Freiheit

Údolí Sejfského potoka, dnes Kalné, nepochybně objevili již dávní prospektoři pátrající po oslnivých zlatinkách v celém podhůří Rýchor údajně již od začátku druhého tisíciletí. Osadu ale založil v rámci racionální zemědělské politiky až majitel vlčického panství Adolf Schwarzenberg na pozemcích zrušeného mladobuckého poplužního dvora v roce 1684. V sedmnácti nadačních staveních se usadily mladé manželské páry z poddanských vesnic panství, pro které už v rodných chalupách nebylo místo. Z Mladých Buků bylo deset rodin, asi pět ze Sklenářovic, tři z Vlčic a jedna z Pilníkova. České jméno Sejfy, odvozené z německého Thalseifen nebo Seifenthal, je z roku 1886 a úzce souvisí s rýžováním zlata. Sejfy nebo též sejpy jsou hromádky hlušiny po rýžovnické činnosti. Nad osadou ústí i jedna z dědičných odvodňovacích štol Velké pinky, největšího hlubinného díla ze zlatých dolů na Rýchorách. Od roku 1948 je osada Dolní Sejfy součástí obce Mladé Buky. Část zbylých domů slouží soukromé rekreaci, ale několik obyvatel tu žije trvale. Potomci původní rodiny Grundmannů tu na pozemcích hospodaří dodnes a jim vděčíme za zachování malebnosti zdejší krajiny.

In: Zlatá cesta - informační panel

Výletní stylovou roubenou hospodu a betonový bazén přírodního koupaliště napájeného potůčkem z Rýchor vybudoval Josef Siegel z Mladých Buků a 24. července 1932 zahájil první sezónní provoz. Areál, nesoucí Krakonošovo jméno, se přes svěží vodu i v nejparnějším létě, stal velmi oblíbeným cílem návštěvníků z široka daleka. V bazénu se skokanským můstkem a oddělenou částí pro neplavce i na přilehlých osluněných travnatých svazích bývala hlava na hlavě, jak dokládají dobové pohlednice. Krátce po II. světové válce tu vznikla sokolská župní žákovská osada s řadou roubených chatiček a stanovým táborem, změněná po únoru 1948 na pionýrskou osadu Jitřenka. Každoročně se tu o prázdninách vystřídalo na 200 dětí. Plovárna střídavě vzkvétala a chátrala, podle toho, jak se měnili majitelé. Po delším čase úplně mimo provoz se v neděli 21. 7. 2002 nákladně zrekonstruovaný Retropark Sejfy znovu slavnostně otevřel návštěvníkům s nabídkou rozšířených a kvalitních služeb. Na mnoha současných mapách je v lese nad koupalištěm zakreslen pomyslný středověký hrádek Stadelburg. Archeologický výzkum jej nikdy nepotvrdil, ale Zlatá cesta vede i kolem tohoto zajímavého místa.

In: Zlatá cesta - Informační panel

Cihelnu, uváděnou před II. světovou válkou jako majetek obce Mladé Buky, založil Johann Franz z Bystřice krátce před koncem 19. století. V roce 1923 patřila továrníku Antonínu Zálišovi ze Lhoty u Červeného Kostelce a provozoval ji Stanislav Kryštof z Hradce Králové. Sestávala z kruhové pece s 38 metrů vysokým komínem a 16 klenutými komorami vytápěnými parním strojem s výkonem 50 HP ze strojírny Kühnel v Rudníku. Ve strojovně od firmy Raupach z Varnsdorfu se v kolovém mlýnu upravovala cihlářská hlína. Kotelna měla osmadvacetimetrový komín, materiál převážely vozíky po malém kolejišti. Užitkovou vodu zachycoval rybníček. Cihly, dlaždice a jiné cihlářské výrobky se sušily na volném prostranství. Tehdy sem nevedl elektrický proud ani telefon. Po roce 1948 na místě cihelny vznikla nedávno rekultivovaná skládka komunálního odpadu. Podle sítě obchodních domů reálného socializmu si vysloužila místní název Prior.

In: Zlatá cesta - informační panel

Podle církevních „Libri confirmationum" měla obec faráře už v roce 1350. Mladé Buky, kde jsou historicky doloženy dvě zaniklé tvrze různých majitelů, se tak řadí k nejstarším sídlům východních Krkonoš. Od začátku 16. století se v jejich držení téměř nepřetržitě střídali páni na Vlčicích. Během 19. století se ryze zemědělská vesnice začala industrializovat. Jen nejstarší mladobucká papírna je známá už od 17. století. V roce 1836 zde trutnovský podnikatel Jan Faltis založil první mechanickou přádelnu lnu v monarchii, připojili se textilní magnáti Etrichové, v Kalné Vodě bělič Hanke a řada drobnějších provozoven. Hlavně pro jejich potřebu zahájila rakouská Severozápadní dráha v únoru 1871 výstavbu železniční trati z Trutnova do Svobody nad Úpou s nádražím na mladobuckém katastru. Dne 17. prosince 1871 byl zahájen provoz. Zastávka Mladé Buky byla vedle strážního domku s nástupištěm za tratí. Směrem k obci se zastávka s nástupištěm, vybudovaná brigádnicky místními občany přemístila od 21. 8. 1949. V roce 1976 musela tato budova ustoupit výstavbě nové silnice z Trutnova do Pece pod Sněžkou. České dráhy zavedly 29. září 1997 na trati tzv. nulový grafikon. Provoz byl obnoven společností Viamont 4. října 1997.

In: Zlatá cesta - informační panel

První budovou na do té doby pustém temeni Rýchor v nadmořské výšce 1000 metrů byla od roku 1892 Maxova chata, stávající na místě dnešní upravené vyhlídky s jedním z nejkrásnějších výhledů na panorama východních Krkonoš. Původní výstavní pavilon ze Zemské jubilejní průmyslové výstavy v Praze roku 1891 daroval rakouskému Krkonošskému spolku majitel vystavující firmy průmyslník Max Hirsch ze Slaného. Rýchorskou boudu postavil za jeden milion korun stavitel Wagenknecht z Trutnova jako moderní pohostinské zařízení, patřící s čp. 53 k obci Rýchory. Objednatelem stavby byla v roce 1926 slečna Bertholda Hampelová a Josef Grossman. Od roku 1930 až do konce války ji provozovala prvně jmenovaná, dcera Pauliny Hampelové z Maxovky, jako jediná majitelka. V roce 1946 přešla bouda pod národní správu Klubu českých turistů v Praze. V srpnu 1950 ji převzalo pražské sokolské družstvo Vzlet. Delší čas také patřila podniku Interhotel Krkonoše se sídlem ve Vrchlabí. V roce 1976 koupila Rýchorskou boudu Správa KRNAP a po rozsáhlé rekonstrukci, zahájené v roce 1979, zde zřídila Krkonošské středisko ekologické výchovy.

In: Zlatá cesta - informační panel

Datum 8. října 1913 vepsané ve štítě lovecké boudy Pašovka je v souladu se stářím okolních porostů vysazovaných po likvidaci škod z větrných let 1903, 1905 a 1907. V té době ji nejspíš zbudovali na místě zaniklé samoty lesní dělníci. Ve druhé polovině 30. let minulého století sloužila krátce čs. armádě jako sklad trhavin při budování Vojenské cesty a pevnůstek lehkého opevnění státních hranic na hřebeni Rýchor. Souvislost jejího názvu s pašeráky se přímo nabízí, skutečnost je ale prozaičtější. Koncem 50. a začátkem 60. let 20. století zde často pobýval novinář a spisovatel, propagátor „lesní moudrosti" a redaktor časopisu Myslivost Míla Paša (1901 - 1976). Již značně zchátralou chalupu provizorně obnovili dřevaři ze Slovenska, rozsáhlejší úpravy jsou dílem myslivců ze sdružení „Rýchory", kteří ji léta užívali a od roku 1971 také vedli pamětní knihu s mnoha stránkami zajímavých zápisů. Z majetku města Trutnova boudu v roce 2007 získala Správa KRNAP a o rok později prošla generální opravou.

In: Zlatá cesta - informační panel

Při povrchovém dobývání zlata byla srážková voda nad dobývkami zachycována a soustavou mělkých příkopů odváděna dolů po svahu nebo využívána k těžbě. Kruhová nádrž jen deset kroků za tímto panelem na vrcholu Bartova lesa sloužila podle jedné z domněnek k zachycení vody potřebné pro pohon vodotěžného kola. Jedno takové podle dokumentů sestrojil například nájemce jámy Trenčín královéhradecký měšťan Jan Jirský. Přivedená a naakumulovaná voda posloužila také ke splachování hlíny z těžených rýh dolů do údolí. Splavená hmota se teprve v údolí přeprala a přerýžovala. Přiváděcí kanál vedl vodu nejspíš z dva kilometry vzdáleného Sejpového potoka. Dnes lze hornický kanál vysledovat jen na několika místech v okolí silničky na Rýchory. Jeho existenci potvrzuje dopis důlního odborníka Karla Eustacha Schindlera knížeti Schwarzenbergovi ještě 9. března 1765.

In: Zlatá cesta - informační panel