Freiheit

Chtělo by se napsat po dědečkovi. Ale ani majitel kouzelné vitrínky netuší, kteří dědečkové je zavěšené na různě zdobených šatlénech nosili v kapsičce u vesty. Z velké části více než stoleté kapesní hodinky většinou v torzálním stavu posbíral na klopotné cestě životem a slouží jen jako dekorace symbolizující pomíjivost času. Z ciferníků je oprýskaný smalt, jedněm chybí sklíčko, jiným ručičky, často i nožičky protože nejdou. Můj vlastní děda Antonín ale podobné cibule značky Patent Roskopf měl taky i se zmíněným šatlénem, stříbrným přívěskem. Frajersky je nosil v malé kapsičce u pasu kalhot. Svým pábitelským způsobem mě v dětství když jsem u něj trávil prázdniny, balamutil, že je jednou zdědím. Často se oháněl známým citátem Jana Wericha z filmu Hej rup. „Moje zlaté stříbrné hodinky nikomu neprodám". Nakonec prodal nejen hodinky, ale veškerý majetek včetně chalupy, prachy prohýřil s vdavekchtivými ženštinami a zemřel chudý jak ta myška v protestantském kostele. Ostatně, já jsem hodinky jako časomíru nikdy v životě, až na několik nutných okamžiků nenosil. Na co taky? Když mám hlad jím, když je tma spím, když je světlo pracuji...a když nevím, tak se zeptám. To už ale dávno neplatí. Jsem sice opožděné leč z nouze rovněž dítě své doby. Toho vibrujícího prevíta (pochopitelně mám na mysli mobil) mám taky. Jako umělecký artefakt se mi ale časostroje všech typů, rozměrů a značek vždycky líbily.

Tak tam jsem taky nebyl. A přitom stačilo tak málo. Po E 55 z Lince na Salcburg přes císařský Bad Ischl za panem Lahmerem do Bad Ausse při toulání se Solnou komorou po stopách dávných kolonistů Krkonoš z Tyrol, Korutan a Štýrska jsem ujížděl nejednou. Možná i dvakrát. Odbočit pár kilometrů na sever do vyhlášené vinařské oblasti v údolí Wachau do malebného kraje vinic a meruňkových sadů třeba jen na skleničku lahodného veltlínu z vinařství Jamek naši eurem nedisponující partu ani nenapadlo. A vysvětlovat na zámku Achleiten, který koncem minulého století koupil bratr zakladatele plzeňské Škodovky rytíř Jaromír Škoda, že moje matka byla také z rodiny Škodů, i když bohužel ke své škodě jen chudáků z Náchodska se mi při mé jazykové vybavenosti opravdu nechtělo. Tak se aspoň kochám panoramatem, jak je českým národním zvykem.

S příslovečnou drzostí nevzdělance ovládajícího stěží svůj jazyk mateřský se pouštím do parafráze originálního názvu hitu Lee Hazelwooda ze zlatých šedesátek, se kterým se v přebásnění Gottova textaře Eduarda Krečmera na „Boty proti lásce" svým nenapodobitelným projevem zapsala do našich srdcí tehdy mladičká zpěvačka Yvonne Přenosilová. Jen krátce před tím bodovala s původní verzí za Velkou louží dcera božského sameťáka Frankieho Nancy. Se záměrem představit nějak zajímavě těch pár kousků vystavené obuvi jsem úmyslně vykročil na pro hudebního ignoranta zapovězenou parketu muziky a písniček. Takže dámy, ódy na botníky plné lodiček světových značek Versace, Piccadily, Sain Laurent či Karl Lagerfeld nějakých poblázněných celebrit s botoxovými pysky a prachatými obstarožními nápadníky by mě ani nenapadly. Vždyť během života zaznamená člověk tolik roztodivných textů na téma boty, že si maně vzpomene kolik vlastních v mládí v tanečním rytmu různých kutálek, dixielandů a jazz bandů doslova prošoupal. Ještě teď se v koutě krčí pár mých starých bot jako v písni kapely Tchoři a závidí Ivanu Mládkovi boty z umělé hmoty. Já možná slámu v botách nosím jako Michal Tučný. I když boty toulavý jak táta mít bych chtěl spolu s Víťou Troníčkem a nebo ještě líp modré semišky nesmrtelného Elvise. Nejradši bych zahodil škrpály z minulých let a stejně jako tulák Wabi nohama stíral rosu na kolejích. Bez ohledu na mladistvé interprety z pravičáckého Orlíku i na hlášce, že doktor Martens to vyřeší hned, do hospody i do roboty, všude se hoděj těžký boty něco bude. Je tak na hony vzdálená populárnímu šlágru bývalé prodavačky bot boubelaté Edity Štaubertové - Moje střevíčky jsou jako ze zlata - asi jako všechny ty opěvované kožené, saténové, gumové, plátěné i goratexové výrobky obuvnického průmyslu kolekci miniaturních porcelánových botiček nakupených jako suvenýry z cest. Málem jsem zapomněl na dřeváky. To by mi sličná, chudá a počestná Francouzka, hou, hou, hou, dřevák na nohou, nikdy neodpustila. A nejspíš bych vyrobil obrovitou botu, kdybych nepřipojil krátký leč duchaplný konimentář.

Rytíř smutné postavy Don Quijote de la Mancha v typickém poeticky úsporném podání geniálního malíře, grafika a ilustrátora Vladimíra Komárka (10. srpna 1928 - 24. srpna 2002) plně odpovídá mým představám o vzezření tragikomického hrdiny z Cervantesova slavného románu. I kdybych výtvarnému umění rozuměl a nebyl jen udivený divák, nikdy bych se neodvážil mít v tomto směru kritické námitky. K důvěrnému přátelství s Vladimírem se hlásí celé zástupy ctitelů od opravdových osobností kultury přes bezvýznamné „celebrity", zanícené sběratele, až po vykuky kšeftující s jeho dobře prodejnými díly. Poutavý vypravěč z Nedvězí u Semil pověstný vítací cedulkou „Jen krátká návštěva potěší" měl široké srdce. Jen tak se může v současných galerijních nabídkách objevit i knižní značka s mým jménem. Nepatřím k ani jedné jmenované sortě, ale znali jsme se.

Váhy, Štír, Střelec - naskočí mimoděk v paměti školní mnemotechnická pomůcka k snadnějšímu zapamatování planet zodiaku po trojicích. Nevím, co je v tom snadného, snad kromě té harmonické zvukomalebnosti. Stejně jako zpívaná věta Pythagorova mi za desítky let nevypadnul z hlavy ani ten našprtaný Zvěrokruh: Rak, Lev, Panna - Váhy, Štír, Střelec - Kozorožec, Vodnář, Ryby - Skopec, Býk, Blíženci. Stejně tak by bezesporu zaplesal pan profesor Hladík, že ani jeho nejblbějšímu žákovi z hudební výchovy na základce se z mozkového softvéru dosud nesmazaly opery Bedřicha Smetany, jak nám je před sedmdesáti lety předestřel: Prodaná nevěsta dala Hubičku Daliborovi u Čertovy stěny, když byli Braniboři v Čechách. Ačkoli to bylo Tajemství, dozvěděly se o tom Dvě vdovy, Libuše a Viola. Absolutní ptákovina, ale je to tam, kdykoliv k dispozici. Zato číslo svého mobilu si nezapamatuji do smrti.

...vždy s dýmkou v ruce sním, co mám udělat s tím, vždyť velmi dobře vím, že nekouřím. A napadá mě veliká myšlenka moudrého klasika: „Kdo víno má a nepije, kdo hrozny má a nejí je, kdo ženu má a nelíbá, kdo zábavě se vyhýbá, na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl." A co dýmka pane Werichu? Mám jich doma plný stůl a sedá na ně prach. Jsem já to prostě divný brach. Dnes každý, kdo chce dlouho žít, ví, že normální je nekouřit. Ve starých dobrých anglických detektivkách zas nechybí zmínka, že ke gentlemanům ze staré školy patří dýmka. Zatímco zakarpatský mužik ledva utře nudli z nosu, hbitě si balí v kapse jednou rukou papirosu. Některé krasavice lze ulovit na koňak a na fáro, aniž jim v dlouhé špičce dohoří cigáro. V satirickém Dikobrazu blahé paměti, bylo možno buržuje jen s doutníkem v tlustých prstech viděti. Za starého Rakouska byl Jára Cimrman mezi kantory čestnou výjimkou, když si nedal odpoledne viržinko. Ani Krakonoš není žádný extra borec. Porcelánovou fajfku báňal každý vojenský vysloužilec. Tak sakra, Hamlete - kouřit či nekouřit? Toužil jsem být mladým švihákem s dobrou pověstí ze staré školy. Se sbírkou nezakouřených dýmek patřím spíš mezi voly. To bolí!

Nepublikováno

Nadarmo se neříká všeho do třetice. Sekery a sekyrky posbírané při úklidu dílny přímo volají o zařazení do již dvakrát rozvinutého seriálu o nástrojích. Jen nepatří úplně doslova starým mistrům. I když starému možná, ale mistrovi? Ne každý domkář nebo chalupář musí mít hned několik sekéreček, takže o jisté mánii k hromadění oblíbených užitečných předmětů není sporu. Většinou jsou to malé univerzální sekyrky pro dům a zahradu z hloubi minulého století. Přestože jsem jejich původní rovná hrubě opracovaná topůrka zpravidla nahradil tvarovanou násadou vlastní výroby, jsou dnes nabízeným výrobkům značky Fiskars z kvalitní oceli s trvanlivým ostřím a odlehčeným ergonomicky modelovaným madlem z pevného tvrzeného plastu na hony vzdálené. Jen ta nostalgie, mrška neodbytná, provázená vzpomínkami a u mnohých i originálním příběhem činí rozloučení čím dál těžším. Z nepřehlédnutelných stop užívání by mohl i ignorantský laik pochopit sílu vřelosti vztahu majitele k jednotlivým kouskům.