Freiheit

Vyznavačům mototuristiky, přijíždějícím do Krkonoš vlastními auty, se přímo nabízí obohacení svých zážitků o výlet do Polska. Jedním z klíčových námětů, na který stačí půlden v itineráři, je návštěva hradu Chojník, s nejkrásnějším kruhovým výhledem na téměř velehorské panorama severních svahů Krkonoš a do Jelenihorské kotliny. Z vý­chodní části hor je ideální přejet hranice přes Pomezní Boudy - Przelecz Okraj, ale pozor, hraniční přechod je jen pro pěší a osobní automobily. Asfaltová silnička prudce klesá ostrými serpentinami do Kowarského sedla, kde se napojí na bývalou "cestu hladu" z Kamenné Hory do Kowar. Za bochníček chleba denně ji v době odbytové krize textilních výrobků v roce 1855 stavěli hla­dovějící domácí tkalci z širokého okolí a pruský stát touto nouzo­vou akcí mnohým zachránil život. Dnes je tu nová široká asfaltka, po které dojedeme do staré hornické osady Kowary s výstavnými měšťanskými domy z 18. stol, zajímavou klasicistní radnicí a milým připomenutím domova v podobě sochy českého barokního světce Jana Ne­pomuckého z r. 1725. Náš cíl je však jinde. Po odbočení vlevo pro­jedeme rázovitými osadami Ściegny, Milków a Sosnówka. Sotva stačíme vychutnat kontrast okolní krajiny, kdy vpravo se rozprostírá širo­širá rovina s aglomerací Jelení Hory v mlžném oparu obzoru, posetá rybníky a vlevo se vypínají strmé srázy krkonošských velikánů, do pozdního jara, ale mnohdy i v létě věnčené zbytky sněhu, svou mo­hutností tolik odlišné od domácích kopečků, vyhoupne se v dáli před námi charakteristická silueta.

Medvěd jako heraldická figura je hojně rozšířen v erbech šlech­tických rodů zemí Koruny české. Také na později vzniklých zna­cích měst, najdeme hnědého huňáče poměrně často. V dobách, kdy erby vznikaly, pobíhaly živé předlohy symbolu neohrožené bojov­nosti i v hlubokých hvozdech Krkonoš. Svědčí o tom nejen množ­ství místních názvů jako Medvědín, Medvědí důl, Medvědí potok /a sem lze zařadit i původní název Žacléře - Bärenstadt a snad i Bernartic - Bernsdorf, odvozené od německého Bär = medvěd/, ale i faktický nález kosterních pozůstatků pravěkého medvěda, objevený v minulém století v Medvědí jeskyni u Svobody nad Úpou. Není tedy divu, že se objevil ve znaku několika krkonošských měst. Realistické ilustrace pověsti na znacích Lánova u Vrch­labí a Vysokého nad Jizerou, z nichž ta druhá o uhlíři Pavlatovi je díky Aloisi Jiráskovi a jeho Starým pověstem českým vše­obecně známější, vypovídá o věčném střetu člověka s divokou pří­rodou. Znak Rokytnice nad Jizerou je spravedlivě rozdělen na čtyři díly pro dřívější pečetní znamení původních čtyř vesnic, z nichž městečko vzniklo. Medvěd je tu ve společnosti horníka, ovce a lišky. Také znak Žacléře má svůj původ nepochybně ve staré měst­ské pečeti z dob, kdy se ještě město jmenovalo Bärenstadt a název Žacléř patřil jenom zámku. Heraldici rádi užívají obecných fi­gur nejen k vyjádření vlastností a symbolů, ale též jako mluvící znamení. Žacléřský znak v současné podobě pochází nejspíš z minu­lého století a je "čitelný" i pro mírně zasvěceného laika. Příčně dělený štít, v jehož horní polovině je vztyčený hnědý medvěd se zlatým obojkem mezi dvěma jedlemi přirozené barvy v modrém poli, má ve spodní polovině červenou cihlovou zeď s bílým spárováním. Na ní jsou umístěna zkřížená hornická kladiva, černá s hnědými topůrky, mlátek je vlevo navrchu. Mimo to, že v postavě medvěda je jednoznačně zakódován německý název města, lze jej vykládat i tak­to: Medvěd i stromy znamenají divokou okolní přírodu, dle zlatého obojku člověkem podmaněnou. Cihlová zeď značí město a hornické nářa­dí jeho dlouholetou tradici. Podobnou tradicí byl až do našich dnů doručen krásný odkaz heraldiky - nauky o znacích a erbech, který je zároveň výzvou obcím, které svůj znak dosud nemají.

In: Veselý výlet 8/1996

Jen málo osobností v dějinách českého národa dosáhlo takového světového věhlasu, jako pobělohorský exulant Jan Amos Komenský. V klikaté spleti jeho životních cest na mapě Evropy 17. století opředené dohady, nejasnost­mi i výmysly, jsou některé pevné body. Jedním z nich je Žacléř. Tady opustil svou vlast cestou z Horní Branné do Lešna v únoru 1628, aby se již nikdy nevrátil. V bohaté nabídce pozoruhodností starobylého hornického města najdete i památky spojené s velkým myslitelem. Po staletí připomínala jeho návštěvu cesta z Prkenného Dolu do Žacléře, označovaná na starých mapách jako „Amosweg". Dovede vás bezpečně na trojúhelníkové ná­městí, uprostřed něhož stojí v sousedství barokního Pacákova mariánského sloupu mohutný přírodní kámen s okolím posázeným četnými kusy zkamenělých stromů - araukaritů. Přestože velký kámen stojí na náměstí teprve od roku 1908, je pamětní deska, připomínající pobyt „uči­tele národů", již třetí. Původní medailon dalšího žacléřského hosta císaře Josefa II. vystřídal v roce 1923 němec­ký básník Schiller, a protože ani ten nebyl v určité době dost dobrý, vystřídal jej Komenský. Dům, ve kterém podle ústního podání v Žacléři přenocoval, byl neuváženě v roce 1969 zbořen.

Kresba Stanislav Špelda

Pouť za léčivou vodou v Janských Lázních začíná u pramenů his­torických. Síť bájí a pověstí opřádá vznik většiny významných lázeňských středisek. Podle regionální autority číslo jedna, trutnovského kronikáře z 16. stol. Simona Hüttela, objevil teplé hojivé vřídlo pod Černou horou Jan z Chockova. Zbrojnoš Albrechta z Trautenberga sezením na Žacléři slídil v pohranič­ních hvozdech po úkrytech loupeživých rytířů. Stalo se tak 6. května 1006 a pramen, který dal vzniknout pozdějším světozná­mým lázním, byl po svém objeviteli a také v souladu s kalendá­řem nazván Janův. Nejspíš to není pravda, ale je to hezky vy­myšleno. Ironií dějin byl totiž první známou budovou v tomto místě hamr na zpracování rudy. Pečetí tak tu pravděpodobnější verzi o nálezu pramenů hledači drahých kovů v 11. - 13. stol. Věhlas zázračného minerálního pramene se rychle šířil do Čech i Slezska. Kaplička sv. Jana postavená u pramene byla cílem hoj­ných procesí a 8. 7. 1451 posvětil pramen papežský vyslanec Aeneas Silvius, pozdější papež Pius II. Vlčičtí Zilvarové, kte­rým tato část země patřila až do bělohorské bitvy, zbudovali zde sice hostinec a několik primitivních dřevěných budov, ale za opravdového zakladatele lázní lze považovat až Jana Adolfa ze Schwarzenbergu.

"Wer sich will in Schatzlar nähren,

 muss essen Pilz und Heidelbeeren."

Žertovné dvojverší z 18. století plně vystihuje nelehký život oby­vatel tohoto nejvýchodnějšího koutu Krkonoš. A jako výsměch krutým přírodním podmínkám svítí při pohledu z okolních kopců zdejší zá­mek. Postaven na skalnatém ostrohu při jižním okrají města někdy na počátku 14. století, vystupuje pyšně z jeho malebného pano­ramatu a z dálky působí mnohem mohutněji než z blízka. Po staletí se zde střídali strážci zemské stezky, loupeživí rytíři a lenní pánové z obou stran hranice. Byl mnohokrát pobořen a znovu vybudován a nám nezbývá než věřit, že po desetiletích pozvolného chátrání přijde s novým majitelem doba rozkvětu a zpřístupnění jeho zajímavých interiérů široké veřejnosti. Novodobá historie Žacléře, až do konce roku 1992 spojená s těžbou černého uhlí, které bylo ob­jeveno už v 16. století, skončila s uzavřením dolů. Novou nadějí je rozvoj turistiky a cestovního ruchu.

Trs rýchorských hřbetů, tvořící pomyslnou tečku za nejvýchodnější čás­tí Krkonoš, leží tradičně poněkud stranou masivního zájmu turistů. Těm, kteří na snadno dostupný hřeben, svou výškou jen málo přesahující 1 000 metrů nad mořem přece jen přijdou, nabízí okolní rozmanitá krajina plnou náruč zajímavostí. Především je to přírodní rezervace Rýchory, která ve vrcholové části pohoří vznikla v roce 1976 sloučením chráněných území Rýchorská studánka, Rýchorská květnice a Dvorský les. Vlivem geo­logické stavby, v níž se na rozdíl od krkonošského žulového masivu uplatňují hlavně krystalické břidlice - fylity, kvarcity a svory s vý­chozy krystalických vápenců při jejich úpatí a velmi drsného větrného klimatu bohatého na srážky, je celá oblast Rýchor přírodovědně velice zajímavá. V nejvyšších partiích najdeme nespočet druhů vysokohorské květeny, typické pro centrální část Krkonoš nejméně o 300 metrů výše. Míst­ní kuriozitou byly až do nedávna v jejich těsném sousedství pěstované kulturní zemědělské plodiny, brambory a oves. Chráněné závětrné plochy pak svou druhovou pestrostí s mnoha vzácnými a chráněnými rostlinami připomínají známé krkonošské zahrádky. Dokonalá iluze melancholického karpatského pralesa na vás dýchne mezi mohutnými buky Dvorského lesa. Bizarní růstové tvary velikánů, které lákají mnohé umělce s fotografic­kým aparátem k zachycení neopakovatelné atmosféry lesních zátiší, způso­bila zcela prozaicky lesní pastva dobytka v době jejich mládí a trvale extrémní počasí.

Letitou průmyslovou dominantou Svobody nad Úpou a kdysi samo­statného Dolního Maršova je komplex Krkonošských papíren. Va­šemu pohledu jistě neunikne závod dřívější "Piettky", protipól sídlištní aglomerace, který je vynikající ukázkou pečlivě udr­žované industriální architektury. Její nedílnou součástí je i čerstvě restaurovaná vila majitele v bývalém bohatém parku. Prosper Piette, povýšený císařem Františkem Josefem I. do šlech­tického stavu, nejznámější osobnost z rodu pocházejícího z Lu­cemburska, jehož papírenská tradice začíná v polovině 15. stol., sklízel vavříny na světových výstavách minulého století přede­vším za svůj bezkonkurenční cigaretový papír, známý po celém světě. Řadou vynálezů zdokonalil i výrobu jemných hedvábných, krepových a kopírovacích papírů. Do myslí obyvatel se zapsal nejen jako úspěšný podnikatel, ale i pro svůj humánní postoj k lidem a především jako neúnavný propagátor a mecenáš Krkonoš. Svými aktivitami v oblasti školství, sociálních jistot zaměst­nanců, životního prostředí, či zřízení jeslí pro děti zaměstna­ných matek, mnohonásobně předběhl svou dobu.