Freiheit

Kniha je stále ještě nejlepší přítel člověka a věřme, že ani s překotným vývojem digitalizace textů se na tom nic nezmění. Zato majetnická značka exlibris, starší než knihtisk, objevující se již ve středověkých rukopisných kodexech, se z přídeští knih stěhuje dnes stále častěji do sběratelských sbírek. Slovo pochází z latiny a znamená doslovně „z knih". Ve tvaru ex libris nebo exlibris bývá vytištěno na malém ozdobném lístku se jménem, monogramem, erbem či jiným výtvarným motivem vyjadřujícím vztah majitele ke knize. Zpočátku je používali především panovníci, šlechta a kláštery. Jejich autory byli přední výtvarníci své doby od Albrechta Dürera, Lucase Granacha až po naše české umělce Josefa Mánesa, Mikoláše Alše, Alfonse Muchu či Maxe Švabinského. Od konce 19. století se alespoň v českých zemích stává exlibris nejen rozšířenou zálibou kulturně smýšlejících jednotlivců, ale stále častěji i objektem sběratelského zájmu. Výtvarná dílka současných malířů a grafiků, Karla Beneše, Vladimíra Suchánka, Josefa Lieslera, Vladimíra Komárka nebo Ludmily Jiřincové si už dnes vlepuje do knih málokdo. Zato mezi sběrateli těchto miniaturních grafických listů, kteří se dokonce organizují ve Spolku sběratelů a přátel exlibris už od roku 1918 se s nimi čile obchoduje. Stejně jako s podobnými grafickými miniaturami, jimiž jsou přání k Novému roku, tak zvané „péefky". Pokusím se čtenářům představit malý a zcela náhodný vzorek exlibris se vztahem ke Svobodě nad Úpou a jejímu nejbližšímu okolí ať již obrazovým námětem nebo bydlištěm majitele či autora.

Je léto, čas dovolených, cestování a poznávání nových krajů. I přes klasické „všude dobře, tak co doma?" ale ani mnoha místním rodákům, přesvědčeným, že znají své město jako ty příslovečné „staré boty", jistě neuškodí seznámení s názvy částí, míst, koutů a uliček staré Svobody nad Úpou. Nebojte se, že vás na pomyslné procházce budu zatěžovat původními německými názvy, z nichž mnohé ani přeložit nejdou. Jako mnoho podobných míst v údolích vodních toků rozdělovala základní orientaci našeho městečka řeka Úpa. Její pravobřežní část byla tak zvanou Zimní stranou a levý břeh Letní. Jiným dělítkem bylo náměstí. Historická část směrem ke kostelu bylo Dolní město a od radnice na sever Horní. Páteřní komunikace, dnešní ulice 9. května, byla prostě jen Hlavní.

Jaro se překlápí do léta a před těmi nejšťastnějšími z nás jsou úúúžasné dva měsíce prázdnin. Pro ostatní je to dobrý důvod zavzpomínat nad zažloutlými fotografiemi na dávná školní léta. Za více než půl století od doby, kdy se ve Svobodě nad Úpou vinou poválečných událostí vyměnila převážná část obyvatelstva, navštěvovaly místní školu početné generace žáků. Ti první, kteří zasedli do dřevěných škamen svobodské „alma mater" po skončení II. světové války, nesou v tom lepším případě na svých bedrech už devátý křížek. Téměř v každé rodině je tak alespoň někdo, kdo zná vnitřní prostory několikrát přestavěné školní budovy z vlastní zkušenosti. Také památečních fotografií nastoupené třídy s třídním učitelem by každý doma našel jistě celou řadu.

Fotografie nalezená v rodinném archivu potomků slavné papírenské firmy Piette zachycuje Prospera Piette - Rivage (1846 - 1928) ve zralém věku a jeho milovanou manželku Rosu. Představuje nejvýznamnější osobnost Svobody nad Úpou v čase životního bilancování. Při ohlédnutí zpět musel tento úspěšný podnikatel, mecenáš a propagátor Krkonoš, čestný občan města a šlechtic v tom pravém smyslu slova, pociťovat uspokojení. V místě, kam přišel z dalekého Lucemburska, navázal na průkopnickou činnost svého otce Prospera P. seniora. Výrobu v továrně se zachovanou bílou fasádou členěnou okny s typickým ostěním z červených cihel dynamicky rozvíjel. Ještě za svého života téměř v osmdesáti letech předal bez obav z budoucnosti vedení podniku stejně založenému a odborně dobře připravenému synovi Ludwigovi. Jemné papíry s obchodní značkou mořské vlaštovky a iniciálami PP v zobáčku byly známy daleko za hranicemi a nesly pohádkové zisky. Přesto nepatřil k nenáviděným zbohatlíkům. Především lidumilné skutky mu zajistily nehynoucí slávu a vzletný titul Otec Krkonoš.

Uvelebeni v pohodlném čalounění svého ferrari, bavoráku, škodovky nebo nějakého čilého „japončíka" (každý podle velikosti vášně a naditosti kapsy) si už ani nedokážeme představit drkotání na kozlíku za koňským spřežením po prašných cestách nedávné minulosti. Mnozí si rozmanité povozy bez burácejících motorů pamatujeme aspoň z dětství. Nejmladší generace už jen z pohádek a filmů pro pamětníky. Technický pokrok uhání kroky mílovými a během posledního století trumfnul zaběhnutý pořádek věků předešlých. Dnes už lze tažná zvířata při práci - a nebyli to vždycky jenom koně - vidět jen sporadicky, pokud vyloučíme jezdecký sport, který se s těžkou dřinou formanských, důlních, pivovarských, vojenských a samozřejmě zemědělských koní nedá srovnávat. Jen si vzpomeňte na statné valachy pendlující s nákladem mezi papírnami a nádražím či zapřažené v alegorických vozech poválečných 1. májů, bujné vraníky klusající s lehkými bryčkami posledních sedláků nebo trpělivé a odolné huculy z horských bud, oddaně čekající na své věčně podroušené vozky před hospodou Na Peci, než je nahradily rolby a sněžné skútry.

Několik starých fotografií davů v ulicích a na náměstí maně vyvolává odezvu na první verš refrénu zprofanované písně Jana Wericha, Jiřího Voskovce a Jaroslava Ježka, provázející kdysi tak úspěšnou Baladu z hadrů na scéně Osvobozeného divadla. A člověka vzápětí napadne, že to většinou věští pěkný průšvih. Zástupy lidí pochodujících v sevřených formacích městem znamenaly i v poklidném provinčním městečku, jakým byla Svoboda nad Úpou v první polovině minulého století, zpravidla nějaký zlomový dějinný okamžik. Tak připněte fangličku a pojďte se mnou na malý pomyslný exkurs po Haupt Strasse a na Marktplatz, eventuelně Třídou maršála Stalina na náměstí Svornosti. A pokud vám úsměv trochu ztuhne ve tváři, nekruťte hlavou - takoví jsme byli.

V nejbližším okolí Svobody nad Úpou byla v minulosti spousta zajímavých míst, která se stala cílem svátečních vycházek. Ať už šlo o vyhlídkový bod, příjemnou procházku starobylým stromořadím nebo drobné světské i sakrální stavbičky, památný strom či jen kout s vlastním tradovaným tajemstvím. Krajina se však neustále proměňuje. Někdejším dalekým výhledům brání vzrostlý les, aleje jsou pokáceny, cestičky zarostlé křovím a mnoho drobných stavebních památek ohlodal zub času nebo zanikly úplně. Vznikly nové výletní cíle, ale mnoho jich není.