Freiheit

Nejvýše položený fotoateliér v Čechách, provozovaný „rychlým" fotografem Adolfem Hartmannem v nevzhledné přízemní budově nedaleko Obří boudy, nebyl na začátku minulého století jediný, kdo používal pro své aranžované portrétní kabinetky malované pozadí s motivem Sněžky. To na snímku patřilo firmě Paul Wenzel a syn v dnešním Karpaczi, zdatně konkurující dalšímu místnímu fotozávodu Fritze Goebela. Ani žebraví muzikanti, rozesetí podél hřebenové cesty od Tvarožníku až po Sněžku, i v závětří většiny turisticky atraktivních bud, nemuseli nutně být jen populární flašinetáři s omezeným repertoárem svého kolovrátku. Z literatury jsou například známé i harfenistky. Ve východních Krkonoších byl nejrozšířenější oblíbený drnkací nástroj německého etnika - citera. Svého času existovalo několik notových škol hry na citeru a mnohostrunný nástroj, mnohdy v luxusním provedení vykládaný perletí, patřil k výbavě téměř každé chalupy. Muzikanti, nastrojení do „krkonošského" kroje, byli většinou samouci. Chytlavá melodie nástroje a hlasité halekačky, doplněné žertovnými průpovídkami, si však v zástupech turistů své posluchače vždycky našly. Že to nemuselo být tak nuzné živobytí, jak se všeobecně traduje, dosvědčuje nejen několikanásobný počet žadatelů o každou licenci, ale i výstavné domky některých zpěváčků v podhůří. Živý kolorit turistického ruchu zmizel z krkonošských hřebenů s druhou světovou válkou.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/9

Kam půjdem v neděli na výlet? To byla otázka v době rozmachu pěší turistiky v první polovině uplynulého století, přetřásaná v mnoha rodinách určitě častěji než dnes. Hustě osídlená zvlněná krajina krkonošského podhůří nabízela výletních cílů nepočítaně. Také v nejbližším okolí Mladých Buků bylo takových míst několik a nemuselo jít zrovna o obdivované divadelní představení v zříceninách Břecštejna, celodenní výšlap na vzdálenější Maxovku s neokoukatelným panoramatem, nebo proměnlivé vyhlídky od Zlaté vyhlídky a Hoffmannových Bud.

Fialová reklamní krasavice z Alp, která mate hlavy dnešním dětem nalepeným na televizní obrazovku, netušícím, jak vypadá opravdová živá kráva, není ani první, ani jediná. Z dob, kdy minimálně jedna kravka živitelka stála ve chlévě téměř každé horské chalupy a stáda červenobílých stračen spásala květnaté louky na svazích krkonošských kopců, se zachovala i tahle půvabná porcelánová konvička na mléko, prodávaná kdysi jako suvenýr ze Sněžky. Z uměleckého hlediska kýč, jako ostatně většina upomínkových předmětů v každé době, má však v sobě nostalgii po zašlých časech a zvláštní dojemně nechtěné kouzlo. Podle obrázku vrcholových budov na nejvyšší hoře Čech a zároveň i tehdejšího Pruska, lze neznačený výrobek neznámé porcelánky datovat s určitostí do období po roce 1900, kdy byla postavena meteorologická stanice. Motiv se ale v nezměněné podobě užíval až do 2. světové války. Sběratel, který chtěl tuto nepraktickou, zhruba 15 cm vysokou figurku - nádobku, nabízenou na internetovém trhu se starožitnostmi, získat do své sbírky, musel sáhnout docela hluboko do měšce s europenězi.

Nepublikováno

Jméno Jiří Guth budilo respekt nejen u rozjívených princátek Schaumburg - Lippe na náchodském zámku, kde doktor filosofie , absolvent pražské a ženevské univerzity, píšící se později Jiří Stanislav Guth - Jarkovský, působil jako vychovatel v letech 1883 - 1887. Dodnes zůstalo pojmem pro generace klackovitých holobrádků z tanečních a všeobecně pro všechny společenské nemotory. Přesto, že tento pedagog, publicista a spisovatel zasvětil svůj život především olympijskému hnutí. Jako osobní přítel a spolupracovník Pierra de Coubertina stál u zrodu Mezinárodního olympijského výboru v roce 1894, jehož byl členem až do své smrti v roce 1943. Od roku 1900 do 1929 stál v čele Českého, později Československého olympijského výboru, který rovněž zakládal. Zároveň působil v MOV v letech 1919 - 1923 jako generální tajemník. S výjimkou Los Angeles v roce 1932 se zúčastnil všech dalších deseti olympiád, konaných za jeho života. Méně již se ví, že od vzniku samostatného Československa pracoval 6 let v Kanceláři prezidenta republiky a je znám jako vůbec první ceremoniář T. G. Masaryka a sekretář Řádu bílého lva, dodnes udělovaného nejvyššího státního vyznamenání, jehož statut navrhl. Téměř zapomenuta je jeho neúnavná propagátorská a organizační činnost v mnoha dalších sportovních odvětvích. Pro Krkonoše, žijící z turistického ruchu, připomínám alespoň předsednictví Českého a Čs. klubu turistů /1915 - 1926/ a post šéfredaktora časopisu Turista. /Základní životopisná data: *23. 1. 1861 Heřmanův Městec - + 8. 1. 1943 Náchod/.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/8

Při pohledu na idylické letovisko, které je od roku 1959, kdy jej ČSR získala výměnou s Polskem za hraniční území v okolí Kacířské skály, součástí Harrachova, se mi vždycky vybaví žertovná vyprávěnka stařičkého rodáka z Podkarpatské Rusi. Státní útvary, jejichž byl v životě příslušníkem, aniž vytáhl nos z rodné chalupy, nedokázal někdy ani spočítat. V Krkonoších mají podobnou kuriózní zkušenost někteří starousedlíci z Mýtin. V roce 1690 při uzavření dohody o ukončení hraničních sporů získal území od hraběte Harracha slezský magnát Schaffgotsch. Jako součást někdejší Szklarske Poręby byla osada se jménem Strickerhäuser dlouho součástí Pruského státu. V jednom státním zřízení s Harrachovem se ocitla nakrátko již při násilném připojení českých pohraničních oblastí Sudet k Velkému Německu. Po druhé světové válce se dalším administrativním úkonem vítězných mocností ocitla v Polsku s dnes již pomalu zapomenutým jménem Tkacze. Ani posledním přesunem zmíněným v úvodu šaráda nekončí, vezmeme - li  v úvahu i změnu lidově demokratické republiky na socialistickou a následně federativní či nakonec osiřelou na současné Česko. Harrachovu přinesly Mýtiny spojení se světem po železnici; jejich příběh je docela aktuálním příspěvkem do diskuse o středoevropské národní identitě.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/8

Potrhaný sešitek Goethových básní, nalezený před lety v haldě sběrového papíru, skrýval v sobě nalepené exlibris s pohledem na lesní zátiší. Hans Bernatschek, kumpán svobodské stolní společnosti „Ecke Freiheit" a výtvarně nadaný učitel z Maršova I., jej vytvořil v roce 1938 pro svou dceru Olgu. „Nacistická fůrie Bernatscheková", jak údajnou organizátorku „werwolfu" tituloval /na základě hlášení vyšetřovatele oddělení branného zpravodajství 14. divize v Hradci Králové npor. Josefa Munzara, operujícího s několika podřízenými v prvních poválečných měsících ve východních Krkonoších/ publicista Ota Holub, se v roce 1936 přestěhovala do Velké Úpy, kde až do konce války učila literaturu na místní škole. Jako Henleinova stoupenkyně vstoupila do NSDAP a na samém sklonku války pořádala nábor žen pro střelecký výcvik domobrany. Pro podezření na příslušnost k záškodnické podzemní organizaci „werwolf" byla 3. července 1945 v Hamplově hotelu Zlatá Koruna v Janských Lázních zatčena štábním strážmistrem Josefem Vackem a strážníky Josefem Vytlačilem a Vlastimilem Nohejlem. Ani po výslechu v bývalé Metzenauerově vile v Maršově I. /dle očitého svědka velmi brutálním a sadistickém/ se k této činnosti nepřiznala. K jejímu usvědčení stačilo ústní svědectví dvou zastrašených spoluobčanů z Velké Úpy. Při současných znalostech okolností zmanipulovaného, ne-li cele zinscenovaného případu jiného „werwolfa", hajného Friedricha Sagassera z Pece pod Sněžkou, který za podezření z přípravy atentátu na tehdejšího ministra Zdeňka Nejedlého při jeho srpnové návštěvě Svobody nad Úpou zaplatil životem, mě stále častěji napadá otázka: Jak to bylo doopravdy?

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/6

O době, kdy ještě nebyly granty, vypovídá i jedna z mnohých úředních pohlednic, kterými si slezský dvojník rakouského Krkonošského spolku opatřoval zdroje na budování značených turistických cest a stezek na nynější polské straně Krkonoš. Společné ideály obou Krkonošských spolků, založených téměř současně roku 1880 na obou stranách pohoří, jsou jen dalším, historií posvěceným důkazem o nedělitelnosti Krkonoš v jejichž reliéfu jsou jakékoliv hranice, ať již státní nebo „jen" krajské, naštěstí pouze pomyslnými čarami. Trvalou stopou naopak zůstává hustá síť turistických chodníků, budovaných mimo jiné i aktivisty obou horských spolků s jistě dobrým úmyslem, přiblížit nedostupné hřebeny co největšímu počtu návštěvníků. Ti se zpětně finančně spolupodíleli na jejich výstavbě zakoupením pohlednice. Džina té myšlenky ponechejme v láhvi a vychutnejme si spíš výtvarný efekt letitého sběratelského artefaktu. Krakonošovo umělecké nakladatelství Paula Höckendorfa z Jelení Hory nám přes propast času nabízí méně známý emblém slezského „Riesengebirgsvereinu" a solidní grafické panorama Krkonoš z jeleniogorské kotliny.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/5