Kam půjdem v neděli na výlet? To byla otázka v době rozmachu pěší turistiky v první polovině uplynulého století, přetřásaná v mnoha rodinách určitě častěji než dnes. Hustě osídlená zvlněná krajina krkonošského podhůří nabízela výletních cílů nepočítaně. Také v nejbližším okolí Mladých Buků bylo takových míst několik a nemuselo jít zrovna o obdivované divadelní představení v zříceninách Břecštejna, celodenní výšlap na vzdálenější Maxovku s neokoukatelným panoramatem, nebo proměnlivé vyhlídky od Zlaté vyhlídky a Hoffmannových Bud.
Sklenářovice
Když 15. února 1655 sjela ze svahů Rýchor vůbec první písemně zaznamenaná lavina v Krkonoších a strhla dvě sklenářovické chalupy, v nichž z patnácti zasypaných osob osm zahynulo, předznamenala zároveň tragický osud této malebné vesnice v zapomenutém koutu krkonošské přírody. Osada se prvně připomíná roku 1515. Vznikla však nejspíš mnohem dříve kolem původní sklářské pece. Největší rozkvět jí přinesla zlatá horečka v 16. století. V bukovém příšeří Bartova lesa stále jakoby dozníval halas kovkopů Kryštofa z Gendorfu a množství zachovalých hornických stařin dodnes připomíná ohromný rozsah díla. Chudá naleziště se záhy vyčerpala, horníci odešli za lepším a pro místní zbyl klopotný život hospodářů na kamenitých políčkách sevřeného údolí někdejší Staré Vody. Ještě na začátku 20. století měla vzkvétající obec s vlastní samosprávou, školou, mlýnem a dvěma hostinci 220 obyvatel ve 42 domech. Ti byli po druhé světové válce vyhnání do Německa. Po 12. srpnu 1946 zůstala v nejhořejším baráku ve vsi jediná rodina antifašisty Aloise Hofera. Stavení postupně chátrala a brigádníci ve službách pastvinářského družstva z Mnichova Hradiště tomu rozhodně nebránili. Z nepochopitelných důvodů nedostaly Sklenářovice, ani Verneřovice na odvráceném svahu Sklenářovického vrchu, šanci na záchranu prodejem chalupářům. Definitivní konec přišel s akcí „Demolice" v roce 1959 - 60. Ženijní jednotka československé armády pomocí trhavin a vojenské techniky srovnala se zemí na tehdejším trutnovském okrese celkem 254 objektů. Bohužel i celé Sklenářovice.
Berthold by měl radost...
Berthold Aichelburg, v letech 1829 - 1861 spiritus agens veškerého dění na maršovském panství, by svého současného následníka jistě ocenil. Bez velké nadsázky je jím Pavel Klimeš se svými přáteli, který, byť v jiné poloze a s jinými možnostmi, avšak se stejnou zarputilostí, zanechává stopy své činnosti v krajině horní Úpy. Když si začátkem letošního roku odskočil s bráchou na několikaměsíční horolezecký „čundr" do Himálaje, aby pokořili 7 220 m vysoký vrchol Baruntse, lámali pochybovači hůl i nad již pravidelným setkáním příznivců Veselého výletu při střídání turistických sezón. Překvapení se však nekonalo! Galerie Veselý výlet spolu s Hradní společností Aichelburg připravily na 2. 6. 2001 další bonbónek. P. Jaroslav Štancl tak mohl za hojné účasti přátel již zmíněných institucí a nepřehlédnutelné skupiny praktikujících věřících z blízkého i vzdálenějšího okolí, vysvětit obnovenou Křížovou cestu na Starou Horu v Temném Dole, jejíž jednotlivá zastavení prozářila svou optimistickou barevností podmračené a deštivé sobotní odpoledne. U jejího vzniku v roce 1854 stál všudypřítomný Berthold Aichelburg; maršovští farníci si její stavbou usnadnili přístup k léčivé studánce /opatřené v té době sochou anděla/ nad kapličkou sv. Anny. Tu nechal postavit Johann Christoph Bensch s manželkou Elisabeth ze sousední chalupy č. 10 již v roce 1752.
Miloslav Bartoš - živá encyklopedie historie Krkonoš
Nejsem sám, pro koho je Míla Bartoš poslední záchranou v tápání krkonošskou minulostí. Za dveřmi jeho pracovny zní dotazy ve všech třech jazycích Krkonoš - češtině, němčině a stále častěji i polštině. Krkonošské muzeum ve Vrchlabí, se kterým Míla spojil celý svůj dosavadní produktivní věk, tak v jeho osobě naplňuje ideu významného správce sbírek v první polovině minulého století, dr. Karla Schneidera, být kulturním, dokumentačním a badatelským centrem regionu. Instituce se slušným renomé i za hranicemi republiky, oslaví zakrátko 120 let svého trvání. Nemělo by zapadnout, že celou třetinu té doby „byl u toho" mraveneček Bartoš.
Foto Ctibor Košťál
Josef II. a Krkonoše
Mocnář, jenž konec učinil pronásledování náboženskému a zrušil rabství, zasluhuje, aby zaujal místo v panteonu národním vedle nejlepších panovníků. (Ernest Denis)
Obdiv, jaký sklízel „selský císař" Josef II., panovník z nenáviděného rodu Habsburků a představitel absolutistického centralismu v České kotlině, zdaleka ne tak nadšený v ostatních zemích rozlehlé monarchie, byl v Krkonoších a jejich podhůří vystupňován téměř k zbožštění. Jako snad žádný jiný z dlouhé řady vladařů před ním ani po něm, navštívil oblast severovýchodního pohraničí osobně několikrát a vyoral tak trvalejší brázdu než na poli u Slavíkovic v paměti současníků, které si při letmých setkáních, často i inkognito jako tajemný „von Falkenstein", získal svou laskavostí a spravedlností. Vedle babičky Boženy Němcové také generace chudých horáků opatrovaly i v nejvyšší nouzi stříbrný křížový tolar se sličným profilem císaře, jako vzácnou památku.
Porcelánová výročí
125 let nepřetržité výroby porcelánu v Žacléři i právě uplynulých 100 let od nástupu nejvýznamnějšího majitele porcelánky Theodora Pohla do jejího vedení, ponouká ve zvídavých hlavách otázku, co všechno se asi v podhůří Rýchor ve stínu slavnější hornické tradice vyrábělo. Zakladatel rodinné výroby porcelánu, švec Josef Pohl z Desné v Jizerských horách, začal ve své domovské manufaktuře začátkem druhé poloviny 19. století vyrábět tehdy žádané porcelánové hlavičky k fajfkám. A téměř vzápětí i pověstné čalounické cvočky, při jejichž dokončování a zatmelování hřebíčků zaměstnával postupně další a další dělníky. Nejspíš už tenkrát vznikla i posměšná přezdívka „Knöpla Pohl", na kterou slyšeli jeho následníci v několika dalších generacích.
Jsme tady doma
Životní filozofie vtěsnaná do tří obyčejných slov, která jsou mottem veškerého snažení obou bratrů Klimešových z Horního Maršova. Ještě jejich rodiče přišli do poválečně osiřelého pohraničí z různých koutů vnitrozemí. Oni jsou již generací místních rodáků a malebné údolí Úpy zvolili za své „báječné místo k žití". Chybí jim přezíravý pohled přistěhovalecké generace ke všemu „německému". Bez okázalých gest a velkých slov se s pokorou snaží navázat zpřetrhanou kontinuitu s odkazem předků, byť jiného etnika.
Foto: Pavel Štecha
« 1 3 4 5 6 7 |