Freiheit

Mužný idol paní a dívek Walda Matuška svého času dobře věděl, jak se struny v ženě naladí i kam se skrývá kdo má rád. To jsem ovšem jako rozjívený vesnický kluk ještě nemohl znát. Mě lákala jiná věž. Tedy spíš věžička s průduchy stlučená z prken nad hasičskou zbrojnicí uprostřed návsi. Po každém hasičském cvičení se tam sušily zavěšené jutové hadice, jindy pečlivě stočené na cívce stařičké stříkačky značky Smekal nad mohutným vahadlem pro ruční pumpování vody. Pokaždé když znavení hasiči nechali vrata otevřená a odskočili si do hospody hned vedle spláchnout prach, nakukovali jsme zvědavě do zákoutí regálů s několika naleštěnými přilbami ze zlaté mosazi snad ještě z dob starého Rakouska. I na modré německé brigadýrky s dýnkem olemovaným červenou paspulkou a odpáranými odznaky rozcapeného ptáka s tím zparchantělým křížem budící spolu s trofejními vroubkovanými plechovkami na plynové masky hrůzu připomínkou nedávno skončené války. Kdeže loňské sněhy a dávné věže jsou!

Was ist das fragmen, ty? - zeptal by se bezelstně nejeden svobodský staroúsedlík ještě v polovině minulého století. Pro čerstvou puberťáckou náplavu to znělo stejně komicky jako mnohem pozdější okřídlený dotaz natvrdlého majora Terazky ze Švandrlíkových Černých baronů. „Povedztě mi vojín Kefalín, čo si predstavujetě pod takým slovom fragmenty?" Tak aby bylo jasno, mám na mysli úlomky, torza, části celku. V tomto případě řezbářsky zpracované porůznu nalezené zbytky z čehosi většího někdy sotva zjištěného. Jako zběhlý lesník, vyučený dřevokaz kolář karosář přeškolený na truhláře věnoval jsem se práci se dřevem celý produktivní věk. Fajnové řemeslo řezbářské jsem vždy choval v hluboké úctě a s pokorou ho obdivoval. Každého nalezeného kousku dřeva se stopou řezbářského dláta mi bylo líto zanechat tlít někde na smetišti a postupně jsem si jimi zdobil příbytek jako straka hnízdo blyštivými cetkami. Některé jsou umělecky zajímavé i pro výtvarného ignoranta, jiné mají osobitý půvab pouze pro nálezce. Ke každému opracovanému kousku dřeva se většinou pojí autentický příběh, takže jejich malé defilé není jen letní vaření z vody nebo přehlídka polínek před přiložením do kamen. Hned úvodní zlacený rostlinný motiv uražený nejspíš při nešetrném stěhování velkého závěsného obrazu s honosným bohatě řezaným rámem z Piettovy vily do firemní truhlárny je vysoce dekorativní. Vedoucí dílny pan Prušinovský ho dlouho schraňoval v zásuvce pracovního ponku s úmyslem, že ho jednou přilepí. Nikdy k tomu nedošlo. Obraz údajně s portrétem některé dámy z rodiny Piette prý skončil v místním kostele. Dnes o něm nemá nikdo ani potuchy. Rozvilinu z dubových listů vyčmuchal sběratel Šedý vlk, který si ji ve slabé chvilce ocenil na tři velké rumy.

Kdybych měl talent jako Ezop, napsal bych bajku, jak udatný starý koloděj zdolal dva statné kováře. Ze snímku je však zřejmé, že chlapáčtí kováři jsou z rodiny modrajících hřibů podle nejnovější vědecké klasifikace s binomickým jménem Neoboletus luridiformis, řazené mezi chutné jedlé houby vyžadující delší tepelnou úpravu. Koloděj v tomto případě není příbuzný často zaměňovaný druh Suillellus luridus, ale naprosto běžný a obyčejný Homo sapiens Tonda. Shodou okolností rovněž koloděj, i když podle běžného jazykového úzu se těmto přerostlým exemplářům říká častěji kolář. To, že také občas modrá není výsledkem přesvědčení, že modrá je dobrá, ale běžný přírodní úkaz související s věkem.

Nejen v Čechách se to ve starých pověstech, bájích a legendách bezhlavými jezdci, rytíři, mnichy a jinými strašidly rozličných jmen jen hemží. Ani Rýchory, docela nepatrný východní výběžek Krkonoš nejsou výjimkou. Mají svého bezhlavého Jáchyma, o kterém ví jen málokdo. V dávných dobách čilého zlatokopeckého ruchu v hlubokých rýchorských hvozdech podél Staré vody to byl podle tradovaného vyprávění starců pohledný jinoch, nejmladší ze tří bratrů z jedné Sklenářovické samoty. Společně docházeli kutat třpytivé žilky žlutého kovu do jámy Zlatý klas v Bartově lese. Když prý jeho smutný příběh s oblibou vyprávěl hloučku dychtivě naslouchajících druhů pamětník starý Bergmann, nezapomněl nikdy dodat - tak to bylo a není-li to pravda pravdoucí, ať se propadnu až do Trenčína. Šibalsky při tom pošilhával po sousední jámě téhož jména. Ale třeba je to jen taková vybájená pentlička šířící se po staletí ústním podáním. Jádro historky se však nemění. Pravidelně o polednách kdy je slunce v nadhlavníku vycházeli havíři z podzemí na den, aby se nadechli čerstvého vzduchu a pojedli z domova donesenou skývu chleba s hrudkou tvarohu nebo kozího sýra výjimečně i plátkem slaniny. Jáchym obvykle vyšel až k Rýchorské studánce aby svlažil hrdlo lahodnou pramenitou vodou a ve velkém džbánu donesl i bratrům. Jednou spatřil u studánky mladičkou modrookou plavovlasou dívku v bělostné říze s vínkem lučního kvítí v kadeřích. Beze slov mu dala napít z dlaní několik chladivých doušků. Byla to prý víla Rýchorka, oplývající neskutečnou krásou, Krakonošova pilná žačka znalá všelikých čar a kouzel. Jejich pohledy se na okamžik setkaly...a Jáchym ztratil hlavu. Bratři ho už nikdy nespatřili. Od té doby vždy když hodiny na radniční věži ve Freiheitu odbíjejí dvanáct, bloudí nešťastný mládenec pralesem a stále je usilovně hledá. Hlavu i Rýchorku. Většinou ho lze spatřit jen z velké dálky jako stín ve křoví. Na volání nemůže chudák ani odpovědět. Jen několik šťastlivců se s ním setkalo na dohled a jen pohotovým jedincům se podařilo ho vyfotografovat. Jaké však bylo jejich překvapení, když na snímku našli jen mechem a lišejníky obrostlý balvan nebo pokroucený strom.

Rybník v Janských Lázních? Co je to za nesmysl? Nebudete tomu věřit, holenkové, ale je to tak! Rybník je sice silné slovo, ale rybníček, jezírko, tůňka, loužička - záleží na úhlu pohledu. Na historických fotografiích, z nichž některé posloužily vydavatelům pohlednic, vypadá impozantně, že by si jeden s chutí půjčil lodičku a jel se se svou dívkou projet po hladině. Jak ho působivě vyfotit věděl někdejší místní fotograf Adolf Glaser jistě nejlíp. Proč ale ausgerechnet u jeho snímku vydaného knihařem Zinekerem je vycházková cesta podél Janského potoka nazvaná Křížová (Kreuzweg) to ví snad jen Pánbůh. Pohádkovou atmosféru i s malou Rusalkou vystihl na pohlednici z roku 1906 i trutnovský fotoatelier Adolfa Lehmanna. V pozůstalosti náruživého svobodského fotoamatéra Fritze Hiltschera z předválečné éry je zase několik živých záběrů dokumentujících zájem mužů s kamerou zvěčnit ten zapomenutý romantický kout uprostřed civilizace. Negativy jsou velmi poškozené, ale jistě ne jen proto, že se fotografující kolegové o nejlepší snímek doslova poprali. Přitom se i dnes najdou v Janských Lázních občané, kteří o rybníčku nedávno nově probuzeném k životu sousedem Mílou Tučkem (+2021) nemají ani potuchy. A to je prosím na podrobných mapách zakreslen minimálně už dlouho před začátkem minulého století.

Jako všecko tenkrát v minulém století jsme se coby dítka školou povinná museli biflovat nazpaměť, jako když bičem práská třeba vzbuzení o půlnoci i Mohsovu stupnici tvrdosti. Nikdy jsem to v životě nepotřeboval, avšak dám to s trochou dumání i s tím dotěrným Němcem na A za zády dosud. Mastek, sůl kamenná, vápenec, kazivec, apatit, živec, křemen, topas, korund, diamant. A nejtvrdší jsi ty, tupče! Pětka, sedni. Dodával obvykle potrhlý chemikář Maršík, blahé paměti - ať je mu lehká zem. Ale proč si kazit jednu z nejkrásnějších pohádek našeho dětství zrovna vzpomínkou na školu. Sůl, ač vedle cukru podle současných lékařů náš nepřítel číslo jedna je opravdu nad zlato. Je pro život nezbytná, leč nic se nemá přehánět. Ani kdyby byla na předpis a hrazená pojišťovnou. To co si generace Čechů vsugerovaly o alkoholu, že užívaný v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství nebo že z rukou lékaře je lék o soli neplatí. Ne, ne, nemíním psát žádný traktát o soli. Zmínku o solných stezkách, jimiž byla v dávnověku česká kotlina protkána jako pavučinou a pro svůj strategický význam byla nejedna během času přejmenována na zlatou si však neodpustím.

Miliony let se na dně prvohorních moří ukládala zrníčka písku, než vznikl pevný kamenný sediment, užívaný odpradávna jako stavební kámen. Je docela pravděpodobné, že již začátkem 17. století začali zruční kameníci vysekávat z bloků pískovce vytěžených v některém z hořických lomů ozdobné patky ke sloupům podsíňových dřevěných domků pro městečka v širokém Podkrkonoší. Svoboda nad Úpou s podloubím v hlavní ulici i kolem trhového náměstí jistě nebyla výjimkou i přes několik zhoubných požárů. V roce 1571 shořelo celkem 16 domů a v roce 1599 celý střed města včetně radnice. Kámen naštěstí nehoří a jeho druhotné použití není vyloučeno. Vznik posledních historických domků s podloubím pod vysokou lomenicí čp. 47, 48, 49 a 50 na svobodském náměstí lze tak spolehlivě datovat až do doby po dalším velkém zaznamenaném požáru v roce 1684. Prostřední dva domky měly podle svědectví fotografií podobné ne-li totožné osmiboké kamenné patky pod nosnými sloupy štítů. Ta na snímku má hladký osmistěn až k hraně ozdobného fabionu vysoký stejně jako průměr mezi stěnami rovných 50 centimetrů. Každá obvodová plocha je široká 20 cm.