Freiheit

Má jediná platonická bokovka mi jen tak z čiré náklonnosti věnovala drobný nález ze svých archeologických vycházek podél potoků v podkrkonošské krajině na úpatí Černé hory. Podobných bezejmenných zátek různého stupně zachovalosti, které neprošly přísnou výstupní kontrolou monopolního místního výrobce, někdejší Pohlovy porcelánky v Žacléři, jsou v jejím okolí plné výsypky a zásypy prašných polních cest. Těch s reklamním potiskem je podstatně míň. Opatřeny těsnící gumičkou a patentním drátěným uzávěrem byly totiž většinou nedílnou součástí vratných pivních lahví mnoha pivovarů v regionu. Cylindrické lahve z rezavohnědého nebo temně zeleného skla s litým plastickým emblémem nebo firemním nápisem o obsahu 1/3 až 1 litru jsou dnes samy o sobě hledaným sběratelským i dekoračním artiklem. Darovaná zátka je podle perfektně zachovalého nápisu z parního pivovaru rodiny Kluge v Rudníku.

Já, individuum známé tím, že se vetře všude, uváděné i u mnoha podobných akcí v nejlepším případě jako tichý společník. Dále neúnavný a trpělivý vrchlabský iniciátor a organizátor recesí a happeningů, zasvěcený Pan fotograf, s prominutím méně zasvěcený mladý novinář jednoho významného celostátního deníku a imaginární Ferdinand Vaněk, kolem něhož se všechno točilo, protože právě dnes slavil jmeniny. Při této příležitosti se v symbolických (vysvětlení později) 11,00 hod dopoledne sešla v Oranžové kavárně v Trutnově spiklenecká skupinka přátel k slavnostnímu otevření virtuální stezky ulicemi města, nazvané jeho jménem. Ferdinand Vaněk je, jak ví každý člen dnes zprofanované „pražské kavárny", alter ego někdejšího zaměstnance trutnovského pivovaru, ze kterého se nakonec vyklubal světoznámý dramatik, disident a vězeň totalitního režimu a první posametový prezident republiky. Jeho jméno podle zlých jazyků není momentálně „na pořadu dne" a mnozí současní kritici, kteří mu nesahají ani po kotníky ho s pejorativním zabarvením používají jako nadávku.

Krkonošský národní park okázale slaví 55 let svého trvání. Když byl 17. května 1963 po dlouhém úsilí odborníků i laických milovníků Krkonoš slavnostně vyhlášen, bylo jeho skoro jmenovci rovných pět. KRKAP se sice dlouhého trvání nedočkal, výročí jen vzbudilo zasutou vzpomínku. Když jsem byl ještě mladý bujný kohoutek, založili jsme s partou stejně zaměřených kamarádů, trávících většinu volného času v pohostinských podnicích s hudbou a tancem převážně v Janských Lázních spolek Krkonošských kavárenských povalečů. A obdivovat hééérečky patřilo u podobných individuí vždycky k dobrému tónu. Tenkrát v čase nezralých lesních plodů, krátce po svléknutí krátkých kalhot puberty, mi imponovaly zralejší osudové ženy. Ale jak říká mistr bonmotů a současný pan domácí z jednoho hradu nad Vltavou „Jen blbec nemění své názory". Časem jsem přišel na chuť i telecímu masíčku. Dnes by mě přímo vyděsilo, kdyby mě vůbec nějaká žena chtěla. Na pomyslném žebříčku tehdejších hvězd stála v mých očích na nejvyšší příčce krásná Irena Kačírková.

Duben je bláznivý měsíc. Pro bláznivé nápady jako stvořený. (Indiáni, kteří tak nazývají listopad, by nejspíš protestovali, ale ukažte mi v Česku Indiána). Chuť provést nějakou šílenost má po depresivní zimě leckterý labilní jedinec. Zbláznit se prý může každý, tvrdí Česká asociace pro psychické zdraví a vyhlášením Měsíce bláznů vůbec neměla na mysli myšlenkové turbulence současných špiček politické scény. Podle lékařských statistik je v některém období života postižen duševní poruchou každý čtvrtý obyvatel planety. Projevy i jinak docela normálních lidí v poslední dubnové noci jsou toho jasným dokladem. Nejspíš to bude tou kapkou zelené keltské krve kolující v žilách většiny obyvatel pravlasti dávných Bójů v kotlině mezi Krkonošemi a Šumavou. Filipojakubská alias Valpružina noc se zapalováním ohňů a rejem čarodějnic jsou jen odlesky dávného keltského svátku Beltaine, kdy druidové střežili očistné plameny, a májová královna přinášela kouzlo deště, aby mohla vypuknout bujará oslava života, lásky a plodnosti. Štíři jsou znamení vodní a takový povedený štír je doslova Rain Man, kterého při občasném pominutí smyslů přitahují prameny, potůčky a louže mnohdy víc než oheň. Malý český člověk zas od přírody dělá všecko polovičatě a tak z tradičního keltského zvyku odcházet před prvním májem do lesů a tam se bezuzdně celou noc oddávat milování, zůstal jen ten občasný únik do lesa a možná ještě tradiční polibek své milé pod rozkvetlou třešní. Směj se, paňáco, máš-li to jinak.

Nepublikováno

Zatímco všudybyla Pepy Čermáka je ve Svobodě nad Úpou doslova všude plno a prvního českého starostu Chicaga Antonína Čermáka zná kvůli nešťastné nehodě při atentátu na amerického presidenta Roosewelta téměř celý svět, na firmu Czermack jsem narazil před několika lety mezi starými lejstry z archivu hasičského sboru obce Maršov II. Úřední korespondence mezi obecním zastupitelstvem a věhlasnou továrnou na hasičské stříkačky a hasící pomůcky v severočeských Teplicích byla v letech před vypuknutím Velké války poměrně čilá. Úředníci v té době největší továrny svého druhu v celém Rakousko - Uhersku, jejíž otec zakladatel byl již od roku 1908 na zaslouženém odpočinku, odepisovali na honosných hlavičkových papírech s vedutami závodu, doplněnými vedle nezbytné reklamy i mnoha řády a vyznamenáními. Oficiální název firmy „K. u. K. Priv. Feuerspritzen, -Pumpen- und Maschinenfabrik Reginald Czermack, Teplitz in Böhmen" zní některým roduvěrným hasičům dodnes jako hudba rajských sfér.

Jaro se vehementně dobývá do dveří i v nejvyšších partiích hor. Lanovky mají sezonní odstávku a za posledním sněhem vyrážejí jen skalní milovníci zimy. Nikdy jsem nebyl nějaký extra zdatný lyžař a už drahně let jsem spíš nelyžař. A tak místo posledního mazání lovím v paměti nějaký zajímavý zážitek z mých sporadických chvilek s lyžemi na nohou. Trochu mě inspiroval štítek výrobce lyží, uložený v mé „sbírce" v poslední přihrádce vpravo dole v krabičce s nápisem „Různé". Přesně si pamatuji, jak jsem k němu přišel a kdyby to šlo, tak bych si zpětně nafackoval. Černé masivní práskačky s pérovým vázáním na zpuchřelých řemíncích a značně oježděnou skluznicí bez hran se co má paměť sahá, povalovaly u nás doma na půdě s několika dalšími páry. Předpokládal jsem, že jsou také dědictvím po Němcích, kteří byli z domu vystěhováni po světové válce. Pro malého kluka byly příliš dlouhé, takže mé snahy o jejich úpravu je nějakým zázrakem minuly. Vhodnějších bylo na výběr dost. Za mých mladých let se nic nevyhazovalo jako dnes, a tak se s námi zcela vědomě v polovině padesátých let stěhovaly blíž k horám. Mezitím jsem si vlastnoručně předníma nohama vyrobil nové lyže na míru... ale ten příběh už mí čtenáři znají. Když v roce 1963 zemřel můj táta a hrozilo, že dávno znárodněné zařízení kolářské dílny odveze nenasytný bolševik, využil jsem příležitosti a veškeré dostupné dřevo v kůlnách i na půdě jsem na pásové pile pořezal matce na topení. A nebyly to jen použitelné odřezky, které táta vršil, protože by se jednou mohly hodit. Došlo i na množství různých polotovarů, součástek hospodářských strojů, žebřiňáků a saní, včetně mnoha desítek neokovaných tajfunů, dřevěných bruslí vynálezce Linky. A samozřejmě i na zmíněné lyže. Jak říkám, nejen nafackoval, ale i nakopal. Co by za ně současní vyznavači retro závodů a různých taškařic v dobové výstroji dali! Firemní štítek se dochoval jen na jedné, a protože su takové shánčlivé a sentimentální k tomu, uložil jsem ho k ostatním svým „pokladům".

Odešel kamarád.

Náhle, nečekaně, navždy.

V. P.

1941 - 2018

R. I. P.

Potkali jsme se pozdě. Dva šedí vlci na podzim. Stejný válečný ročník, stejné štíří znamení s nejhorší pověstí ve zvěrokruhu. Stejný smysl pro humor. Tisíce stejných vzpomínek, kdy jsme vyli na měsíc každý jinde a jinak. Mnohé nás spojovalo, v mnohém jsme se neshodli. Nehráli jsme spolu kuličky. O to intenzivnější byly společně strávené chvíle. Naše mlčení při prohlížení porcelánových figurek z produkce žacléřské porcelánky na aukčních portálech, spojeni internetem, málokdo chápal. Jen občas prořízlo ticho tvé spokojené konstatování „tu mám". Sběratelská vášeň nás vlastně před lety svedla dohromady. Najeli jsme spolu za životními koníčky stovky kilometrů, vypili litry lahodného espressa. Po každé vernisáži nebo přednášce v muzeu jsem nedočkavě čekal na laskavou nabídku - „Hodím tě domů, mám dnes volno". To znamenalo zároveň zastávku v útulné kavárničce obchodního domu Tesco při cestě do hor na večerní šálek. Naposled na mezinárodní svátek všech paní a dívek 8. března 2018. Vždy, když jsi odjížděl, jsi do nočního ticha ještě furiantsky zatroubil. Tentokrát byl klakson ticho.

Sbohem Václave! Budeš mi chybět.

Příští rundu platím já...