Freiheit

Mnozí ze starších občanů Svobody nad Úpou si asi ještě pamatují na místní staré bělidlo. Jen možná nevědí, že to byla ta chátrající haluzna, stojící poblíž personální vily Piettovy papírny při styku Staré aleje se státní silnicí, na hranicích katastrálního území někdejší Svobody a samostatné obce Maršov I., která vzala za své počátkem druhé poloviny minulého století. V roce svého vzniku 1778 to však byl rozložitý zděný dům s nezvykle velkým čtvercovým půdorysem a mansardovou střechou, výrazně se odlišující od okolních roubených chaloupek. V knize obyvatel z roku 1843, vedené farním úřadem ve Vlčicích, je jako majitel zmiňovaného domu číslo 79 zapsán barvířský mistr a bělič plátna Johann Etrich (*1812) ze starobylého svobodského rodu Etrichů. Jeho bratr Josef (1803 - 1878) původní profesí pekař a obchodník s moukou byl zakladatelem početné větve úspěšných lnářských podnikatelů, z nichž vzešel světově proslulý průkopník letectví, rodák z Horního Starého Města u Trutnova, konstruktér Igo Etrich (1879 - 1967). V tomto domě se 24. 2. 1867 narodila také Paulina Holubová, neteř jedné z největších svobodských osobností, Prospera Piette - Rivage (1846 - 1928). Ta se v devatenácti letech provdala za jednoho z prvních fotografů Krkonoš, zakladatele věhlasného ateliéru v Praze ve Vodičkově ulici, Jana Nepomuka Langhanse (1851 - 1928). Neobyčejný dům, pod jehož střechou se protnuly neobyčejné osudy, stihl krátce před jeho zánikem vyfotografovat Ing. Jaroslav Morávek.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2009/3

Hravost našich předků a konec konců i ladovský ráz krkonošských zim, rozmařile nabízejících levný a tvárný /bohužel i značně nestálý/ stavební materiál, připomínají už jen zažloutlé fotografie starých pohlednic. Postavit na stráni za chalupou sněhového pajduláka s hrncem na hlavě a červenou mrkví místo nosu, bylo téměř samozřejmostí pro každého kluka bez rozdílu věku. Mnohde se možnost uplatnit své umělecké ambice při stavbě zajímavých zimních skulptur přenesla i do center horských městeček, kde zároveň vyřešila dilema, co s množstvím sněhu odklizeného z ulic a chodníků. Sněhové „sochy", dosahující mnohokrát až monstrózních rozměrů, braly na sebe podobu rozličných bytostí.  Tak vznikla tradice jilemnických Krakonošů, z nichž ten válečný od pana Marka, by jilemnickému náměstí slušel i vytesaný do kamene. Vyhlášení byli poetičtí sněhuláci z Vysokého nad Jizerou, své Rýbrcouly stavěli i ve Špindlerově Mlýně a v Janských Lázních. Určitě i mnohde jinde, jen obrázky se asi nedochovaly. Že to však s tou opěvovanou bělostí sněhu za mlada našich otců a dědů nebylo tak docela „košer", dokládá poněkud umolousaný Šmudla z náměstí v Lomnici nad Popelkou na přelomu let třicátých a čtyřicátých. Inspirace to ale je. Co to letos zase zkusit?

In: Krkonoše - Jizerské hory 1999/12

Šťavnatá zeleň obhospodařovaných horských luk, charakteristická pro osídlené oblasti Krkonoš, prošla za poslední půlstoletí výraznou přeměnou. Šetrné ruční kosení nahradily k přírodě necitlivé stroje /i když chválabohu, že se aspoň sekalo/. Přirozené hnojení kejdováním vytlačila zkázonosná chemie. S poválečnou výměnou obyvatel zmizela příslovečná „štábní kultura" německého etnika a její místo zaujal bohémský postoj ke krajině většiny nových osídlenců. Hory patřily pracujícím a zároveň nikomu a jenom strach ze všemocných „komančů" z okresního sekretariátu nutil držitele pozemků, aby je jakž takž udržovali. S poslední společenskou změnou poměrů zmizel i ekonomický stimul udržování luk. Jestli je horácké nebe, kroutí tam generace Sagasserů, Hoferů, Rennerů, Kneifelů či Bönschů nejspíš nevěřícně hlavou. Kdysi tak ceněné horské seno nikdo nechce! Honba za ziskem z turismu zaslepuje oči novým majitelům bud. Investovat jen do krásy přírody nikdo z pragmatiků nechce. Až ale všechny květnaté louky zarostou invazním plevelem a náletem dřevin, budou sem turisté ještě jezdit?

Růžena Řezníčková, Ing. Jaroslav Řezníček - Nakladatelství Altair Trutnov 2006

Motto: „Jen málo spisovatelům se líbí knihy ostatních kolegů. Začnou se jim líbit až po jejich smrti. Spisovatelé mají rádi svý vlastní sračky a já jsem jeden z nich."                                                                         ( Charles Bukowski)

S publikacemi využívajícími dobové fotografie či pohlednice k porovnání minulosti měst a obcí s dneškem se v posledních letech roztrhl pytel. Přesto si myslím, že je jich stále málo, o čemž svědčí i jejich neklesající obliba. Trutnovské nakladatelství Altair vydalo po čtyřleté přestávce již druhý díl kvalitně vypraveného titulu „Trutnov - toulky minulostí a současností ve fotografii" zkušené autorské dvojice Růženy a Jaroslava Řezníčkových. Na celkovém moderním pojetí, bez nostalgických vzdechů nad zaniklým půvabem starobylých zákoutí, ale i bez nekritického vynášení architektonických zásahů do vzhledu města v současnosti, má jistě nemalý podíl spolupráce s mladou nastupující generací badatelů z Muzea Podkrkonoší i Státního okresního archivu v Trutnově.

Z módní vlny historických pohlednic těží vydavatelé regionálních vlastivědných publikací i spotřebního komerčního zboží. V případě kalendářů nasadilo laťku docela vysoko již před lety jilemnické nakladatelství Gentiana. A to i přes současný odklon od fundovaných historických miniatur k staromilským citacím z dobové literatury. Mnozí následovníci se s ním k jejich chvále snaží držet krok. Sběratelé, ochotní zapůjčit kouzelné obrázky ze svých sbírek k reprodukci, se najdou vždycky a na jejich více či méně kvalitním vytištění nejde díky moderní technice zas tak moc pokazit. Horší už je to s doprovodnými texty. Kalendář má sice omezenou životnost a pár řádků informací jistě nechce a ani nemůže nahradit byť i docela malou encyklopedii. Přesto by měly poskytovat pokud možno ověřené, seriózní a pravdivé údaje. Směstnat mnohdy několik stránek dějepisných dat do lapidární zkratky je ten nejtvrdší oříšek a mezi zástupem povolaných, možná i nadšených a pracovitých, je jen málo vyvolených. Bez důkladného studia a ještě lépe důvěrného vztahu k dané oblasti a osobnímu poznání místních reálií by se do toho autor snad ani neměl pouštět.

Časopis Krkonoše vychází už třiatřicátý rok; zprvu jako čtvrtletník, pak šestkrát do roka a od svých desátých narozenin měsíčně. Za ta léta je to pořádný štos pestrého čtení, nejen o krkonošském regionu, ke kterému se stále častěji vracejí badatelé i prostí milovníci krás našich nejvyšších hor. Myšlenka, uspořádat přehledný rejstřík, který by usnadnil vyhledávání jednotlivých hesel z bohatého fondu pramenných materiálů, zrála v přemýšlivých hlavách několik let. A s dostupností výpočetní techniky stále intenzivněji. Vidina té hory údajů však dosud dokázala odradit i ty nejpracovitější potencionální autory. Jak říká přítel Vladimír Komárek: „Van Goghem by chtěl bejt každej. Jen to ucho aby si za něj uříz' někdo jinej." Představa početného vědeckého týmu odborníků na krkonošskou problematiku a počítačových expertů, včetně eventuelního převedení textu do digitální podoby, je v české kotlině ještě stále vzdálené sci-fi. Tady tu kládu na sebe vzali dva důchodci, z nichž jeden /jako v tom vousatém vtipu o policajtech/ umí číst a druhý psát. Usoudili jsme, já a moje žena, že po letech soužití, kdy jsme spolu dokázali i tapetovat, jsme pro takový úkol přímo předurčeni. Domnívali jsme se dokonce, že máme dostatek volného času, který tak využijeme na něco, snad, užitečného. Žena na rozdíl ode mne a většiny svých vrstevnic, co by se počítače ostentativně nedotkly ani klacíkem, zvládla nejen „cvrkání kuliček" v jednoduchých hrách, ale jakž takž i psaní. No a já jsem za znalce přes krkonošskou tematiku. Ta pověst, kterou si osobně už léta buduju, jak je vidět, zapouští kořínky. Leč veškerá skromnost stranou! Rozeznat Rudník, někdejší Heřmanovy Sejfy od Rudníku v Rudné rokli na úbočí Sněžky nebo v hesle „pan řídící Jan Buchar" oddělit nadšeného propagátora turistiky a lyžování od poutavého vypravěče kerkonošských poudaček, ještě svedu. Jen rozdíl mezi nižšími a vyššími rostlinami se mi vyjádřit v centimetrech občas nepovede.

Foto Jiří Dvořák

Zvýšený zájem o žacléřské černé uhlí, vyvolaný nástupem průmyslové revoluce v polovině 19. století, přinesl městu na úpatí Rýchor nebývalý rozvoj. Těžba uhlí, započatá údajně už v druhé polovině 16. století, výrazně stoupla a zvýšený nábor horníků v celých Čechách po roce 1896 přivedl do Žacléře spoustu rodin, kterým chybělo ubytování. Po vzoru první dělnické kolonky v tzv. Pětidomí z let 1868 - 1870, na jejímž místě v Revoluční ulici dnes stojí řadové rodinné domy, zahájilo „Kamenouhelné těžařstvo bratří Möllerů" v roce 1876 výstavbu prvních hornických domů v Lamperticích. Tyto „dělnické kasárny" byly kvůli poškození v důsledku poddolování zbořeny v roce 1982. Majitelé jednotlivých dolů, těžařské společnosti a majoritní akcionáři, utvořili v letech 1896 - 1898 silnou akciovou společnost - Západočeský horní akciový spolek Žacléř /WBAV - Westböhmischen Bergbau Actien Verein/ se sídlem ve Vídni, která doly vlastnila až do roku 1945; jen po vzniku samostatného Československa přesídlila do Plzně. Začátkem třicátých let minulého století vlastnila uvedená společnost v Žacléři, Lamperticích, Černé Vodě a Královci celkem 53 obytných domů s 570 byty. Na její náklady byly postaveny obě největší hornické obytné kolonie, které významně posunuly hranice zastavěné části města na sever a svým architektonickým výrazem se vedle těžních věží staly charakteristickým identifikačním prvkem Žacléře.