Freiheit

Rané dějiny Svobody nad Úpou jsou vlivem mnoha faktorů zahaleny rouškou tajemství. Nedostatek archivních materiálů zavinily nejen zhoubné požáry, ale především změna pozemkové vrchnosti v 18. století, kdy se bohatý  archiv vlčického panství přestěhoval se Schwarzenbergy do jižních Čech a hromadné vystěhování většiny obyvatel do Německa po druhé světové válce. Historie školy není výjimkou. Lze jen předpokládat, že první svobodští kantoři vyučovali své sporadické žáčky po domech, jak bylo v kraji zvykem. Přesto byla ve staré farní kronice uvedena farní škola poprvé již roku 1681. Stávala prý u kostela, stejně jako ta historicky doložená z roku 1747. Nevelká celodřevěná chaloupka, postavená za působení učitele Antonína Bergera, měla jednu obytnou místnost pro rodinu učitele a jednu třídu. V přístavku byla stáj pro krávu a kůlna. V roce 1855 se stavení sesulo pod tíhou sněhu a škola v těchto místech již nebyla obnovena. Dnes zde stojí čp. 9. Vyučování bylo přemístěno z velmi zchátralé budovy už o devět let dříve. Od 4. listopadu 1844 se celých 14 let vyučovalo v čp. 53 a další tři roky v původním domě čp. 52, který byl zbourán v roce 1915 při stavbě nové silnice do Janských Lázní. Zůstal jen mezi starousedlíky tradovaný název lokality - Školní vršek.

Nebývalý rozmach lyžování v době mezi oběma světovými válka­mi zaznamenal mezinárodní úspěchy i mnoha reprezentantů teh­dejší ČSR. A kdo jiný měl třímat pochodeň lyžařské všestran­nosti, než zdatní krkonošští horáci, ať již z českých či ně­meckých oblastí hor? Ti druzí, jezdící většinou v barvách HDW, upadli vinou historických okolností téměř v zapomnění. Nej­slavnější výhonek rozvětveného a početného rodu horalů z Kr­konoš - Gustav Berauer - se narodil v Peci pod Sněžkou 5. 11. 1912. Zjevný talent a vynikající přírodní podmínky daly vy­růst závodníkovi světové třídy. Úspěch a medaile sklízel v roz­poruplné druhé polovině třicátých let. Jen tak se mohlo stát, že na své konto připsal vedle účasti na ZOH čtyřnásobný titul mistra ČSR v letech 1936, 37 a 38 /dvakrát ve své parádní dis­ciplíně, běhu na 18 km a dvakrát v alpské kombinaci/ a zároveň, po připojení Sudet k Říši, i čtyřnásobný titul mistra Německa za roky 1939, 40 a 41 /opět v běhu na 18 km a v závodě sdruženém/.

Obdivovaný i zatracovaný Tančící dům architektů Franka Gehryho a Vlada Miluniče na Rašínově nábřeží v Praze se stal v architektonickém světě pojmem ještě dříve, než opustil rýsovací prkna svých autorů. Krkonošský tančící domeček, miniatur­ní varianta podobného tématu, skrývající v sobě sociální za­řízení, na svůj věhlas trpělivě čeká. Tato originální "kadibudka" je funkční součástí budovaného areálu Domu tří kultur Parada v polském Niedamirówě, o kterém jsme již psali, a o kterém v budoucnu ještě určitě uslyšíte. Nepatrná stavbička na půdorysu zhruba metr krát metr, splňuje základní požadavky na špičkové dílo i v oblasti velké architektury: cit pro materiál, vyvážené proporce, úctu k tradici a notnou dávku re­cese. Jednodenní výlety do panenského polského podhůří Krkonoš získávají stále větší popularitu. Trasa z Pomezních Bud do Královce a naopak nemusí vždy směřovat jen k vodní nádrži Bukówka. Třeba zabloudíte až na nejhořejší konec Niedamirówa v údolíčku zaříznutém do severovýchodních svahů Rýchor. Dům tří kultur Parada bude pro vás možná příjemným překvapením, jeho "pavilon úlevy" tak můžete poznat i důvěrně. I to stojí za to. Probatum est!

In: Krkonoše - Jizerské hory 1996/11

Některé omyly přejímané z generace na generaci houževnatě přežívají s tvrdošíjností hodnou obdivu přesto, že pravý stav věcí je znám a cestička k prameni vyšlapaná. V krkonoš­ské regionální literatuře je čítankovou ukázkou takové dezinformace spor o autorství sochy Krakonoše na kašně v Trutnově. Početnost jejího výskytu vzbuzuje podezření, že ji stále novým hlasatelům podsouvá se škodolibostí sobě vlastní sám vládce hor. Zvláště, když ten trutnovský není žádné harrachovské dobračisko, ale neúprosný běsů pán, podporovaný navíc čtyřmi pidikumpány, kteří už sice na kašně dávno nej­sou, leč pikle určitě kují dál. Známe permoníky! Nechal se ošálit i seriozní Vladimír Preclík ve svém půvabném sochař­ském místopisu našeho kraje - Tiše se přemisťovati, stejně jako zkušený regionální badatel, autor stati o Krakonošovi v nejnovějším turistickém průvodci Krkonoše z jilemnického nakladatelství Gentiana. Kořínky bludu o Krakonošově kolébce ve Vídni je nutno hledat před těmi více než sto lety na trutnovském rynku.

V historii Krkonoš je mnoho bud, které během let zanikly a upadly v zapomnění. Jsou i stálice, co v téměř nezměněné podobě přetrvávají od svého vzniku dodneška. Většina jich však pod­léhá neustálé proměně. Nejprve se změnil charakter jejich využití, později rostly nároky na pohodlí i touha po zisku a k původní chalupě se nalepovaly verandy, zádveří, podkroví a nové přístavby. Čítankovým příkladem takového bujení je vzhled Luční boudy, od masivního nástupu turismu v osmdesátých letech minulého století, do konce II. světové války. I boudy, které zanikly /většinou v plamenech, neboť požár je dosud na horách nepřítelem číslo jedna/, aby jako Fénix znovu vstaly z popela, trpí jakousi "mutací v genech". S každou obnovou jejich objem nabobtnal, což v době kolektivní rekreace pracujících nabylo až obludných rozměrů. Gigantické továrny na volný čas jsou dnes nejen architektonickým vředem na malebné krajině Krkonoš, která jejich proporce není schopna přijmout, ale i ekonomickým oříškem pro jejich majitele. Kdo poznal pocit ztracení v masách betonu hotelu Horal ve Svatém Petru, kdo viděl civilizační poušť v širokém okolí hotelu Arnika, bývalé odborářské zotavovny Pochodeň na Labské, či v studené a odcizené „nádražní" restauraci monstra nad vodopádem vzpomínal na útulnou atmosféru staré Labské boudy, ví, o čem je řeč. Gigantomanii socialistických plánovačů jsme naštěstí odzvonili klíči. A přeci vyrostla nová Výrovka! Zárodky fenoménu bytnění lze stále sledovat i na stavbách docela malých. Jako příklad nejžhavější uvádím chalupu na Hofmanových boudách nad Janskými Lázněmi, cíleně zlikvidovanou požárem 8. dubna 1995. Zprávu o tom přinesl i časopis Krkonoše v 6. čísle toho roku. V rekordní době několika měsíců vyrostla budova nová s nepoučitelně členitou střechou /bez soustavy střešních vikýřů, hitu posledního desetiletí, zřejmě nelze/ a především objemově podstatně větší. "S jídlem roste chuť, jen pozor, aby se sousto nevzpříčilo v hubě", říkávala moje babička. O jednom takovém rozměrném sou­stu je následující vyprávění.

Baroko a Podkrkonoší bývá, také díky sochařské galerii v Kuksu, spojováno především s tvůrčím geniem Matyáše Ber­narda Brauna. V jeho stínu zcela neprávem mnohdy lhostejně míjíme sochařské skvosty osobitého umělce Jiřího Františka Pacáka. Tento Braunův žák a spolupracovník, nevýraznější představitel rozvětvené sochařské rodiny Pacáků ze Starého Rokytníka na Trutnovsku, se narodil kolen roku 1670. Vyučil se sochařem a řezbářem a dlouhá léta pracoval pro vídeňské jezuity, kterým v té době patřilo žirečské panství a tedy i Rokytník, aby tak sebe i svou ženu Martu vykoupil z poddanství. S největší pravděpodobností se podílel na Braunových pracech při výzdobě Šporkova Kuksu. Jeho samostatná díla jsou roztroušena v mnoha místech i v našem regionu. Za všechny alespoň, unikátní mariánský sloup a výzdoba kos­tela v Žacléři, sochy v Jilemnici, Vrchlabí, Mlarkoušovicích.

Posměšný odsudek "byl v Římě, ale papeže neviděl" měl již v minulém století v českých zemích svůj ekvivalent stejné váhy ve výroku "navštívil Krkonoše a minul Janské Lázně". Dnes vaše jméno už sice nikdo nezapíše na křídový papír tištěného seznamu hostů, návštěva vyhlášeného lázeňského střediska, té "klenotnice Krkonošů" či "českého Gastýna" ze starých průvodců, však stále stojí za to. Zvlášť, když pán hor /jehož kamenná skulptura v centru města, je to první, co vás upoutá/ nemá náladu a na hřebenech se "čerti žení." I v létě občas pro vítr na vrcholu Černé hory nejezdí lanovka nebo vás nedostatečně ustrojené může odradit od túry letní chumelenice. Tady v relativním závětří tak můžete vychutnat i jinou tvář Krkonoš. Místo opředené bájemi, sahajícími na samý práh našeho tisíciletí, má dík staleté tradici vzájemného soužití zdravých a nemocných svou zvláštní "člověčí" atmosféru. Už to, že jen málo domů nemá své jméno, o čemsi vypovídá. Ta poplatná době se s každým dějinným zvratem mění, ta tradiční jsou záchytnými body v dobrodružném pátrání po jejich původu a významu. Vycházka po "jmenném rejstříku" města je společenskou hrou pro zvídavé kluky a holky všech věkových kategorií, jejíž pravidla si určíte sami.

Foto Bohdan Holomíček