Freiheit

Nastávající čas adventní je i pro bezvěrce výzvou k pozastavení v životním kalupu, srovnání myšlenek a snad i vzpomenutí na plejádu postav, které jsme během let mohli potkávat ve svobodských ulicích. Vánoce jsou sice svátkem především těch nejmenších a dnešní zveřejněná fotografie by se stejně dobře hodila již před měsícem k připomenutí památky zesnulých. Já ji však věnuji „pod stromeček" těm nemnoha dosud žijícím příslušníkům první generace osídlenců, kteří si po letech válečných útrap zvolili Svobodu nad Úpou za svůj nový domov.

Vtíravá melodie refrénu známé písně mi mnohokrát naskočí v mysli, když si s téměř každodenní pravidelností vykračuji ráno kolem deváté nejhlavnější svobodskou ulicí, honosící se kdysi dokonce názvem třída. Bohužel Stalinova, kterýžto název dlouho nevydržel a vsadím poslední pětku, že mnozí spoluobčané ani netuší, že se již řadu desetiletí jmenuje ulice 5. května. Obvykle se tam sejdeme všichni čtyři, ale jsou chvíle, že jsem mezi štrůdlem zaparkovaných automobilů jediný pěšák.

Centrální část Svobody nad Úpou, zahrnující náměstí Svornosti a do něj ústící hlavní komunikaci, dnešní ulici 5. května, byla už v „dřevních" dobách zastavěna roubenými měšťanskými domy s vysokou, ve většině případů svisle bedněnou, gotizující lomenicí, nesenou tesařsky zdobenými sloupy podsíní, situovanými osou střešního hřebene kolmo na veřejný prostor. Jednotlivé domy stály těsně vedle sebe, řidčeji odděleny jen úzkou uličkou, takže jejich nestejně hluboká podloubí tvořila souvislý chráněný koridor. Tradiční uspořádání přízemí s chlévy, nebo později řemeslnými dílnami a obchůdky směrem do ulice a obytnou částí do dvora či zahrady, bylo po staletí téměř neměnné. Stejný typ, jaký tvořil jádro městečka v době jeho založení v polovině 16. století, se vzhledem k jistému konzervatismu původního německého obyvatelstva stavěl znovu i při obnovách domů po početných požárech až do začátku 19. století.

Přísloví, co Čech, to muzikant, jistě nevzniklo náhodou a nejsou tak daleko doby, kdy ovládat hru na nějaký hudební nástroj patřilo k dobrému tónu. Mnohdy to znamenalo totéž, co „druhé řemeslo". Dobrý muzikant se uplatnil vždycky. To jen během několika posledních generací, kdy se s rozvojem záznamové techniky line reprodukovaná hudba ze všech koutů, se z nás stali v tom lepším případě pasivní posluchači. V tom horším pak naprostí ignoranti, pro které je jakákoliv hudba jen zvukovou kulisou, hlavně když je nahlas. Ani ve Svobodě nad Úpou tomu není jinak. A přitom ještě v polovině minulého století se bez živé hudby neobešla téměř žádná společenská událost. Množství různých kapel nebo jen narychlo seskupených part muzikantů vyhrávalo nejen k tanci. Břeskná dechovka provázela slavnostní průvody, kterých bylo v tehdejším režimu nepočítaně. Po těch se jistě nikomu nestýská, je to jen konstatování. Komornější sestava provázela nebožtíky na poslední cestě (i to patří k životu). A kytaru, mandolínu nebo banjo dokázal vzít do ruky pomalu každý druhý tramp.  

Svobodská píseň domovská 

V dobách kdy slova rodina, domov, vlast nebyla jen prázdnými pojmy a příslušnost k nim měla svou váhu i bez okázalého patriotizmu a hurá vlastenčení, dokázali se k nim lidé hrdě hlásit a s určitou vážností chovat. Pyšní na dílo svých otců ctili odznaky sounáležitosti s rodnou zemí, s místem svého bydliště i zájmového kolektivu. Atributy jako státní znak, vlajka nebo hymna byly nedotknutelné. Ale i téměř každá profesní či společenská organizace nebo spolek měly své heslo, znak, kroj, prapor a chorál. Nic na tom nemění, že naši předchůdci se po staletí hlásili k německé národnosti - své cítění vyjadřovali stejně jako naši pradědové u Mladé Boleslavi nebo kolem Kolína.

Sběratelská havěť se dělí na bezpočet druhů a poddruhů. Poměrně silnou skupinou jsou sběratelé odznaků všech typů, ať už tyto většinou plechové otisky historie sbírají všeobecně, nebo se specializují na přesně vymezený úzký okruh zájmu, jako jsou odznaky vojenské, sportovní, spolkové, heraldické a mnoho a mnoho dalších. Taková patriotická sbírka s námětem Svobody nad Úpou napříč žánry by mohla být velmi poučným dokladem nejen o vkusu doby jejich vzniku, použitých materiálech a oblíbených činnostech našich předků, ale mnohdy i vzácnou kolekcí uměleckých artefaktů. I když současná doba výrobě nových odznaků nepřeje tak, jako minulá století, stále ještě vzniká množství odznaků a odznáčků všech druhů a velikostí. Bohužel, tak jako ve všem, jsou jen „na jedno použití" a tomu odpovídá i jejich provedení. Právě proto nás okouzlují honosné smaltované kusy z 19. století i plecháče z kvalitního kovu ražené z nákladně ručně vyráběných raznic daleko víc, než umělohmotné barvené tisky zalité pryskyřicí z posledních desetiletí. Ze sběratelského hlediska však mají všechny své místo v kolekci svobodských památek.

Výtvarných děl s námětem svobodských dominant nebo naopak poetických zátiší od význačných umělců, ale i těch regionálních nebo úplně neznámých, není přespříliš a většina jich je z početných reprodukcí notoricky známá. Do omrzení opakovaný průhled hlavní ulicí směrem k náměstí, který v moderní době okopírovala řada fotografů, ta fotogeničtější radniční strana náměstí a svého času poslední dřevěnky z původní městské zástavby, se zřejmě malířům samy nabízely. Uvedený výběr není ani reprezentativní ani úplný. Určující byla pouze dostupnost. Třeba se mezi čtenáři najde nějaký šťastný majitel dalšího svobodského obrázku a svolí s jeho zdokumentováním.