Freiheit

První letadlo s pasažérem přeletělo vrchol Sněžky 24. srpna 1913. V otevřeném kokpitu jednoplošníku Taube NV 3/Daimler - Mercedes 100 k seděl za kniplem šéfpilot berlínské společnosti Sport - Flieger, dálkový letec Alfred Friedrich a jako navigátor konstruktér letounu, trutnovský rodák Igo Etrich. Let s kursem Lubawka - Horní Staré Město - Lubawka přes krkonošské hřebeny byl zlatým hřebem okresní slavnosti v Horním Starém Městě, navštívené více než 8000 diváky. Podle zlých jazyků údajný autor velikášského výroku v nadpisu článku, vzdušný rekordman Alfred Friedrich, se narodil 18. 3. 1891 v Berlíně - Schönbergu. Již ve dvaceti letech složil v berlínské pilotní škole na Wrightově dvouplošníku letecké zkoušky a získal pilotní průkaz FAI pro Německo číslo 149 s datem vystavení 11. 1. 1912. Se speciálně vybaveným strojem NV 3, poprvé v Německu označeném imatrikulačními značkami D 2 na křídlech, absolvoval i svůj nejslavnější rekordní etapový „let pěti zeměmi" - Německem, Belgií, Francií, Anglií a Nizozemím.

Roman Karpaš a kol.

Nakladatelství 555

Liberec 2001

Náklad neuveden

Čilé liberecké Nakladatelství 555, jehož produkce je známa i čtenářům Krkonoš, obohatilo knižní trh koncem minulého roku o unikátní publikaci. V neuvěřitelně krátké době 15 měsíců dokázal kolektiv, vedený zkušeným a hlavně pracovitým Romanem Karpašem, sestavit moderní encyklopedický kaleidoskop regionálních dějin 20. století na území nově zřízeného Libereckého kraje. Více než 200 stran hutného textu, doprovázeného množstvím obrazového materiálu, nepochybně značné dokumentární ceny, pečlivě chronologicky uspořádaného rok po roce, doplňují lakonické, leč výstižné konfrontace s celostátním i celosvětovým děním z pera renomovaného historika Roberta Kvačka. Obrovská suma informací z poměrně rozlehlého území, za kterou stojí zástup spolupracovníků a poradců, jejichž výčet se nevešel ani na jednu tiskovou stranu velkého formátu /23 x 32 cm/ bude jistě dlouho nevysychajícím zdrojem poučení všem přátelům historie, učitelům dějepisu i početným sběratelům. S hlavou ještě plnou čtenářských zážitků, přesto však již s dostatečným odstupem od prvních nekritických dojmů, necítím se v žádném případě kompetentní k napsání odborné recenze. O několik pocitů bych se přesto rád podělil.

Jedna ze zastávek turistické naučné stezky Via Piette, seznamující s historickými a přírodními zajímavostmi na katastru Svobody nad Úpou a Janských Lázní, je u pozdně secesního kostelíka sv. Josefa nad Rýchorským sídlištěm v bývalém Maršově I. Spolek na jeho výstavbu, v čele s protektorem Prosperem Piette, osvíceným majitelem místní papírny, po němž je trasa pojmenována, byl v nedalekém Justově mlýně ustaven právě před sto deseti lety. Vinou katastrofální povodně v roce 1897 a následně i I. světové války byl namísto k 50. výročí vlády císaře Františka Josef I., jak se původně předpokládalo, vystavěn a vysvěcen až v roce 1928. Jednolodní stavba s přistavěnou věží podle plánů svobodského stavitele ing. Franze Fimmela má originální klenbu z diagonálně překřížených vlysů střešní konstrukce a původní mobiliář z řezbářské dílny Břetislava Kafky z Červeného Kostelce. Mistrně řezaná zastavení křížové cesty s mosaznými štítky donátorů i bohatě zdobená vitrážová okna s lomenými oblouky a postavami světců od firmy Richarda Schleina z Hrádku nad Nisou, připsaná rovněž jednotlivým dárcům, uchovávají dávno zapomenutá jména někdejších maršovských obyvatel. Ve výzdobě lze spatřit i sochy od uznávaného řezbáře Fridolina Rindta ze Starého Rokytníka a o Vánocích nevšední Justův betlém z roku 1932. Publikovaný odznak připomíná slavnostní položení základního kamene v roce 1927. Na nejnovější mapě vycházkových tras východních Krkonoš, kterou vydalo město Pec pod Sněžkou, je Via Piette vyznačena žlutě.

Foto Peter Schulz

In: Krkonoše - Jizerské hory 2006/8

Dějiny Pomezních Bud jsou neodmyslitelně spojeny s historií jednoho z nejstarších ubytovacích hostinců v Krkonoších a v těchto místech dlouho jediným. Jeho počátky je podle maloúpské kroniky nutno hledat již ve 2. polovině 17. století, kdy tehdejší majitel rázovité horské chalupy začal provozovat pohostinství. Strategické místo při nástupu na nejsnadnější cestu k vrcholu Sněžky, odedávna hojně užívané i existence přirozeného přechodu zemské hranice v bezprostřední blízkosti, si zřízení hostince přímo vynutilo. Po celou dobu svého trvání měla bouda, která se po jednom z pozdějších nájemců zapsala do dějin jako Hűbnerova u návštěvníků vysoký kredit. Hűbnerové patřili k nejstarším osídlencům Malé Úpy. Před druhou světovou válkou zde bylo ještě 7 rodin tohoto rodu. Stefan Hűbner uvedl své jméno do širokého povědomí především svým krkonošským prvenstvím v zavedení populárních vyhlídkových jízd na rohačkách v r. 1815. Sedmikilometrová dráha s 600m převýšením končící před hostincem podobného podnikavce Karla Nagela Pod zlatou hvězdou v centru Kowar, je z krkonošské literatury dostatečně známá. Již tehdy se zde čepovalo značkové sudové víno z Maďarska, jen o pár let později byl zřízen taneční sál a najmuta vlastní kapela a ještě před první světovou válkou měla bouda vlastní elektrické osvětlení. Snobské klientele určitě lichotila i návštěva budoucího německého císaře Fridricha v roce 1866. I přes drobné úpravy vydržel původní horský vzhled stavení až do roku 1936, kdy už omezené prostory odvážným podnikatelským záměrům majitele Gustava Adolfa nestačily. Výstavbě velkolepého moderního hotelu na tomtéž místě z jejíchž počátků je obrázek, však nepřála doba. Během II. světové války nedokončený objekt zpustnul, zbytek zařízení postupně rozkradli pováleční nenechavci. Jako Smrčinná bouda figurovala tahle bouda - nebouda ještě dlouho na mnoha krkonošských turistických mapách. Smutný konec jednoho snu dohrály buldozery po roce 1960.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1998/4

Malý encyklopedický slovník A - Ž, který ČSAV ve svém nakladatelství Academia vydala v roce 1972, u hesla nadace uvádí: „majetková hodnota se samostatnou právní subjektivitou, určená k tomu, aby její výtěžek byl věnován na nějaký sociální nebo kulturní účel. U nás nejsou."

Po sametovém zazvonění klíči zaznamenáváme růst množství nadací i u nás. Jedna z prvních dnes nejuznávanějších i ve světě, Výbor dobré vůle nadace Olgy Havlové, je pro mnohé sice příliš vysoko položenou laťkou, ale tak už to v životě chodí. I ty nejčestnější úmysly zakladatelů nadací se mohou rozplynout v rukou nepoctivých správců, mnohdy bombastické projekty mají jepičí život. Jejich trvání počítané na jednotlivé roky ani nemůže být měřítkem úspěšnosti. Nedostižné zahraniční vzory počítají svou existenci řádově na mnoho desetiletí. Nenechme se však zmýlit. Před tím než „Klemovi kluci" zadupali v únorovém mrazu roku 1948 na mnoho let demokracii v ČSR, znal téměř každý vysokoškolák například nadaci Hlávkovu. Dokonce i na docela malých městech působilo hned několik, byť i skromných nadací.

Písemná přestřelka mezi odborníky vyvolaná nenápadnou stavbou na lokalitě zvané Burg v katastru Černé Vody, dnes okrajové části Žacléře, rozdělila i regionální zájemce o historii na antagonistické „mlynářské" a „vápeníky". Stářím a přírodou dost pošramocené válcové těleso z lomového kamene, ukryté pod zvědavými zraky v zeleni stromů, měřící u paty přes 8 metrů v průměru a 5 m vysoké, se čtyřmi do kříže umístěnými klenutými prostůrky se samostatnými vstupy, s metr širokou obvodovou zdí v koruně a cihlami vyzděnou vnitřní nálevkovitou šachtou, by pravděpodobně mohlo být obojím. Časopis Krkonoše o této ojedinělé stavební technické památce, kterou po létech nezájmu snad vzali na vědomí i památkáři, informoval již několikrát. /Naposled v letošním únorovém čísle v článku o zajímavé rukopisné mapě žacléřského panství, vzniklé kolem roku 1840/.

Časopis německých vysídlenců z okresů Vrchlabí a Trutnov vychází již déle než půl století a v poslední době nachází i u nás stále větší odezvu nejen u historiků, ale i u široké veřejnosti. Do vzpomínek pamětníků se však občas vloudí omluvitelná chybička. Právě proto, že časopis je jedním ze studijních pramenů, chtěl bych jednu poopravit. V čísle 7 ročníku 1999 byl uveřejněn podobný záběr krojované slavnosti ve Svobodě nad Úpou s datováním do 30. let a sdělením, že jde o průvod z Maršova I. a II. u svobodské tělocvičny/kina. Snímků z různých fází průvodu existuje více a zcela nepochybně se jedná o svazový sjezd Spolku Němců v Čechách 22. 7 . 1923 se 7 - 8 000 účastníky. Podle bývalého svobodského občana Franze Zieneckera, jehož vzpomínky na rodné město otiskl zmíněný časopis v 10. čísle roku 1952, zakázaly tehdy československé úřady vyvěšování německých vlajek a praporů. Proto bylo celé město vyzdobeno girlandami a záplavou květin a březových větví. Na jiném snímku téhož průvodu v hlavní ulici /dnes ul. 5. května/ jsou jasně zřetelné poslední dva dřevěné domy s podloubím z původní zástavby č. 27 a 110, oba zbořené a přestavěné před rokem 1930. Ani situování průvodu do prostoru před tělocvičnou není správné. Fotograf namířil svůj objektiv od meteorologické staničky na Malém náměstí /postavené ovšem o deset let později/ směrem k železnému mostu přes Úpu a k nádraží. Vlevo je dům č. 113, který v roce 1934 koupil od fy Karl Weisshuhn a syn, obchodník Gustav Seidel a zřídil zde papírnictví /dnes prodej ovoce a zeleniny/. Za ním je již zbořený dřevěný domek č. 114 čalouníka Heinricha Steffana. Vpravo vykukuje část secesní fasády domu č. 1, dnešní pošty. U mostu je vidět dřevěná budka mýtného a čelně ve stráni tehdy osamocený dům č. 171 rodiny Justovy. Zajímavý je i pohled na část nezalesněné a nezastavěné Sluneční stráně.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/5