Freiheit

Jedním ze zlatých hřebů tradiční maršovské pouti je zpravidla hned úvodní komponované představení s živými obrazy inspirované dějinami obce. V letošním roce zapadajícím do řady „osmičkových" let s jubilejním 100. výročím založení samostatného společného státu Čechů a Slováků vzpomněli autoři „Maršovského příběhu" na souběžné výročí ukončení Velké války, ve které zahynulo 71 občanů dnešní obce Horní Maršov. Aktuálně tak připomněli probíhající veřejnou diskusi, co s rozpadajícím se památníkem dávných spoluobčanů padlých v barvách poražené monarchie, kteří měli navíc tu smůlu, že většinou mluvili německy. Zatímco v ryze českém vnitrozemí nejsou početné pomníky padlých vojáků z I. světové války díky kontinuitě osídlení žádným problémem a lidé své zemřelé předky uctívají z prosté piety, nejen pro naplnění litery zákona, ve vykořeněném pohraničí je mnohde stále ještě jakákoliv připomínka někdejších obyvatel násilně vystěhovaných po roce 1945 provázena výbuchem emocí. Relativně v klidu jsou v místech, kde horkokrevní dědové a tátové současných obyvatel někdy i cenná umělecká díla v poválečné euforii zničili. Pro příklad ani nemusíme chodit daleko - u nás ve Svobodě stával jeden z honosných pomníků sochaře Emila Schwantnera hned vedle kostela. V osvícenějších městech poničené pomníky opravují, na mnoha místech vznikly autorské repliky těch původních. Posledním příkladem je unikátní Schwantnerův protiválečný Tanec smrti v trutnovském parku, skvostná kopie sochařky Pauliny Skavové. Dokonce i zaniklé Sklenářovice, totalitními mocipány barbarsky vymazané z mapy mají své memento v podobě restaurovaného pomníku místních padlých.

(Cestovní zpráva ze dne 2. srpna 2018)
Vyrazit v současném letním žáru, kdy každý den trumfuje historickými teplotními rekordy ten předešlý, za památkami na slezský šlechtický rod Schaffgotschů, navíc ve škodovce, která má svá nejlepší léta dávno za sebou, tudíž bez klimatizace, je eufemisticky řečeno bláznivý výlet. K tomu ještě bez důkladné teoretické přípravy a naprosto živelně doslova jako příslovečná utržená vráteň. To je pro zkušené výletníky téměř nepochopitelné. Asi jako kdyby první dáma českého soulu zazpívala na gala večeru letního festivalu Colours of Ostrava svůj oblíbený hit „fernetem ztřískaná". Nebo letitá americká tenisová královna Serena zvyklá jen vítězit, vypadla na prestižním turnaji v San Jose, po největším debaklu kariéry se zdánlivou outsiderkou ani ne po hodině hry za stavu 0:2 na sety - a navíc s"kanárem". To se ale doopravdy stalo. Náš první přešlap byla hned po překročení dnes naštěstí jen pomyslné hraniční čáry zastávka v útulné cukrárničce v Lubawce na první dopolední kávu, což je obvykle rituál na závěr cesty. Espresso bylo sice vynikající, ale příjemnou dávku endorfinů jsme tím načas vyčerpali.

Letošní rok se v sousedním, kdysi převážně hornickém městě Žacléři nese mimo jiné i v duchu oslav 140. výročí nepřetržitého trvání výroby porcelánu, založené podnikatelskou rodinou Pohlů v roce 1878. Krátce po sametovém návratu k tradičním hodnotám na znárodněný podnik navázala v roce 1994 současná firma Keramtech s. r. o. s širokou škálou produktů slévárenské a topné keramiky, technického porcelánu i finálních porcelánových výrobků. Není žádným tajemstvím, že Městské muzeum Žacléř prochází v roce 2018 rozsáhlou přestavbou, aby mohlo při tomto jubileu nabídnout návštěvníkům v nové stálé expozici formou trvalé zápůjčky unikátní sbírku figurálního porcelánu zdejší provenience, shromážděnou předčasně zesnulým sběratelem a mecenášem umění Václavem Petirou. Bylo by škoda, kdyby v záplavě aktuálních zpráv zapadlo osobní výročí posledního „žacléřského" Pohla (narozeného však v Trutnově) Theodora Hugo Pohla, vnuka Theodora I. z vývěsního štítu firmy, který manufakturu povýšil na prosperující velkovýrobu s originální značkou zkřížených iniciál svého jména T. P. Dědic rodové tradice, jehož srdce stále patří žacléřské továrně, se právě v těchto dnech dožívá kulatých 88 let. Tak ještě „mnoga ljeta!" příteli!

Svět kolem nás se mění ustavičně. Někdy pozvolna přirozeným během času, že to pozorovatel někdy ani nezaznamená. Jindy překotně. A to nemám na mysli živelné pohromy ani válečné katastrofy. Stačí jen klidné ekonomické období bez výrazných výkyvů a občasný stavební boom, jaký zažívají exponované turistické oblasti v dobách přemíry volného času a relativní solventnosti obyvatelstva. Krkonoše procházejí horečnou stavební činností už několik let. Momentálně je takovým rozsáhlým staveništěm i kdysi poklidné městečko Pec pod Sněžkou. Nostalgické stýskání nad idylou mizejících romantických chaloupek ve stráni ode mne nečekejte. Ale ani ódy na názor šílených architektů, co je to moderní horské středisko zpívat nebudu. Největší lákadlo hor, nejen Krkonoš, je krása okolní přírody. Staří horáci s ní dokázali souznít a podvědomě ctili vyváženost mezi prostorem pro život a volnou krajinou. Ano, pokrok se zastavit nedá, ale všechno má své meze. I ziskuchtivost podnikatelů, kteří z turismu tyjí. Nikdo mě nepřesvědčí, že se někdo bude harcovat desítky či stovky kilometrů z panelákového sídliště nebo satelitního městečka do stejného mraveniště jen proto, že se jmenuje Krkonoše. Mudrování však nechme koňovi, má větší hlavu.

Psát lze opravdu o čemkoli. Ne vždycky je to ale ke čtení. Když už jsem však nakousl téma, co všecko si lze podložit pod pozadí pro chvíli odpočinku, rád představím ještě jednoho nalezence. Kolega od fochu Michael Thonet (1796 - 1871) razil pro své oblíbené, praktické, trvanlivé a navíc elegantní výrobky z ohýbaného dřeva obchodní slogan „nábytek, který vás přežije". Rodák z německého Porýní se původně usadil ve Vídni, hned po úspěchu s ohýbaným nábytkem vlastní konstrukce na průmyslové výstavě v Koblenci v roce 1841. Díky pěti synům přejmenoval firmu na „Gebrüder Thonet" a již v roce 1857 založil továrnu v Koryčanech na Moravě a záhy i v Bystřici pod Hostýnem, kde dnešní akciová společnost TON (Továrna na ohýbaný nábytek) od roku 1861 dodnes udržuje tradici ručního ohýbání dřevěných přířezů za tepla.

Jak už to v životě bývá, prostě se to tak seběhlo. Jednou jedinkrát v hloubi onoho režimu byli manželé Havlovi na krátké návštěvě u nás doma. Zatím, co jsem s panem Václavem řešil ryze technické záležitosti, charismatická paní Olga si u kávy nenápadně pohrávala s krabičkou cigaret a má tehdy razantní strážkyně stoprocentně nekuřácké domácnosti jí beze slov nabídla popelník. To jen na úvod o kouzlu osobnosti. Ani jeden z nás tehdy netušil, kam se po letech pohne kolo dějin. Ta skromná a sympatická žena dokráčela po boku svého muže jako první dáma až na hrad českých králů nad Vltavou a my sedíme stále na kopci, kde se před lety popásal skot, který mu v řeči původních obyvatel dal jméno Kuhberg. Krkonošská kavárna, tak trochu natruc té pražské, spolu s Krkonošským muzeem správy KRNAP ve Vrchlabí a Výborem dobré vůle - nadací Olgy Havlové uspořádaly při příležitosti brzkého výročí nedožitých 85. narozenin paní Olgy reprezentativní fotografickou výstavu.

Milý bernardýne Bohouši, moc děkuji za Tvou roztomilou knížku pohádek, kterou jsi mi prostřednictvím mého kamaráda Pepy Čermáka dnes poslal. Lituji, že jsem se té slávy k 395. výročí položení základního kamene Luční boudy nemohl taky zúčastnit, ale jsem už starý pes a do té výšky bych se po vlastních nohách už asi nevybelhal. Z připsaného věnování vidím, že máš na svůj věk docela vypsanou tlapku a protože jsem jako Ty stejně postižený psavec, s chutí jsem si Tvé zajímavé povídání hned přečetl. Potěšilo mě, že jsi stejně jako já pro svou knižní prvotinu Antipády, zvolil téměř totožný kapesní formát, jaký se turistům vejde snadno do kapsy. Musím se pochlubit, že jsem o Tvé horské boudě a jejích dávných obyvatelích také vlastnoručně předníma nohama sesmolil několik řádků. A to mi nenapovídaly žádné sličné přítelkyně. Když budeš mít zájem, což při Tvé inteligenci určitě budeš, požádej někoho ze svých člověčích kamarádů ať Ti něco z historie Tvého současného domova na mém webu www.freiheit.cz vyhledá a přečte před spaním. Pro začátek doporučuji na příklad: