Freiheit

Jako předsunutá hlídka Janských Lázní stávala při cestě do Svobody nad Úpou jedna z nejstarších zdejších roubenek s popisným číslem 3 - hájenka vlčického panství, zvaná schwarzenberská. Právě zde se křížila „nová" silnice ze svobodského náměstí do centra lázeňského letoviska, zprovozněná ve válečném roce 1916, se starou prašnou vozovkou, vedoucí lipovou alejí kolem pensionu „Císařské lázně" /dnešní výstavné budovy lesnického učiliště/. Snímek je z roku 1918 a tak lze předpokládat, že ještě zachytil obávaného hajného Josefa Illnera a jeho ženu Alžbětu. Postrach babek, sbírajících v údolí Janského potoka klestí, totiž v roce 1923 zemřel. Rodina Grabingerova, která tu bydlela v období mezi dvěma válkami, vsadila víc na provoz přidruženého pohostinství. Denně se tu scházeli lázeňští hosté na partičku karbanu a malé pohoštění vždy našli i hladoví a žízniví turisté. V roce 1942 tady některý ze zajateckých táborů Stalag VIII ze Slezska zřídil pobočku pro pracovní komando anglických válečných zajatců, údajně letců, kteří v okolních lesích zpracovávali dřevo na palivové kostky pro auta na dřevoplyn. I přes obehnání budovy ostnatými dráty tu asi 30 důstojníků trávilo na válečné poměry celkem „fešácké vězení" s relativní volností pohybu, pod dozorem místních německých dřevařů. Po jejich odletu do vlasti v květnu 1945, byla „vybydlená" hájenka i nadále užívána lesním personálem především jako příležitostné ubytování dřevařů a ustájení koní při těžbě dřeva. Právě možnost chovat vlastní koně, zlákala na přelomu padesátých a šedesátých let Jaroslava Brunáta, aby se tu zabydlel se svou početnou rodinou. Po pěti letech tady už ale opět hospodařili lesní dělníci ze Slovenska. V roce 1964 postihl chalupu osud mnoha dřevěných stavení v horách - stala se obětí červeného kohouta. Namítnete možná, že tam nějaká budova stále stojí. To je však docela jiný dům, který z přilehlé stodoly a chlévů vybudoval klempířský všeuměl Josef Vít ze Svobody v 70. letech.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/3

Jedna z mnoha medailí, kterými byly na mezinárodních kláních oceněny výrobky úspěšné papírenské firmy P. Piette ze Svobody nad Úpou v poslední třetině minulého století, zdobí úřední hlavičkové papíry podniku od roku 1889. Pro pořadatele světové výstavy v Paříži ji autor Luis Bottee v souladu s tehdejší módou vyzdobil alegorickými scénami: na líci s pařížským motivem Elysejských polí a Eifelovkou sedící Marianna věnčí vavřínovým věncem hlavu muže se symboly průmyslu, na rubu bohyně vítězství Niké s šalmají objímá personifikovanou Republiku s frigickou čapkou. V ozdobném rámečku je jméno odměněného: Paul Piette. A to je oříšek k rozlousknutí. Papírna nesla jméno po svém zakladateli Prosperovi Piette, v té době již zemřelém. Řídili ji bratři Prosper ml., Ludvík a Julius. Široko daleko žádný Paul; jen sestra Paula, tehdy ovšem již dávno vdaná za dalšího společníka Franze Holuba. Nejspíš jen fatální chyba zadavatele, kterému bylo líto již hotovou, výtvarně velmi zdařilou medaili zničit. Možná už ani nebyl čas na zhotovení nové - kdo ví? V každém případě je to cenná památka na významnou podnikatelskou rodinu Piette a zároveň svědectví o nebývalém rozmachu výroby papíru se značkou letící vlaštovky s dvojitým P v zobáčku. V roce jejího založení - 1865 - pracovalo v různých provozech všehovšudy 85 dělníků a 1 úředník. Před koncem století, roku 1898, běželo už 5 papírenských strojů s 1 250 dělníky a 32 úředníky. To již k zobrazené medaili přibyl pro majitele Prospera Piette, známého později pro jeho mecenášské aktivity jako „Otec Krkonoš", také šlechtický titul de Rivage a od 25. 11. 1906 i čestné občanství města Svobody nad Úpou. Krkonošské papírny, které na jeho bohatý odkaz velkoryse navázaly po II. světové válce, bohužel nevydržely s dechem. Jen tiše plynoucí řeka Úpa ví, proč výroba papíru, i ve věku elektronických medií artiklu stále žádaného, ve Svobodě skomírá.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1999/8

Alespoň to tvrdil majitel jedné nejmenované zahrady ve Svobodě n./Ú. všem užaslým obdivovatelům. Přes dvě stovky /to není překlep! bylo jich přesně 223/ zdravých kozáků březových /Boletus scaber/, klouzky obecné /Boletus luteus/ nepočítaje, vyrostlé najednou začátkem druhého zářijového týdne letošní podivné sezóny, kdy i Mistr Smotlacha musel přiznat, že „nerostou", jsou svědecky doloženy. V následujících týdnech se neuvěřitelnými úlovky plnily nejen košíky houbařů, ale i stránky denního tisku. Málokdo však sklízel na několika metrech čtverečních, pár kroků z obýváku. Požehnej Krakonoš!

In: Krkonoše - Jizerské hory 1998/11

.... a ještě pár snímků očitého svědka Karla Kapuciána                                                                       

Při listování unikátním albem fotografií jednotlivých čísel popisných obce Rýchory, které se v letech předválečných z moci úřední pořizovaly jako příloha k obecním kronikám i v ostatních vsích a městečkách Krkonoš, ovane člověka zvláštní nostalgie. Před pečlivě udržovanými chalupami s bělostným spárováním roubení stojí dojemná stafáž jejich obyvatel v božíhodovém oblečení v němž se viditelně necítí, mnohdy i s kravkou - živitelkou nebo s koníkem v mosazí vyšperkovaném postroji. Vůkol, kam oko dohlédne, kultivovaná krajina až neskutečně prostá a krásná.

Pamětníci těch dob již nežijí nebo zapomněli. Za poslední půlstoletí jsme si nějak zvykli na kopřivy u plotu, na hromady harampádí za kůlnou, nepotřebné pneumatiky uprostřed lesa, igelitové cáry vlající z větví nad hladinami potoků a řek, na smetiště podél cest, potažmo i na smetiště v nás.

Je léto, čas dovolených a díky otevření hraničních zátarasů i poznávání světa. Letité lichotivé srovnávání s Bulharskem nebo Rumunskem asi značně utrpí po návštěvě Skandinávie nebo Skotska. Dívejte se proto pozorně! Ani z Rakouska nebo Švýcarska, abych zůstal u oblastí žijících z horského turismu, nemusíte jezdit s komplexy. Právě ty žloutnoucí obrázky z Rýchor mi dávají víru, že to jde i u nás. Jen pochopit základní: Atraktivitou pro návštěvníky je vždy to původní, charakteristické. Světovost nejsou fasády počmárané od sprejerů, ani horské boudy zaplácané kýčovitými reklamami na camelky a coca-colu, natož mexické jídelny a pravé americké rodeo.

Krkonošáci, vzpamatujte se!

In: Krkonoše - Jizerské hory 1998/8                    

K záplavě článků o největší krkonošské povodni v roce 1897 s její, až na nepatrnou několikadenní odchylku, přesně stoletou ozvěnou z loňského léta ještě pár slov. Nesmírné materiální škody včetně ztráty mnoha lidských životů, vyburcovaly zemské úřady ke zcela mimořádnému úsilí vedoucímu k jejich odstranění a co je poučné, také k prevenci. Řeka Úpa klikatící se Trutnovem, vylévající se z břehů s neúprosnou pravidelností při každé povodni / v druhé polovině minulého století zvlášť často / byla spoutána navigací z kamenných kvádrů do stálého koryta. Ze stejného materiálu, který sloužil  ke zpevnění břehů, navršili budovatelé r. 1898 na pravém břehu řeky, poblíž povodní rovněž poškozené t. zv. Pánské lávky z roku 1891, kamennou mohylu. Nápis na kovové desce zněl: „Toto pobřežní zdivo v délce 1 730m nechalo vybudovat zastupitelstvo města Trutnova, pod vedením starosty Hermanna Raucha po katastrofální povodni ve dnech 29. a 30. července 1897 na ochranu životů a majetku spoluobčanů během jednoho roku. Na paměť jednotného smýšlení občanstva." Necelé čtyři roky od zasednutí za předsednický stolec vstoupil pan starosta Rauch i do historie. Několik generací trutnovanů spojovalo pomník především s jeho jménem. Zatím, co 20m dlouhá kovová lávka spojující Malé náměstí s Českou čtvrtí je stále na svém místě a kamenné zdivo úpských břehů statečně odolává vzedmutým vodám již sto let, Rauchův pomník byste hledali marně. Již v třicátých letech jej zastínila budka trafiky. Za všeobecného nezájmu v letech poválečných  postupně zarůstal křovím. Jeho zbytky zmizely s výstavbou jedné z větví dálkového topení. Z racinálního hlediska neužitečný, výtvarně však docela zajímavý objekt nahradily mohutné roury parovodu. Sice užitečné, ale „vošklivé".

In: Krkonoše - Jizerské hory 1998/7

Korunou většiny výstupů na vyvýšená místa v krajině bývá čarovná vyhlídka do dalekého okolí. Krkonoše mají takových přirozených vyhlídkových bodů nepočítaně. A není náhodou, že právě na nich vyrostly kdysi první horské boudy. V „dřevních" dobách krkonošské turistiky, dokázali podnikaví majitelé bud umocnit atraktivitu místa ještě zbudováním určitého stanoviště, mnohde s malou rozhlednou. Zastav se, poutníče, a zde se dívej! A třeba i omámen tou podívanou zanecháš nepřehlédnutelný obnos v našem pohostinství. Jednoduchá a účinná filozofie...

Hotel Stará celnice v Horních Albeřicích, evokující svým vybavením atmosféru c.k. monarchie, připomíná současným návštěvníkům Krkonoš, ale i místním obyvatelům tu lepší tvář minulosti, kdy hranice mezi sousedními státy byla jen pomyslnou čárou na mapě. Poctivý kamenný dům dal rakouský erár postavit v roce 1844 pro celní a finanční stráž nejspíš proto, že celní cesta z Horního Maršova do tehdejšího Slezska byla hojně frekventovaná. Svědčí o tom zachovaný kamenný milník těsně na hranici, jaké se u polních cest určitě nestavěly i souvislá alej věkovitých jeřábů, vymezující úctyhodnou šíři silnice v terénu stále patrné. Lahůdkou pro turisty jsou dva kamenné skvosty, každý z jedné strany hranice. Na české straně jsou to netradičně pojatá boží muka s českobratrským kalichem. V kraji osídleném německými katolíky velmi ojedinělá. Také tudy opouštěli svou vlast pobělohorští exulanti a v myslích nejstarších pamětníků jsou zasuté vzpomínky na pravidelná procesí českých bratří k tomuto kříži. Druhý zajímavý objekt, jen kousek za hraniční čarou, je křížek na v tomto kraji atypickém a neužívaném šestibokém, k vrchu se zužujícím kamenném sloupku, jehož původ je rovněž tajemný. Cesta od Trutnova přes bývalé Sklenářovice po úbočí Rýchor do Slezska, přetíná zemskou hranici v těchto místech i na tzv. Hűttelově mapě Krkonoš z druhé poloviny 17. století. To, co platilo po staletí jako samozřejmost, zpřetrhalo polodospělé století dvacáté. Cesta na hranici končí. Na konci druhého tisíciletí v době sjednocování se Evropy, je to konstatování více než smutné.