Freiheit

Sova Minervina vylétá, až když se smráká. Alespoň podle idealisty Hegela. Častokrát se ale tak připozdí, že už je bezmála pozdě - dodávám já. Což dokládá i výrok nepochybně moudrého moravského básníka Jana Skácela. „Lety jsem zmoudřel. Co je moudrost - nevím." Se stářím moudrost evidentně nesouvisí. Obrátím - li naruby známý citát jiného filosofujícího intelektuála Jana Wericha, vyjde mi, že každej blbec - mladej - bude jednou starej blbec. Největší úskalí však číhá v zjištění, že hlupák, který ví, že je hlupák, vlastně není hlupák. Protože opravdový hlupák to neví a žije v zajetí iluze, kdovíjak není chytrý. Moudrý člověk stále pochybuje, zatímco blbec je si stoprocentně jistý. Lakonicky to už dávno shrnul jeden nejmenovaný rabín: „Máš - li IQ tykve, nespasí tě ani mikve." Spousta podobných blbostí mi korzuje na vzletné myšlenky chudou mozkovnou při pohledu na skupinku sůviček, které se pod můj šlarafistický krov slétly z příbytků přátel.

Ani zaklínadlo dnešní generace být za všech okolností in i při volnočasových aktivitách není jak vidno nic nového pod sluncem. To mě napadne vždycky, když s nastávajícím jarem pozoruji každým dnem početnější peloton pestrobarevně vyšňořených bikerů, jak s ladností roztáčejí kliky svých strojů s mnohonásobnými převody za našimi humny „hore kopcom" na Rýchory. V dobách kdy byl i u nás ve Svobodě nad Úpou činný cyklistický spolek „Rübezahl" zaznamenaný už v okresním adresáři z roku 1906 a následně i 1910 se jízda na kole stávala stále rozšířenější sportovní činností, i když neobsahovala zdaleka tolik speciálních disciplin jako dnes. Není jistě náhoda, že Český svaz cyklistiky byl při svém založení v roce 1883 prvním sportovním svazem na českém území. V současnosti v sobě zahrnuje silniční i dráhovou cyklistiku, horská kola, cyklokros, bikros a další odvozeniny zahrnuté pod zkratkou BMX, krasojízdu a kolovou, trial, ženskou cyklistiku a speciální handbike pro handicapované. Každá disciplina vyžaduje jiný typ kola i způsob jízdy. O tom všem se cyklistickým pionýrům z počátku minulého století pochopitelně ani nesnilo. Sotva jejich tátové sesedli z vysokých „Kohoutovek" osvojila si mládež nové stroje v podstatě stejné konstrukce jako ty dnešní. Jen s tím rozdílem, že bytelné cestovní velocipedy nejrozšířenější značky Premier z Chebu nebo Slavia od firmy Laurin a Klement a řady dalších tuzemských i zahraničních výrobců byly vesměs a doslova jiná váhová kategorie. Po svobodských památkách na dávné kolaře se slehla zem, tak nezbývá než použít snímek od nejbližších sousedů z Mladých Buků. Zejména když i jejich dělnický cyklistický spolek nesl rovněž jméno pána blízkých krkonošských hor. Praktický slušivý outfit je nechtěnou parafrází na pointu k otřepanému vtipu - pak přijedu já, celý v bílém. Zvlášť dáma vlevo by se na jakémkoliv vehiklu vyjímala i dnes. Do dnešních dnů se zachoval jen zvonek místního výrobce na řidítkách jejího štíhlejšího souseda. A ani to možná není on.

Zvonek na jízdní kolo výrobce Emil Mosler Mladé Buky - regionální produkt

Nepublikováno

Járu Cimrmana mám rád, to ví každý. Proto se po něm občas opičím. Stejně rád mám jmenovaného Frantu. Kdyby bylo po mém, byl by u nás všude kolem kamkoliv se podíváš. Od klukovských let mě fascinovalo všecko s vyobrazením historií zprofanovaného portrétu stařičkého mocnáře Františka Josefa I. V letech po druhé světové válce to vlastně byly nejdostupnější starožitnosti - známkami, pohlednicemi, mincemi a medailemi počínaje, přes barvotiskové obrazy na papundeklu k malbám na užitkovém porcelánu, zejména fajfkám vojenských vysloužilců až po bronzové, mramorové, ale spíš sádrové busty a sošky. Někde tam jsou počátky mé sběratelské posedlosti a bezmezného obdivu k monarchii. Zažil jsem totalitu hnědou i rudou a později sice mírnější leč neúspěšnou vládu proletariátu. Ani svobodně demokraticky zvolení zástupci se mi nejeví lepší než osvícený monarcha. Všechny ty historické žvásty o čtyřsetleté porobě jsou z pohledu zpět jen dobový folklór. Nebo snad byl některý z našich presidentů s výjimkou tatíčka Masaryka reprezentativnější persóna vzbuzující úctu než za mlada štíhlý fotogenický císař ve slušivé uniformě? Jsem už velký kluk a z nekritického obdivu jsem vyrostl jako z krátkých kalhot. Žít v nějakém muzeu Franze Josefa jako je to první internetové s tisíci exponátů by se mi asi brzo zajídalo. Přesto mezi mými hračkami sem tam maličko o nějakého toho Pepíka zakopávám. Jeden z nejmilejších je ten pompy zbavený, tvarovaný s laskavostí a nadhledem jako mnoho dalších osobností z hutního skla, jaké ze záliby a pro potěchu přátel tvořil z volné ruky sklář Jaroslav Šulc (*1936) ze Železného Brodu. Jedním z jeho kamarádů je i můj kamarád a heslo - venkov jedna rodina - platí v Česku naštěstí za každého režimu. Byl to kdysi milý dárek ke kulatinám.

Nepublikováno

Vsadím kačku proti euru, že na neznámém bronzovém medailonu je jeden z pětice významných mužů října 1918, rodák z Hostivaře, statkář, politik, předseda agrární strany a premiér tří československých vlád Antonín Švehla (15. dubna 1873 - 12. prosince 1933). Jeho jméno není pro většinu Čechů ani dnes doufám neznámé. Ti, kteří si myslí, že to byl hokejový útočník někdejšího ATK Praha, naštěstí tyto stránky nečtou. Právě s výročím narozenin osobnosti, která již od 90. let 19. století aktivně spoluvytvářela naše národní dějiny, je vhodné k medailonu připojit i malý slovní medailonek. A nijak nevadí, že státníkův vztah ke Krkonoším bych si, kromě neuskutečněného projektu Švehlovy chaty na Zlatém návrší a snad ještě tradičního výstupu manželů Pírkových z Jičína vždy 28. října na Sněžku, který je mimo jiné připsán i jemu, musel vycucat z prstu. Vyučený pekař, který začátkem minulého století po smrti otce převzal otěže hospodaření na rodném gruntu, byl ještě za monarchie poslancem českého zemského sněmu. V I. světové válce se pohyboval mezi vůdčími představiteli domácího odboje jako člen Maffie a později Národního výboru. 28. října 1918 byl u vyhlášení samostatnosti republiky a jako ministr vnitra se značnou měrou podílel na vzniku československé ústavy z roku 1920. Švehla byl mistr kompromisu. Jeho rčení - mám rád všecky strany, ať jsou v koalici nebo v opozici - hovoří za vše. Přesto politické dění v prvních letech existence Československa ovlivňovala mimoparlamentní, mimovládní a zřejmě i mimoústavní „velká pětka" složená z předáků hlavních politických stran. Bechyně, Rašín, Šrámek, Švehla a Stříbrný tahali za nitky tehdejších vlád výrazněji než Národní shromáždění. Nutno dodat, že většinou ve prospěch fungování státu. Mě je na mém jmenovci sympatické, že měl vedle zdravého selského rozumu i soudnost a v prezidentských volbách roku 1927 odmítl kandidovat a plně podpořil Tomáše Garrigue Masaryka. Řád Bílého lva obdržel bohužel in memoriam až po stu letech od „října" loni na podzim.

Celé generace mých zjištěných prapředků byli vidláci s botami od bláta z polí v okolí Jičína. Snad proto jsem podvědomě našel společnou řeč s jičínskou naplaveninou okázale šlechtického jména Landgraf, který učil kdysi výtvarnou výchovu ve Svobodě nad Úpou. Ostatně už jsem o mém předčasně zesnulém kamarádovi několikrát psal. Alfred, známý všeobecně jako Fery, se mimo jiné zapsal mezi přáteli především jako autor několika zdařilých ex libris. Tenkrát si je čtenáři ještě opravdu majetnicky vlepovali do knížek. Dnes jsou ve sběratelských kruzích spíš hledanými exponáty sbírek drobné autorské grafiky. Samozřejmě má ve většině případů daleko větší váhu jméno tvůrce značky než často veřejnosti neznámého majitele. U jednoho z prvních „Lanďových" ex libris, nejspíš ještě z časů jeho studií na pedagogické škole, si dnes ani netroufám určit, zda ten námětově docela konvenční obrázek je stoprocentně z jeho „dílny", nebo začínající Mistr jen „citoval" nějakého klasika. Nápadná podoba s rukopisem malíře a grafika Karla Vika (4. listopadu 1883 - 8. října 1964), konkrétně s barevným dřevorytem shodné partie jen v širším záběru z roku 1929 se přímo nabízí, takže nelze vyloučit ani jeho přímé autorství. Natolik jsem ale Ferunku znal, abych zejména po odhalení nečitelného nápisu zakrytého spodním orámováním výřezu kapánek pochyboval. Přesto je nepatrná veduta Valdštejnského náměstí s dominantní Valdickou bránou, Mariánským sloupem a částí zámeckého průčelí při pravém okraji, nalezená nečekaně při likvidaci nevytříděných archiválií impulsem k vyvolání vzpomínek na vytrvalého diskutéra a zdatného oponenta z „golden sixties". Jen tu kmotřičku právě koncem dubna před lety neukecal.

Nepublikováno

Fanča, vlastním jménem Caya Ann byla

z Valdštejnských lip.

Byla ...a už není.

19. 4. 2006 - 29. 3. 2019

Nerad bych byl podezírán ze sexismu, tak v rámci současného trendu genderové vyváženosti přidávám ke kafáči po dědovi také hrníček po babičce. Netvrdím, že je zrovna po té mé, ale klidně by být mohl. Zatímco nejznámější babička Boženy Němcové absolvovala i pouť až do vzdálených Vambeřic v Kladsku, neznámá majitelka malovaného poutního hrnečku anonymního výrobce si pro dochovaný suvenýr vyšlápla do bližšího poutního místa. K léčivé studánce do Malých Svatoňovic. Částečně možná právě v jejích stopách jsem šel naposledy 18. dubna před deseti lety. Skupina členů Vlastivědného kroužku Krkonoše - Podkrkonoší a jejich přátel se pod vedením nadšeného montánního badatele Václava Jiráska vydala na vlastivědnou vycházku s všeříkajícím názvem „Od Studánky do Jestřebích hor a zpět ve šlépějích jestřebohorských havířů". Zázračnou studánku na náměstí v kapli vedle barokního kostela Sedmi radostí Panny Marie jsme pochopitelně nemohli minout.