Freiheit

„Máš-li dobrého přítele, máš víc než on"

Katastrofy, pohromy, havárie, násilí, imigranti, vraždy, krádeže, skandály, nevěra, MeToo, ekoteroristi, neziskovky, solární mafie, církevní restituce, vleklé soudy, hackeři, ptačí chřipka, prasečí mor, vlci, medvědi, lži! I v seriozním tisku aby optimistické zprávy pohledal. Dokonce i s předpovědí počasí je to jako na houpačce a už téměř není dne bez varování Českého hydrometeorologického ústavu před nebezpečím vichřice, náhlých mrazů, vysokých teplot, sucha, záplav, sesuvů půdy, sarančat a nevím čeho ještě. V rádiích hrůza a v televizi jakbysmet. Na internetu žumpa a na ulici raději nevycházet. Není jednoduché odstřihnout se od všudypřítomných politických tanečků, když ani jinde ve světě to není lepší. „Hlavně ne válku!" vzpomenu si vždycky na oblíbené rčení přítele Vladimíra Komárka „Stačí, že je mír." Na častý dotaz ve veřejných anketách jak to mají s vírou, odpovídá mnoho dotázaných celebrit: Věřím, ale nepotřebuji k tomu ten systém církevních zprostředkovatelů.

Nevyřčené „to dáš!" ze slovníku juniorské fejsbůkové komunity, rezonovalo i v lákavém pozvání mnohem mladšího kamaráda, i když už také čerstvého důchodce, na komentovanou vycházku do mých zamilovaných Sklenářovic. Zvlášť, když osoba průvodce, čilého generála východoněmecké armády ve výslužbě s ročníkem narození 1936, zapáleného historika a propagátora svého rodiště pana Aloise Zierise, slibovala autentické vzpomínky na někdejší Glasendorf, který musel nuceně opustit v jedenácti letech. Tedy žádné bajky a výmysly z druhé nebo třetí ruky různých „pseudobadatelů". Pan Zieris tak zároveň propagoval svou nejnovější obrazovou publikaci o zaniklých Sklenářovicích. Krajinu jsem kdysi prošel mnohokrát, takže jsem věděl, do čeho jdu. Poslední dobou funím do kopců jako dávno vyřazený sentinel s vyrabovaným tendrem a uvolněnými ventily, takže jsem se těch předpokládaných pěti hodin chůze a postávání ve zvlněném terénu rýchorského podhůří pochopitelně obával. Oproti každodenní poloze raněného bojovníka, polosedě, pololeže na gauči při četbě denního tisku nebo v křesle u kompjůtru, je to přece jen změna. Tak trochu jsem podlehl vábení sličných jezinek z pořádajícího Střediska česko - německého porozumění v Trutnově, z nichž ta dospělejší zabodovala přesvědčivým argumentem, že sebou bere i svou starou maminku, které se už taky špatně chodí i dýchá. Milé a úsměvné překvapení čekalo na seřadišti. Byla to má spolužačka z osmiletky. Nebudu napínat - zvládli jsme to oba. I když ona si následnou přednášku o dávné historii a osídlení dnes zaniklých Sklenářovic s pohoštěním v přívětivém prostředí nedalekého Hotelu Pod Pralesem v Antonínově údolí odpustila.

Poslední víkend v září mívám už několik let zaškrtnutý v kalendáři pro výlet přes Pomezní Boudy do Hiršbergu, někdejšího centra Krkonoš na slezské straně hor, dnešní Jelení Hory. Celá plocha Radničního náměstí a spletitá síť přilehlých ulic je dějištěm velkolepého tradičního trhu starožitností a sběratelských kuriozit i novodobých artefaktů současných tvůrců, včetně typické změti poškozených, odložených a nepotřebných věcí, hraček, nástrojů, nářadí a součástek, charakteristických pro populární blešáky, tento rok již po pětačtyřicáté. Sjíždějí se sem prodejci nejen z Polska a blízkého zahraničí o kupujících, zvědavcích, náhodných návštěvnících, žebravých muzikantech a nejspíš i kapsářích ani nemluvě. Ostatně již několikrát jsem o tomto zářijovém mumraji psal, protože jsem si až dosud z každé návštěvy nějakou cetku přivezl. Ať už to byla primitivní figurka Krakonoše nebo aspoň pohlednice s Duchem gór, jak mu nejčastěji říkají Poláci.

Tak vypráskanou houbařskou sezonu jsem dosud nezažil. Sucho, sucho, sucho! Nemělo vůbec smysl chodit do lesa, i kdybych nakrásně byl v kondici, jakože spíš ne. Sporadické nálezy z míst, kde aspoň občas kapánek zapršelo, byly celé léto jen evergreenem houbařských webů. Teprve v září se to na mnoha obdařených místech republiky doslova provalilo. „Máňa" hlásí 140 kusů praváků, „Fanda" tři přepravky růžovek alias masáků a „šakal" košík krásných ruměných osikáčů. Ani se tomu věřit nechce. V teplém a slunném svatováclavském odpoledni jsem už neodolal. Vyplazil jsem se na známá vlhčí místa na Kraví vrch za chalupou a dle očekávání, nikde ani prašivka. Jen v místech kde jsem loni na podzim zasadil množství naklíčených semenáčků, na mě čekal jeden jediný. Skoro jako by ho tam narychtoval sám Krakonoš. Při vědomí, že jsem vlastně byl letos poprvé na houbách a pravděpodobně taky naposled mě napadla ta parafráze na vzletný verš klasika.

Nepublikováno

Vajíčka miluji. Jako kluk z vesnice jsem na nich vyrostl, bez ohledu, zda byla podle oficiální doktríny zdravá nebo téměř jedovatá pro vysoký obsah cholesterolu. A úplně jedno mi bylo, zda jsem si lámal hlavu s jednoduchým trikem mořeplavce Kolumba jak postavit vejce na špičku, nebo spekuloval v době, kdy české gastronomii vládla ruská vejce, proč je neznají v Sovětském svazu. Pravda, delikatesa francouzských labužníků - křepelčí vajíčka se tenkrát v Jednotě koupit nedala jako dnes v Kauflandu. Ale těch slepičích bývalo na kdákajícím dvoře stále dostatek a i bez červených razítek velkochovů většinou čerstvých. Takové syrové vajíčko uzmuté z kurníku a vypité ke krajíci posoleného chleba, mňam, to byla pochoutka. I smrdutý záprdek nějaké zanášející potvory se v přítmí rozlehlé stodoly občas našel. Ten už naše cvičené oko většinou poznalo, tak posloužil k nejapným kanadským žertíkům. Častokrát při snídani obvyklého bílého kafe z cikorky s nadrobenými kousky chleba jsem toužil po Full English breakfast mých oblíbených detektivů z americké „drsné školy", zejména po sázených vejcích se slaninou. Pominu - li Velikonoce, které byly přímo baštonádou z pestrobarevných vajíček na tvrdo, nabízela vynalézavá domácí kuchyně i ztracená vejce, míchaná, na měkko, do skla, volská oka a nespočet dalších úprav. Stejně jako obyčejný chléb se mi vajíčka nikdy nepřejedla. A nejlepší jsou na hniličku z bílého kalíšku s kohoutem po babičce.

Nepublikováno (proč taky?)

Ještě začátkem druhé poloviny 20. století stával na katastru obce Mladé Buky neporušený pískovcový kříž u křižovatky polních cest na terénním hřebínku jihozápadně nad kostelem sv. Jana Nepomuckého ve Svobodě nad Úpou. Úvozová cesta z Horních Mladých Buků směrem na Janskou horu a dál ke Zlaté vyhlídce byla v těch místech během let několikrát přeložena a kříž při polních pracích možná nešťastnou náhodou, možná i úmyslně skončil v rozvalinách. Na jednom z kamenných bloků postupně zarůstajícím ostružiním byla značkaři KČT ještě dlouho ze setrvačnosti obnovována žlutá turistická značka. Začátkem roku 2018 nebylo po zbytcích kříže zdánlivě ani památky. To nedalo spát majiteli sousedního pozemku Josefu Čermákovi, který právě dokončil obnovu starobylé výklenkové kapličky Panny Marie s podobným osudem o pár desítek metrů níž. Podařilo se mu se synem Tomášem doslova vyhrabat ze země několik kamenných součástí monumentu a pietně je sestavit do současné podoby. Spodní část podstavce s ozdobně profilovanými hranami je nejspíš nepůvodní a pochází z úplně jiné památky, o které není nic bližšího známo. Nejzachovalejší střední část má částečně čitelný sekaný německý text v jednoduchém geometrickém orámování se skosenými rohy. Jde o upravený verš známý v křesťanské liturgii jako Mariánská antifona: „ Zu dir, Maria, seufzen wir Mit Thränen, deine Kinder. Und rufen alle auf zu Dir: Werschmähe nicht uns Sünder! Volně přeloženo: „K tobě Marie vzdycháme v slzách, tvoje děti. A všichni voláme, nezavrhuj nás hříšníky". Ze silně poškozených jmen zřizovatelů lze vyluštit pouze Erbaut von Josef und Franziska ??? a první dvě číslice letopočtu 18.. Vrchní dřík zakončený stříškou ve tvaru tympanonu, ze kterého vyrůstal kříž, měl na přední straně plastický reliéf zakončený nahoře obloukem, pravděpodobně s modlící se Bohorodičkou, dnes brutálně odsekaný. Pod ním jsou zbytky německého nápisu: Hl. Maria, bitte für uns! - Svatá Maria, oroduj za nás! Vrcholový kříž s Kristem chybí úplně.

Co asi ještě může přinést pamětník, který si nepamatuje ani pin svého mobilu, k události před padesáti lety objevného? Když mám být opravdu osobní, tak nejcennější památkou na ten rok vzletů a pádů, naděje a ponížení je podle mě právě padesátiletá nejkrásnější mince mé sběratelské éry už proto, že jsem si ji nikdy nekoupil. Ani toho 1. března 1968, kdy byla dlouho očekávaná emise s antickou krasavicí uvedena Státní bankou československou do prodeje za nominální hodnotu 50 Kčs, což u dnešních pamětních mincí zní téměř jako pohádka z tisíce a jedné noci. Od té doby, co se Státní mincovna začala chovat tržně jako pověstný Sarka Farka jsem s numismatikou seknul a zůstal jen u platonického obdivu. Bláhově jsem doufal, že si stříbrný šperk z dílny krkonošského skláře a medailéra Mistra Jiřího Harcuby (1928 - 2013) někdy na nějaké aukci přece jen koupím, ale její cena několikanásobně stoupla a z čistě lakotných pohnutek už k tomu nikdy nedošlo. A je to tak lepší. Rád k tomu přidávám okřídlenou myšlenku klasika, že nejkrásnější motýli jsou ti, které jsme nikdy nechytili.