Freiheit

Téměř stoletá platnost slovní hříčky použité v názvu byla podložena faktem, že nádražní budova s názvem Svoboda nad Úpou -Janské Lázně byla postavena na katastrálním území obce Mladé Buky. Psal se tehdy rok 1871 a železniční pavučina se právě s novou vervou natahovala blíž k nejvyšším partiím Krkonoš a to současně z obou stran hranice. V úpském údolí pracovalo v té době několik papíren, brusírny dřeva, sklárna a blíže k Trutnovu textilní závody na zpracování lnu. Veškeré výrobky se dovážely koňskými potahy do nejbližší železniční stanice Mostek na trati Jihoseveroněmecké spojovací dráhy /SNDVB/ Pardubice - Liberec. Později s vybudováním trati Stará Paka - Trutnov, do Hostinného a Trutnova. Překotnému rozvoji výroby formanský způsob dopravy dávno nestačil. Posta­vení odbočky ze stanice Trutnov /SNDVB/, dnešního Poříčí, na nové nádraží v Trutnově Rakouskou severozápadní drahou v roce 1870 zaktivizovalo průmyslníky v povodí Úpy k požá­dání c. k. vídeňského dvora o protažení trati až do Svobody nad Úpou.

Ilustrace z Pauerova průvodce po Janských Lázních a okolí z roku 1875 zobrazuje dominantu úpského údolí v Temném Dole v její původní podobě. Tak ji na ostrém zalesněném srázu nad řekou vystavěli z neopracovaného lomového kamene lesní zaměstnanci velkostatku Maršov v roce 1863. Chtěli tak vyjádřit hold oblíbenému majiteli panství Bertholdu Aichelburgovi, po matce potomku sta­robylého krkonošského šlechtického rodu Schaffgotschů, který se dva roky předtím za nepříliš vyjasněných okolností zastřelil. Do hrádku v podobě miniaturní tvrze se vstupovalo údajně po padacím mostě. V jediné místnosti s okny a dřevěným stro­pem, byla umístěna busta osvíceného hraběte v nadživotní velikosti, která se zachovala do dnešních dnů. Jednoduchou sedlovou střechu, krytou šindelem, převyšovala z boku přistavěná vyhlídková věž s ochozem. V klenutém sklepě byla stáj pro dva poníky, kteří sloužili k vynášce zásob pro příležitostné pohos­tinství. Páni lesníci zde měli upravenou střelnici a na při­lehlých terasách se dokonce tancovalo. Nákladně upravené pří­stupové cesty i zavedení pitné vody jsou v protikladu k faktu, že již zmiňovaný průvodce uvádí zde zaniklou restauraci. Demuthova vlastivěda Trutnovska z roku 1901 píše již o celém hrádku jako o ruině. Zubem času silně nahlodaná věž, téměř zasypaný sklep, venkovní schodiště a zbytek vstupní brány byly v polovině října 1995 svědky nevídaného ruchu. Z iniciativy galerie Veselý výlet se tu sešli první nadšenci vznikající Hradní společnosti Aichelburg, usilující o zachování této za­jímavé stavební památky. Při prvním stavebním zajištění objektu a odstranění náletových dřevin se s pilou, krumpáčem či lopatou sešli ředitel správy KRNAP, starostové obcí Horní Maršov a Pec pod Sněžkou, pracovníci lesního hospodářství, zástupci úspěšných místních podnikatelů, fandové regionální historie a početní přátelé Veselého výletu. Sestava, která je dostatečnou zárukou, že nad lesním hrádkem Aichelburgem svítá.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1996/1

Nenápadná roubená chalupa, jakých jsou ve Svobodě nad Úpou desítky, ve své lepší předválečné podobě na pohled ničím nevyniká. I když je to zřejmě táž, co je na Školním kopci při staré cestě ze svobodského náměstí do Janských Lázní pod čp 60 zakreslena už na mapové indikační skice z roku 1841. A přesto! Právě zde se narodil jeden ze "slavných" rodáků, Franz Wende. Ty uvozovky nejsou zlehčující, jen chtějí pod­trhnout pomíjivost. Talent od pánaboha, který přišel na svět "s lyžemi na nohách", patřil ke generaci Buchbergerů, Adol­fů, Bergerů, Donthů a dalších propagátorů krkonošské lyžařské školy. Jeden ze čtyř závodníků německé národnosti, kteří v barvách HDW /Hauptverband Deutscher Wintersportvereine in der ČSR/ reprezentovali Československo na prvních ZOH 1924 v Chamonix. Ve skoku obsadil v tvrdé konkurenci seveřanů krásné 10. místo. Svou vlast, Československou republiku, re­prezentoval i na třech MS a vybojoval dvě bronzové medaile. 0 jeho závodnické všestrannosti svědčí následující výsledky. Na mistrovství světa v Janských Lázních v únoru 1925 získal bronz ve skoku a 4. místo v závodě sdruženém. V roce 1927 v Cortině ď Ampezzo byl třetí v závodě sdruženém, pátý ve skocích a 17. v běhu na 18 km. Dvanácté místo v závodě sdruženém a devatenácté ve skocích vybojoval v roce 1931 na 8. MS v Oberhofu. Dvakrát získal vavřínový věnec vítěze na mis­trovství ČSR. Na Pustevnách v roce 1928 v závodě sdruženém a v Harrachově 1932 v běhu na 18 km. Kdo ze současných oby­vatel se může pochlubit podobným výkonem? A tak málo stačí a vše je zapomenuto.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/12

Nezbytná rekvizita dávných horalů a pozdější kultovní před­mět prvních vyznavačů hromadné turistiky. Trochu opora, tro­chu módní doplněk, trochu obranná zbraň v mnoha podobách a provedeních, jak ji známe z dobových reprodukcí a zažlout­lých fotografií, se z horských chodníků zvolna vytrácí. Nic naplat, že ji v prvotní podobě horského vývratu propaguje sám Krakonoš. Dlouhá rovná hůl starých poutníků se pro svou nepraktičnost neujala. Ale kde jsou všechny ty krásné fortelné samorostlé sukovice, s jakou chodíval na cesty propagátor krkonošské turistiky Jan Buchar? Kde jsou ty ladné, pružné, švihácké hůlky s parohovou rukojetí? Kde jsou ta technická monstra se skrytým skládacím stativem, sedátkem, deštníkem, či "pánbůh chraň" dýkou? Mizí i anonymní zparchantělé valašky s vyřezávaným folklorním motivem, zavlečené i do Krkonoš turistickým průmyslem. Přestože jsou dosud v hojné míře vyráběny, nabízeny a mnohdy i kupovány, většina turistů je odloží ihned po návratu z hor. A tak oko znalce i mladších "nepamětníků" s nostalgií spočine na těch několika málo krasavicích, provázejících starší pány v kožených kalhotách, kostkovaných košilích s jezevčí štětkou za kloboukem, /většinou ze zahraničí/, které mají duši. Stáří člověka se zapíše vráskami do tváře. Minulost hole prozradí počet a rozmanitost turistických štítků. Kdysi nejrozšířenější suvenýr se prodával na každé navštěvované boudě a býval neoficiálním měřítkem turistické zdatnosti majitele hole. Ražené plíšky s více či méně zdařilými obrázky bud a dominant, jsou předmětem sběratelského zájmu i dnes. Na snímku je snad nejprodávanější krkonošský štítek z dobového inzerátu firmy Jos. Rehnelt, Jablonec nad Nisou.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1996/1

Majitel panství Vlčice z let 1787 - 1790, "selský císař" Jo­sef II., představitel osvícenského absolutismu, je v dlouhé řadě monarchů panovnického rodu Habsburků postavou veskrze výjimečnou. Desetiletí jeho samostatné vlády je vyvrcholením osvícenských přeměn v tehdejším Rakousku, u jejichž počátku stála jeho matka Marie Terezie. Rozporuplná hodnocení jeho osoby jej provázejí již od dob jeho současníků. Ke konci 19. století využila naše německá buržoazie v pohraničí v rozporu s historickými fakty, kultu Josefa II. k posílení svých pangermánských myšlenek. Jako houby po dešti rostly v 80. letech minulého století i v našem regionu pomníky tomuto "obhájci lidskosti". Také ve Svobodě nad Úpou byla 12. září 1880 slavnostně odhalena na domě Etrichů čp. 107 pamětní deska, připomínající téměř stoletou událost. V září 1779 zde totiž budoucí císař Josef II. dvakrát přenocoval. Na inspekční cestě po místech, která byla před necelým rokem, v době tzv. "bramborové války" o dědictví bavorské mezi Marií Terezií a Fridrichem II. obsazena Prusy, doprovázen maršálkem Wurmserem a dalšími sedmnácti osobami, navštívil mnohá místa seve­rovýchodních Čech. Výstavný rokokový dům s průčelím děleným toskánskými pilastry se i po dvaceti letech od svého postavení honosně vyjímal mezi dřevěnými chalupami hlavní a jediné svobodské ulice. Byl tak zřejmě to nejlepší, co mohlo chudé město nabídnout. Na pamětní desce, umístěné nad vchodem do domu tehdejšího starosty, byl v němčině následující text: "Na památku nezapomenutelného císaře Josefa II. - 12. - 14. září 1779 zde byl ubytován. Instalováno 12. září 1880". Po vzniku samostatného Československa byly většinou památky připomínající dobu státní a národní nesvobody smete­ny vlnou protihabsburské euforie. Do Svobody tato vlna dora­zila tradičně s několikaletým zpožděním. Na základě nařízení politické správy v Trutnově byla deska v roce 1924 sejmuta. Její další osud je zahalen tajemstvím. Dům si i po drobných stavebních úpravách stále zachovává svou tvář a je zahrnut do seznamu chráněných památek.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/8

Lesní asfaltová silnička z Janských lázní, protíná spleť kdysi udržovaných cest a cestiček Promenádního lesa a končí u pensionu Duncan. Odtud k východu, po úzkém hřebínku, který kótou 610 m n. m. dosahuje ke Svobodě nad Úpou, zvolna klesá zarůstající cesta, lemovaná prořídlým stromořadím věkovitých javorů. Až do konce první světové války se tahle krásná vy­cházková trasa jmenovala alej Františka Josefa I. a nesměla chybět v žádném tištěném průvodci po lázních a okolí. Vedle zdravého pohybu na horském vzduchu, nabízel zde osvěžení těla i dvojjediný Císařský pramen. Stačilo sejít kousek níž do údo­lí Janského potoka, kde byl opravdový vývěr minerální vody, zvaný též Ocelový, či poněkud výš ve svahu navštívit starobylý hostinec téhož jména. Romantické duchovno tehdejších návštěvníků pak zajisté potěšil nádherný výhled k Maršovům do úpského údolí. To teprve docela nedávno se tu jako kukaččí vejce uhnízdily paneláky Rýchorského sídliště. V první česky psané knize o Krkonoších z roku 1897 od Václava Durycha, se o vyhlídce s hřibovitým altánem dočteme jako o Princeznině odpočinku. Princezna Thurn - Taxisova, která tu ráda pobývala, byla zřejmě velmi významným hostem lázeňského letoviska. Dominantní kopec však přitahoval pozornost mnohem dříve. To se ještě jmenoval Galgenberg a opravdu tu prý stávala šibenice. Také nálezy mučidel potvrzují, že Svoboda nad Úpou měla ještě v dobách Marie Terezie hrdelní právo. Svého kata ale nikdy neměla a na exekuce byl mistr popravčí najímán, nejspíš z nedalekého Trutnova. Německy mluvící horáci ze Svobody označují kopec tvrdošíjně už mnohá desetiletí jako Pilzberg. Zda jej tak pokřtili pro hojnost těchto vyhledávaných lesních plodů nebo podle charakteristického altánku, mi není známo. Lavička s přístřeším tohoto typu totiž není v okolí vůbec ojedinělá. Téměř totožná stávala například na vyhlídkovém bodě zvaném Gloriett nad janskolázeňským Rudolfovým údolím. Po roce 1945 dostal kopec i vyhlídka jednoznačný, výstižnější a určitě i zvukomalebnější český název Muchomůrka. Amatérská fotografie je nejméně 50 let stará. Při jejím srovnání s realitou mě okamžitě na­padlo, že tenkrát lidé ještě neznali barevné spreje. I bez nich svět docela ladil, nemyslíte?

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/6

Saně rohačky, typický zimní, ale i letní dopravní prostředek krkonošských horalů, jsou známy od 16. století. Do Krkonoš se ze své alpské kolébky dostaly spolu se sněžnicemi a kros­nami s příchodem dřevařských odborníků z Korutan, Štýrska a Tyrol. Sváželo se na nich především dřevo a seno a to i v létě. Již v roce 1662 se na nich však při kratochvilném ve­selí projížděl sám Duch hor v příbězích o Krakonošovi P. J. Praetoria. S rozvojem turistického ruchu na začátku 13. sto­letí se většina budařů přeorientovávala na jeho využití. Mnohé napadlo zvýšit své výdělky nabídkou atraktivní jízdy na rohačkách. Dnes už nevíme, kdo byl první, nejpopulárnější však určitě nájemce vinárny na Pomezních boudách Štefan Hübner. V roce 1815 otevřel první sáňkařskou dráhu z Pomezních bud do Kowar, později i do Čech k Mohornovu /Spálenému/ mlý­nu, kde čekal rozjařené turisty žejdlík řízného maršovského. Do kopce vyvážel saně i s pasažéry kočí s koněm za 4 marky. Na boudě se občerstvili výbornou kávou či pravými maďarskými víny, zatančili si při živé hudbě a především odlehčili svým peněženkám. Zaplatili ještě 2 marky zkušenému horalovi, který se ujal řízení saní, usadili se do houní nebo jen na py­tel nacpaný senem a pak už zněl jen cinkot rolniček, svist sanic a výskot "sportovců". Již během zimy 1886 se takto sjí­ždělo víc než tisíckrát. I na jiných místech hor užívaly po­žitků z jízdy nejprve uzavřené společnosti lesníků a dřevařů. Především z jejich řad se rekrutovali pozdější koncesova­ní řidiči saní na nově vznikajících sáňkařských drahách, ať již z Petrovky do Špindlerova Mlýna nebo Jagniątkówa a z Nové Slezské boudy do Sklarské Poręby v šedesátých letech, či od Boudy prince Jindřicha po jejím otevření v roce 1889 do Karpacze. 0 čilém ruchu svědčí i údaj o 60 rohačkách vytažených na Petrovku ze Špindlerova Mlýna v jediném dni. V poslední zimě 19. století brázdilo sníh v Krkonoších téměř 4000 rohaček a 6000 sportovních sáněk. Pak ale přišly ski.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/2