Freiheit

Vztah mých rodičů k církvi byl - no, řekněme laxní. Přesto jsem pokřtěný římský katolík. Kostely mě fascinují svou architekturou, uměleckou monumentalitou a proč to nepřiznat, i zvláštní atmosférou pokory a odevzdání, ale praktikující věřící nejsem. Jen jako školák jsem na mše a jiné liturgické obřady občas chodíval, abych si nezkazil známku z náboženství, které bylo za mého mlada povinné.

Dýchavičný náklaďáček vysupěl kolem ještě nezarostlého tankového příkopu, ve kterém se bezostyšně rozvaloval téměř neporušený obrněnec, na táhlé návrší. Očím pětiletého kluka, zachumlaného na korbě mezi bednami šatstva a nádobí, se ve zpětném pohledu náhle vztyčil horizont, vyplněný mohutnou kulisou neznámých hor.

Na Sněžce jsem byl poprvé se školním výletem ve druhé třídě. Lanovka toho léta roku 1949 jezdila pouze na Růžovou horu. Úsek na královnu pohoří se teprve dokončoval. Takže po svých.

Jsem noční pták. Předčasné vstávání je pro mne hrob. Dostat mě brzo ráno z postele dokážou spolehlivě jen tři věci. Starožitnosti, ženské a houby. Alespoň o houbách to platí stále a beze zbytku.

Foto Emilie Benová

Rodiče se rozvedli, když mi bylo pět. Spolu s mladší sestrou jsme zůstali u táty. Ten důsledně „spálil mosty", a tak jsem i díky nové tetě na vlastní matku poměrně rychle zapomněl. Její radikální „my Toníčka nechcem", plašilo spolehlivě jakýkoliv sentiment z mých vzpomínek.

Své ženě jsem psal z vojny téměř denně. Vynechal jsem opravdu jen výjimečně. Jako třeba tenkrát, když mě bolel zub.

Neznámá černovlasá modrooká holka Helena mi z ničeho nic napsala dopis. Je to už velice dávno.