Freiheit

Šel do lesa na procházku. Zakopl o ztrouchnivělý pařízek. Mrknul z jedné strany, mrknul z druhé a přihodil ho do batohu. Doma ho vyčistil kartáčem, několikrát šmiknul dlátem a Krakonoš byl na světě. Tak jednoduché to ale určitě nebylo. Když se v 60. letech minulého století prodraly do krátkodobé módy kutilských dekorativních doplňků zejména chalupářských interiérů různě upravované samorosty, byla pro mě výstavka z tvorby řezbáře Stanislava Háka ve výloze tehdejší prodejny nábytku ve Svobodě nad Úpou malým zjevením. Tohle budu dělat taky, napadlo mě okamžitě. Jenže když dva dělají totéž - však to znáte. Pan Hák nebyl žádné dřevokazné ořezávátko. S puncem šikovného loutkáře a autora scénických výprav pro poválečné Boučkovo loutkové divadlo v Jaroměři, pro které podle rodinné verze vyrobil dvacet půlmetrových loutek, nastoupil po roce 1945 do vyhlášené svobodské továrny na svíčky jako návrhář a modelér. Současně byl hnacím motorem vlastního Krakonošova loutkového divadélka, provozovaného v letech 1946 - 1948 v původním čp 17 a později ve staré radnici pod záštitou místní organizace Junáka, pro které postupně zhotovil více než 40 dnes nezvěstných loutek a celkem sedm proměnlivých scén.

Pro Teplice nad Metují mám slabost. Zejména pro Teplické skalní město a jistou chaloupku, která už není. Právě tam jsem si na prahu dospělosti ověřil, že celkem náhodná známost je to pravé děvče do nepohody, má femme fatale a láska na celý život. Nepřehlédnutelnou roli hrají i další relativně podružné aspekty. V minulosti na starých mapách a zejména v turistických průvodcích byly Adršpašské i Teplické skály naprosto samozřejmě prezentovány jako součást Krkonoš nebo aspoň jejich nejvýchodnější výběžek. Ať už to byla Keltská Sudéta (les kanců) latinská Gigantea (obří hory) Askiburgion (jasanové hory) germánských Vandalů, Riesengebirge (hory obrů) řečí až donedávna většinového obyvatelstva, šlo stále bez respektu k hranicím zemí a států o pás pohoří od Lužických, Ještědských a Jizerských hor přes Krkonoše a Orlické hory až po Jeseníky často i dál. Sice s rozdílným geologickým podložím, ale obývané převážně stejným etnikem se stejnými bájemi, pověstmi, zvyky a historií. Krakonoš byl i tady uznáván jako nejvyšší vládce po Pánubohu. Když to pozemský erár vyžadoval, tak snad někdy s přimhouřením oka i po králi nebo císaři. Všichni ti Pradědové, Rampušáci, Muhu a další Fabiáni jsou z hlediska věčnosti jen novodobá naplavenina. A jen tak důvěrně mezi námi - nadarmo se nešušká, že za všecko můžou trpaslíci se svou lokajskou povahou. Jejich horlivost v šíření věhlasu Krakonošovy říše nezná mezí. Přírodních útvarů pojmenovaných šéfovým jménem je všude jako naseto i daleko od domoviny Jeho Veličenstva s nahlášeným trvalým pobytem jak ví každé malé dítě v Obřím dole pod Sněžkou. A hned po pidimužících lidi. Ti nezapřou svůj původ z opice. Hospody, hotely, horské boudy, pivo, pivovar, sýry, vlaky, traktory, pěvecké i divadelní ansámbly, tiskoviny - to je samý Krakonoš nebo Krakonošovo i v místech kam Pán hor jaktěživ nevkročil. A že už byl téměř všude několikrát.

U likvidace starých novin moje srdce zaplesalo při náhodném objevu nepoškozeného titulního listu sobotní přílohy Lidových novin s názvem Orientace z 22. června 2002 s obrázkem Krakonoše. Poťouchlého nasupeného dědka á la zpustlý bezdomovec bych si klidně mohl dát zarámovat jako mé dokonalé alter ego. Už dávno to není ten statný jonák coby symbol živelné přírody. Poslední knoflík kdysi módní vesty stěží obepíná poživačné panděro a zarudlá pijácká bambule v nečesaném a nestříhaném houští neomylně napovídá o láskyplném vztahu k alkoholu. O další neřesti nelze pochybovat při pohledu na ožvýkanou fajfku. Ledabyle za zády zasunutá švihácká hůlka dává tušit, jaký byl v minulosti asi tenhle ptáček postrach všech víl a divoženek v revíru. Nadarmo si závistiví trpaslíci nešuškali, že co nevyleze na strom...Však to znáte! Při výběru Krakonoše na březen nemám lepší volbu.

Po ne zrovna přívětivém, ba přímo krobiánském krkonošském obřisku vítajícím rok 2024 výpraskem neukázněného návštěvníka hor z mé anti novoročenky jsem na měsíc únor zvolil návrat k líbivé klasice lidových suvenýrů. Bohužel kůra, mech a lišejníky nezaručují pohádkové kouzlo někdejších rukodělných figurek, ani když jsou pravé, natož instantní umělohmotná náhražka. Fungl nový panáček na snímku z dílny anonymního výrobce je sice z poctivého přírodního materiálu a má všechny důležité atributy tradičního suvenýru z Krkonoš, jen je všecko nějak příliš dokonalé a neosobní jako většina výrobků vícekusové sériové produkce. Takhle nějak v lidovém podání sekal Baťa cvičky na běžícím pásu. Nezbytný širák se sklopenou krempou je ledabyle posunut ke straně, kukuč se šilhajícíma očima by slušel filmovému Sarka Farkovi a přerostlý pocuchaný plnovous je naštěstí ke cti svého nositele prost viditelných zbytků jídla. Kabátec padne jako ulitý bez patiny letitého nošení a do úzkých strečových nohavic by se ztěžka nasoukal i hodně vychrtlý anorektický teenager. Fajfka docela ujde, i když připomíná spíš vodní dýmku. Ale ta hůl! Páni inženýři, tohle má být Krakonošův kohát? Celkové kompozici nepřidá ani ten oblázek imitující skalisko. A miniaturní kýčový soklík z březového plátku nehodný vládce pohoří už vůbec ne. No, trochu jsme jeho majestát zdrbli, tak snad závěrečný verdikt vše napraví: „Mámo, dej konečně panu prodavači požadovaných 350 korun, ať mají kluci z těch zatracených hor něco na památku a můžeme jít na pivo!"

Nepublikováno

Prosinec s adventem, zklidněním a usebráním se před Vánocemi si tak nějak automaticky nárokují křesťané. Ale Krakonoš je pohanský živel, vládce drsné nepokořené přírody, krutý a nespoutaný, žádný dobráček z hájovny někde od Kolína. Ze všech představitelů personifikovaného ducha hor nejvíc odpovídá bájnému archetypu germánský ryšavec ze Slezska, jak jej namaloval německý malíř Alfred Werner v roce 1957. Olej na dřevěné desce je uložen v muzeu s hotelem „Slezský dům" v Königswinteru v Severním Porýní - Westfálsku. Ve zdejším Dokumentačním a informačním středisku regionálních studií Slezska se setkávají Němci, Poláci i Češi, pováleční vyhnanci i současní zájemci o historii. Pán nehostinných horských výšin je zde představen opřený o sukovitý kyj ve výmluvné pozici jako zlý, nas.., nas..., nasupený dědek s hrozivým pohledem z něhož se dá téměř číst: „Běžte do háje se šťastnými zítřky a umanutou vírou, že stačí dohnat a předehnat a bude líp, naivním optimismem o vítězství pravdy a lásky, sluncem v duši a zeleným údělem! Ještě jsem tady já a podle mého pískání se bude tančit!"

To platí jak pro všechny ajťáky včetně hackerů, závisláky na Internetu, bloggery a influencery, tak pro každého panáčka - mého miláčka Krakonoše. Moc dobře to věděl i svobodský představitel pána na Krkonoších šibal František Umlauf (1910 - 1983), který je jako doma nejen na těchto stránkách. Zachycen objektivem mistrů fotografie Jiřího Havla a Josefa Žáka se jeden z nejtypičtějších Krakonošů zapsal do povědomí zejména z množství sběrateli oblíbených pohlednic, které jsou leckde dosud v prodeji. V souvislosti se sítí pochopitelně není sám, ale jako reprezentant cechu na měsíc listopad prošel castingem vítězně. Bydliště ve Svobodě nad Úpou je jen bonus navíc. Zadrž čtenáři, který bys nejraději hodil síť na pisatele v domnění, že plácá nesmysly. To je jen oslí můstek užívaný již starými Římany při těkání myšlenek od tématu k tématu asi jako když lehkonohý horský duch přeskakuje kaskády a peřeje krkonošských bystřin a ručejů. O čem že to byla řeč? Ach, ano - sítě.

Říjen je můj měsíc a zaslouží si Krakonoše fešáka. Všichni ti kluci krkonošský jsou na fotografii krasavci, to je bez pochyb. A jestli se líbí nebo nelíbí nějakému libovému krajákovi ze za Paky je mi lhostejné jako jednomu každému z nich kdyby je vůbec nějaký názor zajímal. Sáhl jsem neomylně po Krákorovi z pálené hlíny, protože je v této nekonečné galerii prvním reprezentantem starobylého materiálu užívaného od pravěku, kdy chlupatý tvůrce někde pod Pavlovskými vrchy na budoucí Moravě dumal, zda zůstat opicí nebo se stát člověkem. V prvním okamžiku jsem ho chtěl nazvat „Obr na hliněných nohou". Zavrhl jsem to nejen pro ten pejorativní nádech. Hlavně by to nebyla tak docela pravda. Fešný pantáta je celej hliněnej. Tradiční metodou na hrnčířském kruhu ho v bývalé sklářské dílničce po dědovi v Rokytnici nad Jizerou stejně jako desítky dalších jemu podobných vytočila keramička Michaela Dumková, absolventka Střední průmyslové školy keramické v Bechyni.