Freiheit

V měsíci srpnu léto vrcholí. Vybrat si sklizeň jako téma pravidelných střípků ze svobodských dějin je takzvaně sázka na jistotu když autora nic atraktivnějšího nenapadá a psát o stavění sněhuláků by bylo přece jen dost kách. Aby hned na začátku bylo zřejmé, nejsem si vědom, že by autor úvodního linorytu František Pokorný (1931 - 2004) kantor a amatérský malíř ze Všetat měl jakýkoliv vztah ke Svobodě nad Úpou. Jeho alegorie žní je však velmi sympatická a inspirativní. Zeměpisná poloha našeho městečka už na první pohled vylučuje nazvat ho zemědělským. Opravdových hospodářů na plný úvazek bylo i v minulosti mezi drobnými řemeslníky a obchodníky poskrovnu. Přesto bývaly příkré stráně po obou stranách Úpského údolí rozbrázděny až k horizontu úzkými teráskami s nudlemi políček a luk. Přímo na vrcholu Rýchor ve výšce 1000 m n m jsou zaznamenány více méně úspěšné pokusy o pěstování zemědělských plodin, zejména ovsa a brambor. K většině svobodských domů patřila třeba jen nepatrná výměra pozemků zajišťujících hospodářům aspoň základní potravinovou soběstačnost. Zmíněná terénní situace a rozvoj průmyslové výroby zaměstnávající převážnou část obyvatelstva zapříčinila, že potkat v ulicích opravdového sedláka s koňským povozem s vyloučením lehkých dopravních kočárů bylo jako vidět dvě bílé vrány najednou. Ruku v ruce s tím kráčí i žalostný nedostatek původního obrazového materiálu se zemědělskou tématikou.

Panny u pramene, ženy u kašny, krásky se džbánem - to jsou jen další variace názvů stejného motivu oblíbeného výtvarnými umělci všech věků. Drobnůstka z pozlacené křehké kovové slitiny vykazuje charakteristické znaky historizujícího ztvárnění romantické scénky z osmdesátých let 19. století. Sloužila jako luxusnější provedení středového kování nějaké honosné knižní vazby oproti běžnějším výliskům z mosazného plechu. Na desce rodinného alba fotografií, obecní kroniky či výpravné publikace se mezi podobně zdobenými nárožníky na koženém nebo sametovém podkladu jistě pěkně vyjímala. Mladé krásné ženy nositelky života symbolicky nabírají vodu, prvek důležitý pro jeho udržení. Poetická líbivá kompozice známá v nesčetně obměnách výtvarného umění je rovnocenná bojovým či loveckým scénám mužských hrdinů. V kartonážní dílně bývalého Seidlova papírnictví v rokokovém domě s původním číslem 107 na hlavní třídě podhorského městečka Svoboda nad Úpou, v jehož zdech přespal i sám císař Josef II. z rodu Habsburského byla podobných cetek ještě koncem padesátých let minulého století, kdy dům koupili manželé Dvořáčkovi plná krabice. Postupně je rozebraly děti. Poslední fragmenty nabídla ovdovělá paní Dvořáčková jistému místnímu sběrateli. Ještě je mám schované. Jen „vodomilky" jsem si pověsil na úzký proužek volné stěny nad dveřmi jedné ze svých „truckomůrek". Nedávno jsem tam zase po dlouhé době trucoval...

Nepublikováno

To to letí, milé děti! Už je tu zas ten slastný čas nicnedělání a užívání léta plnými doušky. Bez strašáku diktátu, písemky z matematiky a nedopusť žádný z mistrů Jedi, obávaného zkoušení z chemie. Školní batůžek má dovolenou a legitkám do kroužků skončila platnost. Volají cizokrajné dálky, pobyt u prababičky na vsi, když babička má do důchodu ještě daleko, koupání, cyklotoulky, táboření, rybaření, houbaření, první lásky... A možná také konečně vytoužené chvíle s rodiči. Prázdniny ale nejsou jen čas jurodivého mládí. S koncem školního roku se pootevírají dvířka do dětství i pro seniory dávno škole odrostlé. Alespoň na těch pár pomíjivých chvil třídních srazů, se kterými se zpravidla v červnu „roztrhne pytel". Celý rok skuhrající důchodce obvykle při obdržení pozvánky pookřeje jako by pokropen živou vodou. Z mrzutého dědka je na jeden večer náhle zase ten milý veselý společník jako před lety. Pajdavá bába v teplákách sledující už jen zlevňovací akce v supermarketech je mávnutím kouzelného proutku za dámu. Dokonce se rozvzpomene na taneční kroky dávného tanga a světe div se mladému číšníkovi nechá tučné zpropitné. Už to těšení prý za to stojí. Alespoň u těch mladších ročníků. A těch otázek v duchu a očekávání. Jestlipak bude mít Maruna pořád ten šílený přeliv jako před pěti lety? A co Franta, kdo ví, jestli už shodil to pivní panděro? Honza se zase bude určitě vytahovat s novým bourákem a nejspíš i mladou „přítulkyní". Andula už má jistě další vnouče. A třídní krasavice Tereza, bože můj jak jsme jí všichni kluci bez výjimky nadbíhali. Košem dostali i ti nejvyhlášenější svůdníci. Nakonec prý žila s tou šedou brejlatou myší z béčka, co si nemůžu vzpomenout, ani jak se jmenovala. Prý dokonce přiletí i Mirek, který po osmašedesátém emigroval až do Austrálie. S přibývajícími léty ubývá furiantského kasání a převládají stesky na neduhy a choroby. A hlavně ubývá účastníků. Vím to z vlastní zkušenosti. Když jsem byl v hloubi minulého století ještě v produktivním věku, tak se mí přátelé často divili, proč my absolventi zvláštní školy nikdy nemáme žádný sraz. Jednoduchá odpověď, holenkové. Většina spolužáků byla zaneprázdněna vysokými funkcemi ve státním nebo stranickém aparátu. Poprvé jsme se sešli po padesáti letech od ukončení povinné školní docházky. Pravda, trochu jsme se picli a v alkoholovém opojení si svatosvatě slíbili, že teď už se budeme scházet každý rok. Nevědomky jako většina umělců antichartu jsem podepsal, že to budu každoročně 20. června svolávat. Stále to poctivě plním, ale poslední tři roky už jsem tam byl sám.

Alespoň amatérské astronomické pozorování od nás z obýváku má v tomto případě jasno. Nastává letní slunovrat! Letos jako obvykle 21. června. A už to jde z kopce nejen s námi, ale i se sluníčkem. To divadlo má za sebou miliony repríz a stále je důvodem k oslavě. Stačí jediná kapička zelené keltské krve v žilách a je to tam otištěno jako QR kód. Nejkratší noc roku je magická a slavili ji Keltové, Slované i Pohané dokud jim ji nevyfoukli křesťané s nastrčeným svatým Jánečkem. Poslední doutnající uhlíky slavnostních ohňů zapalovaných odpradávna k uctění přírody, slunce, života a síly zašlapal na dlouho v našich zeměpisných šířkách bolševik. Zajímavý doklad o slavení slunovratu původními obyvateli Krkonoš ještě v první polovině minulého století mi kolegiálně a nezištně poslala paní Emilie Svobodová z Mladých Buků. Je to česky psané policejní hlášení o průběhu slunovratových slavností Německého svépomocného spolku z Mladých Buků datované do roku 1925. Listina je uložena v SOkA v Trutnově ve spolkovém fondu obce Mladé Buky. Společenský život sousedních obcí se navzájem prolínal, a protože se podobá tomu ve Svobodě nad Úpou jako vejce vejci, „nakopla" ve mně další souvislosti takže ji s laskavým svolením badatelky rád okomentuji. Německý živel v pohraničí se krátce po první světové válce stále ještě vzpouzel ustavení samostatného Československa. Dnes chápeme, že oprávněně. Každopádně vláda mladé republiky si jakékoliv jiskérky odporu pečlivě hlídala, což vyplývá zřetelně i z citovaného zhodnocení slavnosti s předpokládaným bujarým průběhem. Lejstro je plné úředních razítek, avšak podstatné je, že vrchní strážmistr Watzek z policejní stanice číslo 21 v Mladých Bukách 26. června 1925 melduje na Okresní politickou správu v Trutnově následující: „K příkazu číslo 22 400 ze dne 17. 6. 1925 oznamuji, že povolená slavnost slunovratu spolku „Deutscher Gehilfsverein" v Mladých Bukách byla konána dne 20. června 1925 na kopci zvaném „Vorwerkshöh" za účasti asi 250 osob. Průvod se konal s hudbou od hostince Josefa Baudische v Mladých Bukách číslo 275 až na shora uvedenou vyvýšeninu. Po proslově jednatele spolku příručího Gustava Baudische bytem v Kalné Vodě obec Mladé Buky, jenž mluvil o významu slunovratu, odebrala se polovina účastníků domů a část do blízkého výletního hostince Julia Peschkeho v Antonínově údolí obce Mladé Buky číslo 141. Při odbývání slavnosti nebyl veřejný pořádek porušen. Razítko, podpis."

„Na Jóžina z bažin, koho by to napadlo..." deklamuje ve svém největším hitu zapřisáhlý monarchista Ivan Mládek, aniž by tušil, že tutéž otázku evokuje v mé mysli i jistá Jožina. No vážně - koho by napadlo, že Josephina Amon, Josefine von Bohr a Josefina Clanner von Engelshofen jedno jsou? Zejména, když písemné anály u ani jednoho z těch jmen informacemi nijak nehýří. S příjmením Amon se „Pepina" nepochybně narodila. Budoucí umělkyně, užívající po většinu života formu „Josefina" přišla na svět podle jednoho zdroje bez záruky 25. srpna 1845 ve Vídni jako Josefa Margaretha, nemanželská dcera Margarethy Amon původem z Prahy. Stejný zdroj uvádí, že zemřela 2. ledna 1925 v Badenu nedaleko Vídně. Den a měsíc je v obou životních datech výsledkem experimentální spolupráce s „inteligencí z jiné dimenze" a nelze jej doložit. Údajně v roce 1862 přivedl tehdy sedmnáctiletou Josefinu do svého domu jako pradlenu významný rakouský malíř a průkopník fotografie Rudolf von Bohr (1818 - 1872) z Vídně s nezaviněnou kaňkou na dobrém jméně. Papínek Peter rytíř von Bohr původem z Lucemburska (1774 - 1846) si vysloužil důstojnické ostruhy během francouzské revoluce v Paříži. Posléze to byl nejen vysoce postavený rakouský podnikatel a bankéř, spoluzakladatel První rakouské Spar - Casse a otec myšlenky na založení Dunajské paroplavební společnosti. Rovněž majitel panství a zámku Kottingbrunn a tří domů ve Vídni, osobní přítel Metternicha i císaře Františka I. Díky svému malířskému talentu ale také nejznámější penězokaz 19. století, odsouzený i s manželkou k trestu smrti provazem změněným na dlouhodobý pobyt v žaláři, kde po dvou letech zemřel. Josefina Amon žila s jeho nejmladším synem Rudolfem von Bohr asi od roku 1866 jako družka. Krátce před porodem společného děcka se vzali. Syn Ludvig ještě téhož roku zemřel a krátce po něm koncem roku 1872 i jeho otec Rudolf. Manželství trvalo necelý rok.

Jen velmi zřídka se přihodí, že unavené štěstí nějakým nevysvětlitelným omylem usedne i na má bedra. Třeba když mi nějaký dobroděj pošle autentickou fotografii z nedávné historie našeho města. Zejména portrétní nebo skupinové snímky nedávných pozapomenutých spoluobčanů jsou jako tuplovaná dávka adrenalinu pro povznesení mysli samozvaného badatele. To se v naší kanceláři hnedle lepší kafe vaří. Jenže ouha! Lidská paměť je jak známo uzpůsobena především k zapomínání. Úměrně k odstupu od zobrazené události se rozbíhají čím dál pomaleji selhávající kolečka kdysi tak pečlivě seřízeného soustrojí, kterému optimisti vznešeně říkají mozek. Když se zadrhnou, nezbývá než žhavit dráty, jak my pamětníci ještě stále ze setrvačnosti říkáme i bezdrátové komunikaci. Málokdy vystoupí z inkognita všichni zvěčnění „účastníci zájezdu". Ale když se to podaří a na konci klopotné cesty k výsledku zabliká zelené světýlko stoprocentní úspěšnosti, to je potom radosti. To je euforie! To je extáze! Totální kulminace slasti. Přímo stařecký orgasmus. Ten slastný pocit být zase jednou na této mezi vítěz, ten se nikdy neomrzí.

Ještě jsem se nezbláznil, ani nehodlám psát další ódu na mého báječného dědu. To jsem jen čirou náhodou objevil svůj „zálesácký" zápisníček z dětství a v něm Morseovu abecedu, která mi nikdy moc nešla ani se všemi mnemotechnickými pomůckami. Takto zapsaný akustický vjem po sobě jdoucího dlouhého, krátkého, dlouhého a krátkého tónu, pro který se vžilo jako mnemotechnická pomůcka slovo cí-lov-ní-ci, jehož význam nám tehdy unikal v morseovce čárka, tečka, čárka, tečka je převedeno do srozumitelné latinky obyčejné písmeno cé. Morseovkou bych se čistě hypoteticky mohl mnemotechnicky psát: „Tón-ó náš pán-Náchod-dálava-akát". Ale nepíšu. I když jakýs takýs smysl to docela dává. Jednou z mých tak zvaných druhých odborností na vojně byla i funkce radisty, takže mě ovládání morseovky neminulo. Odřené uši s jakými jsem vypadl od zkoušek, cítím ještě dnes. Už dávno se nemodlím Andělíčku, můj strážníčku, ale kdykoliv přijde řeč na dodnes i přes současné vynálezy, mobily, internet a kdoví co ještě v nouzi nejvyšší užívaný staletý zázrak dorozumívací techniky, mám nutkání pokleknout a šeptat - Samueli Finley Breese, odpusť. Ve výcviku jsme však používali přenosné fonetické radiostanice RM 31 s ručně poháněným dynamem a třemi muži obsluhy s přezdívkou „Vidím tě dobře, neslyším vůbec". Tolik na úvod k dnešní sérii fotografií nejen svobodských děvčat z radistického kroužku ZO Svazarm blahé paměti někdy z druhé poloviny šedesátých až sedmdesátých let minulého století. Přinesl mi je můj dvorní dobroděj, tenkrát zapálený radioamatér a instruktor těch mladých krasavic, dobře známý a stále činorodý všeuměl Pepa Čermák. Bohužel s jeho obvyklým dodatkem, že si nic nepamatuje, nikoho kromě vysílačky a radistických pomůcek nepoznává, neví, kdy to bylo a není-li v terénu nějaké jasné vodítko, tak ani kde. Je to už přece jenom starší pán, tak je to celkem omluvitelné. Jen u titulní fotografie od kapličky u Holubova statku na Matčině louce nad kostelem si je prý jistý. Podle jeho slov to jsou zleva Maruška Levková, Slávka Teichmanová a o pár let starší Marta Portychová. Radioamatéři se prý původně scházeli v bývalé tiskárně ve dvoře čp 442. Spolužačky Levková a Teichmanová opustily místní osmiletku v roce 1963 a koncem roku 1964 se Teichmanovi z autodílny odstěhovali do Úpice. Tak nevím...