Freiheit

Letošní, již 59. sraz sudetských Němců se konal ve víkendových dnech 10. - 11. května ve sluncem prozářeném Norimberku v duchu ústředního hesla „Za domov a lidská práva". Prestižní Evropskou Karlovu cenu, pojmenovanou po římskoněmeckém císaři a českém králi Karlu IV., udělovanou od roku 1958 jako nejvyšší vyznamenání Sudetoněmeckého krajanského sdružení, obdržel teprve třetí Čech, levicový politik, publicista a obhájce lidských práv, signatář Charty 77 a bývalý disident Petr Uhl. Za svou děkovnou řeč sklidil od většiny přítomných potlesk vstoje. Na nezainteresovaného diváka, pohybujícího se mimo hlavní tribuny, působilo setkání téměř 50 000 lidí z různých krajanských spolků někdejších Sudet sousedsky smířlivě s viditelnou snahou o spolupráci. Početné ukázky tradičních krojů z pohraničních oblastí Čech i Moravy, prezentace zanikajících řemesel a bohatá nabídka regionální literatury i krajových jídel jen umocnily srdečně přátelský osobní kontakt s příslušníky poslední generace rodilých Krkonošáků, před jejichž znalostmi o současném dění v bývalé domovině nezbývá než smeknout.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/6

Institut čestného občanství byl uzákoněn § 9 obecního zřízení českého ze dne 16. dubna 1864. Město Svoboda nad Úpou jej prvně využilo 21. dubna 1867 jmenováním JUDr. Hieronyma rytíře Rotha (* 4. 5. 1826 ve Vilémově u Chomutova, + 12. 12. 1897 v Ober Rohrbachu v Rakousku), toho času úřadujícího starosty města Trutnova. Stalo se tak jen měsíc po jeho vyznamenání řádem Železné koruny od samotného císaře Františka Josefa I. a slavnostním povýšení do rytířského stavu s udělením zobrazeného erbu 24. 3. 1867. Pasivní „hrdina" bojů z prusko-rakouské války roku 1866, zajatý Prusy 27. června a osmdesát dní vězněný v Hlohově, sklízel za svůj loajální postoj k monarchii čestná občanství i v mnoha dalších místech regionu včetně Trutnova (18. 9. 1866). Spolu s ním byli ve Svobodě nad Úpou ke stejnému datu ve víru ohlasů loňské války poctěni titulem „čestný občan" ještě JUDr. Eduard Herbst (* 9. 12. 1820 ve Vídni, + 25. 6. 1892 tamtéž) profesor trestního práva a německý liberál, zmocněnec říšské rady a pozdější rakousko - uherský ministr spravedlnosti a MUDr. Bernhard Pauer (* 7. 6. 1827v Pilníkově + 21. 6. 1908 v Trutnově) literárně činný trutnovský lékař působící v Janských Lázních, pozdější poslanec zemského sněmu i říšské rady, který se jediný osobně zúčastnil bojů v okolí města v uniformě rakouského Červeného kříže. Je s podivem, že muselo uběhnout téměř 35 let, než byli dekorováni další tři významní mužové svobodské historie, tentokrát místní rodáci, textilní podnikatelé bratři Johann, Josef a Ignaz Etrichové. Ale to už je jiná kapitola.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/1

Další z publikovaných ex libris někdejších svobodských občanů nakreslil učitel Hans Bernatschek v roce 1935 pro svého kumpána z vyhlášené Kühnelovy hospody MUDr. Josefa Breuera. Tento významný představitel předválečné éry ve Svobodě nad Úpou, kde se 31. srpna 1888 narodil, působil jako místní praktický, nosní, ušní, krční a zubní lékař i přední člen mnoha spolků a společenských organizací. V různých obdobích stál v čele zdejší pobočky Krkonošského spolku, Tělocvičného spolku Svoboda - Maršov a Německého kulturního svazu.

Na první pohled zdánlivě morbidní knižní značka vypovídá pomocí symbolů mnohé o charakteru, povolání a zálibách svého majitele. Zdvojené atributy hudby v podobě opentlených louten a vinné poháry a hrozny na postranních lištách představují muzikálně založeného, veselého a společenského člověka. Šklebící se lebka a přesýpací hodiny v klenotu erbu symbolizují memento ubíhajícího času a neodvratnou pomíjivost pozemského bytí; v souvislosti s povoláním pana doktora zvlášť výmluvně. Rytířská koruna vyzdvihuje jednu ze základních lidských ctností ceněnou v medicíně stejně jako mírnost, která bývá personifikována rovněž s přesýpacími hodinami v ruce. Také tři heraldické figury z hlavního štítu mají k nositeli vztah velmi osobní. Sova je již od dob starého Řecka považována za symbol moudrosti a učenosti. V tomto případě je zároveň ústředním motivem stolní společnosti „Ecke Freiheit"(jakési svobodské odnože mnohem známější a rozšířenější Schlaraffie), která se scházela právě ve zmiňovaném hostinci populárního Kühnel - papa a jejímž členem byl doktor Breuer od roku 1920. Lyru - nástroj básníků a pěvců v zobrazené podobě lze najít i na Breuerově členském odznaku smíšeného pěveckého spolku Harmonie. Tři prázdné štítky na cechovním znamení malířů upozorňují nejen na další osobní zálibu, ale jistě i na celkové kulturní založení čtenáře, který své knihy opatřoval uvedenou majetnickou značkou. Je docela zajímavé, že ve výčtu uznávaných životních hodnot úplně chybí jakákoliv zmínka o politice. Zřejmě měla v té době v některých kruzích ještě docela marginální význam.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2005/8

Umělecký odkaz trutnovského sochaře Emila Schwantnera by nebyl celistvý bez připomenutí řady jeho funerálních plastik, především pomníků padlých v první světové válce. Osud medializovaného bronzového sousoší v parku v Trutnově zničeného nacisty je všeobecně známý. Méně již se ví o těch venkovských, převážně zaniklých, poškozených nebo přestavěných, jako je např. monument vztyčený zásluhou učitele Johanna Erbena v Dolním Dvoře u Vrchlabí. Málokdo z kolemjdoucích asi uvěří, že tato honosná stavba, obehnaná kamennou zídkou a kovaným zábradlím, byla zbudována jen k připomenutí lipky svobody, vysazené v roce 1965 k 20. výročí osvobození od fašismu, jak hlásá pamětní deska, instalovaná o pár let později na zbytky pomníku, které přečkaly bouřlivé dny jara 1945. Ve vítězné euforii zničil nezjištěný pachatel či pachatelé nejen Schwantnerův reliéf s protiválečně laděným motivem tří vyčerpaných vojáků, pod nimiž na předsazeném soklu byly dva prosté vymezující letopočty 1914 - 1918 oddělené ověnčeným tlapatým křížem, ale vše, co neslo jakýkoliv německý nápis: Desky se jmény 86 mužů z Dolního Dvora a okolí i segmentové římsy, spojující dvojice hladkých postranních sloupů se středovým blokem, na kterých bylo věnování: „Hrdinům - truchlící vlast." Ne náhodou pronesl 24. srpna 1924 slavnostní řeč při jeho odhalení v té době úřadující trutnovský starosta Hieronymus Siegel, umělcův intelektuálský souputník. Jeho bustu Schwantner pracně tesal do mramoru o dva roky později. Také osudy mnoha dalších Schwantnerových pomníků jsou si podobné jako vejce vejci. Torzo sošného rytíře u kostela ve Svobodě nad Úpou skončilo pod lípou svobody celé, (později byla ostatně podťata i lípa). Fragmenty symbolického posledního trubače se našly náhodně docela nedávno při zemních pracích v Teplicích nad Metují. Ty zachovalé, včetně pamětních desek se jmény padlých jako třeba v Mladých Bukách nebo Královci, jsou opravdu v menšině.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2005/5

Ledabylost, s jakou většina novinářů všech médií, včetně těch krkonošských, nakládá s názvy horských bud (ale nejen jich), mě často dokáže zvednout ze židle. Nešvar v poslední době zvlášť rozšířený, je mluvit či psát o Slezském domě (Śląski Dom nebo též schronisko Pod Śnieżką - viz obrázek) jako o Slezské boudě. V povědomí krkonošských horáků patří obě Slezské boudy, Stará i Nová do západní části Krkonoš. Obě leží na polském území a na mapě je najdete jako schronisko Pod Łabskim Sczytem (to je ta starší) a schronisko Na Hali Szrenickiej. Pro úplnost - i první bouda na Sněžce se jmenovala původně Slezská. Později Pruská a dnes na jejím místě stojí „létající talíře" polského schroniska z roku 1976. Oproti relativně mladému Slezskému domu, který vyrostl za hraniční čarou naproti někdejší starobylé Obří boudě jako „Schlesierhaus" v roce 1922, jsou všechny zmiňované Slezské boudy podstatně starší. Stará má v rodném listě rok 1632, Nová 1786 a nejvýše položený hostinec v Krkonoších, první Sommerova bouda na Sněžce, vznikl roku 1850. Několik století trvající tradice zavazuje - názvy se měnily až se změnou etnika po druhé světové válce. Ne každý zná krkonošské reálie a podobné slovní žonglování je značně zavádějící. A že to není ojedinělý příklad, mohu uvést další, rovněž z východních Krkonoš. Familiérní zdrobnělina Sokolka pro Sokolskou boudu na Černé hoře okrádá o existenci opravdovou boudu Sokolku na Rýchorách, která zas naopak nese na některých mapách neoprávněně jméno své několikanásobně větší černohorské skorojmenovkyně. K stejným záměnám svádí Dvoračky a Dvorská bouda, Jelenka a Jelení Boudy a mnoho dalších. Jenže „pořádek muší bejt", holenkové.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2005/2

Ani integrovaný záchranný systém, slučující v sobě zdravotníky, hasiče, horskou službu, letecké záchranáře, případně i potápěče a jeskyňáře, není myšlenka převratně nová. Ještě před ustavením Horské služby suplovaly na horách většinu záchranářských činností místní jednotky dobrovolných hasičů, jak dokládá skupinový snímek členů sanitního oddílu z Horního Maršova, pořízený 3. července 1927. Tehdy bylo pro většinu mužských členství v hasičském sboru ctí a prakticky i nutností. V přední řadě doprava sedí pánové Steiner, zástupce velitele Demuth, setník Brunecker, Pollatschek a na nosítkách „zraněný" Franz Hoffmann. Za nimi stojí Albert Just, dále muž, který na rubu fotografie pečlivě vypsal jména ostatních, titulující sám sebe jen jako „moje maličkost", Rudolf Renner, Richard Renner a Augustin Just. S primitivním vybavením dokázali v případě potřeby chránit majetek i životy svých bližních a jejich hrdost na příslušnost k spolku s tak ušlechtilým posláním dýchá i ze starého obrázku.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/8

Špičkový portrétní fotograf Jan Nepomuk František Langhans (1851 - 1928), zakladatel slavného stejnojmenného atelieru v Praze (1880) s tradicí přetrvávající do současnosti, jehož pověst s obdivuhodnou invencí znovu buduje dědička ve čtvrté generaci paní Zuzana Meisnerová - Wismerová (za projekt jeho celkové citlivé rekonstrukce získal architekt Ladislav Lábus  - mimochodem bratr herce Jiřího - prestižní cenu Obce architektů Stavba roku 2003) byl i jedním z prvních profesionálních fotografů Krkonoš. Pro zvlášť zvídavé čtenáře lze odhalit také inkognito oné „dívky ze Svobody nad Úpou" z našeho seriálu o prvních fotografech Krkonoš z pera Pavla Scheuflera. Mladá žena, která ho do Krkonoš s největší pravděpodobností přivedla, a se kterou se v roce 1886 oženil, Paulina Holubová (1867 - 1948) pocházela po matce z významné podnikatelské rodiny majitelů papíren Piette de Rivage. Její matka Marie Paula byla dcerou zakladatele svobodské papírny na jemný, hedvábný, krepový a cigaretový papír Prospera Piette a sestrou nejznámějšího z rodiny „Otce Krkonoš", mecenáše a lidumila Prospera II. Otec Pauliny Holubové - Langhansové Franz Holub, pražský obchodník a měšťan, se stal platným společníkem svého tchána a později i švagra Prospera Piette de Rivage a spolumajitelem svobodské papírny. (Po něm byla pojmenována např. promenádní cesta od Justova mlýna v Maršově I. lesem do Janských Lázní.) V rozvětveném příbuzenstvu rodiny Piette se dají nalézt i mnohá další příjmení podnikatelských a šlechtických rodů, které se výrazně zapsaly do historie krkonošského regionu. Jen namátkou: Wihard, Haase, Walzel von Wiesentreau a mnoho jiných.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/3