Freiheit

Tlumené výbuchy „rychlých špuntů" zanikly v šumění deště a hliněná terina s perlivým mokem zvolna kolovala ve zkřehlých rukou. Skupinka přátel Veselého výletu, galerie v Temném Dole a stejnojmenného sezonního časopisu východních Krkonoš v čele s iniciátory celé akce, bratry Klimešovými z Horního Maršova a několik náhodných turistů tak oslavili návrat starého žulového rozcestníku na křižovatku u Pražské boudy na Lučinách. Lapidárium remedium, další z aktivit Veselého výletu, které si vytklo za cíl nejen shromažďování a uchování poničených či ohrožených kamenných svědků minulosti, ale i jejich obnovu a navrácení na původní místo v krajině, si tak může odškrtnout první úspěšně splněnou položku.

Čtyřboké žulové rozcestníky, zřizované Rakouským krkonošským spolkem od osmdesátých let minulého století, zároveň s budováním sítě turistických cest, najdeme v Krkonoších na mnoha místech ještě dnes. Ten u Pražské boudy, téměř na rozhraní katastrů Černého Dolu, Velké Úpy a Pece pod Sněžkou, jen kousek od hranic Janských Lázní, byl rozvalen při stavbě silnice a víc než dvacet let ležely jeho části zarostlé v trávě. Opravený, vyčištěný s nově vysekaným českým textem, byl znovu instalován 3. 8. 1996.

Není náhodou, že hned několik místních komunikací či turistických cest rozbíhajících se všemi směry ze středu někdejšího Maršova I., dnes městské části Svobody nad Úpou, bylo pojmenováno po příslušnících rodiny Piette. Majitelé zdejší papírny nejen, že poskytovali obživu většině obyvatel a udávali tón společenskému dění, ale o budování nových turistických cest a dalších zařízení na podporu návštěvnosti Krkonoš se přímo zasloužili. Hned první a nejstarší spojnice dnešního Pietteho náměstí a hotelu Lesní dům, potažmo Janských Lázní, údolím Černohorského potoka, se od roku 1869 nazývala Piettova promenáda po zakladateli maršovské papírny Prosperovi Piette (1806-1872). Hedvičina alej do centra Svobody nad Úpou mimo hlavní silnici se dnes jmenuje Stará. Nesla jméno první manželky nejslavnějšího z rodiny, „Otce Krkonoš" Prospera Piette de Rivage (1846 - 1928) Hedviky Haase, dcery trutnovského majitele textilní továrny Aloyse Haase. Od Justova mlýna, označeny kamenným rozcestníkem místní pobočky Krkonošského spolku, se od roku 1901 rozbíhaly Holubova a Paulina cesta. Holubova, vedoucí k Duncanu, se jmenovala po spolumajiteli papírny a Prosperovu švagrovi Franzi Holubovi. Paulina, mířící opačným směrem ke kdysi vyhlídkovému altánu na Muchomůrce, po níž je dnes částečně vedena naučná turistická stezka Via Piette, uváděla do svobodského místopisu Prosperovu sestru Marii Paulu, Holubovu manželku. Piette promenade, Hedwigallee, Holub weg i Paula weg jsou už dnes jen názvy ze starých map a turistických průvodců. Do současnosti vydržela jediná Růženina cesta, vedoucí přes most mezi Pietteho a Roederovou, později Eichmannovou papírnou na Nový svět a loukami kolem kapličky Vzkříšení až na Rýchory k vyhledávané boudě Maxovce. I když je dnes hojně užívaná „zelená" vedena převážně v jiné trase už od svobodského nádraží, kolem pamětní desky instalované Krkonošským spolkem v roce 1899, vede stejně jako tenkrát. Jméno Rosy Karoliny Marie Amalie Fiedlerové, Prosperovy druhé manželky, přečkalo naštěstí poválečná léta skryto za neutrálním překladem „Růžová". Neupírejme cestě dnes, byť jen z pouhé neznalosti, její správné jméno.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/6

Letošní, již 59. sraz sudetských Němců se konal ve víkendových dnech 10. - 11. května ve sluncem prozářeném Norimberku v duchu ústředního hesla „Za domov a lidská práva". Prestižní Evropskou Karlovu cenu, pojmenovanou po římskoněmeckém císaři a českém králi Karlu IV., udělovanou od roku 1958 jako nejvyšší vyznamenání Sudetoněmeckého krajanského sdružení, obdržel teprve třetí Čech, levicový politik, publicista a obhájce lidských práv, signatář Charty 77 a bývalý disident Petr Uhl. Za svou děkovnou řeč sklidil od většiny přítomných potlesk vstoje. Na nezainteresovaného diváka, pohybujícího se mimo hlavní tribuny, působilo setkání téměř 50 000 lidí z různých krajanských spolků někdejších Sudet sousedsky smířlivě s viditelnou snahou o spolupráci. Početné ukázky tradičních krojů z pohraničních oblastí Čech i Moravy, prezentace zanikajících řemesel a bohatá nabídka regionální literatury i krajových jídel jen umocnily srdečně přátelský osobní kontakt s příslušníky poslední generace rodilých Krkonošáků, před jejichž znalostmi o současném dění v bývalé domovině nezbývá než smeknout.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/6

Institut čestného občanství byl uzákoněn § 9 obecního zřízení českého ze dne 16. dubna 1864. Město Svoboda nad Úpou jej prvně využilo 21. dubna 1867 jmenováním JUDr. Hieronyma rytíře Rotha (* 4. 5. 1826 ve Vilémově u Chomutova, + 12. 12. 1897 v Ober Rohrbachu v Rakousku), toho času úřadujícího starosty města Trutnova. Stalo se tak jen měsíc po jeho vyznamenání řádem Železné koruny od samotného císaře Františka Josefa I. a slavnostním povýšení do rytířského stavu s udělením zobrazeného erbu 24. 3. 1867. Pasivní „hrdina" bojů z prusko-rakouské války roku 1866, zajatý Prusy 27. června a osmdesát dní vězněný v Hlohově, sklízel za svůj loajální postoj k monarchii čestná občanství i v mnoha dalších místech regionu včetně Trutnova (18. 9. 1866). Spolu s ním byli ve Svobodě nad Úpou ke stejnému datu ve víru ohlasů loňské války poctěni titulem „čestný občan" ještě JUDr. Eduard Herbst (* 9. 12. 1820 ve Vídni, + 25. 6. 1892 tamtéž) profesor trestního práva a německý liberál, zmocněnec říšské rady a pozdější rakousko - uherský ministr spravedlnosti a MUDr. Bernhard Pauer (* 7. 6. 1827v Pilníkově + 21. 6. 1908 v Trutnově) literárně činný trutnovský lékař působící v Janských Lázních, pozdější poslanec zemského sněmu i říšské rady, který se jediný osobně zúčastnil bojů v okolí města v uniformě rakouského Červeného kříže. Je s podivem, že muselo uběhnout téměř 35 let, než byli dekorováni další tři významní mužové svobodské historie, tentokrát místní rodáci, textilní podnikatelé bratři Johann, Josef a Ignaz Etrichové. Ale to už je jiná kapitola.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/1

Další z publikovaných ex libris někdejších svobodských občanů nakreslil učitel Hans Bernatschek v roce 1935 pro svého kumpána z vyhlášené Kühnelovy hospody MUDr. Josefa Breuera. Tento významný představitel předválečné éry ve Svobodě nad Úpou, kde se 31. srpna 1888 narodil, působil jako místní praktický, nosní, ušní, krční a zubní lékař i přední člen mnoha spolků a společenských organizací. V různých obdobích stál v čele zdejší pobočky Krkonošského spolku, Tělocvičného spolku Svoboda - Maršov a Německého kulturního svazu.

Na první pohled zdánlivě morbidní knižní značka vypovídá pomocí symbolů mnohé o charakteru, povolání a zálibách svého majitele. Zdvojené atributy hudby v podobě opentlených louten a vinné poháry a hrozny na postranních lištách představují muzikálně založeného, veselého a společenského člověka. Šklebící se lebka a přesýpací hodiny v klenotu erbu symbolizují memento ubíhajícího času a neodvratnou pomíjivost pozemského bytí; v souvislosti s povoláním pana doktora zvlášť výmluvně. Rytířská koruna vyzdvihuje jednu ze základních lidských ctností ceněnou v medicíně stejně jako mírnost, která bývá personifikována rovněž s přesýpacími hodinami v ruce. Také tři heraldické figury z hlavního štítu mají k nositeli vztah velmi osobní. Sova je již od dob starého Řecka považována za symbol moudrosti a učenosti. V tomto případě je zároveň ústředním motivem stolní společnosti „Ecke Freiheit"(jakési svobodské odnože mnohem známější a rozšířenější Schlaraffie), která se scházela právě ve zmiňovaném hostinci populárního Kühnel - papa a jejímž členem byl doktor Breuer od roku 1920. Lyru - nástroj básníků a pěvců v zobrazené podobě lze najít i na Breuerově členském odznaku smíšeného pěveckého spolku Harmonie. Tři prázdné štítky na cechovním znamení malířů upozorňují nejen na další osobní zálibu, ale jistě i na celkové kulturní založení čtenáře, který své knihy opatřoval uvedenou majetnickou značkou. Je docela zajímavé, že ve výčtu uznávaných životních hodnot úplně chybí jakákoliv zmínka o politice. Zřejmě měla v té době v některých kruzích ještě docela marginální význam.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2005/8

Umělecký odkaz trutnovského sochaře Emila Schwantnera by nebyl celistvý bez připomenutí řady jeho funerálních plastik, především pomníků padlých v první světové válce. Osud medializovaného bronzového sousoší v parku v Trutnově zničeného nacisty je všeobecně známý. Méně již se ví o těch venkovských, převážně zaniklých, poškozených nebo přestavěných, jako je např. monument vztyčený zásluhou učitele Johanna Erbena v Dolním Dvoře u Vrchlabí. Málokdo z kolemjdoucích asi uvěří, že tato honosná stavba, obehnaná kamennou zídkou a kovaným zábradlím, byla zbudována jen k připomenutí lipky svobody, vysazené v roce 1965 k 20. výročí osvobození od fašismu, jak hlásá pamětní deska, instalovaná o pár let později na zbytky pomníku, které přečkaly bouřlivé dny jara 1945. Ve vítězné euforii zničil nezjištěný pachatel či pachatelé nejen Schwantnerův reliéf s protiválečně laděným motivem tří vyčerpaných vojáků, pod nimiž na předsazeném soklu byly dva prosté vymezující letopočty 1914 - 1918 oddělené ověnčeným tlapatým křížem, ale vše, co neslo jakýkoliv německý nápis: Desky se jmény 86 mužů z Dolního Dvora a okolí i segmentové římsy, spojující dvojice hladkých postranních sloupů se středovým blokem, na kterých bylo věnování: „Hrdinům - truchlící vlast." Ne náhodou pronesl 24. srpna 1924 slavnostní řeč při jeho odhalení v té době úřadující trutnovský starosta Hieronymus Siegel, umělcův intelektuálský souputník. Jeho bustu Schwantner pracně tesal do mramoru o dva roky později. Také osudy mnoha dalších Schwantnerových pomníků jsou si podobné jako vejce vejci. Torzo sošného rytíře u kostela ve Svobodě nad Úpou skončilo pod lípou svobody celé, (později byla ostatně podťata i lípa). Fragmenty symbolického posledního trubače se našly náhodně docela nedávno při zemních pracích v Teplicích nad Metují. Ty zachovalé, včetně pamětních desek se jmény padlých jako třeba v Mladých Bukách nebo Královci, jsou opravdu v menšině.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2005/5

Ledabylost, s jakou většina novinářů všech médií, včetně těch krkonošských, nakládá s názvy horských bud (ale nejen jich), mě často dokáže zvednout ze židle. Nešvar v poslední době zvlášť rozšířený, je mluvit či psát o Slezském domě (Śląski Dom nebo též schronisko Pod Śnieżką - viz obrázek) jako o Slezské boudě. V povědomí krkonošských horáků patří obě Slezské boudy, Stará i Nová do západní části Krkonoš. Obě leží na polském území a na mapě je najdete jako schronisko Pod Łabskim Sczytem (to je ta starší) a schronisko Na Hali Szrenickiej. Pro úplnost - i první bouda na Sněžce se jmenovala původně Slezská. Později Pruská a dnes na jejím místě stojí „létající talíře" polského schroniska z roku 1976. Oproti relativně mladému Slezskému domu, který vyrostl za hraniční čarou naproti někdejší starobylé Obří boudě jako „Schlesierhaus" v roce 1922, jsou všechny zmiňované Slezské boudy podstatně starší. Stará má v rodném listě rok 1632, Nová 1786 a nejvýše položený hostinec v Krkonoších, první Sommerova bouda na Sněžce, vznikl roku 1850. Několik století trvající tradice zavazuje - názvy se měnily až se změnou etnika po druhé světové válce. Ne každý zná krkonošské reálie a podobné slovní žonglování je značně zavádějící. A že to není ojedinělý příklad, mohu uvést další, rovněž z východních Krkonoš. Familiérní zdrobnělina Sokolka pro Sokolskou boudu na Černé hoře okrádá o existenci opravdovou boudu Sokolku na Rýchorách, která zas naopak nese na některých mapách neoprávněně jméno své několikanásobně větší černohorské skorojmenovkyně. K stejným záměnám svádí Dvoračky a Dvorská bouda, Jelenka a Jelení Boudy a mnoho dalších. Jenže „pořádek muší bejt", holenkové.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2005/2