Freiheit

Medvěd jako heraldická figura je hojně rozšířen v erbech šlech­tických rodů zemí Koruny české. Také na později vzniklých zna­cích měst, najdeme hnědého huňáče poměrně často. V dobách, kdy erby vznikaly, pobíhaly živé předlohy symbolu neohrožené bojov­nosti i v hlubokých hvozdech Krkonoš. Svědčí o tom nejen množ­ství místních názvů jako Medvědín, Medvědí důl, Medvědí potok /a sem lze zařadit i původní název Žacléře - Bärenstadt a snad i Bernartic - Bernsdorf, odvozené od německého Bär = medvěd/, ale i faktický nález kosterních pozůstatků pravěkého medvěda, objevený v minulém století v Medvědí jeskyni u Svobody nad Úpou. Není tedy divu, že se objevil ve znaku několika krkonošských měst. Realistické ilustrace pověsti na znacích Lánova u Vrch­labí a Vysokého nad Jizerou, z nichž ta druhá o uhlíři Pavlatovi je díky Aloisi Jiráskovi a jeho Starým pověstem českým vše­obecně známější, vypovídá o věčném střetu člověka s divokou pří­rodou. Znak Rokytnice nad Jizerou je spravedlivě rozdělen na čtyři díly pro dřívější pečetní znamení původních čtyř vesnic, z nichž městečko vzniklo. Medvěd je tu ve společnosti horníka, ovce a lišky. Také znak Žacléře má svůj původ nepochybně ve staré měst­ské pečeti z dob, kdy se ještě město jmenovalo Bärenstadt a název Žacléř patřil jenom zámku. Heraldici rádi užívají obecných fi­gur nejen k vyjádření vlastností a symbolů, ale též jako mluvící znamení. Žacléřský znak v současné podobě pochází nejspíš z minu­lého století a je "čitelný" i pro mírně zasvěceného laika. Příčně dělený štít, v jehož horní polovině je vztyčený hnědý medvěd se zlatým obojkem mezi dvěma jedlemi přirozené barvy v modrém poli, má ve spodní polovině červenou cihlovou zeď s bílým spárováním. Na ní jsou umístěna zkřížená hornická kladiva, černá s hnědými topůrky, mlátek je vlevo navrchu. Mimo to, že v postavě medvěda je jednoznačně zakódován německý název města, lze jej vykládat i tak­to: Medvěd i stromy znamenají divokou okolní přírodu, dle zlatého obojku člověkem podmaněnou. Cihlová zeď značí město a hornické nářa­dí jeho dlouholetou tradici. Podobnou tradicí byl až do našich dnů doručen krásný odkaz heraldiky - nauky o znacích a erbech, který je zároveň výzvou obcím, které svůj znak dosud nemají.

In: Veselý výlet 8/1996

Jen málo osobností v dějinách českého národa dosáhlo takového světového věhlasu, jako pobělohorský exulant Jan Amos Komenský. V klikaté spleti jeho životních cest na mapě Evropy 17. století opředené dohady, nejasnost­mi i výmysly, jsou některé pevné body. Jedním z nich je Žacléř. Tady opustil svou vlast cestou z Horní Branné do Lešna v únoru 1628, aby se již nikdy nevrátil. V bohaté nabídce pozoruhodností starobylého hornického města najdete i památky spojené s velkým myslitelem. Po staletí připomínala jeho návštěvu cesta z Prkenného Dolu do Žacléře, označovaná na starých mapách jako „Amosweg". Dovede vás bezpečně na trojúhelníkové ná­městí, uprostřed něhož stojí v sousedství barokního Pacákova mariánského sloupu mohutný přírodní kámen s okolím posázeným četnými kusy zkamenělých stromů - araukaritů. Přestože velký kámen stojí na náměstí teprve od roku 1908, je pamětní deska, připomínající pobyt „uči­tele národů", již třetí. Původní medailon dalšího žacléřského hosta císaře Josefa II. vystřídal v roce 1923 němec­ký básník Schiller, a protože ani ten nebyl v určité době dost dobrý, vystřídal jej Komenský. Dům, ve kterém podle ústního podání v Žacléři přenocoval, byl neuváženě v roce 1969 zbořen.

Kresba Stanislav Špelda

Pouť za léčivou vodou v Janských Lázních začíná u pramenů his­torických. Síť bájí a pověstí opřádá vznik většiny významných lázeňských středisek. Podle regionální autority číslo jedna, trutnovského kronikáře z 16. stol. Simona Hüttela, objevil teplé hojivé vřídlo pod Černou horou Jan z Chockova. Zbrojnoš Albrechta z Trautenberga sezením na Žacléři slídil v pohranič­ních hvozdech po úkrytech loupeživých rytířů. Stalo se tak 6. května 1006 a pramen, který dal vzniknout pozdějším světozná­mým lázním, byl po svém objeviteli a také v souladu s kalendá­řem nazván Janův. Nejspíš to není pravda, ale je to hezky vy­myšleno. Ironií dějin byl totiž první známou budovou v tomto místě hamr na zpracování rudy. Pečetí tak tu pravděpodobnější verzi o nálezu pramenů hledači drahých kovů v 11. - 13. stol. Věhlas zázračného minerálního pramene se rychle šířil do Čech i Slezska. Kaplička sv. Jana postavená u pramene byla cílem hoj­ných procesí a 8. 7. 1451 posvětil pramen papežský vyslanec Aeneas Silvius, pozdější papež Pius II. Vlčičtí Zilvarové, kte­rým tato část země patřila až do bělohorské bitvy, zbudovali zde sice hostinec a několik primitivních dřevěných budov, ale za opravdového zakladatele lázní lze považovat až Jana Adolfa ze Schwarzenbergu.

"Wer sich will in Schatzlar nähren,

 muss essen Pilz und Heidelbeeren."

Žertovné dvojverší z 18. století plně vystihuje nelehký život oby­vatel tohoto nejvýchodnějšího koutu Krkonoš. A jako výsměch krutým přírodním podmínkám svítí při pohledu z okolních kopců zdejší zá­mek. Postaven na skalnatém ostrohu při jižním okrají města někdy na počátku 14. století, vystupuje pyšně z jeho malebného pano­ramatu a z dálky působí mnohem mohutněji než z blízka. Po staletí se zde střídali strážci zemské stezky, loupeživí rytíři a lenní pánové z obou stran hranice. Byl mnohokrát pobořen a znovu vybudován a nám nezbývá než věřit, že po desetiletích pozvolného chátrání přijde s novým majitelem doba rozkvětu a zpřístupnění jeho zajímavých interiérů široké veřejnosti. Novodobá historie Žacléře, až do konce roku 1992 spojená s těžbou černého uhlí, které bylo ob­jeveno už v 16. století, skončila s uzavřením dolů. Novou nadějí je rozvoj turistiky a cestovního ruchu.

Trs rýchorských hřbetů, tvořící pomyslnou tečku za nejvýchodnější čás­tí Krkonoš, leží tradičně poněkud stranou masivního zájmu turistů. Těm, kteří na snadno dostupný hřeben, svou výškou jen málo přesahující 1 000 metrů nad mořem přece jen přijdou, nabízí okolní rozmanitá krajina plnou náruč zajímavostí. Především je to přírodní rezervace Rýchory, která ve vrcholové části pohoří vznikla v roce 1976 sloučením chráněných území Rýchorská studánka, Rýchorská květnice a Dvorský les. Vlivem geo­logické stavby, v níž se na rozdíl od krkonošského žulového masivu uplatňují hlavně krystalické břidlice - fylity, kvarcity a svory s vý­chozy krystalických vápenců při jejich úpatí a velmi drsného větrného klimatu bohatého na srážky, je celá oblast Rýchor přírodovědně velice zajímavá. V nejvyšších partiích najdeme nespočet druhů vysokohorské květeny, typické pro centrální část Krkonoš nejméně o 300 metrů výše. Míst­ní kuriozitou byly až do nedávna v jejich těsném sousedství pěstované kulturní zemědělské plodiny, brambory a oves. Chráněné závětrné plochy pak svou druhovou pestrostí s mnoha vzácnými a chráněnými rostlinami připomínají známé krkonošské zahrádky. Dokonalá iluze melancholického karpatského pralesa na vás dýchne mezi mohutnými buky Dvorského lesa. Bizarní růstové tvary velikánů, které lákají mnohé umělce s fotografic­kým aparátem k zachycení neopakovatelné atmosféry lesních zátiší, způso­bila zcela prozaicky lesní pastva dobytka v době jejich mládí a trvale extrémní počasí.

Soukromá galerie s neobvyklým jménem v neobvyklém domě v centru východokrkonošského horského střediska uvítala první návštěvníky v lednu 2000 výstavou fotografií nazvanou Václav Havel - symbol svobody. Dům s moderním výrazem, postavený tradiční tesařskou technologií bez kovových spojovacích prvků, podle návrhu arch. Jiřího Hůrky z ateliéru Dům a Město, sdružuje pod svou střechou ještě informační centrum se směnárnou a prodejem kvalitních suvenýrů a dárků z Krkonoš, včetně bohatého výběru map a literatury a samostatný obchod, nabízející autorské módní doplňky, hračky, keramiku a šperky z dílen renomovaných tvůrců. Již přes deset let jí prošlapává cestu stejnojmenná galerie v Temném Dole a především sezónní časopis, díky němuž je ochranná značka Veselý výlet známá bez nadsázky minimálně v celé Evropě. Pavel a Lenka Klimešovi, bohatě poučeni zkušenostmi ze zahraničí, pojali veškeré své aktivity především jako službu turistům a svým zamilovaným horám. Dívčímu personálu obou galerií vládne paní Lenka. Autory výstav vybírají z početné řady svých přátel, jejichž dílo je zaujalo, oba společně. Krkonošské motivy se snaží prostřídat s tématy nadregionálními a nebojí se představit i autory méně známé.

V sobotu 6. 11. 1999 proběhlo již tradiční posezónní setkání stále početnějšího houfu přátel a příznivců Veselého výletu před stejnojmennou galerií v Horním Maršově - Temném Dole. Oblíbenému promítání zajímavých diapozitivů, které fotografující kamarádi horolezci a cestovatelé přivezli ze svých dobrodružných výprav do blízké i vzdálené ciziny, poskytla již podruhé přístřeší bouda „Jelení louky" v Peci pod Sněžkou. Předcházelo mu slavnostní vynesení busty hraběte Bertholda Aichelburga po více než sto letech zpět na původní místo, do nově zrekonstruovaného hrádku Aichelburg nad Temným Dolem. Romantickou zříceninu postavil lesní personál maršovského velkostatku na paměť oblíbeného majitele panství dva roky po jeho tragické smrti v roce 1863.