Freiheit

Zdeněk Srstka se svými kachnami zajisté promine. Ale co jiného použít na dekoraci jediné volné stěny v domovní kotelně než kolekci různých starých kachlů z kachlových kamen. V polovině minulého století jich s vlnou neuváženého bourání letitých „kachláků" při modernizaci kuchyní byly plné skládky a smetiště. Často se nechaly najít i docela pěkné nerozbité historické kousky. A ještě v duchu živit naději, že se objeví kachlička z produkce některého z působišť žacléřského Theodora Pohla. Nebudu předstírat, že zveřejňuji část kachlů ze sbírky. Jsou to všechny! Ani netvrdím, že jsou vesměs z produkce světoznámé Západočeské továrny na kaolinové a šamotové zboží v Horní Bříze u Plzně. I když vedle kvalitní mrazu odolné dlažby, velkého výběru barevných i vzorovaných obkladaček a stavební keramiky proslavila podnik i výroba kachlových kamen a krbů.

Staří krkonošští horáci těm podivným dřívkům na koncích provazu říkali ve svém rodném dialektu Klauben, Klóba nebo Spallen. V češtině se prý jim někde říká žabka. Údajně to byl ale můj vzácný přítel legendární hajný Josef Tylš z Pěnkavčího vrchu, který pro historický dřevěný rychloúvazek pocházející stejně jako saně rohačky, krosny a mnoho dalších užitečných nástrojů a nářadí z alpské domoviny dřevařských kolonizátorů Krkonoš propagoval hezké české zvukomalebné jméno kloubek samovolně užívané v západní části pohoří. Řada zkušených horalů by si takový pěkný kus provazu možná šetřila na stará kolena, než je síly docela opustí a přijde čas se jít do lesa naposledy zhoupnout. Znám však jednoho trumberu, co si na lano navázal nestejnorodé kloubky a pověsil si ho na chalupě jako dekoraci. Kloubky jsou dva a dva, staré a nové, autentické a repliky, nahrubo opracované funkční a esteticky přešlechtěné spíš na parádu. Jeden z krkonošských fenoménů sloužil po staletí k mnoha účelům, kdy bylo potřeba rychle stáhnout, anebo naopak jednoduše cuknutím povolit jakýkoliv úvazek.

...ty potvory vám vlezou všude! Doplní automaticky každý průměrný cimrmanolog zlidovělou hlášku Děda Vševěda z úspěšné hry Divadla Járy Cimrmana „Dlouhý, Široký a Krátkozraký". Leč nenechte se vysmát. Ačkoli i původní hliněný trpaslík ze světoznámé firmy Maresch v Ústí nad Labem, který se dnes prodává na uměleckých aukcích za téměř „astronomické" částky je stále symbolem ukázkového kýče. A nijak mu nepomohlo ani užití na přebalu desky Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band slavných Beatles. Továrnu na keramiku v Ústí nad Labem založil už v roce 1841 rodák ze Saska Heinrich Adolf Bähr s licencí na výrobu siderolitových produktů. Po čtyřech letech přibral společníka a pozdějšího zetě Johanna Maresche. Se jménem Maresch provozovali jejich potomci výrobu širokého sortimentu dekorativní keramiky prakticky až do konce druhé světové války. Koncem 19. století už byli zahradní trpaslíci z terakoty vedle tradičních korbelů, reliéfních závěsných talířů, figurálních plastik a obligátních váz, dóz, mís, svícnů a podnosů jedním z nejžádanějších vývozních artiklů zejména pro střední Evropu. Až 200 zaměstnanců vyrábělo u Mareschů v první polovině minulého století i žádané busty slavných osobností včetně karikatur a také „roztomilá zvířátka", mnohdy jako doplněk užitných předmětů. Pakliže nad dokonalou modelérskou prací v případě trpaslíků estéti ohrnují nos a pidimužíci házení do jednoho koše se sádrovým paskvilem z vietnamských tržnic jsou ztělesněním nevkusu, pak taková představená dózička na tabák je přímo zhmotnělý hnus. Dlouho jsem se domníval, že je to kuriozní doplněk dámského budoáru a živě si představoval návštěvu nějaké důležité madam jak se rozplývá „to je ale joztomilej pejsánek". Houby, paní radová! Šílenost je to. A ještě ke všemu pro pány. Fuj!

Člověk ze zoufalství, snadno pomate se. Muchomůrky bílé, budu sbírat v lese...

Plastici prý tu píseň neměli rádi a hráli ji jen kvůli Mejlovi Hlavsovi, který báseň Egona Bondyho tak kongeniálně zhudebnil. Já mám tu vtíravou melodii nechtěného šlágru spojenou s Bohdanem Holomíčkem, který ji často a rád používá jako hudební podkres při promítání svých fotografií. Zoufalství a běsy nevyléčí lesy. Muchomůrek plno kol nezažene srdcebol. Jsou totiž jako naschvál tradičně jen a jen červené. Symbolická barva, kterou zrovna nemusím a přesto jsem ji při návštěvě lesa po dlouhých čtyřech letech doslova hltal očima i foťákem v mobilu. Včera byl nádherný podzimní den jako stvořený k zavírání lesa po houbařské sezóně proložené čtyřletou pauzou. Kvůli vážným zdravotním problémům jsem nebyl schopen udýchat ani pár kroků na mezičku za barák a tiše záviděl houbařské úlovky kolegům z mykologických webů na Internetu. Nejen pohyb, cvičení a fitko, ale i starosti a stres dokážou sežrat aspoň kapičku přebytečného tuku a musím to zaklepat! Prostě jsem to zkusil. Nebyla to žádná sláva, jen tak co noha nohu mine a pěkně po cestě. Ale byl jsem v lese! Skalní suk nad cestou na Rýchory, kterému soukromě říkám Dianina skála podle jedné mé psí slečny je stále na svém místě. Jinak se ale všechno změnilo velmi. Konec září a přes všechny žvásty notorických báječů kamkoli mé chabé oko z cesty dohlédlo po houbách ani památka. A to pamatuji roky, kdy jsem nosíval i začátkem listopadu. Tak aspoň ty muchomůrky.

Nepublikováno

To je on! Svobodský záškodník, postrach sadů a zahrad, který se bezostyšně producíruje po okrajových parcelách města sousedících s lesem, lákán pamlsky soucitných ochránců přírody. On jim za to na oplátku vyžere zahrádku a na jaře okouše poupata růží. Jeho vzdálený příbuzný ze Sluneční stráně několik let systematicky ničil nervy leckteré pěstitelky stejně jako všechny dosažitelné muškáty v okolí. V zimě dokonce kradl květiny z hrobů na hřbitově, bezbožník jeden. Dej mu Krakonoš lehké spočinutí tam někde na srnčí věčnosti. Tenhle krasavec je ale zatím v plné síle, soudě podle zdravě vyvinutého bohatě zaperleného paroží zdatného pravidelného šesteráka. Dokonce bych řekl, že už několikrát v životě převlékl kabát a usuzuji, že k tomu má opět nakročeno. U politiků je to věc opovrženíhodná, ale u srnců - normálka, voe!

...nevěští to pro prostého horáka z Krkonoš nic dobrého. Ivan Mládek měl svým zpívaným sloganem před lety sice na mysli poklidnou letní plovárenskou idylu, ale v přeneseném slova smyslu, pokaždé když to ve vládních kruzích vře, je čas poohlédnout se po nějakém klacku. Znovu aktuální je to v současné energetické krizi. Ceny energií letí strmě vzhůru a v návaznosti na ně skokově zdražuje další zboží i služby. Na horách napadl nezvykle brzo první sníh a na domovní dveře neodvratně ťuká přicházející zima. Vnitřní chlácholivý hlas utěšuje pamětníky, že všecko už tu bylo. Jen rozum potvora dobře ví, jak vypadá teplo a co je k zahřátí potřeba. Když není co do kamen, není ani nic do huby. Žertování poslanců s honosnými sídly v teplejších destinacích jak je třeba navléknout se do svetrů, rozesměje, ale nezahřeje. Leckterý senior, přemýšlející o koupi aspoň metr dvacet dlouhého konopného lana by měl zapátrat v paměti nebo zalistovat v rodinném albu. Také v posledních dekádách minulého století se řetězily ropné krize v návaznosti na horkou situaci na Blízkém východě jedna za druhou. Tenkrát si s tím chytré horákyně ještě poradily. Snesly z půd a komor odložené pleteniny po babičkách a z rozpáraných zbytků napletly inspirovány módním patchworkem teplé, pestré a slušivé svetry pro celou rodinu. Historie se nejen opakuje, ale taky vyvíjí. To, co bývalo kdysi dramatem, vrátí se jako fraška. Samozřejmě i naopak. Tak jste to myslela paní předsedkyně? Obávám se, že to nepomůže.

Nepublikováno

Všichni vrabci, špačkové, čížci, stehlíci i slavíci, včetně toho zlatého, ať mi prominou. Tenhle kosák, to je jiný kalibr. Nenápadně zbarvený pták podivného vzhledu se nejspíš dožívá vysokého věku. Jenom u nás pokud si vzpomínám, hnízdí minimálně půl století, ne-li víc. Chytil jsem ho kdysi při nějaké „železné neděli" na hromadě šrotu a už tenkrát vypadal stejně ošuntěle a dospěle. Doslova jsem ho dovlekl domů. On tenhle drobeček velikosti vypaseného kosa z městského parku, měřící od špičky neobyčejně mohutného zobáku až po podivnou pentličku na konci ocasních per všeho všudy třicet centimetrů, váží bez pěti gramů neuvěřitelná dvě kila. Už jsem málem napsal „živé váhy", ale nebudu dál napínat.