Freiheit

Omyl. Správně je „Nad Truhlárnou". Nehrajeme si přece na schovávanou, ale na seriózní žurnalistiku byť s historickým námětem plným nepřesností a omylů. Občané svobodští, kteří vědí, jaké je autor kvítko, očekávají v dubnovém čísle novin nejspíš nějakou kulišárnu. Ale ouha! V jistém okamžiku přejde smích i jiné maníky. Přiznávám, že při volbě tématu mě přepadla taková vlna nostalgie, že duben - neduben, řehtat se zrovna nebudem. Kdyby náhodou některý z hostů útulného pensionu „Nad Truhlárnou" zařízeného v rustikálním stylu v duchu svého názvu dřevo kam se podíváš, zatápěl v krbu městskými novinami Svoboda fórum, třeba ho zaujmou obrázky z minulosti objektu. Místní pamětníci pokud jim paměť slouží, si možná rádi zavzpomínají a těm později narozeným nebo „naplaveninám" pár slov z poválečné historie města, ve kterém žijí, snad taky nemůže uškodit. Doloženě od začátku minulého století až do konce druhé světové války byl majitelem domu s původním číslem 52 na svobodském náměstí i s přilehlou parcelou na které postupně vyrostla zmiňovaná truhlárna a několik menších přístavků a kůlen místní rodák truhlářský mistr a malozemědělec Richard Kulbe (1863 - 1937) a později jeho stejnojmenný syn (*1898). Jejich pravděpodobný předek Johann Kulbe (*1780) je jako truhlář ve Svobodě nad Úpou čp. 14 uváděn již při sčítání farníků v roce 1843. V souvislosti s výstavbou nové silnice do Janských Lázní uprostřed Velké války (1916) bylo původní čp. 52 částečně ubouráno. Po roce 1925 byl dům radikálně přestavěn do současné podoby. Po válce byli Richard Kulbe junior s manželkou Bertou rozenou Erbenovou, sedmačtyřicetiletou svobodnou sestrou a třemi malými dětmi, z nichž nejmladšímu byl teprve rok vystěhováni prvním transportem 29. ledna 1946 ve vagonu číslo 21 přes Furt im Wald do cílové stanice Würzburg v americké okupační zóně poraženého Německa. Národním správcem truhlářství se stal zkoušený mistr truhlář Jaroslav Mervart (1904 - 1975) z České Skalice. Ten začal s velkorysou rekonstrukcí zastaralého provozu položením nové dřevěné podlahy a odstraněním transmisí s plandajícími řemeny. Dílnu postupně vybavil novými stroji a hlavně si pořizoval pečlivou fotodokumentaci. Po únorovém puči v roce 1948 si truhlárnu i s problematickým správcem přehazovalo až do roku 1960 několik zřizovatelů. Jmenovitě národní podnik Pramen či Restaurace a jídelny, Krajská správa lesů nebo Ústřední rada odborů alias ROH, jejichž pořadí není podstatné. Začínalo to velkolepými plány a končilo zpravidla soudními spory s neústupným Mervartem. Nebudu zastírat, že to byl můj tchán a fotky jsou z rodinného archivu. Další kapitola začala převzetím budovy tehdejším střediskem Údržba obchodu v Trutnově přejmenovaném záhy na Technicko - opravárenský závod národního podniku Potraviny Pardubice. U toho už jsem byl od příchodu z vojny až do roku 1983 osobně, proto ta nostalgie. Ale to jen tak na okraj.

Aneb sedm genderově nesourodých trpaslíků vyhlíží příchod Sněhurky. Možná, že kdybyste snesli všechny busty a bustičky od Napoleona po Boženu Němcovou, co vám doma na poličkách lapou prach, sehnali byste mnozí do kupy ještě větší hejno. Kouzlo momentálního paradoxu tkví v tom, že takto pohromadě ztrácejí svou dobovou monumentalitu a působí nanejvýš komicky. I když každý jeden sám o sobě mohl být kdysi zbožňovaným idolem, nebo naopak se ocitl v této společnosti čirou náhodou, ne-li nedopatřením. Rád jednotlivé panáčky představím, ať víme, s kým máme tu čest. Začnu-li zeširoka, pak musím zmínit sochaře Ladislava Bittnera, který v poválečné Svobodě nad Úpou v dnes již zaniklé bývalé truhlárně Johanna Gleisnera na pomezí výběžku obce Mladé Buky do katastru našeho města plácal konjunkturální sádrové státníky. V jedné kazetě se obvykle sešli Lenin, Stalin, Masaryk a Beneš v různém provedení - in natura i s jemnou patinou, natření stříbřenkou i bronzem. Svou nadprodukcí stihl v krátkém čase vybavit většinu svobodských domácností a v provozovně jich ještě dost zůstalo, když se tam nastěhoval malíř pokojů Vlasta Korbelář s rodinou.

Ještě v šedesátých letech minulého století, když v truhlářské dílně údržby Krkonošských papíren závod Piette ve Svobodě nad Úpou vládl mistr Josef Prušinovský, byla celá čelní stěna zaplněna různými památkami na původní majitele firmy. Spolu s několika obrazy tam visel i portrét neznámé mladé ženy od tehdy neidentifikovaného autora. Mezi pamětníky se tradovalo, že je to dokonce dcera posledního továrníka Ludwiga Piette - Rivage (1893 - 1977), což pochopitelně nepostrádalo logiku a pan Prušinovský pevně věřil, že mu ji jednou bude moci předat. Sousední vila rodiny Piette musela být podobných věcí plná. Při zařizování úřednických kanceláří pro vedení papírny po roce 1945 se jaksi ideově nehodily, takže končily všelijak. Ze stejného zdroje pochází i populární portrét Prospera Piette - Rivage (1846 - 1928) z pražského fotoateliéru Langhans, který o mnoho let později s velkou slávou předal Prušinovského nástupce Maxa Pauer vnukovi slavného „Otce Krkonoš", Ludwigovi ml. (*1934), který při příležitosti otevření naučné turistické stezky „Via Piette" v roce 2006 přijel poprvé od poválečného vystěhování do rodné Svobody nad Úpou. O dynastii významných svobodských podnikatelů jsem se zajímal dávno před tím a tajemství prozíravě vyfotografované zobrazené dámy mě přitahovalo čím dál víc. Naivně jsem vydedukoval, že by to mohla být nikdy neprovdaná jediná dcera Ludwiga staršího Evelyne (1923 - 1998), užívající snad v dospělosti jednodušší formu jména Eva. V roce 1999 jsem v časopise vyhnaných rodáků z okresů Trutnov a Vrchlabí „Riesengebirgsheimat" ve společenské rubrice objevil blahopřání k jejím narozeninám včetně adresy. Nelenil jsem a do Klosterneuburgu v Rakousku jsem opakovaně poslal dotaz i s fotografií portrétu. Nemohl jsem tušit, že dotyčná je už rok na pravdě Boží. První list přišel zpět jako nedoručitelný a na druhém byla poznámka, že adresátka zemřela. Při pozdějším sestavování rodokmenu rozvětveného starobylého rodu Piette se dostavily první pochybnosti. Srovnáním s fotografií získanou od laskavých příbuzných neshledávalo mé bystré oko ani nejmenší podobnost. Nemluvě o tom, že ač jsem úplný neznalec, zdály se mi šaty na obraze pro dívku narozenou v roce 1923 příliš staromódně upjaté.

Chybička se vloudila. Měl jsem na mysli holky. Ale nechme to tak. Jednak nemám dostatek srovnávacího materiálu, a jak říká můj potomek rovněž důchodce, bylo by to v mém věku krajně nedůstojné. Konec konců i tenhle dvoreček je v mnoha směrech má srdeční záležitost. Jedenáct let jsem tam byl díky mé nejmilejší manželce doma. Vyrostly tam do krásy obě mé ratolesti. Krasavice na snímku je děvenka moje starostlivá, co se vypravila do města pro šafrán a trochu toho zázvoru. Dvorek zvěčnil můj a Havlův dvorní fotograf, kterého je v současné době všude plno protože se mezi tím stal dokumentaristou světové třídy Mistr Bohdan Holomíček. Fenomén české kultury vystavuje momentálně až do konce března průřez svou uměleckou tvorbou v nové velkolepé galerii Centrum současného umění EPO1 v Trutnově - Poříčí. Zároveň mu v prestižním pražském nakladatelství Torst vyšlo další průřezové Album z let 1958 - 1977.

S cizími slovy neradno si zahrávat - čeština je prevít. Některá se dají vyložit na sto způsobů. I bez přehánění - je jich hodně! V tomto konkrétním případě mám na mysli „spojení či vztah mezi myšlenkami, pocity, pojmy, vzpomínkami, vjemy a podobně" viz Slovník cizích slov. Nebo trochu srozumitelněji podle Slovníku současné češtiny - spojení vytvářející se za určitých podmínek mezi psychickými jevy tak, že vybavením jednoho se vyvolá druhý. Tak tedy od Adama. Na vernisáži velmi působivé a poučné výstavy letos 20. ledna v Městském muzeu v Žacléři nazvané „Tváře muklovského Vatikánu" představující příběhy církevních hodnostářů i prostých duchovních, řeholníků a řeholnic pronásledovaných minulým režimem prostřednictvím malovaných portrétů mladé umělkyně Claudi Ondok se mi vybavily útržky vzpomínek na několik dávných setkání s řeholními sestrami. Není žádným tajemstvím politováníhodná skutečnost, že i ve Svobodě nad Úpou byly v 50. letech internovány řádové sestry, nucené pracovat v nejhorších provozech okolních textilních továren. Tři spočívají od roku 1953 na místním hřbitově v hrobce rodiny Schenkendorf. Dojížděl jsem autobusem do Trutnova do školy a častokrát s námi cestovaly „jeptišky" v hábitech do Texlenu v Horním Starém Městě. Přes sto jich bylo ubytováno v bývalé ozdravovně pojištěnců, původně věhlasném hotelu „Kaiserbad" kde byla v roce 1961 zřízena dnes od základů přestavěná lesnická škola. Někdy v pozdním létě roku 2011 při příležitosti natáčení filmového dokumentu „Súď ma a zkúšaj" slovenskou řeholní sestrou Ivicou Kušíkovou, která vystudovala filmařinu, se po mnoha letech několik kdysi mladičkých pamětnic přijelo podívat i na své někdejší „vězení". Forest Gump tehdy odběhl někam jinam, takže jsem zaskakoval. Je o mě všeobecně známo, že své plechové hubě nadarmo nažrat nedávám. Jedné té sympatické stařence jsem nakukal, že si ji pamatuji z autobusu, jak tahala těžkou várnici s polévkou a ještě několik pravděpodobných snadno uvěřitelných zážitků a ta bezelstná čistá duše mi věnovala na památku veršovaný text ranní modlitby sester dominikánek opěvující město své internace. Bylo to velmi dojemné a stydím se ještě teď.

Stále další a další památky na mediálně nejslavnějšího svobodského podnikatele Prospera Piette Rivage se úměrně jeho významu objevují tu v nějaké aukční nabídce, tu v odtajněné sbírce některého sběratele nebo od poslední výstavy opět zaprášené v depozitáři muzea. Jedna velice zajímavá plaketa litá z mosazi s výrazným plastickým portrétem mecenáše a filantropa, který se zaslouženě zapsal do dějin regionu jako „Otec Krkonoš" je s inventárním číslem H 3549 součástí sbírek Krkonošského muzea správy KRNAP ve Vrchlabí. Piette stál mezi zakladateli u jeho začátků a věnoval do muzejních sbírek řadu vzácných exponátů, především starých tisků. Svého času byla plaketa jako zápůjčka vystavena na první komplexní výstavě věnované známé a populární papírnické rodině a jejímu podnikání instalované v Městském muzeu v Žacléři od 3. prosince 2010 do 31. března 2011 pod názvem Předkové a potomci z rodokmenu „Otce Krkonoš" Prospera Piette. Měl jsem tu čest být uveden na plakátech jako spoluautor. Není tudíž pochyb, že jsem si všechny exponáty s úctou osahal. V případě zmíněné plakety mě dokonce s fotoaparátem v ruce načapal „In flagranti" pohotový svobodský reportér Pavel Křivka. Jednostrannou obdélníkovou destičku o rozměrech podle inventární karty 8,8 x 5,6 cm s hlavou mecenáše hledící vlevo nechal zhotovit pro putovní cenu Spolek zimních sportů „Aupatal" jako pamětní plaketu Prospera von Piette. Což se dá vyčíst z německého nápisu frakturou. Nahoře Winter Sportverein Aupatal a dole Wanderpreis - Prosper von Piette Gedächtnis Plakette.

V roce 1964 tahle prapodivná konstrukce ze změti hrubě opracovaných dřevěných sloupů, bidel, tyčí, podpěr, latí, polínek a prkýnek značně nahlodaná zubem času ještě stála. Není to tudíž dílo Martina Rajniše, mága nekonvenční přírodní architektury z tradičních materiálů hlavně však dřeva, skla, kovu a kamene, pověstného od začátku 21. století odvážnými konstrukcemi dřevěných skládaček s minimem spojovacích kovových prvků, zejména rozhleden jako je Bára u Chrudimi, středočeská Závist, maják Járy Cimrmana v Jizerských horách či exotická věž Ester v izraelském Jeruzalémě. Ale i šokující vzducholoď Gulliver, součást Centra současného umění DOX v Praze a především architektova vlajková loď u nás doma v Krkonoších, Nová Česká poštovna Anežka na vrcholu Sněžky, již patnáct let navzdory všem pochybovačům odolávající extrémním horským podmínkám. I naši předchůdci ctili prapůvodní stavební materiál a dokázali ze dřeva vykouzlit s minimálními náklady velkolepé stavby sloužící navzdory sezónnímu využití vystavené drsnému počasí celá desetiletí. V paměti mé generace jsou po krajině rozseté početné triangly z důmyslné trigonometrické sítě vzniklé už za Rakouska - Uherska, vyhlídkové věže a také desítky prvních skokanských můstků z pionýrských dob počátků lyžařského sportu.