Freiheit

Pan učitel Bernatschek zachytil na své žertovné kresbičce ze spolkového alba nejaktivnější a nejpočetnější stolní společnosti ve Svobodě nad Úpou první poloviny našeho století, továrníka Ernesta Dixe z Temného Dolu, jako „mistra zimních sportů". Členem zmíněného „Koutu Svobody" /"Ecke Freiheit"/ byl se spolkovou přezdívkou Pepa z vršků, i majitel prvních lyží ve Svobodě a nadšený propagátor lyžování, obchodník Josef Formann. Po návratu z vojenské služby v roce 1902 si začínající lyžař Formann nechal u místní firmy Fröhnel a Feist, známé výrobou saní, zhotovit první pár lyží podle vrchlabského vzoru. Již tento výrobek, ještě s rákosovým vázáním, byl dle současníků co do elegance tvaru a kvality provedení, zcela srovnatelný s okolní produkcí. Navíc firma se chytla a v krátké době dokonce obohatila trh zlepšeným typem vázání s ocelovým perem, které si nechala patentovat. Je ironií osudu, že v době mezi oběma světovými válkami byl široko daleko nejznámější jiný „reprezentant" svobodského lyžování, t. zv: „finský jezdec". Tento vyznavač přírodní kulturistiky, /ale spíše jen místní pošuk/, kterého písemné prameny cudně uvádějí jako pana Sch., vystupoval na lyžařských závodech v okolí, většinou na svazích Černé hory, jako specialista na skoky po hlavě. Jinak brázdil pláně Rýchor, oděn jsa pouze bederní rouškou s ruksakem na zádech. Občas se znenadání objevil v hloučku zděšených lyžařů, jel s nimi kousek cesty a stejně nenápadně zmizel. Jednou, za zvlášť nepříznivého počasí, když se celý modrý zimou domáhal vstupu do Maxovy boudy a majitelka paní Hamplová jej zapřísahala, aby tak lehkovážně nehazardoval svým zdravím, se prý urazil a donucen navléknout si alespoň větrovku, zklamaně odjel.

I takové byly začátky jednoho z nejmasovějších zimních sportů současnosti!

Ilustrace Hans Bernatschek

In: Krkonoše - Jizerské hory 1999/11

Ve stínu lyžařských es, hvězd první velikosti, běhalo, skákalo a sjíždělo stráně bezpočet „bezejmenných" sportovců a pozdějších nadšených oddílových funkcionářů, kteří sice výrazně převyšovali běžnou populaci, k těm pomyslným nejvyšším metám však nikdy nedosáhli. Jejich zásluha na vysokém kreditu českého a československého lyžování je však neoddiskutovatelná. Jedním z nich byl i Standa Steiner, trutnovský rodák, ročník 1929, absolvent poválečné Obchodní akademie a všestranně nadaný sportovec. Klukovská válečná léta prožil po záboru pohraničí v Jestřebích horách, v kopečcích kolem Malých Svatoňovic. Tady začal svou lyžařskou kariéru, i když zprvu koketoval i s lehkou atletikou - vytrvalostní běh, chůze, přespolák - a byl opravdu dobrý! Na lyžích zvládl postupně všechny disciplíny: běh, štafetový běh, sjezd, slalom, skok i závod sdružený a mnohokrát stál i na té vytoužené bedně, ať již v barvách svatoňovického, později trutnovského Sokola, armádní Rudé hvězdy nebo Jiskry Mladé Buky. Skákat začal na malém můstku v Trutnově v roce 1949 - na běžkách!! V těch čtyřicátých a padesátých letech minulého století sbíral diplomy a ceny z různých regionálních závodů a dýchal na záda mnoha pozdějším známějším mistrům sportu. Na republikových přeborech v rámci zimních her I. celostátní spartakiády ve Vysokých Tatrách v roce 1955 svedl např. rovnocenný souboj s takovými skokanskými jmény jako Míla Bělonožník, Jáchym Bulín nebo Zdeněk Remsa. V běžecké stopě často potkával pětadvacetinásobného mistra republiky Jaroslava Cardala i mladého Bohumila Zemánka. (Populární branné závody družstev si s chutí a na úrovni zaběhl i po čtyřicítce.) Většinu svého dospělého života prožil ve Svobodě nad Úpou a se svobodskými rivaly, bratry Viktorem a Rudou Schröffelovými, Ladislavem Černým a dalšími mnohokrát pokořil dřevěný můstek na severním svahu Janské hory, na kterém se tenkrát ještě vesele skákalo. Věřím, že často s nezbytným fotoaparátem na prsou prošlapává stopu i na pláních věčnosti, kam nenápadně odešel 23. 10. 1997.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2003/12

Zlatá horečka, která ve východních Krkonoších a především na Rýchorách, kulminovala začátkem 16. století, dala vznik i hornické osadě pod mohutnou dvojicí Černé a Světlé hory, odvozující své jméno od svobody dolování, Svobodě nad Úpou. Tisíce turistů, kteří navštěvují horská střediska Pec pod Sněžkou, Malou Úpu či Janské Lázně, projížděly až do roku 1981, kdy byla dobudována nová silnice z Trutnova do Pece, malebným centrem tohoto rázovitého městečka. Vzhledem k okolním obcím je jedním z nejmladších. První doloženou písemnou zmínkou o jeho existenci je až privilegium Ferdinanda I. z roku 1546, kterým bylo osadě, zároveň s povýšením na město s právy horních měst v Čechách, uděleno i právo erbovní. Několik erbů můžete v nezměněné podobě vidět na průčelích významných budov. Halas kovkopů utichl v době, kdy bylo panství Vlčice, ke kterému Svoboda až do zrušení poddanství patřila, v držení bohatého rodu Schwarzenbergů. Chudičkou zlatou hřivnu nahradila nejprve úmorná práce domácích tkalců a v minulém století dravý nástup průmyslu, především papírenského. O přirozený vznik spádového správního a obchodního centra této oblasti se postaral čas a v poslední době i pověření české vlády pro výkon státní správy ve východních Krkonoších. Vy všichni, kdo Svobodou nevšímavě projedete ve snaze být co nejdříve v centru nejvyšších českých hor a chcete nejen „navštívit", ale i „vidět", přijměte mé pozvání na pomyslnou projížďku po trase vyhlídkových fiakrů z přelomu století, která vás sice ochudí o pár chvil na sjezdovkách, zato obohatí množstvím příjemných zážitků.

Pepa z hor, jak si nechal Josef Formann důvěrně říkat mezi kumpány jeho oblíbené stolní společnosti Koutek Svobody (v originále Ecke Freiheit) z tenkrát vyhlášené svobodské hospody „Papá" Kühnela se uprostřed Velké války nechal vyfotit v armádní rakousko - uherské domobranecké uniformě záložního četaře, obklopen všemi svými „děvčaty". Vedle dcer Adolfíny, Anny, Gertrudy a Erny, chybí na snímku jen později narozený jediný syn Werner, který v docela jiném polním stejnokroji padl v roce 1943 u Charkova na Ukrajině. Předkové váženého svobodského občana, obchodníka se zbožím smíšeným a majitele výstavného domu č. 137 (nyní 537) na hlavní svobodské třídě (ulice 5. května), kde dnes s příslovečnou vehemencí nabízejí své levné zboží vietnamští prodejci, přišli do Krkonoš „ze za Paky". Jeho děd Johann pocházel ze starobylého rodu, žijícího v Horní Nové Vsi u Lázní Bělohrad a babička Anna Urbanová byla z Pecky. Svobodský rodák Josef Formann (*18. 3. 1878), aktivní člen obecního zastupitelstva a mnoha místních spolků a organizací včetně Krkonošského spolku, se však do historických análů zapsal především jako majitel prvních lyží v městečku a horlivý propagátor lyžařského sportu. Plné pochopení pro svou zálibu nalezl jistě později i u své ženy Adolfiny, rozené Bönschové z Luční boudy. Po návratu z vojny v roce 1902 si přes místní dřevozpracující firmu Fröhnel a Feist nechal objednat pár lyží od vrchlabského výrobce a zmíněná firma podle nich vyrobila první lyže ve Svobodě. Hned příští zimu uspořádal Formann spolu s několika jinými nadšenci, mezi nimiž určitě nechyběl jeho první souputník Johann Etrich ani pánové Dittrich, Hartig, Kühnel nebo Tippelt, první lyžařský výstup k Maxovce na Rýchorách a později i na vzdálenější hřebeny Krkonoš. Podstatnou zásluhu měl i na uspořádání velkolepých IV. lyžařských závodů Svazu zimních sportů „Krkonoše" ve Svobodě v dubnu 1907 se skokanskými soutěžemi i prvním zaznamenaným rekordem 16m na sněhovém můstku na Kraví hoře. Zatím, co Josefův otec téhož jména spočívá od roku 1895 na sluncem vyhřívaném svobodském hřbitově, zpodobnění manželé Formannovi zemřeli po bouřlivých událostech konce II. světové války krátce po sobě na jaře 1946 v Riedeburgu u Halle nad Saalou v Sasku. Není bez zajímavosti, že syn nejmenšího děvčátka na snímku, Formannův vnuk Dr. Ing. Herbert Gall, který musel svou rodnou Svobodu nad Úpou nuceně opustit v nákladním železničním vagonu na uhlí jako sedmiletý chlapec, zastupuje dnes své německy hovořící svobodské spoluobčany se stejným osudem.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2009/4

V pamětech města Svobody nad Úpou je existence mlýna se dvěma vodními koly na řece Úpě zmiňována „od pradávna". Zprvu pravděpodobně panský mlýn, přešel záhy do majetku obce, která z něj podle výtahu z urbáře vlčického panství ze dne 15. 12. 1650 odváděla vrchnosti každoročně ke sv. Bartoloměji dávku 13 korců obilí. Koncem 17. stol. vládl mlýnici mlynář Friedrich Scholz. Jeho následník Kaspar Bönisch byl nejspíš jedním z posledních náboženských emigrantů do Pruska v době protireformace. Oni i řada dalších měli mlýn od města pronajatý v tzv. dědičném pachtu. Zato museli udržovat mlýnské stavení, mlýnici, vodní náhon i příjezdové cesty. Jen jez na Úpě spravovala obec k tíži vlastní pokladny. Nájemné ve formě naturálií odváděl mlynář nejen obci, ale i panstvu ve Vlčicích, místnímu faráři a dokonce i obecnímu sluhovi. Vše se změnilo vydáním císařských patentů ze 7. září 1848 a 4. března 1849, jimiž byla v celé zemi zrušena dědičná vlastnická práva. Tehdejší nájemce mlýna, mlynářský mistr Johann Wahl, složil u c.k. okresní pozemkové komise sídlící ve Vrchlabí celkem zanedbatelný obnos 80 zlatých a stal se tak z posledního dědičného pachtýře prvním soukromým vlastníkem mlýna č. 93 včetně zahrady a veškerých práv. Jeho syn Johann se však v roce 1905 dostal do takové nouze, že na jeho majetek byl vypsán konkurz. Mlýn i s později přistavěnou tkalcovnou koberců koupila firma Piette z Maršova I. a pronajala jej pro provoz přádelny, tkalcovny koberců a tkaní jutových popruhů Wahlovu švagrovi Franzi Wojtěchowskému. Po uplynutí nájemní smlouvy byly provozovny zrušeny a budova mlýna přestavěna na vilu pro rodiny dětí majitele papírny Prospera Piette - Rivage. Z nich novým osídlencům po II. světové válce nějak učaroval druhý manžel Piettovy dcery Rosy Karl von Csipkay, takže se pro dům vžil název „Čipkajova vila". V polovině 70. let minulého století musel dům s bohatou historií ustoupit výstavbě křižovatky navazující na přemostění Úpy rychlostní silnicí z Trutnova do Pece pod Sněžkou. Dodnes se zachovala jen patka sloupku a část kamenné podezdívky oplocení před zahradnictvím „U tří hořců" a kamenná zahradní mísa, přemístěná na náměstí do proluky po čtyřech dřevěných renesančních domech s podloubím, představujících poslední zbytek poezie staré Svobody, neuváženě zbořených v roce 1965.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/9

Mnozí ze starších občanů Svobody nad Úpou si asi ještě pamatují na místní staré bělidlo. Jen možná nevědí, že to byla ta chátrající haluzna, stojící poblíž personální vily Piettovy papírny při styku Staré aleje se státní silnicí, na hranicích katastrálního území někdejší Svobody a samostatné obce Maršov I., která vzala za své počátkem druhé poloviny minulého století. V roce svého vzniku 1778 to však byl rozložitý zděný dům s nezvykle velkým čtvercovým půdorysem a mansardovou střechou, výrazně se odlišující od okolních roubených chaloupek. V knize obyvatel z roku 1843, vedené farním úřadem ve Vlčicích, je jako majitel zmiňovaného domu číslo 79 zapsán barvířský mistr a bělič plátna Johann Etrich (*1812) ze starobylého svobodského rodu Etrichů. Jeho bratr Josef (1803 - 1878) původní profesí pekař a obchodník s moukou byl zakladatelem početné větve úspěšných lnářských podnikatelů, z nichž vzešel světově proslulý průkopník letectví, rodák z Horního Starého Města u Trutnova, konstruktér Igo Etrich (1879 - 1967). V tomto domě se 24. 2. 1867 narodila také Paulina Holubová, neteř jedné z největších svobodských osobností, Prospera Piette - Rivage (1846 - 1928). Ta se v devatenácti letech provdala za jednoho z prvních fotografů Krkonoš, zakladatele věhlasného ateliéru v Praze ve Vodičkově ulici, Jana Nepomuka Langhanse (1851 - 1928). Neobyčejný dům, pod jehož střechou se protnuly neobyčejné osudy, stihl krátce před jeho zánikem vyfotografovat Ing. Jaroslav Morávek.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2009/3

Hravost našich předků a konec konců i ladovský ráz krkonošských zim, rozmařile nabízejících levný a tvárný /bohužel i značně nestálý/ stavební materiál, připomínají už jen zažloutlé fotografie starých pohlednic. Postavit na stráni za chalupou sněhového pajduláka s hrncem na hlavě a červenou mrkví místo nosu, bylo téměř samozřejmostí pro každého kluka bez rozdílu věku. Mnohde se možnost uplatnit své umělecké ambice při stavbě zajímavých zimních skulptur přenesla i do center horských městeček, kde zároveň vyřešila dilema, co s množstvím sněhu odklizeného z ulic a chodníků. Sněhové „sochy", dosahující mnohokrát až monstrózních rozměrů, braly na sebe podobu rozličných bytostí.  Tak vznikla tradice jilemnických Krakonošů, z nichž ten válečný od pana Marka, by jilemnickému náměstí slušel i vytesaný do kamene. Vyhlášení byli poetičtí sněhuláci z Vysokého nad Jizerou, své Rýbrcouly stavěli i ve Špindlerově Mlýně a v Janských Lázních. Určitě i mnohde jinde, jen obrázky se asi nedochovaly. Že to však s tou opěvovanou bělostí sněhu za mlada našich otců a dědů nebylo tak docela „košer", dokládá poněkud umolousaný Šmudla z náměstí v Lomnici nad Popelkou na přelomu let třicátých a čtyřicátých. Inspirace to ale je. Co to letos zase zkusit?

In: Krkonoše - Jizerské hory 1999/12