí. Lidé v čele jakékoliv instituce podle svého charakteru, povahy, vzdělání, životních priorit, zálib a koníčků, politické inklinace, vztahu s veřejností, všeobecné oblíbenosti a desítek dalších faktorů udávají ráz a vnímání celého podniku. Zejména zářící punc a dobré jméno školy záleží velkou měrou na tom, kdo ji momentálně vede. Žádný by ale neměl upadnout v zapomnění. Zápis dávného německého kronikáře, že „svobodská škola nepožívala nikdy velké vážnosti" ostře kontrastuje s okázalou hrobkou jednoho z předválečných ředitelů Josefa Kahla (1857 - 1907), ve funkci v letech 1892 - 1906, kterého na poslední cestě provázelo mimo zástupů vděčných spoluobčanů i sto učitelů z regionu. (Viz medailon s jeho podobiznou v úvodu článku). Představoval dokonalý ideál - byl svobodný, bezdětný, bohatý a veškerý majetek odkázal obci. V dobách školních kronik bývala galerie ředitelů na jednom z prvních míst. Stejné výsady užívali starostové v kronikách měst. Dnes všechno převálcovala politika s krátkodobými celebritami v čele a nedomyšlená ochrana osobních údajů. Po spoustě lidí, kteří formovali celé generace školáků po jejich skonu „neštěkne pes". Komunitní paměť stejně tak často ani nezaznamená jedince, kteří to z rodné meze v životě někam - kamkoli - díky píli, odvaze a špičkovým výkonům se základy ze školních lavic dotáhli. To by panečku byla galerie! Se zubatou a GDPR v zádech však chybí motivace. Vždyť jen shromáždit pouhých 16 osobností, které se v uplynulých téměř osmi dekádách vystřídaly u kormidla bárky místní vzdělanosti, byla téměř sisyfovská fuška. A to jde jen o jeden z článků po staletí uznávaného vůdčího triumvirátu téměř každé dědiny - pan starosta, pan řídící a pan farář. Zkuste pak dát dohromady třeba místní ševce nebo hostinské. Kantoři mají tu výhodu, že jsou zachyceni aspoň na hromadných fotkách tříd. Vypižlat ze skrumáže ksichtík velikosti skleněné hlavičky krejčovského špendlíku do publikovatelných rozměrů dokáže snad jen umělá inteligence. Jenže ta je zahlcena jinými vládními úkoly. Nezbývá než chodit, prosit a žadonit, psát, telefonovat, být za blba, jehož starosti by chtěl mít každý druhý o dovolené a doufat, že prázdných okének zůstane co nejmíň. Přesto jsem se ke skupinovým fotografiím v některých případech uchýlit musel.

Snímek rozjuchaného učitelského sboru z neveselé doby nazvaný „Čtyři v jednom" na kterém se vedle stávajícího ředitele (Valenta) sešli ještě tři budoucí (Tylš, Zárubová, Slanina) s pozdějším okresním inspektorem (Kolisko) navíc, se rovná nálezu čtyřlístku na vybetonovaném dvoře. Jistá neznámá symbolika je možná skryta i v tom, že jich bylo zrovna třináct jako při biblické poslední večeři.

Podobná situace je i na snímku asi z roku 1986 (Tylš, Haltufová, Zárubová, Slanina).

Nejnovější iniciativa s.o.j. JOČ - rozuměj samostatné okrašlovací jednotky Josef Čermák - je umístění informační tabule u sotva znatelných zbytků obvodového zdiva zaniklé kapličky v lese na jihozápadním úbočí rozložitého Kravího vrchu. Tabule je doplněna schematickou kresbičkou Aleny Táslerové a historickými fotografiemi s následujícím textem:

Je 12. září, svátek má Marie. Ve vzduchu visí dvojí apokalypsa, jejíž výsledek neznám. Meteorologové neustále zvyšují výstrahy před extrémními dešti a stupňují hrůzu z povodní a za dveřmi jsou krajské a senátní volby. V relativním poklidu s pocitem muzikanta na Titaniku píši svůj neaktuální pravidelný příspěvek do městských novin. Díky internetu má dnes kdokoliv možnost nahlédnout do mnoha interiérů „horských chalup" nabízejících rekreační ubytování v soukromí turistům a návštěvníkům Krkonoš z různých koutů republiky i ze zahraničí. Jen minimum jich alespoň náznakem stylově připomíná přívětivé prostředí někdejších horských obydlí. V převážné většině se jedná o sice neosobní a uniformní jakoby přes kopírák, ale moderní, nákladně až luxusně vybavené apartmány splňující vysoké nároky současných hostů s pořizovací cenou vyjádřenou šestimístným až sedmimístným číslem. Maně si vzpomenu na první vlaštovky podnikavců z osmdesátých let minulého století, jak začínali v jedné sklepní místnosti vybavené spartakiádními lehátky poskytovat přístřeší „dederonům" z té bratrské části Německa, vděční za čtyři východní marky za nocleh. Už, už se mi dralo na jazyk téma jak za „komančů" bylo líp. Po zralé úvaze jsem se pokorně vrátil k převážně apolitické linii „Střípků" a zvolil téma přímo duchovní. Proto i titulní ilustrační svatý obrázek s kopií slavného obrazu Diego Velázqueze Korunování Panny Marie uloženého v Museo Nacional del Prado v Madridu.