Freiheit

Černá hora se od ostatních kopců a kopečků v Krkonoších po staletí příliš nelišila. Teprve před 70. lety si připsala významný primát. Dychtivé turisty začala tehdy z Janských Lázní do centra Krakonošova království vozit za čarokrásnými výhledy první visutá kabinová lanová dráha pro přepravu osob v ČSR. Celkovou délkou 3 174 m s převýšením 644 m patřila zároveň k nejdelším ve střední Evropě a v době svých abrahamovin byla dokonce nejstarší provozuschopnou lanovkou bez rekonstrukce na světě!

Rozepjatá křídla zdobící lokomotivní kolo nad štítkem francouzských čepic i pozdějších brigadýrek příslušníků početné modré armády, měla u členů obsluhy lanovek, vzhledem k neobvyklému pracovišti v povětří, víc než symbolické opodstatnění. Úctyhodné 55. výročí provozu lanové dráhy na nejvyšší horu České republiky vybízí k malému ohlédnutí zpět, do toho podivného minulého století, kdy vyrostly obě nejznámější lanovky východních Krkonoš, provozované Československými státními drahami. Mohutný rozmach cestovního ruchu po I. světové válce a s ním všech dopravních prostředků, zaznamenala i železnice. Dosáhnout těch nejvzdálenějších a nejvyšších vrcholů hor bylo otázkou prestiže. A protože kam nelze položit koleje, může se alespoň napnout lano, začaly v evropských horách růst lanovky jedna za druhou.

Nedotčený smrkový prales, jehož temná barva dala hoře jméno, vzal za své během druhé poloviny 16. století. V té době se bezostyšné vykrádání majetku české komory majiteli okolních panství změnilo v rozsáhlé holoseče pro nenasytný kutnohorský stříbronosný revír. Již v relaci z pochůzky důlních úředníků v roce 1609 najdeme lapidární zhodnocení většiny porostů východních Krkonoš: „...lesové nyní hrubě smejcení a skůro i vymejcení jsou." A také kritiku lesmistrů, kteří povolují dřevařům budky po horách stavěti, v nich dobytky chovati a do mýt vyháněti, jakož i luka a kopaniny kol budek dělati. Mnoho alpských kolonistů se po skončení těžby dřeva usadilo v Krkonoších natrvalo a jejich provizorní přístřešky na mýtinách se staly základem osídlení několika výrazných lučních enkláv na svazích Černé hory.

Krajina severovýchodních Čech je trvale poznamenaná „krví a železem" prusko - rakouského válečného konfliktu v roce 1866. Jedna z největších bitev 19. století u Hradce Králové 3.července toho roku, znamenající konečnou porážku Rakouska v mocenském souboji o nadvládu ve sjednoceném Německu, měla svou předehru v jediném, byť jen jednodenním vítězství rakouských zbraní v bitvě u Trutnova 27. června. Válka, která na desetiletí ovlivnila uspořádání v Evropě i vnitropolitický vývoj habsburské monarchie, zanechala řadu výrazných stop i v okolí Trutnova. Postupem času se z nich stalo jedno z hlavních turistických lákadel oblasti.

Erbovním znamením obce Mladé Buky, v řeči heraldiků t. zv. mluvícím, je košatý strom - buk přirozené barvy v modrém poli, jak jej známe například ze štítu mladobucké vodárny na Sluneční stráni ve Svobodě nad Úpou. Byl převzat z původní rychtářské pečetě z konce 17. století. Rozložitý strom je zde doplněn listovím a siluetou ptáčka v koruně, symboly jara, potažmo mladosti. Výrazné iniciály I. B. /Junge Buchen/ jednoznačně potvrzuje německý opis s drobnými ryteckými chybami: „Ves Mladé Buky k panství Vlčice" /Dorf Jungbuch: zur Herrschaft Wildschitz/. Z ní vycházeli i autoři současného návrhu obecního znaku, obohacené o symbol připojené Kalné Vody. Nezbývá než věřit, že se konečná podoba výtvarně docela zdařilého erbu oprostí i od drobných heraldických prohřešků.

Jen ti opravdu zralí a znalí návštěvníci Pece pod Sněžkou si při míjení rozlehlého parkoviště poblíž soutoku Vlčího a Zeleného potoka ještě vzpomenou na výstavnou budovu někdejšího hotelu, který se poslední velkou přístavbou společenského sálu s cizineckými pokoji v patře v roce 1925 zařadil mezi ty honosnější ubytovací pecké podniky. Již tehdy se tady místní horalé scházeli ke společenským akcím. V roce 1930 zde byl např. založen pod patronací aktivního pilota Eugena Bönsche z Luční boudy početný spolek vojenských veteránů. Po roce 1945, se vznikem zotavovny ROH, její kulturní poslání oživil čilý ochotnický spolek, který v objektu v letech 1947 - 50 vybudoval vlastními silami divadelní jeviště, na jehož prknech uvedl vedle úspěšného představení Čapkovy Matky ještě několik dalších her. Přestavěním sálu na kino pro 180 sedících diváků v roce 1950 tu vznikl jediný opravdový kulturní stánek v místě. Smolnou sezónu zotavovny Zelený potok připomíná snímek jednoho ze svobodských hasičů z února 1960, kdy okolní sbory přijely posílit své pecké kolegy v boji s ohnivým živlem. Dům s nevšedním architektonickým výrazem, dlouholetou tradicí a bohatou historií se tak přiřadil k nekonečné řadě slavných i bezejmenných krkonošských stavení nenávratně pohlcených plameny. Zůstalo jen jméno lokality a stejnojmenný vodní živel, který si jen tiše brumlá cosi o věčných paradoxech. (Současný penzion Zelený potok je sice rovněž jedna z budov původního hotelového komplexu, v nynější podobě však prakticky novostavba a svou pověst si teprve začíná budovat).

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/2

Ještě žijí mezi námi mistři řemesla kolářského. Jen málokterý se jím však dosud živí a řemeslo samo se pomalu řadí mezi ta zapomenutá. I přesto, že dřevozpracující řemesla patří k těm nejstarším, která si člověk v toku dějin osvojil. Dřevo samo, jako dostupný, tvárný, relativně trvanlivý a především krásný materiál provází člověka po staletí doslova od kolébky až do hrobu. Spolu s hlínou bylo nejspíš první hmotou tvarovanou dávnými prapředky, kteří neuváženě slezli ze stromů a nemaje dosud rozumu, začali „pracovat".