Freiheit

Panství Vlčice, spravované od konce 14. století až do pobělohorských konfiskací vladyckým rodem Zilvárů z Pilníkova, kteří se později psali též z Vlčic nebo ze Silbersteinu, tvořilo od prvopočátků nedílnou součást Trutnovského manského kraje. Na severu zasahovalo vysoko do hor, do těsného sousedství „hřebenových" držav krkonošských pozemkových majitelů. V oblasti Janských Lázní se přímo dotýkalo Černé hory, jedné z nepřehlédnutelných krkonošských „tisícovek". Poslední z více než dvousetleté generační řady Zilvárů, prvně připomínané Ješkem v roce 1388, byl Adam III., odsouzený v roce 1622 za účast na stavovském povstání ke ztrátě statků a vypovězení ze země. Panství připadlo generalissimovi Albrechtu z Valdštejna, který je připojil ke svému Frýdlantskému vévodství a v roce 1627 pronajal na 30 let císařskému plukovníkovi Danielu Hebronovi. Po jeho smrti prodala vdova roku 1638 vlčické statky vévodovi Jakubu Weiherovi z Marienburgu, jemuž byl císařským rozhodnutím z roku 1650 majetek nadále ponechán jako zpupný. Jeho dcera Cecílie Eleonora, v jejíchž žilách kolovala po matce také krev slezských magnátů Schaffgotschů, se provdala za hraběte Breunera, císařského komoří a osvědčeného generála původem z Nizozemí.

Nejviditelnější polistopadovou proměnou Janských Lázní, v době ne tak dávno minulé poněkud zaprášené perly Krkonoš, srovnávaných pro jejich ideální polohu a výstavnost budov s alpským lázeňským letoviskem Bad Gastein, je rozzáření většiny objektů, které se vylouply z léta kritizované totalitní šedi a oprýskanosti. Nutno přiznat, že tento proces započal již v 80. letech minulého století s přestavbou centra střediska. Estetické povědomí několika generací, mrzačené „panelákovou kulturou", kdy kultivované prostředí začínalo v mnoha případech až za dveřmi jednotlivých bytů, rychle přijalo letitou zásadu, že stejně jako šaty dělají člověka, výraz domu podtrhuje fasáda. Vlivem dějinného vývoje se ve městě vzájemně prolíná řada stavebních slohů a nespočet barevných kombinací i použitých materiálů, jejichž citlivá obnova je přímo závislá na kvalitě řemeslných prací. Zkušený zedník si musí poradit se zasolením omítek i jejich hydrofobizací, stejně jako s výrobou šablon pro rozmanité prvky štukové výzdoby. Mistr truhlář by zas měl zvládat i soustružení, řezbářství a volbu vhodných nátěrů. Mnoho nově opravených fasád na takové „fachmany" očividně štěstí mělo.

Odvěkou touhu člověka vydrápat se na kdejaký vrchol, pohání do značné míry i vidina dalekých rozhledů. Krkonoše se svým majestátním nadhledem nad ostatními českými pohořími vyhlídkovými místy doslova plýtvají. Klasické rozhledny by však paradoxně snadno spočítal na prstech jedné ruky i dlouholetý pracovník na pile. Od prvního ledna 1998 slouží veřejnosti nová rozhledna s čarokrásným kruhovým výhledem na Černé hoře. Po šumavském Poledníku je i nejvýše položenou rozhlednou v České republice a stále ještě i jednou z nejmladších rozhleden u nás. I když ... V její nosné konstrukci, přiznávající hrdě technický charakter stavby, poznávají pamětníci neomylně stožár někdejší první lanové dráhy v Čechách z roku 1928.

Kresba Oskar Teimer

Maria Eduard Prosper Piette de Rivage (1846 - 1928) syn zakladatele svobodské papírny Prospera staršího z Vieil - Salmu v Lucembursku, vzdělanec a humanista, ale také úspěšný výzkumník a podnikatel, pokračovatel rodových tradic výrobců papíru, si označení „Otec Krkonoš" opravdu zasloužil. Patřil k významným osobnostem své doby a stopy jeho činnosti nalézáme dodnes na mnoha místech regionu. Jako spoluzakladatel a dlouholetý pokladník Krkonošského spolku, který nezištně a všestranně podporoval, má velký podíl na propagaci a rozvoji turistického ruchu v Krkonoších. Bez jeho pomoci by nevycházel spolkový časopis „Krkonoše slovem i obrazem", ani řada turistických map. Výrazně přispěl k rozhojnění sbírek vznikajícího Krkonošského muzea ve Vrchlabí i k činnosti mnoha dalších společenských a zájmových organizací, jichž byl členem. V srpnu 1891 po něm byla pojmenována část České cesty od Kotle ke státní hranici s pamětní deskou u pramene Labe. Pro své sociální cítění a péči o zaměstnance i jejich děti byl nazýván též krkonošským Owenem. Čestný občan Svobody nad Úpou i Maršova I., c. k. komerční rada, byl v roce 1898 povýšen císařem Františkem Josefem I. do šlechtického stavu. Bronzová pamětní deska věnovaná Krkonošským spolkem je dílem významného trutnovského umělce Emila Schwantnera.

In: Veselý výlet 24/2005; Naučná stezka "Via Piette"

Stopy bájných Wikingů nalézáme daleko od jejich domoviny, především díky jejich námořním výbojům. Poselství přes propast času lze kupo­divu najít i v Krkonoších. Dřevěný kostelík Wang v Horním Karpaczi na polské straně hor, má svůj domicil na dálném severu, na břehu stejnojmenného jezera u města Grindaheimu v jižní části norské pro­vincie Valders. Jeho původ sahá nejméně do 12. století, do doby ví­tězícího křesťanství. Podobných současníků bylo v Norsku na čtyři sta. Do dnešních dnů se jich zachovalo pouhých třicet. Stejně jako většina chrámů ve Skandinávii se v 16. století stal svatostánkem protestantským. Kolem roku 1840 již malý a zchátralý nestačil počet­né obci farníků a ti se rozhodli jej prodat a postavit nový. Zvláště, když o něj projevil zájem profesor drážďanské akademie Jan Kristián Dahl. Jako norský rodák jej chtěl znovu postavit v zámecké zahradě v Oslo - historie se však stále opakuje - nenašel investora. Poda­řilo se mu ale pro záchranu vzácné památky nadchnout milovníka umě­ní, pruského krále Fridricha IV.

Stává se již dobrou tradicí pozvat čtenáře na návštěvu k našim severním sousedům do polských Krkonoš. Nejbližší cíl jednodenních pěších výletů jsou Kowary, starobylé městečko proslavené hornic­tvím a hutnictvím železa. Výzva platí i pro majitele dopravních prostředků, kteří chtějí poznat trochu víc než jen benzinová čer­padla a centrální tržiště. Pohraniční přechod na Pomezních Bou­dách /Przelecz Okraj/ je pro pěší, cyklisty a osobní automobily do 3,5t otevřen denně. Ti na kolech profrčí po klikatící se asfaltce do Kowarského sedla, na obchvatu vyvádějícím motoristy dál k Jelení Hoře zahnou za novou benzínkou doleva kolem vyhlá­šené továrny na "perské" koberce a u mostu přes říčku Jedlicu opět doleva na parkoviště za radnicí. Na tachometru přibude zhru­ba 10 km.

Vyznavačům mototuristiky, přijíždějícím do Krkonoš vlastními auty, se přímo nabízí obohacení svých zážitků o výlet do Polska. Jedním z klíčových námětů, na který stačí půlden v itineráři, je návštěva hradu Chojník, s nejkrásnějším kruhovým výhledem na téměř velehorské panorama severních svahů Krkonoš a do Jelenihorské kotliny. Z vý­chodní části hor je ideální přejet hranice přes Pomezní Boudy - Przelecz Okraj, ale pozor, hraniční přechod je jen pro pěší a osobní automobily. Asfaltová silnička prudce klesá ostrými serpentinami do Kowarského sedla, kde se napojí na bývalou "cestu hladu" z Kamenné Hory do Kowar. Za bochníček chleba denně ji v době odbytové krize textilních výrobků v roce 1855 stavěli hla­dovějící domácí tkalci z širokého okolí a pruský stát touto nouzo­vou akcí mnohým zachránil život. Dnes je tu nová široká asfaltka, po které dojedeme do staré hornické osady Kowary s výstavnými měšťanskými domy z 18. stol, zajímavou klasicistní radnicí a milým připomenutím domova v podobě sochy českého barokního světce Jana Ne­pomuckého z r. 1725. Náš cíl je však jinde. Po odbočení vlevo pro­jedeme rázovitými osadami Ściegny, Milków a Sosnówka. Sotva stačíme vychutnat kontrast okolní krajiny, kdy vpravo se rozprostírá širo­širá rovina s aglomerací Jelení Hory v mlžném oparu obzoru, posetá rybníky a vlevo se vypínají strmé srázy krkonošských velikánů, do pozdního jara, ale mnohdy i v létě věnčené zbytky sněhu, svou mo­hutností tolik odlišné od domácích kopečků, vyhoupne se v dáli před námi charakteristická silueta.