Freiheit

Páni, Astorka! Astorka jednou, Astorka navždycky. I když za našich mladých let nebyl svět jako květ. Oblíbená taneční vinárna, kavárna a restaurace s hotelem spadající do sítě národního podniku Restaurace a jídelny a po jeho delimitaci v roce 1963 přiklepnutá Krkonošským hotelům přejmenovaným na Interhotel Krkonoše se jmenovala Praha. Svého času jako hlavní závod zahrnovala téměř všechny hotely, noclehárny a ubytovny, restaurace a kiosky v Janských Lázních i ve Svobodě nad Úpou. Nikdo z místních jí ale jinak než Astorka neřekl. Dělila se o přízeň sotva dozrálých „týnejdžrů" se stejně populárním Bílým křížem. O nějaké konkurenci nebo rivalitě nebylo "mezi námi děvčaty" ani potuchy. Chodívali jsme tam i tam. „Český Gastýn" je proti svému alpskému vzoru hnízdo, hnízdečko, kde se tenkrát všichni znali a mnoho podniků spojoval nestálý personál, zejména různě poskládané party muzikantů a v těchto konkrétních dvou případech i osoba janskolázeňského nekorunovaného krále pinglů, číšníků a vrchních Václava Rezka. Tomu na oblíbenosti mezi stálými hosty neubrala nic ani pozdější funkce ředitele celého ansámblu. Věčně usměvavý s noblesou prvorepublikového hoteliéra nehlučně proplouval mezi páry na tanečním parketu, často s neodmyslitelným doutníkem a taktně dokázal zahrát do autu polo žertem naznačený pokus připočíst ke konečné cifře na účtu i současné datum. Které měl možná už dávno zakalkulované. Což s oblibou zdůrazňoval, když nám ukazoval, na kterou část jeho elegantního bílého škodováckého kabrioletu Felicia jsme mu přispěli. Většina z nás sotva plnoletých holobrádků mu ještě velkoryse sem tam nechávala i korunové zpropitné. Hned na jednom z prvních rande s mou milou, se kterou jsem se seznámil teprve v sobotu před týdnem, a to mě podrž, na seznamovacím večírku Československého svazu mládeže s tancem v Národním domě v Dolním Maršově jsem se snažil odčinit faux pas, kdy jsem ji mírně ovíněnou v pozdních nočních hodinách zavedl dle veřejného mínění na společenské dno - taneční zábavu ve „vykřičeném lokále" hotelu Sport naproti svobodskému nádraží, kde se zastavovali opilci z jiných zábavních podniků na poslední tango před odjezdem prvního ranního vlaku. Po týdnu jsme se „čirou náhodou" sešli na další historicky významné politické akci slučování obcí ukončené taneční zábavou v Sokolovně. Rande jsme později bláhově říkali dlouhým procházkám s rádoby intelektuálním přetřásáním četby, filmů nebo rozhlasových divadelních inscenací (televizi jsme tenkrát ještě ani jeden doma neměli). Tentokrát jsme navíc pěkně vymrzli. Bylo to (a to vím naprosto přesně) v neděli odpoledne 10. dubna 1960. Ideální čas zajít do Astorky na pravidelné odpolední „taneční čaje". Byl jsem tam v té době, kdy živá hudba vyhrávala k tanci čtyřikrát týdně téměř „štamgast" a na mé oslňování proměnlivého dámského doprovodu byl decentně obsluhující personál zvyklý. Divadýlko, které jsem své nejnovější známosti sehrál, jsem ale původně vůbec neměl v úmyslu. Z pařátů zmrzlých na kost mi do ztišené atmosféry vyklouzl s patřičným rámusem titěrný šálek s kávou, samo sebou roztřískal i podšálek, černá tekutina zlila ubrus a částečně i garderobu mé společnice. Zachoval jsem dekorum a naprosto klidně (podotýkám klidně) jsem požádal servírku o nápravu té spouště. Má partnerka, cudná a slušně vychovaná slečna učitelka byla z té nečekané pozornosti okolo sedících hostů viditelně rozpačitá. Světácky jsem objednal novou rundu zároveň s lahvinkou sektu a na uklidnění ještě chuťovku. Místo obligátního salámu Gothaj nedostatková tresčí játra s cibulkou a citronem. A byl jsem king!

O stařičkém soustruhu z tátovy pozůstalosti už jsem se jednou zmínil. Celokovové torzo zarovnané po léta nahromaděným harampádím stále stojí v přeplněné místnosti, které ze setrvačnosti vzletně říkám „dílna". V činorodé době založení rodiny a výstavbě rodinného domku jsem vedle zaměstnání, které mě nijak zvlášť neuspokojovalo, vlivem tehdejších intelektuálněji založených kamarádů také pošilhával po nějaké tvůrčí výtvarné činnosti. Někdy v té době jako první vznikla má tradiční značka anti. Od řemesla jsem se ale moc vzdálit nechtěl nějakého výrazného talentu nemaje. Nevědomky jsem vstoupil do tátových šlépějí a začal koketovat s výrobou soustružených drobností ze dřeva. Ty úplně titěrné jako třeba prstýnky se pro převis kvalitnější nabídky na trhu příliš neujaly. Zato náramky z barevných domácích i cizokrajných dřev doslova „letěly" a znám minimálně jednu obdarovanou dnes již poměrně starou dámu, která jeden značně vyšisovaný časem občas navlékne ještě dnes. Leč i obdarování hodné dámy časem dojdou a ženská móda je holka vrtkavá. Šlágr jednoho léta je za rok pasé. Poslední tři zapomenuté kousky jsem nedávno čirou náhodou našel v kosmetickém šuplíčku mé nejmilejší manželky. Vázy, dózy, misky, talíře... zkoušel jsem ledacos. Nejraději jsem dělal svícny. Není to výrobně složité ani náročné na použitý materiál, tvarově se nechá nekonečně experimentovat a jako dárek snad taky potěší. Skupinka těch, co mi doma zbyly, není zrovna reprezentativní. Inu kovářova kobyla... Určitou vypovídací hodnotu o umu zapáleného amatéra, tvůrčí invenci i fantazii spoutané dobovým vkusem mají ta polínka uchráněná před přiložením do kamen doufám i dnes.

Nepublikováno

Ideální je mít věci srovnané v hlavě, ale taky na dvorku. Nejsem přehnaný puntičkář, přesto mi přesvědčení, že všecko má mít svůj řád, jistou přirozenou štábní kulturu, nikdo nevezme. Vždycky mě těšilo, když jsem ještě v dobách, než mi věci přerostly přes hlavu, mohl třeba potmě a se zavřenýma očima sáhnout v poměrně početné knihovně docela přesně pro tu potřebnou konkrétní knížku. Nebo poslat naprosto nezasvěceného laika do dílny pro ten červený šroubovák v horní modré skříňce vpravo za dveřmi v prostřední řadě čtvrtý zleva. Znamenalo to ovšem po každé skončené práci po sobě uklidit použité nástroje na jejich vyhrazené místo. Pořádek není samolibá mánie, ale usnadňuje život. Stejně jako dochvilnost, držení daného slova a další dávno zapomenuté a vysmívané ctnosti gentlemanů. Všechny ty moudré kecy, že pořádek je pro hlupáky, zatímco inteligent ovládá chaos, velkoryse přehlížím.

V exilovém nakladatelství Sixty - Eight Publishers náchodského rodáka Josefa Škvoreckého mi nikdy neotiskli ani slůvko. A to netvrdím, že z mé strany by eventuální zájem nebyl. Nevadí. Na tom, že rodáci by si měli pomáhat už z principu, to nic nemění. Alespoň my, významní rodáci z Náchoda, kteří spolu mluvíme, táhneme obvykle za jeden provaz. Při té příležitosti si vždy musím vzpomenout na vzácného přítele Dorka Lokvence, s nímž mě pojilo nejen rodiště, ale i den a měsíc narození, nebo spolužáka Arnu Neubauera, miláčka paní a dívek bez rozdílu věku. Bratr údajného autora titulního obrázku malíře Karla Šafáře mladší Oldřich, mě zase jako předseda pobočky kdysi přijímal nikoliv do strany, ale mezi numismatiky. Tak bych mohl pokračovat donekonečna. Ať už jsme udělali díru do světa jako třeba architekt Jan Letzel stavbou „Atomového dómu" v Hirošimě, nebo do omrzení přehrabujeme regionální píseček na ztracené vartě pod Rýchorami - je nás prostě hodně a rozlétli jsme se po celém světě širém.

Mám rád staré věci. Zejména ty s otisky rukodělné práce. Na rozdíl od ortodoxních vyznavačů stoprocentní zakonzervované původnosti mi imponují i předměty, kterým nějaký hračička vdechl druhý život, takže slouží úplně jinému účelu, než pro který byly původně určeny. Pro jakýkoliv příklad netřeba chodit daleko. Stačí se jen porozhlédnout kolem sebe. Dnes je to dokonce trend jisté vrstvy společnosti recyklovat výrobky, které mohou být ještě dlouhé roky užitečné. A když ne k praktickému použití, tak aspoň jako výtvarná dekorace, krásný doplněk evokující řadu příjemných vzpomínek. Kdysi mě inspiroval kamarád kotelník, dnes světoznámý fotograf obyčejného života Bohdan Holomíček, který si začal ohraničovat své „panství" plůtkem z ozdobných litinových bočnic od vyřazených šlapacích šicích strojů. V současné době je nějaký ten stolek s podnožím ze šicí mašiny záležitost tak banální, až je jednomu stydno se ke stejnému nápadu rovněž hlásit. Ale tenkrát v minulém století měla každá podobná myšlenka málem punc originality. Stará vyhozená Singrovka ze šrotiště pamatující zaručeně století devatenácté o nové poslání přímo žadonila. Tak jsem se jí tedy ujal.

Je to šlendrián pane Khon! Už ani ten bordel není, jako býval, posteskl si rabi Roubitschek. Jen se kouknou kolem sebe rabi, je mnohem větší, pravím já, vstupujíc bez vyzvání do židovského vtipu aniž bych znal jeho začátek natož pointu. Jen ten předmět rozpravy mě zaujal. Lajdácký přístup k faktům nabral s masovým rozšířením užívání internetu olbřímích rozměrů zcela v duchu oblíbeného úsloví „hodinky jako holínky, obojí se natahuje". Anebo ještě jadrněji, jak říkávala moje babička „lejno jako lusk, jen když to křupne". Pominu devadesát devět tisíc jiných příkladů a zůstanu u mého oblíbeného sbírání pohlednic. Každý filokartista, který občas zabrousí na nějakou aukční webovku se s podobnými záměnami jako je ta v nadpisu určitě nejednou setkal. Ať koukáte na přiloženou pohlednici z jakéhokoliv úhlu z proslaveného „českého Gastýnu" nic nenajdete. Ale ano, mýliti se je lidské, jenže čeho je moc toho je - no prostě hodně. Německý místopis platný za starého Rakouska, čili v dobách rozkvětu pohlednic, které jsou už drahně let oblíbeným sběratelským předmětem, některé ignoranty k záměně svádí, i když každý pohledář s elementárním zájmem si dokáže vygůglit ve Wikipedii, že Johannisbad jsou Janské Lázně v Krkonoších a Johannisbrunn většinou s přívlastkem Bad jsou Jánské Koupele při řece Moravici nedaleko Opavy v historické zemi Slezsko. Pokud to ovšem u aukčních prodejců není poťouchlý záměr jak oklamat důvěřivé začátečníky, kteří si vydraženou položku odepíší jako zbytečnou daň z nevědomosti. Některá místa jsou holt sběratelsky atraktivní, jiná méně. Jen si zkuste zadat do vyhledávače jakékoliv aukce pohlednic od nějakého kroužku nadšenců z Horní Dolní až po vyhlášené aukční portály s mezinárodním renomé eBay ani Aukro nevyjímaje Janské Lázně a uvidíte, kolikrát se vymácháte v Jánských Koupelích u Starých Těchanovic. Přitom jsou ty první dnes v plném rozkvětu a ty druhé, kdysi výstavné a honosné ve stadiu zmaru, rozkladu a zániku. Vrcholem všeho je, když protřelý šíbr se stovkami uzavřených obchodů nabízí s naivitou venkovského prosťáčka „čumkartu" s českým názvem jednoho místa v sekci toho druhého.

Dáme si do bytu, do bytu
Dáme si vázu
Do vázy kytici
Pod vázu stůl
Ke stolu židli
Kdo židli má, bydlí
Každý kdo bydlí
Má starostí půl...

Pokud si ještě dneska někdo vzpomene na první československý filmový hudební klip s hudbou Vlastimila Hály a textem Vratislava Blažka těžko uvěří, že úplně poprvé ho už v roce 1957 nazpívali Josef Zíma s širší veřejnosti téměř neznámým zpěvákem a hráčem na basu z pražské Reduty Jiřím Suchým. Opravdový hit se z ponejprv zakázané písničky natočené původně pro Makovcův film Snadný život (představte si, že při ní pražští páskové tančili rokenrol, takže ji tvůrci z filmu nakonec byli donuceni vystřihnout) stal až o rok později v podání sexy symbolu naší generace Ireny Kačírkové a populárního chlapáka Josefa Beka. Ti poněkud mladší „pamětníci" boomu gramofonových desek budou pochopitelně tvrdit, že kecám, když to přece léta pěla známá dvojice Simonová a Chladil. Asi máme každý svůj dílek pravdy, ale o to vůbec nejde. Tentokrát je obyčejná židle to, oč tu běží. Stačí se na chvíli zamyslet, kolik vlastně člověk potřebuje židlí v případě, že opravdu bydlí. Nejlépe ve vlastní chaloupce a ne jen tak někde pod mostem. A to mám na mysli opravdu jen židle hodné toho jména - čtyři nohy, sedák, opěradlo - čistě klasika. Žádné sedačky, stoličky, štokrlata, taburety ani lenošky, pohovky, křesla a křesílka, natož houpací. Nemíním celkový počet, ale jednotlivé typy, které se po domě vyskytují v sólo provedení, ve dvojici, ve třech či obvykle ve čtyřech exemplářích jako příslušenství ke každému běžnému jídelnímu stolu. Zejména když dotyčný chramostejl není zrovna ideální vzorek průměrné populace a zalíbením ke všemu na čem se dá sedět nebo ležet je přímo posedlý. Z ušlechtilé společnosti se v dnešní době nedají vyloučit ani pracovní židle k počítači, které už mají většinou otáčecí podnoží na kolečkách a jako spotřební materiál opouštějí dům obvykle bez slitování jako první. Víc napoví mini album fotografií pořízených v duchu hesla „šikmé plochy se nelekejte, na perspektivu nehleďte".