Freiheit

Poslední víkend v září mívám už několik let zaškrtnutý v kalendáři pro výlet přes Pomezní Boudy do Hiršbergu, někdejšího centra Krkonoš na slezské straně hor, dnešní Jelení Hory. Celá plocha Radničního náměstí a spletitá síť přilehlých ulic je dějištěm velkolepého tradičního trhu starožitností a sběratelských kuriozit i novodobých artefaktů současných tvůrců, včetně typické změti poškozených, odložených a nepotřebných věcí, hraček, nástrojů, nářadí a součástek, charakteristických pro populární blešáky, tento rok již po pětačtyřicáté. Sjíždějí se sem prodejci nejen z Polska a blízkého zahraničí o kupujících, zvědavcích, náhodných návštěvnících, žebravých muzikantech a nejspíš i kapsářích ani nemluvě. Ostatně již několikrát jsem o tomto zářijovém mumraji psal, protože jsem si až dosud z každé návštěvy nějakou cetku přivezl. Ať už to byla primitivní figurka Krakonoše nebo aspoň pohlednice s Duchem gór, jak mu nejčastěji říkají Poláci.

Tak vypráskanou houbařskou sezonu jsem dosud nezažil. Sucho, sucho, sucho! Nemělo vůbec smysl chodit do lesa, i kdybych nakrásně byl v kondici, jakože spíš ne. Sporadické nálezy z míst, kde aspoň občas kapánek zapršelo, byly celé léto jen evergreenem houbařských webů. Teprve v září se to na mnoha obdařených místech republiky doslova provalilo. „Máňa" hlásí 140 kusů praváků, „Fanda" tři přepravky růžovek alias masáků a „šakal" košík krásných ruměných osikáčů. Ani se tomu věřit nechce. V teplém a slunném svatováclavském odpoledni jsem už neodolal. Vyplazil jsem se na známá vlhčí místa na Kraví vrch za chalupou a dle očekávání, nikde ani prašivka. Jen v místech kde jsem loni na podzim zasadil množství naklíčených semenáčků, na mě čekal jeden jediný. Skoro jako by ho tam narychtoval sám Krakonoš. Při vědomí, že jsem vlastně byl letos poprvé na houbách a pravděpodobně taky naposled mě napadla ta parafráze na vzletný verš klasika.

Nepublikováno

Vajíčka miluji. Jako kluk z vesnice jsem na nich vyrostl, bez ohledu, zda byla podle oficiální doktríny zdravá nebo téměř jedovatá pro vysoký obsah cholesterolu. A úplně jedno mi bylo, zda jsem si lámal hlavu s jednoduchým trikem mořeplavce Kolumba jak postavit vejce na špičku, nebo spekuloval v době, kdy české gastronomii vládla ruská vejce, proč je neznají v Sovětském svazu. Pravda, delikatesa francouzských labužníků - křepelčí vajíčka se tenkrát v Jednotě koupit nedala jako dnes v Kauflandu. Ale těch slepičích bývalo na kdákajícím dvoře stále dostatek a i bez červených razítek velkochovů většinou čerstvých. Takové syrové vajíčko uzmuté z kurníku a vypité ke krajíci posoleného chleba, mňam, to byla pochoutka. I smrdutý záprdek nějaké zanášející potvory se v přítmí rozlehlé stodoly občas našel. Ten už naše cvičené oko většinou poznalo, tak posloužil k nejapným kanadským žertíkům. Častokrát při snídani obvyklého bílého kafe z cikorky s nadrobenými kousky chleba jsem toužil po Full English breakfast mých oblíbených detektivů z americké „drsné školy", zejména po sázených vejcích se slaninou. Pominu - li Velikonoce, které byly přímo baštonádou z pestrobarevných vajíček na tvrdo, nabízela vynalézavá domácí kuchyně i ztracená vejce, míchaná, na měkko, do skla, volská oka a nespočet dalších úprav. Stejně jako obyčejný chléb se mi vajíčka nikdy nepřejedla. A nejlepší jsou na hniličku z bílého kalíšku s kohoutem po babičce.

Nepublikováno (proč taky?)

Ještě začátkem druhé poloviny 20. století stával na katastru obce Mladé Buky neporušený pískovcový kříž u křižovatky polních cest na terénním hřebínku jihozápadně nad kostelem sv. Jana Nepomuckého ve Svobodě nad Úpou. Úvozová cesta z Horních Mladých Buků směrem na Janskou horu a dál ke Zlaté vyhlídce byla v těch místech během let několikrát přeložena a kříž při polních pracích možná nešťastnou náhodou, možná i úmyslně skončil v rozvalinách. Na jednom z kamenných bloků postupně zarůstajícím ostružiním byla značkaři KČT ještě dlouho ze setrvačnosti obnovována žlutá turistická značka. Začátkem roku 2018 nebylo po zbytcích kříže zdánlivě ani památky. To nedalo spát majiteli sousedního pozemku Josefu Čermákovi, který právě dokončil obnovu starobylé výklenkové kapličky Panny Marie s podobným osudem o pár desítek metrů níž. Podařilo se mu se synem Tomášem doslova vyhrabat ze země několik kamenných součástí monumentu a pietně je sestavit do současné podoby. Spodní část podstavce s ozdobně profilovanými hranami je nejspíš nepůvodní a pochází z úplně jiné památky, o které není nic bližšího známo. Nejzachovalejší střední část má částečně čitelný sekaný německý text v jednoduchém geometrickém orámování se skosenými rohy. Jde o upravený verš známý v křesťanské liturgii jako Mariánská antifona: „ Zu dir, Maria, seufzen wir Mit Thränen, deine Kinder. Und rufen alle auf zu Dir: Werschmähe nicht uns Sünder! Volně přeloženo: „K tobě Marie vzdycháme v slzách, tvoje děti. A všichni voláme, nezavrhuj nás hříšníky". Ze silně poškozených jmen zřizovatelů lze vyluštit pouze Erbaut von Josef und Franziska ??? a první dvě číslice letopočtu 18.. Vrchní dřík zakončený stříškou ve tvaru tympanonu, ze kterého vyrůstal kříž, měl na přední straně plastický reliéf zakončený nahoře obloukem, pravděpodobně s modlící se Bohorodičkou, dnes brutálně odsekaný. Pod ním jsou zbytky německého nápisu: Hl. Maria, bitte für uns! - Svatá Maria, oroduj za nás! Vrcholový kříž s Kristem chybí úplně.

Co asi ještě může přinést pamětník, který si nepamatuje ani pin svého mobilu, k události před padesáti lety objevného? Když mám být opravdu osobní, tak nejcennější památkou na ten rok vzletů a pádů, naděje a ponížení je podle mě právě padesátiletá nejkrásnější mince mé sběratelské éry už proto, že jsem si ji nikdy nekoupil. Ani toho 1. března 1968, kdy byla dlouho očekávaná emise s antickou krasavicí uvedena Státní bankou československou do prodeje za nominální hodnotu 50 Kčs, což u dnešních pamětních mincí zní téměř jako pohádka z tisíce a jedné noci. Od té doby, co se Státní mincovna začala chovat tržně jako pověstný Sarka Farka jsem s numismatikou seknul a zůstal jen u platonického obdivu. Bláhově jsem doufal, že si stříbrný šperk z dílny krkonošského skláře a medailéra Mistra Jiřího Harcuby (1928 - 2013) někdy na nějaké aukci přece jen koupím, ale její cena několikanásobně stoupla a z čistě lakotných pohnutek už k tomu nikdy nedošlo. A je to tak lepší. Rád k tomu přidávám okřídlenou myšlenku klasika, že nejkrásnější motýli jsou ti, které jsme nikdy nechytili.

Nejen osobnosti, ale i spousta movitých i nemovitých památek se svých „pěti minut slávy" dočkají až v souvislosti s nějakou katastrofální událostí, po kterých baží senzacechtiví diváci a čtenáři. Nejinak je to s dlouho neužívaným zámkem v Horním Maršově nabízeným současným majitelem ruskou firmou Sagna na prodej za 14,5 milionu korun. Od dnešního rána je cenná kulturní památka spíš na odpis. Po rozsáhlém požáru celého objektu, při kterém zcela shořela střecha i věž, se zachovaly v podstatě jen obvodové zdi vybydlené budovy. Šlechtické sídlo dal ve stylu doznívajícího baroka postavit v roce 1794 císařský komoří Jan Berthold Schaffgotsch spolu se svým zetěm Alfonsem Aichelburgem. V roce 1869 přestavěli Aichelburgové soliterní budovu v duchu neorenesance na čtyřkřídlý uzavřený blok, na jehož jihozápadním průčelí přibyla později asymetricky postavená věž s cibulovou bání. Unikátní dvouramenné schodiště je dílem dalších majitelů Czernin - Morzinů z první dekády minulého století. Devastace nastala hned po roce 1945 s vyvlastněním pozemkových majetků na základě dekretů presidenta republiky, kdy byl zámek převeden nejprve do správy obce a následně na stát. Zřízením Dětského domova s necitlivými stavebními úpravami bylo poválečné drancování interiérů, z nichž torzo zachráněných artefaktů skončilo v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově, pouze dovršeno. Občasní nocležníci z řad vandalů a bezdomovců, ilegální fotografové bez skrupulí, ochotní pro originální video překračovat zákon, i obyčejní zlodějíčci, kteří za pár korun dokážou zničit i dražší věci než je instalace elektřiny, vodovodu a ústředního topení historického objektu spolu se zubem času postupně ukusovali z uprázdněného komplexu od roku 1994. Dodatečné úvahy, co všechno se pro záchranu cenné stavby dalo udělat, kdyby... jsou jen příslovečným nářkem nad rozlitým mlékem. Zvlášť ve srovnání se záchranou některých památek, jejichž devastace pokročila až k úplnému zániku a pomocí veřejných sbírek a evropských grantů je skupiny nadšenců doslova křísí z popela.

Tradiční povolání několika generací rodiny Hoferů z Hoferových, dnes Portášových Bud bylo vynášení zboží na upravených horských dřevěných krosnách do vrcholových podniků na Sněžce. Se zahájením provozu lanovky z Pece pod Sněžkou přes Růžovou horu na Sněžku v roce 1949, mohli nosiči pověsit krosny na hřebík a poohlédnout se po jiném zaměstnání. Od roku 2012 vybíhají každoročně v jejich stopách s břemenem na vrchol energií překypující sportovci v extrémním závodě Sněžka Sherpa Cup. Podnikavý vedoucí nové Poštovny tak původně využil zásobování kiosku v době přechodného přerušení provozu lanovky. Novodobí nosiči si nakládají až 60 kilogramů balených nápojů a dalších trvanlivých produktů a ohromeným divákům na trati nezbývá než smeknout před jejich siláckým výkonem. Staří houževnatí horáci si však dokázali naložit i přes 100 kilogramů. Ti ovšem nijak nespěchali a na necelých osmi kilometrech cesty využili zpravidla všech deset obvyklých odpočinkových míst. Rekord Roberta Hofera (1901 - 1964) z roku 1944, kdy vynesl od Obří boudy na Sněžku dva a půl metru dlouhou ocelovou rouru pro meteorologickou stanici o váze 160 kilogramů, se v sobotu 18. srpna 2018 pokusí překonat tatranský horský nosič Vladimír Hižnay s osobním výkonem jen o pouhých 6 kilogramů menším.