Freiheit

Stále ještě ne zcela doceněný dokumentární význam historických pohlednic dokládá dvojnásob zajímavý exemplář z roku 1925. Jednak tím, že svým početným nákladem uvádí do obecného povědomí sličnou grafiku krkonošského autora Friedricha Iwana (1889 - 1967) a zároveň připomenutím významného jubilea majitelů obou vrcholových bud na Sněžce. Friedrich Pohl koupil oba objekty od Friedricha Sommera, zakladatele Slezské (později Pruské) boudy z roku 1850, na jejímž místě dnes stojí „létající talíře" z vratislavské architektonické dílny Witolda Lipińského, v roce 1875. Konkurenční podnik budaře Blaschka z Pomezních Bud, postavený roku 1868 na české straně hranice, známý doposud jako Česká bouda, odkoupil prozíravý Sommer již po dvou letech jeho existence. Od konce května 1990 je Česká bouda z hygienických důvodů uzavřena a chátrá. Její osud se naplní pravděpodobně v průběhu roku 2004, kdy má být snesena bez rovnocenné náhrady. Během prvních padesáti let hospodaření tří generací Pohlů na nejvyšším místě Čech i Slezska se v držení věhlasných pohostinských zařízení vystřídali otec Friedrich, syn Emil a od roku 1923, po dvouleté epizodě nájemce Richarda Greulicha, až do května 1945 vnuk Heinrich Pohl, který uvedenou jubilejní pohlednici vydal. Že si vybral renomovaného a pracovitého umělce, původem z nedaleké Kamenné Hory, nebyla jistě náhoda. Až donedávna, než se malíř v roce 1924 přestěhoval do Jelení Hory, to byli téměř sousedé z Karpacze. Navíc signatura „Friedrich Iwan" měla vynikající zvuk již tenkrát.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/2

Poezii Vánoc z výkladních skříní dávno vytlačil brutální výprodej sezónního zboží. Echo tříkrálových koled skomírá v nových a nových přívalech sněhu. Paní Zima se zřejmě snaží odčinit svůj opožděný příchod. Je čas sklízení betlémů i u těch nejzatvrzelejších staromilců. A také poslední příležitost jít se honem, ještě před roční pauzou, podívat na malované jesličky, které si pro radost maluje a vystřihuje malířka Alena Táslerová. Zvlášť, když kocour Mlíko si z neznámých důvodů oblíbil právě koutek, kde stojí jeskyňka se svatou rodinou a nemilosrdně vyhazuje okolní daráky. Police se scenérií božího zrození, zabírající celou delší stěnu jedné místnosti, promlouvá důvěrně známými detaily krkonošské krajiny na pozadí, s dominantou zasněžené královny pohoří i shluky charakteristických chalup kolem maloúpského kostelíčka či Vysokého nad Jizerou. Jemná linka kolorované perokresby prozrazuje ženskou ruku a mnohá z postav prostých horáků, inspirovaných dávnými kresbami J. K. Hosera, nápadně připomíná někoho z autorčiných blízkých. Zcela jednoznačně lze identifikovat statného jeskyňáře se symbolickým netopýrem v rukou.

Ilustrace Alena Táslerová

Fotografie z roku 1924 představuje Modrokamennou boudu, osamocenou na luční enklávě v tišině lesů Světlé hory, kterou dnes znají hlavně vyznavači horských kol a v zimě lyžaři samotáři, užívající si jednoho z nejdelších sjezdů z Černé hory po legendární cestě T, starousedlíky stále ještě zvané Té - weg. /V počátcích lyžařské historie ji budovatelé z Turnvereinu doplnili směrovkami ze zlámaných lyží, přibitých k prostému dřevěnému kůlu, vyhlížejících z dálky jako velké písmeno T - odtud jméno./ Právě zde se totiž řeší dilema, zda pokračovat ve sjezdu do Dolního Maršova nebo do Janských Lázní. Kabinová lanovka na Černou horu, postavená v roce 1928, přinesla rozkvět novým boudám na jejím vrcholu. Do té doby frekventovaná cesta kolem Modrokamenky a Pardubických bud však osiřela. Ty tam jsou početné návštěvy lázeňských hostů, lákané po I. světové válce majitelem Alfredem Jeschke na vyhlášené borůvkové koláče se šlehačkou. I přes blízké atraktivní křemencové skalní útvary Modrých kamenů a pověstmi opředené Harfy nad Těsným dolem, se sem turisté příliš nehrnou. O to kuriózněji vyznívá dávné nařízení c. a k. ředitelství pošt a telegrafů v Praze o přesunutí tehdy ještě Braunbaude z působnosti doručovacího okrsku pošty v Maršově IV. dnem 16. 1. 1907 do okrsku v Maršově I., kde byl od roku 1898 rovněž samostatný poštovní úřad.S naprostou samozřejmostí docházel i do tak vzdálené lokality v době skomírajícího byrokratického mocnářství maršovský pošťák Heinrich Patzelt nebo Adolf Neumann dvakrát denně, vždy v 9,30 a v 15 hodin. Pouze v neděli a ve svátek „jen" dopoledne. Po téměř sto letech se ve spádovém městě celé oblasti Svobodě nad Úpou doručují raníky k odpolední kávě a o víkendech je pošta zavřená. Inu - už jsme zase o krok dál.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/1

Oslavy století celostátního organizovaného lyžování v českých zemích připomenuly i první odvážné průkopníky početné rodiny dnes masově rozšířených zimních sportů. V análech nadšenců se zahnutými prkýnky na nohou je na čelním místě a zlatými písmeny vysázeno také jméno František Karel Hron (1874 - 1928). Člen pražského Ski klubu od roku 1893, první český oficiální lyžařský mistr Krkonoš, vítěz v běhu již na druhém mistrovství zemí Koruny české v roce 1897 a morální vítěz proslaveného lyžařského derby v rakouském Semmeringu o rok později, kdy mu pořadatelé trapně upřeli první cenu, byl též prvním českým závodníkem, který začal při jízdě na lyžích používat dvě hole. Stejně zajímavá je i jeho druhá tvář. Tvář talentovaného umělce, žáka Luďka Marolda a milovníka a propagátora Krkonoš. Ve své chalupě pod Žalým na Benecku, někdejší staré škole, kterou si koupil v roce 1908, zachytil za svých sezónních pobytů od jara do podzimu množství figurálních a krajinářských motivů z našich hor. Také on byl „malířem Krkonoš" a jeho kolekce 40 obrazů, nazvaná „Krkonoše ve čtyřech ročních dobách", instalovaná na první souborné výstavě v pražském Topičově salónu koncem roku 1923 to jen potvrdila. Kandidátů na výsostný titul krkonošského malíře je celá řada. Přátelé ze severních svahů hor by jistě preferovali „svého" Friedricha Iwana asi jako bývalí němečtí osadníci u nás Fritze Hartmanna; máme-li vzpomenout alespoň na jména ještě „živá" v paměti minulého století. Naštěstí měl každý svůj vyhraněný rukopis i oblíbenou škálu barev na paletě, takže jejich Krkonoše jsou pestré a mnohotvárné, jako ve skutečnosti. Hronovi džentlmeni a dámy na lyžích jsou navíc jedineční, obdivně přesvědčiví osobním prožitkem.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/1

Pro ty, kdož znají roky, kdy uvedené zaklínadlo znělo v horách stále hlasitěji jen ze školního dějepisu, může být „objevem" třeba i stará pohlednice. Docela banální snímek docela banální boudy, jakých na svazích Krkonoš vyrostly postupně stovky. Byl odeslán 29. května 1937 nejmenovanému zákazníkovi kamsi do českého vnitrozemí. Na rubu s razítkem A. Spindlera, majitele uvedené boudy - Horského zátiší na Mísečkách - je text psaný kostrbatou češtinou, dokládající neomylně, že mateřským jazykem pisatele zřejmě nebyla. Cituji bez úprav: „Velectěný pane! Váš lístek jsme s úctou obdržely a pokoj se dvěma posteli dostanete. Snídaně s moučníkem 3.50 Kč, oběd 10 Kč, večeře 5 až 8 Kč, nocleh 6.40 Kč. Nejlepši mužete přes Jilemnici a z Jilemnice z nyvltem. Prosím o przou otpověd. S úctou Rudolf Spindler." Pomineme - li kouzlo nechtěného, vypovídá kratičké sdělení hodně nejen o momentálních cenových poměrech, ale o mezilidských vztazích té napjaté doby, kterou je i po tolika letech tak těžké pochopit.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2003/9

Nejvýše položený fotoateliér v Čechách, provozovaný „rychlým" fotografem Adolfem Hartmannem v nevzhledné přízemní budově nedaleko Obří boudy, nebyl na začátku minulého století jediný, kdo používal pro své aranžované portrétní kabinetky malované pozadí s motivem Sněžky. To na snímku patřilo firmě Paul Wenzel a syn v dnešním Karpaczi, zdatně konkurující dalšímu místnímu fotozávodu Fritze Goebela. Ani žebraví muzikanti, rozesetí podél hřebenové cesty od Tvarožníku až po Sněžku, i v závětří většiny turisticky atraktivních bud, nemuseli nutně být jen populární flašinetáři s omezeným repertoárem svého kolovrátku. Z literatury jsou například známé i harfenistky. Ve východních Krkonoších byl nejrozšířenější oblíbený drnkací nástroj německého etnika - citera. Svého času existovalo několik notových škol hry na citeru a mnohostrunný nástroj, mnohdy v luxusním provedení vykládaný perletí, patřil k výbavě téměř každé chalupy. Muzikanti, nastrojení do „krkonošského" kroje, byli většinou samouci. Chytlavá melodie nástroje a hlasité halekačky, doplněné žertovnými průpovídkami, si však v zástupech turistů své posluchače vždycky našly. Že to nemuselo být tak nuzné živobytí, jak se všeobecně traduje, dosvědčuje nejen několikanásobný počet žadatelů o každou licenci, ale i výstavné domky některých zpěváčků v podhůří. Živý kolorit turistického ruchu zmizel z krkonošských hřebenů s druhou světovou válkou.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/9

Kam půjdem v neděli na výlet? To byla otázka v době rozmachu pěší turistiky v první polovině uplynulého století, přetřásaná v mnoha rodinách určitě častěji než dnes. Hustě osídlená zvlněná krajina krkonošského podhůří nabízela výletních cílů nepočítaně. Také v nejbližším okolí Mladých Buků bylo takových míst několik a nemuselo jít zrovna o obdivované divadelní představení v zříceninách Břecštejna, celodenní výšlap na vzdálenější Maxovku s neokoukatelným panoramatem, nebo proměnlivé vyhlídky od Zlaté vyhlídky a Hoffmannových Bud.