Freiheit

Úsloví „když to vezme do ruky mrcha - pardon - machr..." i s tím chtěným přeřeknutím znamená většinou obdiv nad podařeným dílem. Všemožných ztvárnění Krakonoše, zejména dřevěných figurek všech velikostí od mini panáčků až po sochy zvíci pořádného kolohnáta jsem už v životě viděl neúrekom, abych uplatnil i znalost cizích jazyků. Staří horáci z Krkonoš by spíš řekli „recht viel", ale nechci-li zabřednout hned na začátku, tak pro našince prostě hodně. Kupodivu drtivá většina z nich vyšla z rukou lidových tvůrců, insitních umělců samouků čili neškolených amatérů, byť šikovných a zručných s vrozeným talentem a bohatou tvůrčí fantazií. Jejich dílka právě tou nedokonalostí a naivitou berou za srdce. Řadu už jsem jich představil na těchto stránkách, i když úmysl publikovat každý měsíc jednoho z Krakonošů se časem ukázal jako hodně vysoko nastavená laťka. Obrázky by se jistě s pomocí kamarádů, literatury a hlavně všemocného Internetu sehnat nechaly. Jenže já jsem založením především psavec. Všeobecně známé rčení, že opakování je matkou moudrosti, v tomto případě není jaksi na místě. Nedělám si iluze, že doprovodný text čte každý. Přesto doufám, že jistý Pavel někde v pražském paneláku není jediný. Ani mě samotného by nebavilo omílat stále dokola výčet Krakonošových atributů, od nezbytné sukovice po typický odložený ohoz z nějaké fořtovny, případně další ble, ble, ble o sojce, trpaslících, namyšlené nápadnici nebo nešťastné řepě.

Kolem mariánskolázeňského Krakonoše obezřetně našlapuju už hodně dlouho jako ten příslovečný mlsný Voříšek kolem kastrolu s horkou kaší. Byť by to byla jeho zamilovaná z bio cizrny. Ale co naplat. Jednou je to Krakonoš, tak sem s ním. Jeho domovská lokace ho přímo předurčuje pro letní období dovolených a lázeňských pobytů. Každý sběratel pohlednic s Krakonošem mi jistě potvrdí, že majestátní kamenná socha pána hor Krakonoše u výstavného hotelu téhož jména na výšině nad Mariánskými Lázněmi se mu ve sbírce ryze krkonošských patriotik chtě nechtě začíná postupně hromadit. Při objektivním posouzení nutno uznat, že rozevláté obřisko mnohem víc odpovídá pojetí vládce povětří, hromů a blesků ze starých bájí než vousatý strejda s pupkem a fajfkou v dřevěném provedení obsazující zápraží horských bud měrou nebývalou zejména v poslední době, kdy z každého dřevorubce je přes noc umělec s motorovou pilou. Jenže, je to vůbec Krakonoš? Nerad bych sahal do svědomí ctihodného kněze Bohuslava Balbína, který už více než před 300 lety ve svém díle Miscelanea povýšil Velkou a Malou Podhoru tvořící Podhorský vrch u Mariánských Lázní, kopeček, proti němuž jsou i Rýchory velehorami na div ne nejvyšší místo v Čechách. A jak se sluší a patří, bájný Duch Podhory jako by z oka vypadl Krakonošovi alias Rübzahlovi.

V leckteré kreslířské soutěži s námětem jak si děti představují Krakonoše, by se takovýto pajdulák připomínající spíš bezdomovce nebo strašáka v zelí než horského obra umístil pravděpodobně na chvostě. Nejeden hospodský kritik by se zaručeně kasal - to bych namaloval taky. Zpravidla až do chvíle, kdy by před ním přistál papír a tužka s pohrdavým pokynem - tak se ukaž vejtaho! Jen opravdový znalec obrazů pozná charakteristický rukopis a typickou signaturu klasika českého umění 19. století Mikoláše Alše (1852 - 1913). Moje generace měla jeho učesanějších a líbivějších kreseb než je uvedená črta uhlem plné školní čítanky. Možná i proto, že byl oblíbencem tehdejšího ministra školství a osvěty „Rudého dědka" Zdeňka Nejedlého. Trousit tudíž moudra o čelném představiteli generace umělců Národního divadla je stejný nesmysl jako nosit krupici do mlýna, dříví do lesa a žádosti na pracák. To Jindřich Waldes (1876 - 1941) velkopodnikatel v kovové galanterii, mecenáš a sběratel umění s tragickým koncem za druhé světové války pro svůj neárijský původ může nevzdělance trochu zaskočit. I když značku Koh-i-noor znalo ještě před pár lety každé malé dítě. Rozvernou slečnu s Waldesovou kovovou patentkou v oku z firemního loga jsme si jako kluci vystřihovali z maminčiných kartonů s knoflíky.

Je to jen pár dní, co vzplály ohně na kopcích a rozjuchaná mládež se jako každoročně sešla k symbolickému pálení čarodějnic. Tematicky se mi do galerie vládce Krkonoš na každý měsíc hodí další historická pohlednice z Krakonošovské série německého malíře Rowlanda. A vůbec nevadí, že pochází z pohoří Harz ve středním Německu nebo že ji vydal K. Weichert v Thale v jeho podhůří. Kdo někdy zabloudil na tyto stránky už by o vztahu Rübezahla k Harzu s bájným vrcholem Brockenem i o malíři Franzi Robertu Rowlandovi mohl něco vědět. Tentokrát bych rád upozornil na jinou skutečnost.

Málem tři desítky let jsou v životě horského obra Krakonoše jen oka mžiknutí. Ne tak v životě človíčka smrtelného, který na sebe vzal břímě zastupování pána hor při oficiálních parádách, svěcení praporů i pramenů, kapliček a turistických cest, rozličných mítincích, slavnostech a taškařicích, sportovních utkáních historických skijáků i současných borců sjezdovek či běžeckých tratí nebo skokanských můstků o bálech, plesech, tancovačkách a karnevalových merendách ve všech koutech Krkonoš ani nemluvě. Je tudíž nejvyšší čas představit v dlouhé řadě jmen dalšího adepta na krátké usednutí na vrtkavý Krakonošův stolec. Krakonoš Luboš, tak trochu kolega truhlář avšak vyučený dnes módnímu a stále žádanějšímu řemeslu kuchařskému vystřídal v životě i jiná zaměstnání. Bodrého Moraváka Lubomíra Kočíba zavál osud z rodného Prostějova do nejvyšších českých hor, když už se mu skoro blížila čtyřicítka. Při vánoční rekreaci ve Špindlerově Mlýně využil výhodnou nabídku nastoupit jako kuchař v hotelu Horal. Tam se díky výučnímu listu, slušivému rašícímu plnovousu a zděděnému převleku stal v následujícím roce 1994 při besídce na Štědrý večer poprvé Krakonošem a už mu to zůstalo. Většina Vrchlabáků kde v současnosti žije, ho však zná z jeho posledního civilního povolání jako řidiče linkového autobusu.

Můj nejmilejší Krakonoš! Ze všech Krakonošů, které jsem v životě potkal nejkrakonošovatější. A to počítám i ty, které jsem jen viděl na obrázku, nebo o nich slyšel vyprávět. Všude ho chválím, vynáším do nebes, podkuřuju jeho odkazu. Byl první, se kterým jsem měl tu čest. A na to se nezapomíná! Skoro jako na první lásku - třeba jen platonickou. Jindřich Buchal - Benecký nebyl žádný panák k zbožňování. V mládí důstojný hraběcí fořt u Harrachů, na vejminku v Peci pod Sněžkou už tak trochu pantáta nejen s vousem chlapáckým ale i s majestátním pupkem. S šibalstvím v očích voněl člověčinou a na žádné hogo fogo si nehrál. I ve funkci nejvyššího pána na horách krkonošských oblékal obyčejnou flanelku a ošoupané jelenicové kraťasy jako by to byl královský hermelín.

Jedno z nejběžnějších korejských mužských jmen je Kim. Mohl by to tedy být klidně třeba Kim Dong ho, na jméně ostatně nezáleží. Našincům na nějakém nesrozumitelném jménu jednoho z tisíců upracovaných rolníků na nepřehledných terasách rýžových polí korejského poloostrova už vůbec ne. Jen ta řepa v ruce je poněkud zavádějící. Aby taky ne, když je to starý dobrý bájný duch krkonošských hor Rýbrcoul či Rübezahl alias „počítač řep", Řepočet, Liczyrzepa, Rzepior a já nevím, jak všelijak ještě przní ve světe Krakonošovo jméno. A to všechno jen kvůli jedné smyšlené povídačce, která líčí Pána pohoří jako naivního hlupáka napáleného nějakou manekýnou. Legenda se ujala zejména v německojazyčné části Krkonoš ležící tenkrát ve Slezsku. Především tamější řezbáři si figurky horského obra bez té směšné tuřínové bulvy jako poznávacího atributu nedokázali představit. A protože jak známo zvyk je železná košile šmidlají svými kudličkami i žáci žáků někdejší proslavené řezbářské školy ve Warmbrunnu (Cieplice Śląskie-Zdrój) dnes části Jelení Hory v Polsku své představy Krakonoše buď jako skřítka střežícího podzemní poklady nebo panáka o holi s řepou v ruce. Zlatý germánský kulturista vládnoucí živlům nebo pantáta hajnej z Podžalýho. No ale na krátký a nevlídný měsíc únor ten na první pohled ustaraný asijský zemědělec taky ujde. Nebo ne?

Nepublikováno